Nejméně sedmdesát let už mě irituje těžkopádná hmota, říká Stanislav Kolíbal

Lidé

Světově uznávanému výtvarníkovi – v první řadě sochaři – už je šestadevadesát let, ale do redakce Reportéra vyšel po schodech jako junák. Říká, že přinejmenším letos ještě nesmí umřít, protože má před sebou další výstavy. Celý rozhovor se Stanislavem Kolíbalem si můžete poslechnout i v podcastu Host Reportéra.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Co se vám vybavilo, když jste přicházel k nám do Truhlářské ulice?

Že v Praze žiju dlouho, od roku 1945. Zkoušky na Uměleckoprůmyslovou školu jsem tady vlastně dělal už ve čtyřicátém čtvrtém, ale to byla doba, kdy jsem byl ještě totálně nasazen v ostravských dolech, takže jsem jenom v noci přijel rychlíkem a ráno zašel ke zkouškám – mimochodem nikoli na dnešní Palachovo náměstí, škola byla vysídlena do Konviktské ulice. Ač mě přijali, nastoupit jsem tehdy ještě nemohl, protože výuka v posledním válečném roce byla zrušena.

 

Čím jste se na zkouškách předvedl?

Kresbami. Hlásil jsem se na grafiku, a roku 1945 konečně nastoupil k profesoru Antonínu Strnadelovi. Vzpomínám, jak jsme tehdy do Prahy přijeli s kamarádem, který se chystal na studium Filozofické fakulty, a neměli kde bydlet, takže jsme objížděli koleje, ale všude byl obrovský nával studentů, protože Prahu zaplnili navrátilci například z totálního nasazení v Říši nebo z koncentračních táborů. Ale v restauraci jsme náhodou natrefili na lidi, kteří nám nabídli podnájem v Bílkově ulici, což je kolmá na Pařížskou, za což jsme byli neobyčejně šťastní, a Staré Město, respektive Josefov, se stalo mým domovem... Nicméně uznávám, že to je od vaší redakce snad kilometr daleko. Až za Revoluční třídou, v historickém centru.

 

 


S notýskem pro chleba

Často a rád citujete spisovatele Gustava Flauberta a jeho myšlenku...

Ano: „Toužiti po úspěchu je nebezpečné...“


A k tomu ještě: „Toužiti po slávě je zničující“, ale této druhé větě rozumím, připadá mi logická.

Vám možná, ale mezi umělci se s touhou po slávě setkáváte často, to si nemyslete.


Já slavný být nechci, ale úspěšný jo. Proč by to mělo být nebezpečné?

Ono je samozřejmě přirozené, že chce umělec najít porozumění, nějaký ohlas, protože netvoří jenom pro sebe, ale například u mě se osud nejspíš správně postaral o to, aby byl přirozený vývoj k většímu úspěchu limitován – vždyť si představte, že jsem skoro ani nedokončil studium té Uměleckoprůmyslové školy.

 

Rozhovor je dostupný i ve formě podcastu:

Taky jste studoval v tragické době; komunisté přebírali vládu.

A já byl za prvé katolík, a za druhé jsem nepatřil k většině v té naší nastupující generaci, která po válce věřila v socialistickou budoucnost.


Přitom jste, pokud vím, pocházel z velmi chudých poměrů a komunismus tehdy sliboval konec bídy.

To ano, za mého dětství občas nebylo na jídlo. Otec sice dělal zámečníka na šachtě, ale musel se střídat s kolegy, zbývaly na něj třeba jen dva dny práce týdně. Měl tak malou výplatu, že jsme pro potraviny typu chleba chodili s notýskem, do kterého se všechno zapisovalo, a často jsme museli brát na dluh. Když otec donesl peníze ze šachty, nějakou dvacetikorunou jsme dluh umořovali, ale pokud vzpomínám, za mého dětství jsme bez dluhu nebyli snad nikdy. S tímhle základem bych asi mohl mávat rudým praporem, ale jak říkám – měl jsem víru.


Pouze v Boha?

Taky v umění, které ovšem není socialisticky realistické. A vůbec, já tak nějak tušil, kam vývoj směřuje: už koncem války jsem měl například ilustrovat knihu sovětského spisovatele Borise Pilňaka, a byl jsem velmi překvapen, když jsme se po osvobození setkali s nakladatelem, který řekl: „Bohužel vás zklamu, ale nemůžeme to vydat. Byl tu na večeři vysoký důstojník sovětské armády, a když slyšel, že mám připravené vydání Borise Pilňaka, rezolutně pravil: No vyloučeno, Pilňak u nás byl zlikvidován!“ Ten pan nakladatel z toho dostal strach, i když jsme ještě pořád měli demokratické Československo – nicméně komunisté už v šestačtyřicátém roce vyhráli volby.


Čím si vysvětlujete, že jste nakonec dostudoval?

Naštěstí jsem jako žák určitým způsobem vynikal. Už jako sedmnáctiletý gymnazista jsem v Ostravě vystavoval a jako dvaadvacetiletý jsem dostal za úkol ilustrovat bibliofilii staré čínské povídky Kožený střevíc, která se povedla – šlo o sedm dřevorytů, které jsem sice dělal prvně, ale dostal jsem skvělé dřevo, brzy se naučil techniku, a ryl jsem tyhle dřevoryty právě v období února 1948, kdy okolo našeho domu pochodovali milicionáři na Staromák, aby k nim promluvil soudruh Gottwald. Na škole jsem zůstat mohl, a dokonce ji pak s obtížemi absolvoval.

 

Jaké téma jste si vybral ke státnicím?

Ilustroval jsem povídky od Čechova, ale profesor řekl: „Tohle nemůžete předkládat, protože je to tak divoké, že byste absolutorium nezískal.“ Takže já musel určité detaily z těch svých ilustrací vzít a vyrýt je do dřeva, což už prošlo.


Jak jste tehdy vnímal obrovskou sochu Stalina nahoře na kopci nad Vltavou?

Říkal jsem si, že je to šílenství. Že musel být ten sochař, který to navrhl, Otakar Švec, blázen.

 


Sám jste své sochařství postavil na opaku – vaše díla působí velmi lehce, vzdušně.

Za to asi může jeden konkrétní moment z roku 1956, kdy jsem viděl fotky z výstavy Alexandera Caldera, průkopníka moderního sochařství, a ty třeba byly jen z drátů, visely ze stropu a podobně. Nadchlo mě to a zároveň utvrdilo v názoru, že socha nemusí být těžká, objemná hmota – vždyť mě hmota vždycky spíš iritovala! Byl jsem pak šťastný, když jsem roku 1992 mohl tvořit a žít ve Valdérově ateliéru nad francouzskou vesnicí Saché – využívat jeho někdejší stůl, kuchyni i ložnici… Bylo to dojemné.


Co mě drží při životě?

Znovu připomínám, že jste ročník 1925. Pořád tvoříte denně?

Když se mi některý den nepodaří nic udělat, bývám nešťasten.


Například já vyrůstal v místech, kde má brzy vzniknout stanice metra Nové Dvory a tu jste prý navrhl vy.

Ano, jenom silně pochybuju, že bych se tam ještě projel, to by mi bylo nejméně sto jedna let. Ale vystavuju, například teď je pěkná výstava v J&T Bance na Sokolovské ulici – je to vlastně sbírka pana sběratele Michala Richtra, který si kdysi v aukci koupil železnou plastiku, kterou jsem vytvořil právě za svého pobytu v Calderově ateliéru. Má tam ode mě dohromady čtyři věci, a ty jsou v jednom prostoru s dílem Jiřího George Dokoupila, který je ve světě slavný jako málokdo z Čechů.


Zhruba jako vy?

Mnohem víc, vždyť on je vyložený světoběžník; každou chvíli bydlí a tvoří jinde. Já mám svoji Hanspaulku a ateliér v Rooseveltově ulici – to stačí... Už v březnu mě čeká výstava v pražské Ville Pellé, v létě pak v Litomyšli, koncem roku snad i Museum Kampa, a všechny tyto věci je docela obtížné realizovat. To nelze dělat od boku nebo říct ostatním, ať to nějak vyřeší za vás.

 

Aspoň víte, že nemůžete umřít.

Přesně tak. Mě drží při životě jedině tvorba.


Bojíte se smrti?

Nemohu říct, že se nebojím. Naslouchám i lidem, kteří říkají, vždyť je tu přece život věčný, ale přesto se obávám, protože najednou skončí to, čím jsem vždy žil a co mám tak rád – tím je má práce.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama