Hana Holišová: Až si lehnu do rakve, řeknu všechno

Lidé

S Hankou Holišovou jsme se někdy před devíti lety seznámili za zvláštních okolností – pomáhali jsme partě šílenců jedoucích na koloběžkách Tour de France. Tehdy jsem ji vnímal jako výjimečně slušnou, skromnou holku a skvělou herečku, která je bohužel slavná jenom v Brně a pak taky mezi fandy muzikálu, za kterýžto žánr tou dobou získala Thálii. Dnes je Hanka pořád slušná a skromná, ale díky dvěma vítězstvím v televizní pěvecké soutěži mnohem slavnější – a právě se chystá na roli Marty Kubišové.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Měl jsem dobrou vůli pozvat Hanku na nedělní snídani, ale vybral jsem bistro v pražském Karlíně, které je podle všeho v módě, protože uvnitř bylo chvíli po deváté plno, takže ruch – a mně ruch při povídání nevadí, ale Hance jo.

Nejspíš viděla, že se těším na míchaná vajíčka, navíc nechtěla situaci komplikovat přesunem jinam, tak si nestěžovala, ale zpětně mi dochází, že to pro ni muselo být těžké. Pokládal jsem někdy i těžší otázky a ona, chudák, zapínala soustředění na maximum, protože vnímala i všechny pohyby a hlasy v okolí.

Ani pro mě to nebyl jednoduchý rozhovor, protože Hanka si je zvyklá bránit soukromí a naučila se novinářům odpovídat pokud možno opatrně, obecně.

Věřil jsem, že mě pustí o trošku dál:

 

Ví se, že máš inspirativní rodiče, tatínka dirigenta Evžena Holiše, maminku zpěvačku Hanu Horkou – ale proč jsi mi nikdy neřekla, že jste přímo dynastie zajímavých osobností?

Tak to jsi mě hned na začátek zaskočil... Za prvé proto, že o těch předchozích generacích vlastně moc nevím, no a taky jsem nikdy nechtěla prezentovat samu sebe skrze zajímavá jména z naší rodiny. Ale abychom si to ujasnili – na koho vlastně narážíš?

 

Vím o dvou předcích tvé mámy, za prvé o Františku Pavlíkovi.

Můžu ti k tomu říct opravdu málo, teprve nedávno jsem se v Brně vydala k jeho hrobu. Jinak vím zatím jen základ: že to byl truhlář a sokol, kterého roku 1905 smrtelně zranili bajonetem při demonstraci za česky vyučující univerzitu v Brně. Úmrtí byl přítomen Leoš Janáček, který na Pavlíkovu počest složil sonátu, plus zvláštní náhoda – oba jsme se narodili šestého srpna... Co ten druhý předek?

 

Herec Vladimír Krška.

Toho jsem registrovala jen tehdy, když běžel v televizi starší film a máma zahlásila: „Podívej, rodina – strejda Krška!“ Ale osobně jsme se nesetkali.

 

Tak to se mi bortí plánovaná rozhovorová linka.

Proč, prosím tě?

 

 

No protože Krška kdysi začínal v Beskydském divadle a ty miluješ Beskydy – tak jsem věřil, že nacházím přímou souvislost.

Ne, to je jen náhoda. Beskydy jsou rodným krajem mého tatínka, zatímco Krškovi jsou ze strany maminčiny; nicméně nasadil jsi mi pár brouků do hlavy a musím toho zjistit víc.

 

O Beskydech vždycky mluvil s láskou Radek Brzobohatý...

... a já zas můžu mluvit s láskou o něm, ačkoli jsme se vlastně setkali jen v jednom představení; byl to tenkrát muzikál Noc na Karlštejně tady nedaleko v Karlíně. Ale měla jsem z něj intenzivní pocit, že si na nic nehraje, což není úplně běžné.

 

Jak to myslíš?

Jednoduše – z některých jiných bardů, ke kterým jako malý vzhlížíš v televizi, jsem při setkání naživo tak dobrý pocit neměla. Buď byli trochu nafrnění, nebo zjevně těžko snášeli fakt, že vyrostla nová generace a oni mají vrchol nejspíš za sebou. Nicméně Radek Brzobohatý byl lidskej, a kdykoli jsme vedle sebe stáli připraveni na výstup, přenášel na mě pocit, že jsme si rovni. Valach. Asi i proto mi byl sympatickej. Díky tátovi mám silnou vnitřní vazbu k tomu kraji, k těm lidem, ke svým tamním předkům.

 

Když hrál Brzobohatý právě v Karlíně Řeka Zorbu, měl to představení tolik rád, že si po derniéře odnesl Zorbovy boty. Taky sis už z některé hry vyprosila kus kostýmu na památku?

To myslím udělám, až jednou skončí v Brně hra Vrabčák a anděl, ve které mám roli Edith Piaf.

 

S touhle odpovědí jsi vůbec neváhala. Proč je pro tebe právě Edith Piaf stěžejní?

Pořád mě fascinuje její příběh – jak všechno prožívala na plný pecky, radosti i smutky. Zároveň mi ta role nabízí krásný prostor jak pěvecký, tak i herecký, ale nejvíc ze všeho jde možná o to, že jsem se vždycky snad až trochu styděla za to, že ráda hraju v muzikálech, protože spousta lidí z branže vnímá muzikál jako nižší žánr, který se nemůže rovnat činohře. Samozřejmě jsem už dost stará na to, abych tyhle názory řešila, ale stejně se to ve mně občas pere – jen už mnohem míň než dřív, a to právě díky roli Edith Piaf. To je totiž tak nádherné hudební drama, že jím snad nikdo pohrdat nemůže.

 

Není to tak, že se názory na muzikál výrazně liší v Brně a Praze?

Nechci trapně rozdávat moudra, nemám na kvalitu muzikálů patent, ale když se ptáš, tak jo – historicky podle mě ten rozdíl v brněnském a pražském přístupu nejde nevnímat. V Praze jako by byli diváci často vychováni k tomu, že vlastně stačí slavná jména účinkujících na plakátech, ale na tohle se v Brně nehrálo; Brno se obvykle snažilo přistoupit k muzikálům poctivě.

 

V minulém čase mluvíš schválně?

Myslím, že se to i v Praze zlepšuje – sama jsem tu už zažila moc pěknou muzikálovou práci.

 

V čem?

Před pěti lety jsme připravili muzikál Rocky s německým režisérem Drewitzem, který nás dopředu nikoho neznal a nezajímalo ho, kdo je známý z televize – jednoduše si vybral lidi, se kterými chtěl vytvářet dobré divadlo, a podle mě ho i vytvořil... Takže jsem optimistkou: převáží poctivý přístup a brzy se snad za muzikály nikdo stydět nebude.

 

 

Beskydské geny

Teď bych se chtěl ještě jednou vrátit do Beskyd – budeš to se mnou dnes mít těžký.

... ty to se mnou budeš mít těžký.

 

Ty, protože tě budu tlačit k plastičtějším vzpomínkám. Co si s Beskydami nejvíc spojuješ?

Nejvíc si toho spojuju se svými Beskydami čili s okolím vesnice Zašová a s tatínkem, kterému je dnes už dvaadevadesát let. Pohybovala jsem se hlavně mezi jeho přáteli, takže pamětníky, ráda poslouchala vyprávění, a získala pocit, že v tom kraji žijí lidé laskaví, vstřícní a zvyklí pomáhat si, protože tam tradičně byla spíš chudoba. Taťka vzpomínal na svou valašskou rodinu a já nadšeně poslouchala, protože jsem asi staromilec.

 

Asi?

Nakonec například důležité moderní technologie nějak zvládnu, funguju, ale stejně si občas říkám, že bych radši žila bez nich – v době, kterou mám zidealizovanou, protože mi o ní táta hezky vyprávěl.

 

Co ti říkal o dalších valašských příbuzných?

Že byli všichni muzikantsky založení a hlavně jeho táta, vyhlášený krejčí, ale zároveň zapálený ochotník a amatérský zpěvák, který z Valašska jezdíval na operu do Brna i do Prahy... Část mých genů pochází určitě právě od tohohle dědy, který zemřel mladý, bohužel jsem ho nepoznala.

 

A babičku?

Valašskou stařenku? To byla hlavně strašně hodná ženská, které se prý pro změnu podobám fyzicky.

 

Co si v souvislosti s ní vybavuješ?

Laskavost a ochotu. Vlasy, které si vlnila za pomoci pinetek a proužků novinového papíru. Nebo vůni cukroví – na Vánoce pekla zázvorky, dnes je podle jejího receptu peču taky.

 

Když byl tvůj děda krejčí, dovedeš šít?

Ale jo. Tak nějak základně.

 

A víš, od koho mám sako a košili?

Od Janka?

 

Bingo.

Hezky! To šije můj bratranec, syn tatínkova bratra – vystudoval sice ekonomii, ale nějak se v něm probudila touha pokračovat v tradici...

 

Mimochodem, přemýšlela jsi někdy o tom, že bys mohla v Beskydech žít natrvalo?

Během studia střední pedagogické školy jsem se na chvíli oddala myšlence, že bych se skutečně mohla stát učitelkou a založit soukromou školku, nejlépe právě v Beskydech – zvelebila bych tatínkův rodný dům, kam jezdíme na chalupu. Od toho jsem nakonec samozřejmě couvla, ale pořád vím, že zatímco různá jiná místa v životě musím opouštět, tohle opustit nechci.

 

Metal za rozbřesku

Zpívali jste v Beskydech hodně?

Ani ne. Tatínek je dirigent a klavírista, takže jsme spolu spíš hrávali na ten klavír. Cvičila jsem pochopitelně nerada, ale bavilo mě předhánění, kdo zahraje rychleji Turecký pochod.

 

Jaké písničky máš vlastně spojené s dětstvím?

Hlavně árie. Naši se rozvedli, když mi byly tři roky, a pak jsem žila primárně s maminkou a nevlastním tátou, což byli oba sólisté v brněnské zpěvohře – on potom taky v opeře v Německu. Čili doma se pořád někdo rozezpívával a já to nesnášela; vyvolávalo to ve mně zvláštní úzkost, tesknotu... No a dnes se podobně rozezpívávám taky.

 

Poslouchali jste desky?

Málokdy, což je asi právě tím, že naši v hudbě žili; zpětně to chápu, taky mám ráda ticho. Pořád jsem v nějakém ruchu, učím se písničky, muziku poslouchám pracovně, a pak jsem ráda za klid. Ale vzpomínám třeba na to, jak jsem se kdysi seznámila s písněmi Marty Kubišové.

 

Vida, k Martě jsem se za chvíli chtěl dostat!

Když byla moje maminka mladá, se sestrou si natáčely na kotoučový magneťák písničky z televize, takže kromě Marty taky Helenu Vondráčkovou, Neckáře, Matušku nebo Laufera. Jako holka jsem magneťák u babičky objevila a dodneška ty písně umím, protože jsem si je pouštěla pořád dokola, strašně se mi líbily – dnes už mám ten magneťák doma já.

 

Je pravda, že jsi jako holka hrála na kontrabas?

Chviličku na střední škole. Měli jsme tam kapelu, kterou vedla nadšená mladá učitelka, ze čtvrťáku zrovna odešel hráč na basu, tak jsem se jí chopila, ale bylo to vždy jen pár tónů. Mám malý ruce a basové struny byly daleko od hmatníku, takže jejich stlačování bolelo, prsty na rukou jsem měla věčně oblepený jako Michael Jackson, ale stejně to byla zábava – někam jsme přijeli hrát a já, prťatá, se postavila vedle obrovské basy... Dnes už bych nic zahrát neuměla; nikdy jsem v tomhle ohledu neměla ambice.

 

Potom ses posunula za mikrofon metalové kapely Death Sentence?

To bylo v nějakých osmnácti a vlastně omylem, ale vůbec jsem se tam necítila špatně, naopak, samí fajn lidi. Předsudečně jsem čekala, že budou příliš drsní, ale oni drsně jen vypadali a nevybaví se mi jediný negativní zážitek, ani s fanoušky. Jednou jsme dorazili pozdě na festival, kde nás tím pádem přeřadili na samotný konec programu, vidím to jako dneska. Většinu noci jsem proležela v autě a hrát jsme šli ve tři čtvrtě na sedm, kdy už pod pódiem všichni zmoženě polehávali, snad jen jediný člověk nás opravdu poslouchal a slunce zrovna vycházelo – to jen tak nezažiješ.

 

Máš od té doby tvrdou muziku ráda?

Spíš jsem to brala jako dobrodružství a zkušenost s pódiem. Naše kapela hrála doom metal, takže nechyběly melodické linky, zpěvák měl moc hezkej hlas, i když zároveň uměl řvát, prostě nebyla to jenom zběsilost. Potkávala jsem i další vyloženě muzikální kapely typu Silent Stream of Godless Elegy, ale kromě téhle éry jsem pak už metal nikdy neposlouchala. Zůstalo mi snad jen to, že jsem svým založením spíš rocková než popová.

 

Vím, že zpíváš s big bandem New Time Orchestra – ale nechtěla by sis jednou vyrazit na turné s kapelou čistě rockovou?

S big bandem jsem šťastná, ale klidně, ráda. Kdykoli na mě v televizní Tváři vyšly rockovější kousky, měla jsem radost, že se můžu vyřádit.

 

Má to vůbec smysl?

Než se dostaneme k Martě Kubišové, zeptám se ještě jednou na tátu – jak je na tom v těch svých dvaadevadesáti letech?

Pořád duchem otevřený a nezapšklý člověk, co má rád kolem sebe mladé, naslouchá jim... Obdivuju tyhle staré mladé lidi. Táta pořád učí doma soukromě na klavír, jednou týdně jezdí na základní uměleckou školu a v noci usíná tím stylem, že si přeříkává latinské verše, třeba Ovidia, protože ačkoli ovládá pět dalších světových jazyků, právě latina je jeho celoživotním koníčkem.

 

Máš to po něm?

Tak paměť jsem bohužel nezdědila, mám opačný problém. Když už náhodou přečtu nějakou knížku nebo vidím celý film, byť mě zaujmou sebevíc, po třech dnech nic nevím. Měla jsem ten handicap už dřív, ale ještě se to zhoršilo po prodělaném covidu.

 

A stejně tě požádám o vzpomínku na listopad 1989, který jsi prožila jako devítiletá. Spojuješ si ho s písní Modlitba pro Martu?

Nijak zvlášť. Najednou jsme na základce zpívali Kryla nebo Hutku, ale revoluční kontext jsem si neuvědomovala, tu Martu Kubišovou znala hlavně ze starého magneťáku a víc jsem se po jejím příběhu nepídila. Po letech jsem v Brně zašla s maminkou na její představení a pak jsem už byla dospělá, máma měla zpívat s orchestrem někde ve Zlíně, ale onemocněla, tak jsem jela namísto ní a tam písně Marty Kubišové poprvé zpívala veřejně – no a v posledních letech máme s big bandem v repertoáru třeba Depeši.

 

Jasně: „Stůj a zpívej mi, kdo má koho rá-ád...“

Vždycky mě fascinoval ten odvážný videoklip, v němž Marta chodí po střeše v plavkách a koupacím plášti. V šedesátých letech musela působit jako zjevení, protože v sobě kombinovala fyzickou krásu, úžasný hlas, charisma a jakési tajemství.

 

Ten její takzvaně tajemný pohled prý způsobovala hlavně krátkozrakost.

Což je hezký obrázek toho, jak mylně často vnímáme lidi ze showbyznysu. Mediální obrázky jsou jedna věc, ale bližším pohledem často zjistíš, že je všechno trochu jinak.

 

Mně se na Martě vždycky líbilo, jak v ní většina národa viděla hrdinku, a ona nad tím mávala rukou.

Přesně to nedávno vzkázala nám – že by si přála, abychom z ní v představení Marta nálepku hrdinství spíš sejmuli, protože ona se maximálně chovala tak, aby neměla špatné svědomí. Nemohla sice vystupovat, ale pro ni bylo stejně důležitější, že se nakonec konečně stala matkou a může se věnovat dceři.

 

Daly jste si před zkoušením schůzku?

V roli Marty alternujeme s Berenikou Kohoutovou a obě jsme o tom přemýšlely. Já si nejdřív setkání vyloženě přála, protože jsem chtěla, abychom byly vůči Martě a jejímu příběhu korektní (byť samozřejmě autorka a režisérka si s ní scénář ujasňovaly), ale jak je Marta velkorysá, vzkázala, že to nechá na nás: „Vy si nějak poradíte – určitě to dobře dopadne...“ V životě mívám sklony k tomu, být možná až příliš zodpovědná, kvůli čemuž pak bývám zbytečně svázaná, takže tohle mě potěšilo, uklidnilo a nakonec jsem si řekla, že to je holt naše interpretace, naše umělecká licence; Marta možná ani nestojí o to, abych se jí na něco vyptávala, tak s tím nebudu otravovat.

 

Marta Kubišová za normalizace nemohla zpívat. Přemýšlíš o tom, jestli a jak by ses obešla bez jeviště ty?

Vždycky jsem žila s myšlenkou, že v případě potřeby můžu dělat i něco jiného než divadlo nebo zpívání. Nejspíš mám podvědomý strach z toho, co někdy vídáš u hereček, kterým se nedaří jako dřív, ale nedovedou od divadla odejít – takhle skončit nechci... Ale ještě něco ti k tomu řeknu: pár měsíců před covidem mi došlo, že dlouhodobě pracuju příliš intenzivně. Nešla jsem cíleně za nějakou kariérou, ale dlouho mě všechno upřímně bavilo a naplňovalo, takže jsem ochotně dělala snad všechny pěkné věci, které přicházely. No a pak už toho najednou bylo příliš, neustálá práce mě naplňovat přestala, ztrácela smysl. Řekla jsem si, že musím život vybalancovat, zpomalila jsem, ale nejspíš prudce, takže se to mému tělu po pár měsících vůbec nelíbilo.

 

Myslíš, že sis prožila vyhoření?

Klidně je to možné. Toho roku 2019 jsem se už cítila přetažená, pořád se jen snažila stihnout všechno, co jsem komu slíbila, a došlo mi, že tak žít nechci. Začala jsem si víc vybírat, zvolňovat a zanedlouho stejně všechno zastavil covid. V první chvíli se mi to líbilo, ale pak najednou přišla zvláštní panika.

 

Jak se projevovala?

Měla jsem pochybnosti. Obavy z toho, co bude dál. Změť pocitů v hlavě a úvahy o tom, jestli mám tuhle práci dál dělat: komu tím prospěju.

 

Nehrála svou roli taky existenční nejistota?

Ta mě netrápila, nabídek na práci jsem měla dost. Opravdu jsem spíš přemýšlela nad tím, proč to dělám, jestli to dělám dobře a jestli se nevydat jinudy. Po začátku covidu jsem v Brně začala vázat a prodávat kytky, protože kytky miluju, a po obrovském zápřahu posledních let se ve mně na chvíli rozhostil klid; připadala jsem si svobodná, nikdo nade mnou nestál, nikdo mě nerežíroval, udělalo mi to dobře. Ale pak první covidová vlna odezněla, postupně jsem se začala vracet k práci a to byla ta chvíle, kdy se ve mně začalo všechno zmítat. Začali jsme v Brně zkoušet představení, já onemocněla covidem, pak divadla zase zavřela, takže to bylo zkoušení jenom do foroty, namísto premiéry vzduchoprázdno a pochybnosti... vůbec mi nebylo dobře.

 

Co pomohlo?

Nakonec paradoxně nabídka, abych točila televizní Tvář, což bych o pár měsíců dřív odmítla s tím, že jsem tam jednou už byla a díky, hezké, stačilo. Najednou to helflo, protože jsem cítila, že mně tréninky a náročné natáčení pomůžou vrátit se do kolejí, na kterých se budu cítit líp.

 

Obloukem jsme se nejspíš dostali k odpovědi: život bez jeviště si teď dovedeš představit jen stěží.

Tehdy jsem si uvědomila, že je to moje přirozenost, ale pořád se snažím najít rovnováhu, vyvážit smysluplnou práci s volným časem a jinými zájmy, s normálním životem, prostě poslouchat spíš samu sebe než vyhovovat všem okolo. Určitě platí, že na jevišti nechci být úplně závislá.

 

Váhala jsi, jestli věnovat celou první půlku letošního léta představení o Martě Kubišové na pražské Kampě?

S Berenikou máme každá dvacet představení, to se dá zvládnout a já jsem si potom na září a říjen naplánovala volno – dřív bych toho nebyla schopná, ale teď už vím, že musím.

 

Kam pojedeš?

No rozhodně do Beskyd, ale potom ještě někam dál, pryč, zatím nevím... Roli Marty jsem nadšeně přijala hned, protože jsem na Kampě dvakrát viděla představení o Medě Mládkové a to bylo tak silným zážitkem, že jakmile mi zavolala scenáristka Daniela Sodomová, brala jsem jako dárek, že můžu u něčeho takového být.

 

Nepochybuju, že Martu zazpíváš perfektně, ale zajímá mě jiná věc. Chceš se co nejvíc přiblížit jejímu projevu, nebo písně pojmeš po svém?

Něco mezi tím. Pokusím se Martě přiblížit a zároveň ji nekopírovat, protože pokus o dokonalou kopii by nefungoval. Vyjdu ale z toho, že některé mé dispozice se blíží jejím, tak proč jich nevyužít.

 

Například jaké?

I já měla drobnou nedomykavost hlasivek, což se někdy ve spodních polohách dodnes ozve.

 

Její hlas byl vždycky krásně prokouřený cigaretami.

Taky, a tohle je pro mě, nekuřačku, docela trabl. Maminka mě na moje stará kolena učí na balkoně kouřit kvůli roli.

 

I šlukovat?

To zase ne. Pro roli udělám hodně, ale tohle snad už není nutné; cigareta je jen znak... Jinak ale nutno říct, že v mých očích byla Marta Kubišová světová zpěvačka, a ona by se jí i stala, nebýt osmašedesátého roku a všeho, co pak následovalo.

 

Už jsme zmínili, že se nakonec stala středobodem jejího života dcera. Pro tebe je mateřství velkým tématem?

Přemýšlím o tom celý svůj dospělý život, ale určité věci nedokážu tlačit. Buď se stanou, nebo nestanou, nechávám tomu volný průběh.

 

75 procent pravdy

Spousta lidí má pořád zmatek v tom, jestli jsi spíš herečka, nebo zpěvačka. Jak to sama vidíš?

Nejvíc mě baví právě ta možnost, že jeden večer zpívám s velkou kapelou za zády a druhý hraju Edith Piaf.

 

Máš pocit, že jsi v nějakém žánru – dejme tomu v činohře – ještě zdaleka nenaplnila svůj potenciál?

Pocházím z hudebně-divadelního prostředí, sama jsem té kombinaci vždycky fandila, ale opakuju; svého času jsem podlehla pocitu, že dokud nedělám echtovní činohru, jsem nula. Chtěla jsem se trochu zvednout v očích ostatních, ale nakonec mi naštěstí došlo, že nemusím. Jenom hraní divadla asi není mým úkolem na tomhle světě, když mě zároveň tolik baví i zpěv.

 

Chtěla bys natočit vlastní desku?

Takové věci by měl člověk dělat, až když má opravdu co říct, a já si uvědomuju, že jsem do téhle chvíle byla jako zpěvačka obvykle spíš interpretkou jiných. Nevyšlapala jsem si zatím svoji vlastní hudební cestu, i když bych na ni konečně vykročila ráda – láká mě to.

 

Co nějaká velká role filmová?

Mám dost výrazný projev i mimiku, což může být před kamerou zádrhel. Už babička mi jako malé holce říkala, že furt dělám ksichty a vyvaluju oči, a já se na tom snažím pracovat, léta točím seriály, ale bojuju a zase – jestli má velká a hezká filmová role přijít, přijde, protože v mém případě se věci naštěstí dějí ve správnou chvíli, když jsem na ně připravená... Teď je ale důležité, aby se povedla Marta.

 

Myslíš, že se na tvůj výkon přijde osobně podívat?

Na jednu stranu bych ze setkání byla šťastná a na druhou cítila ostych. Když hraješ Edith Piaf, ta rozhodně nepřijde a neřekne, že ses úplně zbláznil, protože všechno bylo jinak, ale teď u Marty se přesně tohle stát může, takže přibyl zvláštní pocit zodpovědnosti.

 

Bude nadšená, uvidíš... A děkuju ti za to, že ses dnes na svoje poměry tak hezky otevřela.

Jenom tak ze tří čtvrtin, promiň.

 

Prosím?

Nejde o to, že bych nevěřila tobě, ale kdyby šlo ven všechno, zneužili by toho jiní. Jednou ti třeba řeknu i ten zbytek, jen nevím kdy; možná v rakvi.

 

Ještě jednou, Hanko: Prosím?!

To říká s oblibou můj tatínek, když třeba vyzvídám, jak to bylo s jeho bývalou ženou, herečkou Blaženou Holišovou z Národního: „Až si lehnu do rakve, řeknu vám všechno – a pak ji rychle zaklapnu.“ Ode dneška to začínám říkat taky. •

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama