Čtyřicet punkových let. Jan Haubert a Visací zámek

Kultura

Punku zdar, pozdravil Jan Haubert a pak se začal ve vzpomínkách vracet do léta roku 1982, kdy se svými čtyřmi spolužáky založil Visací zámek. Dodnes hrají ve stejném složení, zůstávají věrní punku. Koncem června oslaví kapelní čtyřicetiny velkým koncertem hned u strahovských kolejí, kde tenkrát bydleli, a rozhodně tím nic nekončí: Tak ještě jednou punku zdar!

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Představ si, že začal červen roku 1982. Jak se máš?

Studuju svoji druhou vejšku, stavební fakultu – předtím na jaderné jsem nebyl s to udělat jednu zkoušku, tak jsem přešel na školu jednodušší. Na stavební fakultě jsem se zpočátku fakt snažil, ale v červnu 1982 už končí druhák a já si říkám, že to půjde. Na zkoušky chodím nebojácně v předtermínu, takže mám před sebou vyhlídku dlouhých prázdnin, během kterých můžu plánovat kapelu.

 

Bylo jasné, že se v ní staneš zpěvákem?

Samozřejmě, jmenoval jsem se jím. Psal jsem texty a jinou variantu nepřipouštěl.

 

Navzdory tomu, že jsi případ pro logopeda?

Dlouho jsem o vadách výslovnosti netušil a zpětně se divím, že mě profesoři na gymnáziu nechávali projít, aniž by na to aspoň upozornili. Sykavky mám bídné doteď, ale tehdy jsem nezvládal R, a už vůbec Ř. Teprve na koleji mi přidělili pokoj 333, o klíč jsme si museli říkat a na vrátnici seděly pěkný mladý ženský. Když jsem je požádal o klíč tfista tficet tfi, bylo mi nápadný, že jaksi nerozumějí, takže jsem celý víkend proseděl na koleji a Ř se naučil aspoň tak, aby mi holka na vrátnici rozuměla.

 

Tušil jsi v červnu 1982, s kým kapelu založíš?

Už jo, my všichni visáči jsme se z fakulty znali. Tři z nás – kytarista Michal Pixa, basák Vláďa Šťástka a já – chodili do stejného ročníku, bubeník Jirka Pátek k nám propadl a s kytaristou Ivanem Rutem, studujícím o rok výš, jsme se znali z hospody. Řekl bych, že v červnu jsem už v hlavě nosil budoucí název.

 

Proč právě Visací zámek?

Chtěl jsem název český a dvouslovný, protože jsem záviděl kapelám jako Sex Pistols, Led Zeppelin, Black Sabbath nebo Jasná páka. Nejsem moc muzikální, tak bylo jasné, že musíme hrát punk – a třeba Sid Vicious ze Sex Pistols nosil na krku řetěz s visacím zámkem, takže jsem to bral jako punkovou proprietu.

 

První část rozhovoru je dostupná i ve formě podcastu:

 

Snažili jste se aspoň trochu přizpůsobit západní punkové módě?

Při propichování ucha jsem omdlel, v tomhle jsme moc nejeli, ale nakoupili jsme si dlouhé černé kabáty a na krk věšeli všechno možné; například já měl na řetězu sifonovou bombičku.

 

Dostali jste se tehdy k nějakým drogám?

To ne, ale alkoholu jsme holdovali. Potíž byla v tom, že ve spoustě tehdejších klubů nečepovali pivo, takže jsme se museli předvožrat už před koncertem.

 

Byla na prvních koncertech divoká atmosféra?

Tehdy se v klubech muselo sedět, takže jen málokdy se někdo zvedl a pokusil o tanec – když už, tak ho pořadatelé hned umravňovali. Na prvním koncertě jsme 7. prosince 1982 tančili vlastně jenom já s Michalem Pixou.

 

Byl to tenkrát velký zážitek?

Byl, ale mysleli jsme, že jde o jednorázovou událost. Vlastně to ani moc nebyl koncert pro veřejnost, spíš večírek SSM.

 

 

Čili Socialistického svazu mládeže... Jak to myslíš?

Strahovský klub 007 fungoval pod hlavičkou SSM a musel vykazovat jakousi činnost. Podle očekávání přišli skoro výhradně studenti ze strahovských kolejí, ale nečekal jsem, že těch spolužáků dorazí tolik; bylo narváno, dobrá stovka lidí.

 

Jak reagovali?

Odezva nás mile překvapila, protože jsme měli všehovšudy jedenáct písniček, ale zase je pravda, že už mezi nimi byly třeba Traktor, Cigára nebo Stánek.

 

Pochopili jste hned, že hlavně z Traktoru může být hit?

Viděli jsme, že zabírá, ale o budoucích hitech jsme opravdu neuvažovali – byla to doba, kdy spousta skvělých kapel nemohla hrát. Nám se po úspěchu prvního večírku SSM ozval asistent ze stavební fakulty, který měl na hrbu kulturní činnost, a řekl, že s námi uzavře zřizovatelskou smlouvu.

 

Připomněl bys, o co šlo?

Vysvětlil nám, že každá kapela musí mít svého zřizovatele čili organizaci ručící za to, že bude všechno v pořádku. Nabídl záštitu fakulty s tím, že na oplátku chce, abychom se přihlásili do soutěže ZUČ, zájmové umělecké činnosti. Došli jsme k závěru, že to za zřizovatelskou smlouvu stojí, a z oblastního kola se kupodivu dostali do celostátního finále. Hráli jsme právě Traktor, Stánek a Cigára, dohromady to netrvalo ani deset minut, zatímco ostatní kapely měly šestiminutové kompozice, při kterých porota usínala. My byli jako pěst na oko – když se při Cigárech kytaristi váleli na zádech a kopali nohama do vzduchu, všichni zírali.

 

Když jste měli zřizovatele, větší problémy s režimem vám nehrozily?

Policie nás brzy začala zvát k výslechům, takže jsem se několikrát ocitl v Bartolomějské, kde to bylo divný. Ačkoli na mně kromě Visacího zámku nic zajímavého nebylo, vyptávali se na všechno – jak studuju, jaké předměty mě baví, proč nosím na krku křížek... Neměl jsem jistotu, o co jim jde.

 

Bál ses?

Přál jsem si dostudovat. Muziku jsme brali jako studentskou recesi a říkali si, že na ni máme právo; legraci nám přece policajt vzít nemůže. Kdybych se dostal před otázku, jestli dostudovat, nebo dál koncertovat, vybral bych si nejspíš kapelu, ale nakonec nás před takové dilema nepostavili, takže jsem roku 1985 absolvoval.

 

Kde se uskutečnil váš první velký koncert?

O rok dřív na Žofíně, byl to zázrak. Zatímco většina punkových nebo novovlnných kapel stála, my najednou měli koncert v sále pro tisíc lidí v centru Prahy. Zorganizovala to zase fakultní buňka SSM, kde se sešli agilní týpkové a využívali toho, že mají za zády vysokou školu. Žofín byl výjimečný už tím, že jsem v Praze viděl naše plakáty. Pořadatelé v sále nedokázali tolik fanoušků umravnit, takže byla atmosféra – desítky lidí už tou dobou měly na hlavách punkové rozcuchy.

 

Jak sis představoval svoji profesní budoucnost?

Tak, že se po škole stanu stavebním inženýrem, najdu si kancelářské místo, ze kterého nebudu muset na stavbu, a volný čas věnuju muzice.

 

Ještě vás ale čekala povinná vojna...

Ta byla strašákem a jedním z důvodů, proč jsme se na škole potřebovali udržet. Po absolutoriu už se šlo jenom na rok a neměli jsme pozici vojína, ale minimálně svobodníka, s čímž se dalo přežít – tím spíš, že nás posílali ke stavebním útvarům a v životě jsme nedrželi v ruce zbraň. Jako první z kapely narukoval už na podzim ’84 Ivan, já se vrátil do civilu jako poslední na jaře ’87 – v téhle době jsme zvládali jen pár koncertů ročně.

 

K dnešnímu dni jich za sebou máte kolik?

Počítám, že zhruba dva tisíce.

 

Revoluce ve studiu

Když ses vrátil z vojny, našel jsi tu klidnou inženýrskou kancelář?

Našel, ale klidná byla až moc. Vybral jsem si podnik Pozemní stavby, který stavěl nejvíc bytů v Praze, a já naivně myslel, že mi nějaký nabídnou. Nenabídli, navíc mi nebylo jasné, co po mně chtějí za činnost, a ještě před revolucí jsem odešel do Kožedělného podniku hlavního města Prahy – tam byty k dispozici byly a vesměs postarší kolegové měli bydlení buď vyřešené, nebo nestáli o tři plus jedna na budoucím sídlišti Černý Most. Já o to stál hned a byt mi přiklepli. Dalších pár let jsem strávil po pronájmech, sídliště vyrostlo, po revoluci jsme začali vydávat desky, které se slušně prodávaly, tím pádem jsem mohl podniku vrátit půjčku čtyřicet tisíc a podat výpověď s tím, že mi byt zůstane.

 

Nevydali jste něco už před revolucí?

Povolili nám singl se dvěma písněmi. Když jsem se vrátil z vojny, zíral jsem, jak zásadně se po nástupu Gorbačova změnila situace – kapely mohly být drzejší a mimo jiné se začaly konat Rockfesty přímo v Paláci kultury. Vzpomínám, jak jsem tam poprvé slyšel třeba Lauru a její tygry nebo Buty, a protože šlo o velký festival, vznikla k němu edice nahrávek; několik kapel mohlo natočit dvě písničky. Traktor ještě neprošel, takže na jedné straně jsme měli Hymnu šibeničních bratří, na druhé skladbu Podvedení kameloti, najednou nás začali hrát v rozhlasovém Větrníku a to kapele pomohlo.

 

S první dlouhohrající deskou to bylo jak?

Brzy nám nabídli další singl, ale s tím, ať tentokrát natočíme písně nejmíň čtyři, možná víc – a termínem natáčení byl listopad 1989. Vzpomínám třeba, jak jsme přímo ve studiu koukali na televizí přenášenou demonstraci z Letné.

 

Cítili jste, že se kapele otevírají netušené možnosti?

Mnohem víc jsme prožívali fakt, že jdou komunisté od válu. Že si možná brzy zajedeme na Západ. Že nemusíme prosit svazáky o razítko kvůli příštímu koncertu...

 

Vznikla velká deska, ale například Traktor na ní má uhlazený text – není o vraždění, nýbrž o zabijačce. Proč?

Asi jsme Traktor nahrávali už ve dnech před sedmnáctým a jaksi nás to pak ve víru změn nenapadlo předělávat.

 

Říkáš, že jste na deskách poměrně slušně vydělávali. Kolik se prodalo té první?

Čtyřicet tisíc kusů – a vyšlo to tak, že pro každého člena kapely byla z prodané desky koruna.

 

Čtyřicet tisíc byl tehdy průměrný roční plat. Kdy že jsi podal tu výpověď?

Roku 1992, kdy už se Kožedělný podnik stejně začal rozkládat. Bál jsem se takových těch daňových záležitostí, placení pojistného a podobně, tak jsem si nechal zadní dvířka a dál dělal nočního hlídače na matfyzu nebo osvětlovače v klubu Petynka.

 

A zároveň jsi tehdy už byl sám klubovou hvězdou!

Jo, pro lidi z Petynky to bylo nepochopitelné, ale mně se u nich líbilo a nemusel jsem se hlavně sám starat o ty daně. Od roku čtyřiadevadesát, kdy Petynka skončila, už se věnuju jen muzice.

 

Vždycky tě nějak uživila?

Vždycky, i když chvílemi to bylo slabší – hlavně na přelomu tisíciletí.

 

Známka punku

Po revoluci se zformovaly subkultury, které proti sobě tvrdě bojovaly. Nakolik se to dotklo punkové kapely?

Tyhle vzpomínky mi trochu kazí dojem z devadesátých let. Skupina skinheadů si vyčíhala punkový koncert, čekala před klubem, mlátila přicházející pankáče. Na Petynce jednou skinheadi přišli i dovnitř, ale to jsme se předem domluvili na akci, a než stačili cokoli rozpoutat, hodil po nich první punker židli. Já v tu chvíli zhasl sál a následovalo pět minut bordelu, po kterým tam skinheadi už nikdy nepřišli.

 

Přemýšleli jste, jestli máte tahle dramata zapotřebí?

Říkali jsme si, že tady konečně zažíváme divokost punkových koncertů ze Západu, tak ji holt musíme přetrpět a v rámci možností si to i užít. Tou dobou byla například móda plivat na muzikanty, od nichž se čekalo, že zase budou plivat na lidi, bylo to divoký... A to i z toho důvodu, že koncerty začal pořádat leckdo a leckde. Podnikavec myslel, že když pozve tři donedávna zakázané kapely na zimní stadion, bude mít vyhráno, a ono mu tam přišlo dvě stě lidí. Mnohdy jsme naopak přijeli do klubu, který neměl šatnu, záchod, nic – byla to jen sklepní místnost s pofiderním aparátem.

 

Stávalo se, že pořadatelé nezaplatili?

Taky se o to snažili, museli jsme se s nimi po koncertech dohadovat. V půlce devadesátých let jsme si sehnali manažera, aby za nás podobné nepříjemnosti řešil někdo jiný – půlku honoráře jsme chtěli před koncertem a po hodině hraní nám měl manažer říct, že dostal zbytek. Když nedostal, zastavili jsme koncert; tehdy se pořadatel většinou umoudřil... Jednou jsme hráli v hale, kam přišlo málo lidí, pořadatel sliboval, že honorář pošle, ale my od něj chtěli něco do zástavy. Řekl, že je bubeník, tak výborně: vezmeme si jeho bicí! Vymlouval se, že je má doma, tak jsme ho nabrali do dodávky a jeli před dům, kde nemohl najít klíče, ale světlíkové okno bylo otevřené, tak jsme ho donutili, ať jím proleze. Bicí jsme mu vrátili za čtrnáct dní, když přivezl do Prahy peníze.

 

Proč pro vás byl přelom tisíciletí slabší?

Pokud jde o mě, potácel jsem se například v milostných zmatcích, chlastal víc, než bylo zdrávo, no a pokud jde o kapelu, s tou jsme vydávali zvláštní desky. Začalo to roku 1996 albem Sex – vydavatelství nabylo dojmu, že se můžeme stát rádiovou kapelou, a tlačili producenta Michala Ambrože, ať naši muziku učeše. Žádnou písničku ze Sexu jsem potom v rádiu neslyšel, zato pro fanoušky jsme najednou byli měkcí a posunuli se do středního proudu.

 

Zmínil jsi své pití. Ohrožovalo v některé fázi fungování kapely?

Těžké se mnou musely být cesty z koncertů, a to zejména tehdy, když se v klubu vyskytlo nějaké konopí. Po posledním přídavku jsem si vydechl, že to je za mnou, uvolnil se, byl schopný vyhulit, cokoli mi kdo podal, a cestou zpátky jsem pak nezavřel hubu – leccos jsem asi opakoval pětkrát za sebou... Měl jsem tou dobou problém se zuby. Tolik jsem se bál zubaře, že jsem k němu dvacet let nešel – občas mě to chytlo a s bolestí zubů se blbě zpívá, navíc se nedostaneš do dobrý nálady, což jsem zase řešil chlastem... Nicméně nějak jsme to přežili a zlomem k lepšímu byla píseň Známka punku, která vyšla roku 2005.

 

Jak nějak jste to přežili?

Mám pocit, že jsem si kolem čtyřicítky procházel krizí středního věku, svět se mi tehdy zdál nereálnej, jako bych na něj koukal jenom v kině. Dlouho jsem myslel, že to je kvůli těm zubům, že třeba trpím otravou krve, ale když jsem klukům roku 2002 párkrát zavolal, ať zruší koncert, že je mi blbě, odvezli mě do nemocnice, kde doktor poznal problém s psychikou: předepsal mi neurol a mně se najednou na koncerty zase chtělo.

 

Jak to bylo s písní Známka punku?

Po nepovedeném albu Sex jsme vydali desku Visací zámek znovu zasahuje, která je naopak tvrdá a myslím, že i dobrá, jenom mně se vůbec nepovedly texty a všechno šlo furt dolů. Měli jsme zkušebnu v Modřanech, na čemž je vidět, že jsme se snažili z krize vybřednout, protože jinak jsme se většinou obešli bez zkušebny. Roku 2004 jsme začali natáčet další album a Michal Pixa přišel na poslední chvíli s tím, že má ještě jeden nápad – hudbu k budoucí Známce punku. Při mně stálo štěstí, takže jsem brzy napsal text, slogan Známka punku se mi od začátku líbil, ale rozhodující bylo, že jsme pak k písni natočili povedený klip, který vyhrál Anděla. Známka punku se dostala do rádií a řekl bych, že v popularitě předstihla i Traktor.

 

Z čeho soudíš?

Tuhle byl u mě v bytě řemeslník, rozhlížel se a říká: Vy jste z nějaký kapely, ne? Když jsem mu řekl, že z Visacího zámku, ptal se, co máme za hity. Traktor? Hmmm – o tom jsem vždycky myslel, že je lidová, jaký ještě hity máte? Známku punku? Tak to jasně, znám, přesně vím, co je zač Visací zámek... Kromě té písně nám ale pomohl i fakt, že začala doba velkých festivalů a ukázalo se, že se pořadatelům hodíme jako zpestření mezi ty Kabáty nebo Chinaski. Tytam jsou doby smlouvání o peníze a ozvučení dnes už bývá všude výborný.

 

Řešíte občas s kolegy, jestli na punk náhodou nezačínáte být staří?

Naopak se chceme ke kořenům punku co nejvíc vracet – řádit, blbnout, nedělat přemoudřelé, zůstávat v pohybu. Kdyby někdo navrhl, ať jsme na pódiu civilnější, neprojde to. Chceme hrát dál a například já si to silně uvědomil za covidu. Desku jménem Anarchie a total chaos jsme vydali přesně toho dne, kdy začal první nouzový stav – čili 13. března 2020. Zavřely obchody s deskami, zavřely kluby, po kterých jsme měli jet turné, byl jsem z toho špatnej. A když se potom přes prázdniny přece jen zas hrálo, definitivně mi došlo, jak hezkou máme práci – a jaká je paráda, když to funguje.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement