Státy či EU? Kdo opravdu zaspal přípravy na koronavirovou krizi
NázoryV rámci nové rubriky COVID debata zveřejňujeme text dánského zástupce ředitele Institutu pro evropskou politiku Europeum. Autor je odborníkem na azylovou politiku EU a vzestup populismu a euroskepticismu v členských státech.
Dne 26. ledna varovalo Evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) členské státy, že rozšíření infekce Covid-19 do Evropy je velmi pravděpodobné a bude značné. EU již v lednu nabídla členským státům všeobecnou asistenci a podporu při nákupu zdravotnického vybavení, testovacích sad, či ochranných pomůcek. Členské státy pomoc EU v lednu odmítly s tím, že jejich zdravotnické systémy jsou na virus adekvátně připraveny.
Jak se nákaza nového typu koronaviru šíří Evropou, sílí v České republice hlasy politiků kritizující Evropskou unii jako bezmocnou, neužitečnou a příliš byrokratickou. Tato tvrzení jsou ale daleko od pravdy.
Již 26. ledna varovalo Evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) členské státy, že rozšíření nákazy do EU je pravděpodobné a nebezpečí nového viru bude značné. Hodnocení závažnosti situace ze zprávy ECDC vychází jednoznačně. Pozornost zaslouží zejména tyto klíčové body:
- Potenciální dopad vypuknutí nemoci 2019-nCoV je vysoký.
- Celosvětové rozšíření nemoci je pravděpodobné.
- Dopad pozdního odhalení prvních dovezených případů v zemích EU/EEA bez zavedení náležitých preventivních a kontrolních opatření je vysoký a v takovém případě je riziko sekundárního komunitního šíření velmi vysoké.
EU jasně varovala členské státy a jejich příslušné zdravotnické úřady, že nový koronavirus představuje značnou hrozbu. Byly to tedy členské státy, nikoliv Evropská unie, kdo příchod této krize zaspal.
To, že státy nebraly na varování zřetel, může být pochopitelné a možná i prominutelné. Avšak agentura Reuters přinesla důkaz také o tom, že EU nabízela členským státům pomoc při získávání zásadního zdravotnického vybavení, testovacích sad a ochranných pomůcek. Členské státy tuto nabídku odmítly a ujistily EU, že jejich zdravotnictví je na možné vypuknutí Covid-19 adekvátně připraveno. Členské státy také ujistily EU, že jejich testovací kapacity jsou dostatečné.
Ve světle těchto zjištění jsou zcela usvědčující následující citace:
„Připravenost členských států je na vysoké úrovni, většina má zavedena opatření na rozpoznání a léčbu COVID-19,“ tlumočil jeden úředník stanoviska národních vyslanců podle zápisu ze společné schůzky.
„Na schůzce 31. ledna řekli delegáti ministerstev zdravotnictví Evropské komisi, že pomoc se zajištěním zdravotnického vybavení nepotřebují,“ tvrdí dále zápis ze schůzky.
Na otázku, zda dokumenty citované Reuters ukazují, že evropská odpověď na koronavirus byla příliš pomalá, odpověděl mluvčí Evropské komise s tím, že „od ledna byla členským státům ze strany Komise nabídnuta možnost podpory“.
Veřejné zdraví není unijní doménou, pravomoci v této oblasti spočívají výhradně na členských státech. Evropská unie může nabídnout pomoc tam, kde jí to pravomoci dovolují, což EU učinila včas, ale marně.
Kdyby členské státy přijaly nabídku pomoci od EU a řídily se varováními ECDC, měly by téměř dva měsíce navíc na zajištění nezbytného vybavení, což by ulehčilo všem. Zopakujme to tedy: národní vlády, nikoliv EU, zaspaly při přípravách na koronavirovou krizi.
Společně jsme silnější
Je rovněž nutné rozptýlit masivní vlnu dezinformačních kampaní, které proti údajně nečinné Evropské unii vyvstaly. Dezinformace přichází jak od vnějších aktérů, jako jsou Rusko a Čína (jíž prezident Zeman ve svém projevu poděkoval namísto EU a tisíců Čechů a Češek riskujících své zdraví), tak od představitelů národních vlád (například v podání premiéra Babiš nebo ministra zahraničních věcí Petříčka).
Ve světle Covid-19 by mělo být zřejmé, že globální výzvy – ať už jde o pandemie či změny klimatu a další – mohou být nejlépe vyřešeny skrze mezinárodní a nadnárodní kooperaci a koordinaci.
Povaha těchto krizí zavazuje národní politiky k tomu, aby uznali a podporovali nadnárodní instituce a rámce, skrze které mohou být tyto krize řešeny, jako je například EU. Zavazuje je k tomu, aby se nesnažili uspokojit pouze nejnižšího společného jmenovatele. A také k tomu, aby šířili základní myšlenku evropské integrace, totiž že my v Evropě jsme společně silnější.
Evropská unie je pouze tak silná, jak silnou jí chtějí členské státy. Pokud politici a občané chtějí silnější a aktivnější EU, musí jí nejen dát silnější pravomoci, ale také jí musí přestat využívat jako obětního beránka. Jinak budou varování jako bylo to od ECDC nadále ignorována z obavy o odpor na domácí politické scéně.
Tvrzení, že nás EU nechala na holičkách a současně si mýt ruce nad svojí zodpovědností za to, jak epidemie eskalovala, může mít v tomto případě velmi tragické následky.
Autor pracuje jako zástupce ředitele Institutu pro evropskou politiku Europeum. Je odborníkem na azylovou politiku EU a vzestup populismu a euroskepticismu v členských státech.
Předchozí text, který jsme publikovali v rámci nové rubriky Covid debata, si můžete přečíst zde.