Pročíst se k extázi

Dvanáct let pracovala pro švédskou univerzitu, z toho poslední dva roky hostovala v Anglii. Teď bydlí s rodinou na pražském Žižkově, odkud ve volných chvílích vybíhá na oblíbenou trasu přes vrchy Vítkov a Parukářka.

„Náš výzkum je hodně komplexní a nasbírali jsme obrovské množství dat. V určité fázi není jednoduché najít způsob, za jaký konec začít tahat a rozmotávat to klubko, aby to dávalo smysl,“ přibližuje svoji práci a dodává: „Potřebuju proto zapojit tělo, abych mohla naplno vnímat a myslet.“

Podobně – tedy hodně fyzicky – to má Anežka Kuzmičová i se čtením, které se stalo jejím hlavním profesním tématem. „Slova dokážou v člověku nastartovat velké věci. Snažím se zkoumat, čím vším je ovlivněn náš čtenářský prožitek, co pozitivního se v nás přitom děje a jak tomu jít naproti,“ říká.

Jejímu týmu letos končí první ze dvou fází financování, během níž proběhl poměrně unikátní výzkum. „Zkoumali jsme čtení v jeho přirozeném prostředí – namísto v laboratorních podmínkách, jak se to dělá většinou. Vyrazili jsme za dětmi ve věku 9–12 let, abychom zjistili, jak čtou a prožívají příběhy.“

 

Jinak, než se očekává

Na základní škole nebyla příliš náruživá čtenářka. „Šly mi ale jazyky, na gymplu jsem se naučila švédsky – rychle a dobře. Postupně jsem přidala další jazyky, začala jsem v nich číst. Líbilo se mi pronikat do jiných, neznámých světů.“

Přihlásila se na studium srovnávací literatury a skandinavistiky na Filozofické fakultě UK. Fascinovalo ji, že je schopná ponořit se do cizojazyčného textu a začít v tom jazyce přemýšlet, ale přišel i střet s tím, jak se ke čtení přistupuje v univerzitní výuce. „K akademickému prostředí tradičně patří určitý typ jazyka, který jsem si uměla osvojit, ale něco jsem v něm postrádala. I ve vědě se mnoho věcí děje zvykově, což napomáhá tomu, aby výsledky byly porovnatelné. Ale intuitivně mám sklony dělat věci jinak, než se očekává.“

Už na škole prý nerozuměla tomu, proč texty oddělovat od lidí.„Neexistují přece samy o sobě. Důležité je to, co s člověkem dělají,“ domnívá se vědkyně, která za výzkum čtenářského prožitku přebrala v polovině října Cenu Neuron.

 

Co to s námi dělá

Ráda by dopřála radost z četby co největšímu počtu dětí. Svoje uvažování přibližuje takto: „V mojí utopické představě existuje skener, který vám na základě vaší osobnosti, momentálních potřeb a dalších proměnných nabídne, co si máte přečíst, poslechnout nebo na co se podívat, abyste si co nejvíc otevřeli hlavu.“

A právě na nějakém takovém „skeneru“ v podstatě už pracuje. Její tým vyvinul nový přístup, který umožňuje vést s dětmi rozhovory „jejich jazykem“ za pomoci speciálních kartiček nebo látkového panáka. „Zjišťovali jsme, jak čtení a příběhy prožívají pocitově i fyzicky, ale třeba i jaké polohy přitom zaujímají nebo zda raději čtou, poslouchají audio­knihu, či se dívají na film nebo seriál.“

Anežka Kuzmičová se domnívá, že z literatury a vůbec z knížek děláme zbytečně něco „vyššího“, až posvátného. „Je úplně jedno, odkud přijde impulz, může to být klidně počítačová hra,“ říká a dokládá to rodinnou historkou z letošních prázdnin: „Tam, kde jsme byli ubytovaní, se válela nějaká dévédéčka. A náš dvanáctiletý syn si pustil film Ready Player One z prostředí virtuální reality, což je žánr, který ho do té doby úplně míjel. Ale narazil na to ve správnou chvíli a úplně tomu propadl. Jde o docela kultovní dílo, které vznikalo podle knižní předlohy, takže po návratu hned zašel do anglické sekce Luxoru a od té doby to přečetl třikrát.“

Není asi překvapivé, že s takovým přístupem má vědkyně celou řadu výhrad k tradiční školní výuce literatury. „Vždycky rostu, když vidím, jaký důraz se dává na biflování jmen autorů a ‚správný‘ výklad jejich díla,“ říká. Učitelům doporučuje vést děti k tomu, aby si všímaly, co s nimi text dělá. „To se neděje skoro nikde na světě a u nás snad nejmíň.“

Setkává se s tím při svém výzkumu i jinde: „Na třídních schůzkách nám třeba paní učitelka řekla, že děti budou číst Jiráskovy pověsti. A zdůraznila, že nemá ráda upravené verze s obrázky. Snažila se  vzpomenout si přitom na slovo komiks, ale řekla místo toho paskvil. Přišlo mi to typické.“

 

Neučit od krku nahoru

Kdyby se podařilo rozšířit a uplatnit výsledky výzkumu Anežky Kuzmičové ve školách a domácnostech, dětem by se zřejmě ulevilo. „Většina dospělých moc nechápe, že zážitek s textem může být hluboký a prožitý, i když čtete třeba o fotbale nebo o vaření. Jinými slovy, že se ve vás může dít velmi mnoho složitých věcí a nemusí jít o klasiku, dokonce ani o beletrii.“ Pro lepší pochopení, co má na mysli, ještě poznamenává: „Jasně, jsou kvalitativní rozdíly mezi tím, co s vámi může udělat dejme tomu Thomas Mann oproti lifestylovému magazínu. Ale člověk otvírá text s nějakou potřebou. A v určitých životních momentech naši potřebu naplní lifestylový magazín a může to udělat dobře – nějak s námi pohne.“

Využívám příležitost, abych si ujasnil, jestli je se mnou něco špatně, když při silnějším zážitku s textem – ať už jde o knihu, divadlo, nebo film – často neudržím pozornost, mysl se odpojí a zabloudí do nečekaných končin. „To je naopak přesně ono, takhle to má být a autor by měl mít radost, že něco takového způsobil.“

Podobných rozhřešení můžete dostat od Anežky Kuzmičové víc. „Čtení se v začátcích často vyučuje tak, že nejdůležitější je správně artikulovat, nezadrhávat se, mluvit nahlas. Navíc se takový přednes obvykle odehrává za mrtvolné atmosféry,“ říká badatelka z Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK, která školství dlouhodobě vyčítá, že vyučuje „od krku nahoru“ – s omezenými možnostmi se projevovat, a to i fyzicky. „Některé děti se při silnějším prožitku potřebují hýbat, což jim většinou upíráme,“ připomíná. Náš porouchaný přístup k výuce literatury a čtení ilustruje i nedávným zážitkem z tramvaje: „Slyšela jsem paní, jak peskuje syna do telefonu, že dostal pětku z přírodopisu, a za trest musel domů a číst si.“

 

Čtyři čtenářské orientace

Ne každý ovšem může zažít při „obcování s textem“ osobní extázi. Výzkum Anežky Kuzmičové se proto zaměřil mimo jiné na individuální rozdíly v prožívání příběhů, přičemž určil například tyto čtyři orientace:

Bedlivá. Dítě se snaží si co nejvíc zapamatovat a pochopit i nejnudnější detaily. Zajímají je spíš fakta než prožitek, potřebují „mít to správně“.

Přisvojovací. Chtějí si text osvojit po svém, odmítají vnější nároky na správný výklad, vadí jim i filmové adaptace. Dokážou text fyzicky prožít.

Tvořivá. Jejich fantazie nezná mezí, kritérium správnosti je jim ukradené. Klidně si přimyslí další postavu, používají rekvizity, improvizují. Šťastné povahy.

Nepříběhová. Hlavně děti, které nerady čtou a cítí se kvůli tomu provinile. Imaginace jim podle nich příliš nefunguje, radši si pustí video.

„Zkoumat něco, co se děje v našich myslích a tělech, je docela oříšek,“ říká k tomu vědkyně, které dramaticky zkomplikovala práci covidová epidemie – většina setkání s dětmi musela probíhat online.

 

Užitečnost vnitřních světů

Říkám si, co bych udělal já. / Chci, ať je to podobné mému životu. / Bývá to, jako kdyby se to dělo mně. / Prožívám to v různých částech těla. / Zapomínám, kde jsem. – I takové odpovědi získala Anežka Kuzmičová od dětí.

„Vytvářet si svoje vnitřní světy dodnes mnozí považují za něco jalového, neproduktivního,“ říká autorka výzkumu, která má opačný názor: „Jestli něco potřebujeme, jsou to právě vnitřní světy. Spoluvytvářejí a zpevňují naši osobnost, zvyšují naši odolnost vůči bezduchému přejímání nejrůznějších plytkostí a dezinformací.“

V rámci akademické praxe přednáší budoucím učitelům základních škol a gymnázií. „Jsem tam jediná, která nevystudovala bohemistiku, s větnými rozbory jsem skončila na střední,“ zasměje se pedagožka, která si uvědomuje, jak komplikované bude přenášet výsledky výzkumu do praxe.

„Nejsem v pozici, abych mohla provádět systémovou akci. Určitě jsou u nás školy, které na to budou slyšet, nebo už dokonce smýšlejí podobně. I tak ale musím být hodně opatrná. Učitelské sbory jsou složitý a citlivý organismus, navíc řeší spoustu nových problémů – například přibývá dětí s jiným mateřským jazykem, než je čeština.“

V pěstování čtenářské gramotnosti spatřuje ještě jeden potenciál. „Lidé jsou složitější, než je vidět zvenčí i než si sami o sobě myslí. Naladit se na jiného člověka je náročná dovednost, se kterou nám čtení a sdělování dojmů může pomoci – ukazuje nám, jak různě můžeme věci prožívat.“

 

Velveti vs. Standa Hložek

Bádání Anežky Kuzmičové nedávno nabralo nový směr – a to je kapela Velvet Underground. Pro objasnění je třeba začít odbočkou: „Ráda bych četla i poezii, ale mám přebujelou představivost. Slova v básních jsou tak složitě nakomponovaná a je tolik možností, co si pod nimi představit, že se do mě prostě nevejdou. Částečným vysvobozením jsou pro mě hudební texty: muzika jim dá určitou náladu a zúží asociace na snesitelnou míru. Už se to ve mně pocitově tolik nepere, není to tak vyčerpávající.“

Poslední dobou žije texty Loua Reeda – autora, zpěváka a kytaristy kapely Velvet Underground. „Několik týdnů jsem teď pracovala až osmnáct hodin denně, takže jsem se potřebovala dopovat nějakou prokrastinací,“ přibližuje zrod další vášně. „Pouštěla jsem si tu muziku při práci do sluchátek a propadla přitom nutkání, že o ní musím zjistit úplně všechno. Takže vám můžu říct cokoli o tom, kdo se s kým kdy v kapele pohádal, proč a k čemu to vedlo,“ popisuje Anežka Kuzmičová svoji „diagnózu“. „Najdu si fenomén, který mě úplně pohltí, a nejsem schopná to téma opustit, dokud ho neprozkoumám skrz naskrz. Obvykle to obnáší přečtení spousty zbytných, neužitečných informací, třeba komentáře na fanouškovských fórech.“

Lou Reed a Velveti se ale v domácnosti Anežky Kuzmičové a jejího muže Ondřeje, který je rovněž jazykovědec, momentálně střetávají s nečekaným soupeřem: zpěvákem Standou Hložkem. „Jak jsem naznačila, náš Metoděj propadl podobným způsobem, jako se to děje mně, světu románů Ready Player. A protože jsou tam odkazy na popkulturu osmdesátých let, začal si pouštět normalizační diskohudbu. Takže teď musíme poslouchat Standu Hložka. Manžela to dráždí, ale já to chápu.“