Příběh

Dlouhé a studené září roku 1989

27 / 09 / 2019

Dnes už je to slavný příběh se šťastným koncem: východní Němci se v létě a na podzim 1989 snaží z NDR prchnout přes západoněmeckou ambasádu v Praze. Týdny čekají, co s nimi bude, až jim nakonec ministr zahraničí Genscher přijíždí říct, že cesta na Západ je volná. Ivana Vlnasová je přímou účastnicí tehdejších událostí, na ambasádě pracovala jako tlumočnice.

Dnes už je to slavný příběh se šťastným koncem: východní Němci se v létě a na podzim 1989 snaží z NDR prchnout přes západoněmeckou ambasádu v Praze. Týdny čekají, co s nimi bude, až jim nakonec ministr zahraničí Genscher přijíždí říct, že cesta na Západ je volná. Ivana Vlnasová je přímou účastnicí tehdejších událostí, na ambasádě pracovala jako tlumočnice.

Zkraje léta 1989 se na chodbách velvyslanectví, které sídlí v Lobkovickém paláci na dohled od Pražského Hradu, spíš jen šeptá: v oranžerii, kde sídlí konzulární oddělení, prý přebývá několik východních Němců. Přijeli v naději, že se jim přes ambasádu povede dostat do západního Německa.

Tamtamy ale pracují rychle, záhy už o těchto návštěvnících ví úplně všichni zaměstnanci včetně uklízeček a údržbářů. Co s těmi lidmi bude, je samozřejmě veliká, i když v tuhle chvíli trochu podružná otázka. Mnohem důležitější je zajistit jim jídlo a další základní potřeby. Nakupovat do československých samoobsluh chodí i příbuzní diplomatů.

Překladatelka Ivana Vlnasová pracuje tou dobou na velvyslanectví už pět let. Vlastně trochu náhodou: její „srdcovkou“ byla od střední školy francouzština, v osmašedesátém se coby osmnáctiletá dokonce dostala do Paříže. Jazyk pak chtěla studovat v Praze na filozofické fakultě, jenže jednooborově to nešlo. A tak si Ivana pořídila učebnici němčiny pro samouky, za rok se ji naučila a udělala přijímačky.

Po promoci pracovala jako vychovatelka v učilišti pro kuchařky, později učila němčinu budoucí číšníky. Až jí někdo poradil, aby si poslala přihlášku na Správu služeb diplomatickému sboru, což byla organizace spadající pod ministerstvo zahraničí (dnes se jmenuje Diplomatický servis). Ozvali se po dvou letech, na velvyslanectví SRN sháněli překladatelku a tlumočnici.

Ivana si práci rychle oblíbila. Měla ráda německé kolegy, dnes vzpomíná, že to byli samí vzdělaní, noblesní lidé. Navíc měla přístup k západoněmeckým novinám – četla Frankfurter Allgemeine Zeitung a Süddeutsche Zeitung. „Až z nich jsem se dozvěděla například to,“ vypráví, „jak probíhal poválečný odsun sudetských Němců, co to bylo za hrůzy. Byl to pro mě obrovský šok.“

Na komunisty měla Ivana strašný vztek, možná ještě o to větší, oč měla lepší srovnání. Díky práci měla nejen přístup k alternativním zdrojům informací, ale taky se několikrát dostala do západního Německa na tlumočnický kurz.

Rozumí se samo sebou, že to na ni zkoušela StB. „Naštěstí jsem z toho vybruslila, řekla jsem jim, že by mě to psychicky deptalo. Dokonce až tak, že bych na velvyslanectví vůbec nemohla pracovat,“ vzpomíná. „Jeden z těch estébáků, kteří se mě snažili naverbovat, byl takový ten zlý typ. Když jsem nepodepsala, řval na mě, že až mě někde potká, přejede mě.“

Pryč z Československa však Ivana Vlnasová nechtěla, měla tu domov, rodinu, přátele. „Kdo to řekl, že doma je člověk tam, kde cvrnkal kuličky?“ říká.

A pak přišel rok 1989.

 

Kde je můj stůl?

Paní Vlnasová vzpomíná na lednový Palachův týden a pocit, že už by se snad konečně mohlo něco hnout. U sousedů už to vřelo. V Polsku se v květnu konaly první polosvobodné volby, ve kterých směli kandidovat zástupci hnutí Solidarita. Maďaři zase otevřeli hranici s Rakouskem, čehož v létě hojně využili k útěku na Západ právě obyvatelé NDR.

„Jen u nás se toho pořád moc nedělo,“ říká Ivana Vlnasová. U nás – a ve východním Německu. Tamní režim byl extrémně zatvrzelý, na adresu Gorbačovovy glasnosti prohlašoval, že když si soused tapetuje byt, neznamená to, že „my hned musíme taky“. Obyčejným východním Němcům však už docházela trpělivost. 

Kdy přesně se v Praze v Lobkovickém paláci objevili první uprchlíci, si už paní Vlnasová nevybaví. Ví ale jistě, že koncem června už jich byly desítky a během srpna přibývali další. V září se pak spustila hotová lavina, v některých dnech přišly i stovky lidí. Na konci měsíce už se jich v budově a přilehlé zahradě tísnily skoro čtyři tisíce. Situace byla neudržitelná.

Veškerý provoz velvyslanectví se podřídil nové situaci. Ivana vzpomíná, jak ráno přicházela do práce a opatrně překračovala spící lidi na hlavním schodišti paláce. Stávalo se také, že ani nenašla svůj pracovní stůl: v kancelářích stály palandy, stoly úředníků se stěhovaly sem a tam podle toho, kde zrovna byla aspoň nějaká skulina.

Ivana pomáhala s proclíváním zásilek, kterých tou dobou bylo strašně moc. Takřka denně přijížděl zásobovací náklaďák z Bavorska, proclít se muselo úplně všechno do posledního pytlíku mouky. „Ale dělala jsem i spoustu dalších věcí, za celý den jsem se na minutu nezastavila. Byl to pro nás tak nějak automatické – ti lidé jsou tady a my jim musíme pomáhat,“ vypráví. Jednou jí prý v tomhle shonu zavolal konzul, aby ho objednala k holiči. „Strašně mě to rozčílilo!“ směje se.

Když se někdo zranil – a to se pochopitelně stávalo – Ivana Vlnasová měla za úkol doprovodit ho do nemocnice za branami ambasády. „Jednou, někdy v červenci, mi zavolali, že si jeden z uprchlíků zlomil ruku, a ať s ním jdu do nemocnice Pod Petřínem.“

Hned naproti velvyslanectví byla služebna SNB, prkenný přízemní přístavek, v němž permanentně hlídkovali dva příslušníci. „Co když mi toho raněného seberou?“ ptala se Ivana nadřízených. Byl to risk, nikdo by býval nemohl nic dělat. „Ale naštěstí to dobře dopadlo,“ vzpomíná paní Vlnasová.

 

Milí krajané!

Září 1989 bylo chladné, deštivé a pro tisíce východních Němců v Praze na Malé Straně taky strašně dlouhé. „V jistém momentě už tu byly vyloženě polní podmínky, uprchlíci zaplnili i nejposlednější kout budovy. A neměli co dělat,“ říká Ivana Vlnasová. Kdo zrovna nestál před stanem Červeného kříže ve frontě na jídlo nebo o kus dál v ještě delší frontě na toaletu, posedával. Polehával. Čekal.

„Řešení pořád nepřicházelo a lidí se zmocňovala apatie. Bezmoc. Jak dlouho tu budou muset být? Měsíc? Půl roku? Rok? Bylo to zoufalé. Dokud to ještě šlo, chodili uprchlíci bezcílně sem a tam. Pak už ale nešlo ani to, nebylo místo. Příšerné byly i hygienické podmínky, budovou se postupně začal šířit silný zápach.“

Velvyslanec Hermann Huber se sice snažil uprchlíky povzbuzovat, pravidelně mezi ně chodil a ujišťoval je, že řešení se hledá. Atmosféra se ale i tak rapidně zhoršovala.

Ivana Vlnasová vypráví, že na velvyslanectví vždycky fungoval systém víkendových pohotovostí: někdo ze zaměstnanců přišel už v sobotu dopoledne do práce, aby mohl rychle reagovat, kdyby se něco stalo. „Většinou šlo o konzulární případy. Někde třeba naboural autobus, tak se tam jelo a řešilo se to. Nebo lidé ztratili pasy.“

Třicátého září 1989 byla taky sobota. Ivana měla mít volno, ale ze systému pohotovostí někdo vypadl a ona se přihlásila, že ho nahradí. „Čímž pádem jsem se ocitla u historického okamžiku!“ vzpomíná.

Dopoledne probíhalo v podstatě standardně – pokud se to tak dá říct v momentě, kdy je historický palác v centru města a sídlo zastupitelského úřadu plný uprchlíků. Odpoledne ale vedoucí tiskového oddělení Ivanu požádal, aby se nevzdalovala z vrátnice. „Aby mě v případě potřeby snadno našel. Dozvěděli jsme se totiž, že do Prahy míří Genscher.“

Hans-Dietrich Genscher byl západoněmecký ministr zahraničí. Toho rána se zrovna vrátil z New Yorku, kde se účastnil Valného shromáždění OSN, a kde také jednal s východními Němci, Čechoslováky i Sověty právě o řešení situace na Malé Straně.

A tak Ivana čekala ve vrátnici. Brána velvyslanectví se otevřela asi v půl sedmé večer, ministr Genscher vešel i s velvyslancem, který ho jel přivítat na letiště. O necelou půlhodinu později pak šéf německé diplomacie vstoupil na balkón ambasády a pronesl dnes už legendární projev, který začal onou nejslavnější nedokončenou větou v dějinách: „Milí krajané, přišli jsme za vámi, abychom vám sdělili, že dnes se vaše vycestování...“

Zbytek ( „...do Spolkové republiky Německo stalo možným“) už neslyšel nikdo, Genschera přehlušil výbuch nadšení. „To byla bomba,“ říká paní Vlnasová, která v té chvíli stála hned pod balkonem, na nádvoří mezi uprchlíky. „Týkalo se mě to úplně stejně jako jich!“

Snad za dvě hodiny už východní Němci začali Lobkovický palác opouštět a dole v Karmelitské ulici nastupovat do autobusů, které je odvážely na libeňské nádraží. Tam čekaly vlaky, jimiž pokračovali do bavorského Hofu. „Co si pamatuju, tak ten odchod proběhl hladce. Tisíce lidí se sunuly dolů do Karmelitské, všichni byli disciplinovaní, nikdo se netlačil. Jsem přesvědčená, že radost existuje v různých intenzitách. A tahle byla maximální.“

Ivana Vlnasová se pak vrátila do Lobkovického paláce. V budově sice byl strašný nepořádek a palčivý zápach, ale panovalo tu naprosté ticho, po všech těch týdnech až surreálné. Nemělo však trvat dlouho. Už v pondělí ráno Ivana otevřela dveře budovy a okamžitě uslyšela známý šum: budova se mezitím stihla znovu naplnit dalšími uprchlíky. „Přesně si pamatuju, jak se mi úplně sevřel žaludek, dostala jsem neurózu. Došlo mi, v jakém stresu jsem celou dobu byla.“

5d8dba9ae4b01824c30e5bb3 MEDIA_ITEM image
Ivana Vlnasová na balkónu německého velvyslanectví, září 2019.

Nicméně drama z léta a raného podzimu už se opakovat nemělo, NDR brzy zavedla nová pravidla, na jejichž základě mohli její obyvatelé z Prahy odcestovat mnohem snadněji než jejich předchůdci. „Už se u nás jen nahlásili a mohli odjet. Já dojížděla do práce přes holešovické nádraží, kde uprchlíci vystupovali z berlínského rychlíku – samozřejmě jsem je hned bezpečně poznala. A rovnou jsem jim říkala, pojďte se mnou na tramvaj, já vás k nám zavedu.“

Když 9. listopadu 1989 padla Berlínská zeď, byla to veliká událost, pro Ivanu Vlnasovou a její kolegy z pražského velvyslanectví však zůstal vrcholem onoho dějinného podzimu moment, kdy Hans-Dietrich Genscher na chabě osvětleném i ozvučeném balkóně na Malé straně oznámil: „Milí krajané...“

 

P.S. Ivana Vlnasová pracovala na velvyslanectví až do letoška. Pochvaluje si, že na rozdíl od předrevolučních zdvořilostních setkání se po Sametové revoluci na tlumočení musela začít více soustředit, protože jednání začala mít obsah a myšlenky.

 

Další příběh spojený s útěkem občanů NDR přes západoněmckou ambasádu si můžete přečíst zde.

Galerie (2) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat