Čtyři měsíce po tornádu: Sú na tem lidi aj hůř

V proluce mezi domy sedí pod prkenným přístřeškem vlasatý čtyřicátník. Jednou rukou hladí vlčáka, v druhé ruce drží lahev piva. „Já se omlouvám, trochu jsem pil,“ říká. „Ale posaďte se, řeknu vám, jak to je.“

Pavel Lejsek se živí jako svářeč a nyní bydlí s manželkou v „mobilheimu“ zaparkovaném na okraji parcely, kde dřív stál jejich dům. Prostřednictvím obce jej poskytl jeden z desítek tisíců dárců, kteří lidem postiženým tornádem pomáhají – prací, penězi, věcmi...

Jen zde v Mikulčicích šlo k zemi šedesát domů, dohromady jich byly v tornádové oblasti zdemolovány dvě stovky. Teplé a slunečné dny na konci října využívají majitelé parcel k vylévání základových desek, aby to stihli před příchodem mrazů. Je to velká událost, o kterou nechtějí přijít dospělí ani děti – proudy betonu vytékající z míchaček pozorují celé rodiny.

Pavel Lejsek věřil, že na podzim bude mít hotovou nejen základovou desku, ale i hrubou stavbu, v níž by přes zimu mohl pokračovat v budování nového domova. Jenomže stále čeká na stavební povolení. „Doplácíme na to, že nestavíme kopii původního domu. Chceme jinak umístit okna, částečně měníme i půdorys. Tím pádem nemáme nárok na zrychlené stavební řízení,“ vysvětluje. Potkalo jej ale také jedno víceméně osudové štěstí...

 

„Dcery vyletěly z hnízda, tak jsme se chystali dům z gruntu předělat, aby se nám tady na stará kolena žilo pohodlněji. Všechno už mělo být dávno hotové, ale zbrzdila nás nemoc v rodině. Až letos na jaře jsem začal vybourávat podlahy a víc už jsem nestihl. Kdyby nám tornádo smetlo zrekonstruovaný dům, asi bych se tady teď houpal – kdoví na čem, když nám tady nezbyl žádný strom,“ zavtipkuje Pavel Lejsek.

Ten červnový večer si vybavuje přesně: „Nejdřív začaly padat pinpongáče. Něco jsem dodělával, ale chvíli po kroupách se ozval divný škrk – podobný zvuk jsem nikdy neslyšel. A vypla elektrika. Šel jsem do podkroví, stoupnul si k oknu a díval se tomu přímo do očí. V obřích obloucích létaly různé věci, zrychlovalo to, těch věcí přibývalo a byly čím dál větší.“

Pavel Lejsek si chtěl blížící se hnědooranžový trychtýř vyfotit, ale v tu chvíli něco proletělo oknem. „Teprve potom jsem utíkal dolů, abych chytil ženu do náručí. Celej barák vibroval, ozýval se strašnej rachot,“ říká, načež přeruší vyprávění a utírá si slzy.

„Promiňte, občas to na mě dolehne,“ zkusí se pousmát a pokračuje: „Najednou ticho, bylo to pryč. Vyšli jsme ven, nikde okolo žádné střechy ani okna, všechno obalené šedivou kaší. A náš dům na sračky.“

 

Pomoc je stále účelnější

Manžele Lejskovy čeká zima v mobilním domě, který nemá prakticky žádnou izolaci a vytápí se propan-butanem. „Zateplit stěny nemůžeme, není to naše. Ledaže bychom si nechali navézt od jezeďáků balíky slámy a obložili to,“ uvažuje Pavel.

Státní kompenzace za nemovitost zničenou tornádem činí dva miliony korun. Pojištění na dům Lejskovi neměli. Dobročinná sbírka, kterou uspořádaly jejich dcery, vynesla milion. „Jenže mezitím všechno zdražilo,“ povzdechne si stavebník.

O pár metrů dál před kulturákem stojí stavební buňka, ve které působí katolická Charita ČR. „Teď zrovna poskytuji pomoc seniorům, kteří nemají internet a nejsou schopni poslat dokumenty na pojišťovnu,“ říká psychoterapeut Jiří Barbořák z Oblastní charity Hodonín. Společně s kolegy se snaží být k dispozici především lidem, kteří potřebují pomoc, ale mají potíže se o ni přihlásit – třeba i proto, že o ní ani nevědí. „Jsme takový Facebook pro ty, kdo Facebook nemají. Pomáháme zdejší lidi propojovat s řemeslníky a dobrovolníky, asistujeme při vyplňování žádostí a formulářů.“

Žádnou z postižených obcí tornádo neponičilo celou, některé části živel minul. Nepoškozená zůstala také budova mikulčické radnice, následné události ovšem smetly z funkce dosavadní starostku, která se dostala do sporu s některými místními lidmi.

V srpnu ji vystřídal Josef Dvořáček, který aktuální situaci v obci vnímá veskrze pozitivně, byť komplikací je pořád dost. „Budeme muset stavět znova veřejné osvětlení, protože zbylo jen pár sloupů a ani ty se nedají použít. V některých lokalitách proto nefunguje ani obecní rozhlas, kabel amplionu není na co pověsit. Kořeny padajících stromů, které byly blízko odpadních rour, zase někde poškodily kanalizaci. Naštěstí se pořád ozývají pomocníci a jejich nabídka je mnohem cílenější a účelnější, než byla v prvních týdnech,“ říká muž, který před nástupem do čela radnice pracoval jako manažer v autodopravě. „Teď si připadám spíš jako stavbyvedoucí,“ podotkne.

Pochvaluje si spolupráci se středními odbornými učilišti. „Ozývají se ředitelé, že nám sem převelí odbornou výuku. Takhle už přijela parta budoucích zedníků, tesařů a pokrývačů z brněnských Bosonoh, měli jsme na praxi i učně z Prahy.“

Finanční dary mikulčický starosta také vítá, ale dodává: „Za peníze si dneska řemeslníka nekoupíte, protože žádný není. O to víc nám pomohlo, když sem třeba jeden obecní úřad poslal gratis svoji prověřenou firmu a zaplatil za ni i ubytování.“

 

Ze čtyř traktorů jeden

Z vlaku, který spojuje tornádové vesnice, jsou v křoviskách podél trati stále ještě vidět kusy plechů, polystyrenu a dalšího haraburdí. Ve větvích se uchytily také cáry skelné vaty, která způsobila málo zmiňovanou škodu: drobné úlomky střešní izolace je velmi těžké vysbírat. Své o tom ví Vladimír Mazuch, ředitel společnosti Agromoravia: „Z 1 400 hektarů jsme měli poškozenou téměř třetinu. Do řepky a kukuřice toho nalétalo tolik, že jsme ji ani nesklízeli – stejně byla pomlácená a polehlá.“ Zemědělcům pomáhali čistit pole dobrovolníci, kteří nepořádek sbírali ručně v rojnicích a mezi nimi jel traktor s valníkem, do něhož se všechno házelo.

Bylo nutné znovu vybudovat všechny rozvody, rozbité a nepoužitelné jsou například i betonové silážní jámy. Ve zřícených halách bylo ustájeno 400 býků na výkrm – někteří byli kvůli poranění na místě utraceni, zbytek si majitel odvezl. Tornádo zničilo rovněž linku na zpracování sladké kukuřice do konzerv. „To jsme dělali jako jediní v republice,“ podotýká ředitel Vladimír Mazuch, který nyní jedná s odběrateli o možnosti, že by se podíleli na obnově této specifické výroby – nové zařízení vyjde zhruba na padesát milionů korun. Na odpis byla i většina zemědělské techniky: „Ze čtyř traktorů jsme poskládali jeden, zbytek vraků se snažíme prodat.“

 

Hurá, můžeme do školky!

Mediální ikonou tornáda se stala Moravská Nová Ves (zhruba 2 600 obyvatel), neboť živel zasáhl přímo její střed včetně kostela.

Zatímco většina soukromých domů už má okna i střechu, obecní budovy zde zůstávají v zoufalejším stavu. Na radnici se úřaduje za okny zadělanými papundeklem, na střeše povlává plachta, ve fasádě jsou pořád ještě zaseknuté úlomky prken a křidlice – tak se na jižní Moravě říká střešním taškám. Podobně jsou na tom budova základní školy či sokolovna. Výjimku tvoří mateřská školka, která byla poničena stejně silně, a přitom prvního září zahájila školní rok, jako kdyby se nechumelilo.

„Vůbec jsem si nepřipustila, že by se to nemělo podařit,“ říká ředitelka Vladislava Časná, která si prý hned uvědomila, jak důležité bude, aby děti mohly přijít hned po prázdninách do „své“ školky. „Do první třídy se chystalo nastoupit osmatřicet dětí ve věku dva a půl až tři roky. Neuměla jsem si představit, že bychom se s nimi měli harcovat někam autobusem. Už jít poprvé do školky je stres, natož se ocitnout v cizím prostředí,“ říká ředitelka a dodává: „Stačí, když každou první středu houkají sirény a vidím, jak jsou děti vyplašené – tornádo máme všichni spojené s divným zvukem.“

Nejprve bylo potřeba pořádně zabezpečit střechu: vinařský region, kde v předchozích letech téměř nezapršelo, letos postihly dlouhotrvající a vydatné deště s bouřkami, které v týdnech po úderu tornáda působily další rozsáhlé škody. Škvírami kolem málo upevněných plachet do budov zatékalo, uvnitř se hromadila voda, provlhlé zdi hrozily zřícením. „Věnovala jsem tomu celé léto včetně sobot a nedělí. Ani nevím, kde jsem vzala tu sílu, nebo spíš drzost. Zařekla jsem se ale, že sem prvního září ta děcka dostanu stůj co stůj,“ říká ředitelka Vladislava Časná.

Její osobní vzepětí přilákalo záplavu dobročinnosti, jeden příklad za všechny: „Věděla jsem, že musíme obnovit i školní zahradu, která prakticky zmizela. A i když tam dobrovolníci strávili několik dní vyklizením kusů střech a nábytku, zůstávaly v blátě hřebíky, střepy a další úlomky.“ Na radnici se ředitelka školky nesetkala s pochopením, zahrada s prolézačkami prý může počkat. O to více ji potěšil telefonát z Asociace golfových hřišť: „Nabídli nám tábor pro děti, jenže ze mě vyhrklo: To jste moc hodní, ale já myslela, že nám nabídnete nový trávník.“

Slovo dalo slovo a v zahradě školky byl položen nový trávníkový koberec. „I spousta dalších organizací, spolků a firem nám poskytla materiál i jinou pomoc zadarmo nebo s velkou slevou, byl to ohromný příval štědrosti,“ říká Vladislava Časná a skládá hold také rodičům: „Pětadvacátého srpna nám řemeslníci montovali okna, za nimi stáli malíři a za nimi maminky a tatínkové s kýblem a hadrem.“ Prvního září na ni však dolehlo vyčerpání a emoce: „Sundala jsem si tepláky, oblékla šaty a lodičky, rozhlédla se kolem sebe, viděla všechny ty zničené ploty a plachty na střechách… a rozbrečela jsem se. Kolegyně se lekly, ale trvalo to naštěstí jen chvilku.“

A jak ředitelka školky hodnotí, co jí tornádo osobně vzalo a dalo? „U nás doma spadla střecha, zničilo nám to dvůr, barák protekl. Našim mladým to smetlo nedávno dokončenou novostavbu. Tříletá vnučka několik týdnů nemluvila o ničem jiném než o poničených domečcích. Na druhou stranu jsem díky tomu šílenému létu poznala spoustu lidí a naučila se hromadu nových věcí.“ Vladislava Časná má jedinou hořkou vzpomínku: že na zahájení školního roku nepřišel vůbec nikdo z obecního úřadu.

 

Najít si něco na sebe

Když už jsme v „Moravskej“, nejde se nezastavit u Zlaty a Tondy Maděričových. Známe se dlouhé roky a vím, že tady dostanu zasvěcené informace, kterým přitom nechybí nadhled. V jejich domě zdaleka ještě není vzorně uklizeno, v upraveném záhonku na ulici už má ale Zlatka vysázené levandule, na dvoře září novotou dřevěný sušák na prádlo, přibyl i přístřešek na kola, při jehož stavbě se hodily trámy, posbírané v hromadách sutin.

Tornádo zastihlo rodinu uprostřed rozsáhlé rekonstrukce. „Odpoledne jsem si ještě vyfotila řemeslníky na lešení a na Facebook k tomu napsala: Sen každé ženy,“ zavzpomíná a dovysvětlí: „V každém patře muž, navíc do půl těla.“ Okna měnili Maděričovi na konci května, dvousettisícovou fakturu zaplatili čtyři dny před tornádem. Fasáda měla být hotová do půlky července. Po tornádu mohli začít znova a přidat k tomu mnoho dalších úprav.

„Když to utichlo, vyšli jsme ven a říkáme: ‚Dívej, Hlaváči nemají střechu!‘ Sousedi stáli před svým domem a povídají: ‚Však vy taky ne!‘“ zachechtá se Tonda, který pracuje jako vodař a topenář. Poznamená: „Naštěstí jsme ani jeden nebyli hysteričtí, že je konec světa. Brali jsme to jako realitu a byli jsme rádi, že jsme přežili. A příště už víme, že je lepší zalézt do sklepa.“ Zatímco Tonda držel vchodové dveře a k ústupu ho přiměla až první rozbitá okna, Zlatka se choulila u zdi, kde jí střepy pořezaly ruku – spravily to čtyři stehy.

Zbývající rozsah zkázy se vyjevil ráno. „Představ si, že naházíš všechny věci do stavební míchačky – oblečení, jídlo, kytky, přístroje, knihy... A přidáš kýbl vody a kýbl hlíny, zapneš to a pak nějakou centrifugou rozstříkáš po celém domě. A do toho ti křupe pod nohama sklo… Kde chceš začít?“ ptá se Zlata a hned si odpoví: „Naštěstí tady začaly kmitat desítky přátel i neznámých lidí a zdálo se, že každý věděl, co má dělat. Byli jsme za to nesmírně vděční,“ odpovídá si a přidává konkrétní příběh: „Třetí den se tu objevili dva chlapi. Nejdřív chodili kolem domu, pak došli za mnou a povídají: ‚Ta parta, co máte na střeše a dělá vám krovy, to nejsou tesaři, viďte? Tak jestli byste jim neřekla, ať slezou, ale nějak opatrně, ať se vám neurazí.‘ Měli pravdu, byli to zedníci, kteří nám předtím dělali zateplení.“

Zmínění dva hrdinové zvládli svoji práci perfektně, byť z nich byla Zlatka trochu nervózní: „Jsem hrozně ukecaná a oni skoro nemluvili, pořád jenom makali a nepovídali si se mnou. Spali venku ve spacáku, ohřívali si konzervy, ani víno nechtěli. A když jsem se jich zeptala, co jsme dlužni, zasmáli se: ‚Když si chceme vydělat, jedeme do Německa. Tak nashle, někdy si to k vám dojdeme odpiť.‘“

Zlatka nedá dopustit ani na Ukrajince, kteří jí vyspravili rozbité omítky, vymalovali celý dům, postavili zahradní chodníky či vysněnou zeď ze starých cihel. „Platila jsem jim tři sta padesát na hodinu, ale jsem ráda, že to mám hotové, potřebovala jsem si udělat radost – třeba na místě té nové zdi býval drátěný plot zarostlý břečťanem, který mě strašně štval.“ Maděričovi si nestěžují ani na finanční kompenzace: „Všechno přicházelo včas a nebylo toho málo. Pojišťovna odhadla škody na čtyři miliony a téměř dva hned vyplatila, něco jsme dostali ze sbírek, které uspořádali příbuzní a přátelé.“

Úklid domácnosti však potrvá ještě dlouho. „Když se někdy říká ‚jdu si najít něco na sebe‘, u nás se to fakt takhle děje,“ zasměje se Zlata, rozhlédne se po hromadách oblečení a poznamená: „Pořád nemáme skříně, což je pro nás ženské na palicu – ráno vstanu a snad hodinu hledám čisté prádlo. Ale sú na tem lidi aj hůř.“

 

Mám tu práci na dva roky

Až následující ráno mi dojde, proč zdejší vesnice připomínají spíš osídlení někde na Blízkém východě než na jižní Moravě. Chybějí tu ploty, takže se dá volně procházet mezi domy, je tu i spousta nezastavěných ploch, které působí bezprizorně, občas tu stojí auto s rozbitým sklem a pomačkanou karoserií. Také stromy působí exoticky: na tornádové zmrzačení zareagovaly zběsilým olistěním pahýlů, které jim zbyly.

„Vinařský spolek žádá vinaře, aby uhradili poplatky za hlídání vinic proti špačkům,“ zní z amplionů. Na náměstí v Moravské Nové Vsi několik žen čeká na rozvoz pošty a prodej vajíček, zdraví se s nimi zedník a kameník Marek Zahradník – jeden z nemnoha dobrovolníků, kteří tu stále zůstávají. „Jsem zvyklej na skromný podmínky, ale na zimu by bodly aspoň stavební buňky se sprchou a se záchodem,“ dává najevo nespokojenost s přístupem obce, která v jeho očích o brigádníky jeho typu příliš nestojí. „Starosta mi řekl: U koho děláš, u toho bydli. Co když je ale barák rozmydlenej a dělám teprve základy?“ říká muž s bradkou, který momentálně opravuje místní penzion, kde také nocuje. „V létě se dalo spát venku nebo na půdách, mejt jsme se chodili do rybníka. Teď to stojí za starou belu. Přitom kdyby nás tady bylo víc, vesnicím by to pomohlo, lidi za námi pořád choděj a shánějí řemeslníky. Občas se k nim zajdu podívat, ale slibovat jim nic nemůžu, mám práce na rok dopředu.“

O ulici dál pokládá střechu „pražská mafie“, jak si říká parta kolem Víti Wejmelky, kterému místní dali přezdívku Ježíš – tak vypadal, než se nedávno ostříhal a oholil. Přijel na Moravu hned po tornádu a od té doby byl pryč jen čtyři dny. „Do Prahy už ani nechci, každej se mě ptá, co tady pořád dělám. Těžko se mi to poslouchá, naposled už jsem se s kámošem pohádal. Každej vidí uklizený ulice a má pocit, že je hotovo. Jenomže ty baráky jsou vevnitř vymlácený a provlhlý, často ještě nefunguje topení. Mám tady práci nejmíň na dva roky.“

Sedmatřicetiletý muž nabádá, abych do reportáže určitě napsal, ať přijedou další dobrovolníci. „Nemusí umět nic speciálního, můžou nám třeba podávat latě,“ říká řemeslník, který si prý poradí s každou stavební prací kromě elektřiny. S penězi to má takhle: „Nejdřív jsem dělal zadarmo, teď už si občas něco vezmu, dohromady jsem vydělal asi sedmnáct tisíc.“ Jeho pravou rukou je Honza Stejskal: „Ježíš umí dělat střechy, já umím mluvit, tak jsme to zkombinovali a natahali sem za ty měsíce strašnou spoustu lidí, materiálu i techniky – kontejnerů, bagrů, traktorů, jeřábů,“ říká vystudovaný grafik, který nějakou dobu pracoval v Londýně na stavbách a v kuchyních. Na rozdíl od Víti se ale na Moravě nehodlá zaseknout nadlouho: „Potkal jsem tady princeznu, která bydlí v Praze, chceme být spolu,“ vysvětluje. Úderka tvořená ještě Danem Matějkou a Mírou Ryšavým bydlí, kde se dá – třeba u vietnamské rodiny, která tu provozuje večerku.

Jak ubývá denního světla, prodlužují se večery. „Přes den býváme na střechách, po setmění můžeme dělat třeba sádrokartony. A pak si dát pár piv a jít spát, jiná zábava tu není,“ přibližuje Víťa a zavzpomíná na jedinou větší společenskou událost, což byly hody, které se i letos podařilo uspořádat v tradičním červencovém termínu. „Začalo to dobře, ale večer přišla škaredá bouřka, polámalo to stánky, létaly plachty ze střech, do domů zateklo a lidi to psychicky nezvládli. Stačí, když se zatáhne nebe, a mají dost. Vůbec se jim nedivím.“

 

Podívej, sousedi už bydlí

Jednou z rodin, které se ještě nevrátily domů, přestože jejich dům nemusel být zbořen, jsou Vališovi z Hrušek – obce, která stála tornádu v cestě jako první. „Tudy nám do kuchyně přiletěl třítunový stavební kontejner umístěný půl kilometru od našeho domu,“ ukazuje Marek Vališ. „Chvíli předtím jsem tady připravovala s dětmi večeři,“ doplňuje Kateřina. Manželský pár s dvěma dětmi stráví letošní Vánoce u příbuzných, kde nyní bydlí. V jejich domě je potřeba předělat elektriku, vystavět příčky, zateplit střechu, obnovit omítky, na konci října tu nebyla ani okna... „Práce se vlečou, je to úmorné,“ povzdychne si pan Vališ, který pracuje v Brně jako policista.

Na parcele kousek odtud panuje nadějnější nálada. „Dneska nám vylévali základovku, koukněte!“ raduje se Olga Turčíková. „A za chvíli si jedeme vybrat švestku a dva keříky rybízu,“ dodá zvesela a ukazuje: „Tady jsme měli stoletou hrušku, ze které jsme pálili, sousedův velký ořešák taky padnul. Zůstaly stát jen tyhle túje, které jsme přitom chtěli dát pryč.“

Zimu stráví čtyřčlenná rodina v mobilheimu, který pan Turčík zaizoloval, obestavěl dřevěnou konstrukcí a přidal zastřešenou verandu. „Máme to půjčené od jednoho pána, ale asi to od něj odkoupíme – už jsme do toho dali přes sto tisíc a jednou tady můžou přespávat návštěvy nebo trucovat děti,“ usměje se paní Turčíková, která pracuje jako učitelka v mateřské školce.

Těsně před příchodem tornáda šel pan Turčík přeparkovat auto do garáže, aby jej ukryl před hrozícím krupobitím. „Místo toho se proletěl,“ vypráví jeho žena a vysvětluje: „Auto začalo couvat, i když měl manžel zařazenou jedničku a plyn sešlápnutý k podlaze. Cítil, jak ho to zvedá, kolem létaly kusy střech, rozbilo mu to všechna okénka. Hlavní ale je, že přežil.“

Dům musel jít k zemi, Olga s oběma dětmi dochází na terapii k psycholožce. „První dny jsme zvládali, ale pak přišly propady a najednou bečíte, ani nevíte proč. Věci nevycházej podle plánu, chybějí řemeslníci, člověk si může začít říkat: ‚Podívej, sousedi už to mají a my pořád nic.‘“ Turčíkovi si dva roky upravovali dům svépomocí podle svých představ. „Předtím jsme bydleli na bytě, tohle měl být domov našich snů. Manžel vyrobil posuvné dveře a kuchyňskou linku, měli jsme tu vloni první Vánoce v novém, zbývaly jen drobnosti,“ vzpomíná Olga a posmutněle dodá: „Teď to bude dělat firma, protože sami už to znova nedáme.“

 

Plnění dětských přání

Když má Olga Turčíková skleslejší náladu, spolehlivě ji dokáže povzbudit Barbora Zdráhalová. „Naštěstí jsou tady andělé jako naše Barunka. Vidí hned, co kdo potřebuje, na nic nečeká a jedná,“ říká na adresu ženy, kterou poznala právě díky tornádu.

Matka dvou dětí z osmdesát kilometrů vzdálených Míškovic u Zlína sem poprvé přijela tři dny po tornádu. Od té doby pendluje několikrát týdně a spolupracuje s téměř dvěma stovkami místních rodin. „Říkala jsem si, jací jsou ta děcka chudáci, že musí trávit prázdniny v takových ruinách,“ vysvětluje, proč hned objednala tři autobusy, které odvezly sto dětí z „Tornádova“ do zoo ve Zlíně.

Od té doby uspořádala celou řadu podobných akcí, které dětem přinášejí rozptýlení. S klubem majitelů nadupaných amerických bouráků Dodge Challenger domluvila příjezd pětadvaceti aut. „Děcka se povozijó a nafotijó,“ těšila se Bára týden před akcí. Přiváží rovněž dobrovolníky, osvědčila se jí hlavně spolupráce s otrokovickým gymnáziem. „Zajistím jim jídlo, porozvážím je na baráky,“ přibližuje.

Přes Nadační fond Českého rozhlasu, respektive platformu Ježíškova vnoučata plnila i další dětská přání. „Sepsali jsme sto padesát příběhů, co tornádo dětem vzalo – někomu počítač, jinému stůl, dalšímu plyšáka. A dostali všechno.“ Bára se snaží lidem pomáhat i manuálně. Na otázku, proč věnuje tolik času a energie „cizím“ dětem, odpovídá: „To vám nedá. Volají mi, říkají mi teto. Pak už vám to nemůže být lhostejné.“

Podobný „případ“ představuje Martin Bíba ze Šumperska, který opravuje lidem štíty, komíny, střechy. „Kdo si potřebujete vyčistit hlavu, přijeďte, všechno vás naučím,“ vzkazuje. Doma má šest dětí a manželku v invalidním důchodu. „Občas mi řekne, ať zůstanu doma. Tak jí opakuju: Mamko, kdybys tam byla, pochopila bys.“ Penězům za svoji práci se nedávno přestal bránit. „Jinak bych už neutáhl složenky,“ říká.

V některých prolukách se stále nic neděje. „Některé ty domy byly dlouho neobydlené a neudržované, takže do nich stačilo fouknout a šly k zemi, což majitelé uvítali – mají vyklizený stavební pozemek,“ objasňuje hrušecká starostka Jana Filipovičová.

 

Roztřídit sutiny

Kousek za Hruškami ční z rovinaté krajiny rozlehlá hora. Je oplocená a ozývá se odtud nepřetržitý rámus. Rachotí tady stroje, které se v hromadách tornádových sutin přehrabují zdánlivě nazdařbůh, ve skutečnosti pokračují v systematickém třídění.

Na jednu hromadu putují dřevěné trámy, na další plechy, nábytek… Skládka v režii krajského úřadu se postupně zmenšuje, odklizena by měla být do konce dubna příštího roku. Momentálně to vypadá, že zahlazení ostatních následků bude trvat mnohem déle.