Hibernatik sporadik

Lidé

Vymysleli jazyk, který neexistuje, a zpívají v něm. Získali řadu cen, fanoušky mají i v zahraničí, kde též hodně koncertovali. K popularitě v Česku a po světě pomohla dvoučlenné kapele DVA zásadně tvorba hudby a zvuků ke slavným počítačovým hrám nezávislého českého studia Amanita Design. Bára Ungerová a Jan Kratochvíl plánují letos po několikaleté pauze vydat nové album. A taky se vrací na koncertní pódia.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Kapela jen o dvou členech – něco takového nebylo v roce 2006, když Bára Ungerová a Jan Kratochvíl zakládali svou skupinu, ještě příliš běžné. A původně nemělo být v názvu pouhé „dva“, chtěli něco přidat. „Nemohli jsme ale vůbec přijít na to, jaké slovo by to mělo být,“ vzpomíná Honza Kratochvíl. Takže se nyní kapela jmenuje DVA. No a pak taky zpívají vymyšleným jazykem.

Než se ale dostanu k podrobnostem, nutno říci: kapela DVA – jakkoli se někomu může zdát výstřední – je rozhodně úspěšná. A to v mezinárodním rozsahu.

DVA měli tour v Americe, v Austrálii a na Novém Zélandu. Koncertovali po Evropě: od Norska přes Francii a Itálii, Německo, Polsko, Maďarsko a Slovensko až po Ukrajinu a Rusko.

V Česku bylo jejich album Fonók nominované na výroční hudební cenu Anděl a videoklip k písni Nunovó Tangó vyhrál hlavní cenu na festivalu Anifilm. Přední hudební redaktor britské BBC Charlie Gillett zařadil jejich debut mezi nejlepší desky roku 2009. V roce 2010 už nominaci na cenách Anděl proměnili a za album HU získali ocenění v kategorii alternativní hudba. A na kontě mají i hudební cenu Vinyla, kterou dostali za třetí album Nipomo.

 

 

Velmi důležitou složkou jejich světového úspěchu ovšem je, že nahrávají hudbu a zvuky k počítačovým hrám. Spolupracují přitom se slavnou českou firmou Amanita Design. Právě za hudbu k jejich hře Botanicula získala hudební skupina v roce 2012 obdobu filmového Oscara v této branži – Excellence in Audio Award IGF v San Francisku.

Známé hry Jaromíra Plachého z Amanity Design se svými miliony stažení znamenají davy fanoušků i pro kapelu DVA. Na koncertech se Bára s Honzou občas dozvědí, že cesta k jejich hudbě vedla právě přes hry. Ke skladbě Let’s Play, která se objevuje ve hře Happy Game, natočili loni mimo jiné videoklip. A tento temný soundtrack si záhy začal žít vlastním životem; fanoušky dokonce zaujal natolik, že k němu natáčí různě předělané verze.

 

S neexistujícími národy

Honza Kratochvíl hraje v kapele na kytaru či banjo, „beatboxuje“ (což znamená, že vytváří zvuky jen ústy), případně zpívá. Bára Ungerová zpívá, hraje na saxofon, klarinet, na dětské hračky či midi kontroler, který ovládá, nebo mixuje hudbu z počítače. Nedostatek dalších členů kompenzoval Honza tím, že přišel s krabičkou jménem „loop station“. Do ní lze nahrávat různé zvuky a pak je ve smyčkách pouštět: tímto způsobem si mohli začít virtuálně přidávat do kapely muzikanty podle libosti.

Bára Ungerová, ročník 1981, i Jan Kratochvíl, narozený v roce 1976, jsou hudební samouci. Poznali se zhruba před dvaadvaceti lety v Hradci Králové. Oba byli tehdy členy nezávislé alternativní divadelní skupiny DNO, která propojovala na jevišti loutky, živé herce, hračky a hudbu. Už do této doby vedou kořeny nápadu využít v hudební tvorbě neexistující řeči. Například i jedna z autorských her, která tehdy byla na repertoáru divadla, se celá odehrávala v řeči, které nikdo nerozumí.

Zpívat jazykem, kterému jejich fanoušci nerozumí, bylo prý pro DVA i praktické rozhodnutí. Anglicky se sice dokázali domluvit, psát texty v angličtině si ovšem netroufli. U češtiny jim zase přišlo, že je při zpěvu limituje. „Pro mne byly navíc texty v písničkách vždycky spíše sekundární věc. Nikdy jsem je moc nevnímal. Hlavní pro mne byla melodie,“ zmiňuje další důvod Honza Kratochvíl.

A svou roli sehrála ještě jedna věc. Honza s Bárou společně často poslouchali internetová rádia z různých koutů světa. Nejradši měli estonské rádio Kohvi a pak další z Pobaltí, Skandinávie nebo Islandu. A sjížděli je pořád dokola, i když ničemu nerozuměli. Tento koníček se pak přelil do jejich již zmíněného debutového alba Fonók, vydaného v roce 2008. V něm různé jazyky napodobují. Někdy tak v jejich textech rozpoznáte francouzštinu, jindy maďarštinu, pak zase nějaký severský jazyk. Jak dnes říkají, chtěli na posluchače přenést pocit, že vlastně nemusejí rozumět žádnému textu, stačí se prostě jen ponořit do hudby. „To byla magie, která nás bavila,“ říká Bára.

Podle Honzy jim to zároveň připomínalo cestovatelský pocit, když sedíte na lavičce třeba někde v Litvě a posloucháte lidi vedle vás, jak si povídají, aniž byste jim rozuměli. Zároveň ale máte pocit, že vlastně tak trochu víte, o čem mluví.

První album, Fonók, mělo podtitul „folklór neexistujících národů“. Další jejich alba pak víc směřovala k univerzálnímu jazyku a posunula se i hudebně. Od folku a akustiky se dostala k elektronické muzice. Druhému albu s názvem HU z roku 2010 se přezdívá „pop z neexistujících rádií“. A podobně zní i jejich třetí a zatím poslední album, Nipomo, z roku 2014, které vzniklo záhy po jejich turné po Spojených státech amerických. Nipomo je město v Kalifornii. Kromě inspirace indiánskou kulturou ovlivnily zvuk tohoto alba taky nahrávky Tichého a Atlantského oceánu či chůze ve sněhu. Album vyšlo u amerického vydavatelství Northern Spy Records a v Evropě pak stejně jako u předchozích dvou alb i na jejich vlastní značce Label Home Table.

Jak vlastně psaní textu v neexistujícím jazyce probíhá? Původně je vymýšleli společně, později je začala psát Bára. Obvykle je to tak, že Honza složí hudbu, načež ji pustí Báře, která na ni pak zkouší „na první dobrou“ něco zazpívat. Tento prvotní pokus bývá prý často ten nejlepší. Bára pak vzniklý text přepíše do slov a taky přeloží. „Přeloží?“ divím se. „Ano, na našich webovkách najdete texty i překlady,“ odpovídá mi.

Hledám si namátkou jeden text z jejich prvního alba, který vypadá následovně: Minus celsius arktik rádius / Calex galaktik hibernatik sporadik / polari kryonik lokaldelen laponik / aurora borealis saxofonik specialist. Což v Bářině překladu znamená: Minus celsius arktický rádius / Galaktická lednička sporadická hibernace / Polární zmrazování místní placatá země / Polární záře speciální saxofonistka.

 

Tisíce zvuků ve hře

Prvním klíčovým zdrojem jejich úspěchu, řekněme počátečním impulzem, se stalo Myspace. Tato platforma, založená v roce 2003 v USA, dnes už sporadicky využívaná, byla na přelomu milénia v dobách své největší slávy něčím mezi Facebookem a Spotify. Kdokoli si tam mohl založit profil, v případě kapel nahrát muziku a napsat něco o sobě. A propojit se s lidmi po celém světě.

Když Bára s Honzou v roce 2006 založili DVA, sedli si do kuchyně (ostatně doma, a nikoli ve studiu nahrávají dodnes), natočili tam svoje první nahrávky a dali je na Myspace. „Rádi jsme objevovali zahraniční kapely, chtěli jsme se dostat mimo české vody a poslechnout si něco nového. A taky se nám líbilo, že můžeme být v kontaktu s muzikanty ze zahraničí,“ vzpomíná na „myspacové“ začátky Bára.

O jak strategické rozhodnutí nakonec šlo, se ukázalo během několika prvních měsíců existence kapely. Záhy po založení profilu se jim začali ozývat promotéři z ciziny a domlouvat s nimi koncerty. Na své vůbec první vystoupení mimo Českou republiku zamířili do Petrohradu. „Byl to náš asi teprve patnáctý koncert vůbec,“ říká Honza.

Přes Myspace pak taky narazili na muzikanta Jayrope z Berlína, z něhož se posléze stal jejich producent. Právě s ním nahráli v roce 2008 svoji první desku, a to na chalupě u Bářina táty. S berlínským producentem pak natočili i druhé album. Brzy se dostavila ona ocenění a cesty po světě.

Druhým zásadním zdrojem úspěchu je ovšem skutečně to, že se posledních zhruba deset let věnují skládání hudby k počítačovým hrám: mimo jiné i kvůli této práci uplynulo od posledního alba osm let a od koncertní šňůry šest let.

Někdy kolem roku 2010 je oslovil Jaromír Plachý, animátor z české nezávislé herní vývojářské společnosti Amanita Design. Dnes slavný muž herního světa byl tehdy ještě studentem umprumu a v rámci své diplomové práce vytvořil hru Botanicula, v níž se pět tvorů snaží zachránit poslední semínko stromu před zlými bytostmi. Hudbu a zvukové efekty ke hře dodala kapela DVA – a zmíněného „herního Oscara“ za to si pak přijeli Bára s Honzou na Festival nezávislých her v San Francisku převzít osobně.

U jedné hry zmíněný tvůrčí tým neskončil. V roce 2017 vyšla další Plachého hra s názvem Chuchel a na podzim loňského roku pak jeho třetí hra Happy Game. Pokaždé s hudbou od DVA. „U Chuchla dokonce Bára vymyslela neexistující jazyk i pro hlavní postavu hry,“ říká mi Jaromír Plachý a prozrazuje, že ve spolupráci s DVA nyní vzniká další hra.

Taková práce přitom pro kapelu neznamená „pouhé“ vytvoření hudby a zvuků. Musí je také načasovat na každou jednotlivou animaci. „Ovšem těch zvuků jsou tam tisíce, takže si je pouštíte stále dokola a ověřujete, zda jste se všude trefili,“ popisuje mi mravenčí práci Honza Kratochvíl.

V Happy Game, na které pracovali naposledy, se například hlavní postava, malý chlapec, proplétá sérií nočních můr. Tehdy prý Honza zjistil, že se mu během neustálého sledování krve, utržených hlav a útěků před příšerami posunulo vnímání toho, co ještě bere jako strašidelné. „Někdy jsem měl pocit, že ty naše zvuky už vůbec strašidelné nejsou,“ říká. U Báry to zase vypadalo tak, že ve vrcholné fázi práce měla doma dvě malé děti. Mezi lezoucími batolaty tak pracovala na těch nejděsivějších scénách, v nichž se ozývaly dětské skřeky či pláč. Ostatně, některé ze zvuků zakomponovaných ve hře vznikly jednoduše: stačilo nahrát její dva malé syny.

Amanita Design Jaroslava Plachého ovšem nejsou jediní herní vývojáři, kteří využívají nadání těchto dvou muzikantů. V roce 2013 je oslovilo herní studio při Karlově univerzitě Charles Games, pro které složili hudbu k edukativní hře Attentat 1942, a předloni k tomu přidali ještě hudbu ke hře Svoboda 1945: Liberation. První hra, v níž se ocitáte v době protektorátu krátce po atentátu na říšského protektora Heydricha, získala řadu ocenění, mimo jiné se stala Českou hrou 2017. Druhá hra vás přivádí do malé pohraniční vesnice. V kulisách odsunu sudetských Němců, znovuosidlování a nástupu komunistů k moci se pak stejně jako v první hře kombinuje animace se vzpomínkami reálných lidí.

 

Že zpíváme česky

Může být ještě dalším z důvodů úspěchu v zahraničí fakt, že zpíváte v neexistujícím jazyce? ptám se. „Nemyslím si. A navíc mimo slovanské země si všichni myslí, že zpíváme česky,“ odpovídá se smíchem Honza. Bára uznává: „Vždycky jsme byli trochu divní. Je pravda, že ten jazyk k tomu taky dost napomáhá. Každopádně si myslím, že lidi na nás oceňují zejména naši energii.“ Jejich úspěch je podle ní spíše důkazem, že v zahraničí není zásadní, v jakém jazyce zpíváte. Respektive je mylné předpokládat, že abyste ve světě prorazili, musíte zpívat anglicky.

Bára ještě dodává, že pomáhá i zkušenost z divadla, kterou oba mají. „Jsme schopní se hodně předvádět a hlavní pro nás je, aby koncert nebyla nuda,“ říká. Výhodu prý představovalo i to, že byli schopní koncertovat v podstatě téměř za jakýchkoli podmínek. Třeba na Ukrajině. „Jednou za námi stopem z Ukrajiny přijel kluk, jmenuje se Bohdan Lohvyněnko. Chtěl si poslechnout náš koncert v pražské Akropoli. Po koncertě jsme se domluvili, že nám zařídí na Ukrajině turné,“ vypráví Honza. Během vystupování v této zemi se prý s železnou pravidelností stávalo, že všechno bylo buď naprosto skvělé a bez problémů, anebo naopak řešili sérii dosti bizarních problémů.

Překotné to bylo svým způsobem také v Americe. Šlo o turné snů, při kterém projezdili zemi z východu na západ i ze severu na jih: mělo ovšem svoje specifické rysy. „V Evropě je koncertní tour pro hudebníky mnohem hájenější. Za oceánem jsme se o sebe museli postarat sami,“ konstatuje Honza. „Finančně nás to tehdy vyšlo tak, že jsme byli na nule,“ dodává. Například ubytování jim nikdo nezajišťoval, a tak mnohdy spali u pořadatelů koncertů, nebo dokonce u svých fanoušků. „Jednou jsme třeba přespávali u nějakých muzikantů, kteří přišli na náš koncert. Ukázalo se ale, že jejich dům vypadá jak z béčkového hororu. Já jsem spal v místnosti plné videokazet a videokamer, Bára zase v pokoji, kde před postelí ležela kůže z obrovského hada a na zdi visel velký kompletně černý obraz,“ vzpomíná Honza.

 

Bez nenávisti? Divné

Kapela DVA nyní pracuje na své čtvrté desce. Jaká bude? Oba muzikanti říkají, že od posledního alba se hodně vyvinuli. „Mně by se líbilo, kdyby se to ubíralo k hodně taneční veselé desce. Tanečnější, než jsme doteď dělali,“ vysvětluje Honza Kratochvíl. Jak to dopadne, se ale prý nyní ještě těžko odhaduje.

Nedá mi to, abych se nezeptala ještě na jednu věc. Bára Ungerová se dříve jmenovala Kratochvílová. Jsou příbuzní? Byli dříve manželé? Byli… Zajímá mne tedy logicky, zda nebylo složité udržet skupinu navzdory rozvodu. „Za mě neexistoval okamžik, kdy bych chtěl kapelu rušit,“ zareaguje Honza. Podle Báry byla kapela to, co je v těžších dobách podrželo. Ona si později vzala zpěváka hudební skupiny Zrní Jana Ungera. Teď prý všichni společně fungují jako rozšířená rodina – třeba na své únorové vystoupení do Francie odjeli s oběma svými současnými partnery. Někteří lidé to však prý považují za „divné“. „U nás je prostě běžnější, že když už lidé nejsou manželé, mají se alespoň trochu nenávidět,“ říká Honza.

 

Autorka je stálou spolupracovnicí magazínu Reportér.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement