Je to skvost, přesto má jít Kulturní dům Eden k zemi

Kultura

Mnoho staveb z dob pozdní moderny už neexistuje. Další na řadě má být Kulturní dům Eden v pražských Vršovicích, který už dvacet let nikdo nevyužívá. Mají ho nahradit byty a komunitní centrum. Podle sochaře Pavla Karouse, který se zajímá o umění ve veřejném prostoru, by přitom stačilo ho jen „omýt vapkou a rozsvítit“. A taky ho prohlásit za kulturní památku. „Je to něco, co kvalitou převyšuje vše, co tu za posledních třicet let vzniklo,“ tvrdí.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak to, že dneska nedokážeme ocenit takové stavby, jako je Kulturní dům Eden?

Ale dokážeme. Kdybyste se zeptala lidí ve Vršovicích, zda to chtějí zbourat, nebo ne, častější odpověď bude podle mne nebourat. Teď nedávno vznikla petice i iniciativa, aby se Eden neboural. Je pravda, že lidem trvá, než si zvyknou. Třeba funkcionalismus dlouho považovali za ošklivé škatule. Když se ale teď projdeme po Babě (prvorepubliková funkcionalistická vilová kolonie v pražských Dejvicích), dojde nám i bez vzdělání, že ty vily jsou kvalitní. To samé platí pro stavby typu Eden.

 

A přesto je boříme.

Protože jsou velice velkoryse postavené a mají extrémně naddimenzovaný veřejný prostor, který se v době reálného socialismu upřednostňoval na úkor soukromého. Máte tam široké chodníky, velké prostory před budovou, které se nedají ekonomicky vytěžit, slouží veřejnosti zdarma. Developer ale dneska chce vytěžit z místa maximum a generovat zisk.

 

 

Takže se nevyplatí nechat tam původní budovu.

Ano, ale jak máte lidem říct, že zboříte něco, co mají rádi, kde měli třeba svoje první rande, kam chodili do kina a na koncerty? Navíc je to místo, kde jste se mohla cítit jako arabský šejk. V Edenu máte nad hlavou lustry od světově uznávaných sklářských výtvarníků René Roubíčka a Bořka Šípka. Stěny a podlahy jsou obložené leštěnou žulou a travertinem, dřevo z masivu. Jediný způsob je, že dlouhodobě zanedbáváte údržbu toho místa, které pak začne přitahovat chuligánství, drobnou kriminalitu, začne tam něco opadávat. A vy jako řešení nabídnete privatizaci a postavení nové stavby. Lidi se s tím pak snáz smíří.

 

 

Když jste o Edenu nedávno napsal facebookový příspěvek, vysvětloval jste v něm, že stavba je cenná jak zvenku, tak zevnitř, ale přesto se ji Praha 10 rozhodla zbourat a postavit tam bytový dům. Vaši oponenti na to reagovali, že je ve špatném stavu. Vy naopak tvrdíte, že ji stačí jen umýt „vapkou“ (tlaková pistole) a rozsvítit.

Asi před měsícem jsem se byl vevnitř podívat. Našel jsem tam účelově porušené parkety, aby to vypadalo v dezolátním stavu. Odmontovaly se židle z kina, aby nevypadalo funkčně. Ale do toho domu neteče, konstrukce nerezaví, stavba je suchá, není v havarijním stavu, všechno včetně elektroinstalace a topení funguje. Ten dům je skvost. Kdybyste tam chtěla provozovat kavárnu, do týdne můžete. A mimochodem, to kino je hrozně pěkný, obložené zajímavým keramickým obkladem. Má to genius loci.

 

 

Argumentoval jste i tím, že v dnešní době je bourání neuvážlivé i z ekologického hlediska.

Beton je náročný na vodu a my už jsme vodu na tuhle stavbu jednou spotřebovali. A teď ji zboříme a budeme spotřebovávat další vodu. A vezměte si, kolik pohonných hmot se kvůli tomu vyčerpá... To není jen neúcta k řemeslu a architektům a k celé generaci lidí, kteří ze svých daní tu stavbu postavili, my se teď i vysmějeme budoucím generacím, protože zatížíme naši planetu něčím, co je zbytečné. Jsme prostě barbaři.

Dalším argumentem vašich oponentů bylo, že Eden nikdo nechtěl provozovat.

Podle mých informací tam byly desítky žádostí o to ho provozovat, ale městská část je odmítala. Jediným důvodem, proč je tento kulturní dům podle městské části neprovozovatelný oproti desítkám stále funkčních kulturních domů, které najdeme v mnoha jiných českých městech, je astronomická cena stavební parcely pod ním.

 

JAKO KDYBY HO POSTAVILI V OSLU

Proč vás to štve, kromě toho, že je to cenná stavba, která by si zasloužila být kulturní památkou, a jedinou motivací ji zbourat je podle vás zisk z nové stavby?

Musíme si uvědomit, že tu za posledních třicet let nemáme žádnou architekturu, která by se zapsala do kapitol vizuální kultury ve světovém měřítku. Máme Tančící dům, to je vše. V tomto kontextu se najednou ukazuje, že veřejné stavby z minulého režimu byly mimořádně kvalitní.

 

Čím to je?

Protože v reálném kapitalismu vyhrává to nejlevnější možné řešení, které se snaží maximálně vytěžit plochu. Stavby, které tady dnes v Praze vznikají, můžou stát kdekoli, na předměstí Bombaje stejně jako na předměstí Londýna. Není to architektura, ale stavebnictví. Železobetonová konstrukce, doplněná o co nejlevnější materiály. Developer častokrát ani nemá v plánu budovu provozovat, ale prodat. Tyto budovy nezlepšují veřejný prostor, nerozšiřují infrastrukturu ani občanskou vybavenost.

 

Proto bychom měli chránit stavby, které už stojí?

Přesně tak. Ukazuje se, že zástavba z minulého režimu je velmi kvalitní, hodnotná architektonicky i výtvarně. Eden je studnice různých řemeslných postupů a kvalitního materiálového řešení včetně silného propojení výtvarného díla, užitého umění a designu v rámci exteriéru i interiéru. Je to dům, který už tu nikdo nepostaví.

 

Tady je dobré připomenout, jak takové domy za minulého režimu vznikaly…

V 60. až 80. letech politické zadání určovalo pouze to, co se má postavit, za jakým účelem, ale už ne, jak to má vypadat. Politici nechtěli jako v 50. letech rozhodovat o tom, jakou formu na sebe vezme stavba, nechali to na obci architektů, tedy na odbornících...

 

A taky na to dali hodně peněz.

Peněz a času. Pro tvůrce to bylo zlaté období. Schvalovaly se tu velmi kvalitní progresivní věci, protože státostrana chtěla působit moderně, zápaďácky. Eden vypadá, jako by ho postavili o pět let dřív v Oslu. Má fazetové hrany, skleněné panely, není tam už žádné ideologické výtvarné řešení. Má elegantní design, který čerpá z československých kubistických odkazů.

 

Jaký další příklad byste uvedl, který ilustruje náš vztah ke stavbám postaveným za minulého režimu?

Tak třeba výstupní stanice metra Národní třída. Mezi obchodním domem Máj a Purkyňovou ulicí byla v hutné městské zástavbě úleva, prostranství, což byl urbanistický cíl. Místo sloužilo odpočinku, byla zde světelná fontána, zelné a ovocné trhy, lavičky... A jedna z nejzajímavějších věcí na Máji byla, že byl otevřený do toho prostoru a vy jste se mohla dívat do metabolismu té stavby, na eskalátory, na průduchy. Připodobnilo se to k pařížskému Centre Pompidou, které vzniklo v 70. letech stejně jako Máj.

 

Ten prostor už neexistuje.

Ano, protože vlastníci toho prostranství, tedy Praha a Dopravní podnik, nechali to místo hnít, a tak se začalo používat k močení a braní drog. A pak přišli se skvělým řešením, že se prodá spřízněnému developerovi, který tam natlačil obchodní dům. Nalepil ho na Máj a tím zničil to, co na něm bylo nejzajímavější. Taky překročil střešní krajinu, ale zaplatit pokutu není žádný problém, protože peníze za patro navíc se vám rychle vrátí. A tak vypadá současný urbanismus Prahy, kdy tu komerční zájmy naprosto převyšují zájmy veřejnosti. Památkáři z Národního památkového ústavu sice bijí na poplach, ale nemají žádnou moc, jak to zastavit.

 

 

Mohl by být Kulturní dům Eden památkově chráněný?

Mohl, ale bohužel to závisí na rozhodnutí jediného člověka. Když si koupil unikátní Hotel Praha Petr Kellner, tak několik lidí včetně mě podalo návrh, aby se stal hotel kulturní památkou. Takový návrh může podat každý občan a Národní památkový ústav se pak návrhem musí zabývat a sestavit tři na sobě nezávislé komise, z nichž každá udělá svoje vlastní šetření. V případě Hotelu Praha se shodli na tom, že Hotel Praha má být kulturní památka. Je ale v podstatě jedno, co komise řeknou, nakonec jde o to, jak o tom rozhodne ministr kultury, a ten se může postavit i proti rozhodnutí vlastních odborných komisí.

 

Takže je jen a pouze na něm, zda se něco stane kulturní památkou, nebo se to zboří?

Ano a přesně to se děje. V té době, kdy se řešil Hotel Praha, byla ministryní Alena Hanáková z TOP 09, která narychlo a v demisi podepsala rozsudek smrti nad třemi budovami: Hotelem Praha, havířovským nádražím a pak ještě rohovým Domem U Turků na Václavském náměstí. Tím způsobila Česku nenahraditelnou škodu. Bruselský skvost v podobě havířovského nádraží zatím díky neúnavné aktivitě obyvatel Havířova stojí.

 

Ještě něco vás naštvalo?

Je toho mnoho, ale připomenu obchodní dům Ještěd v Liberci, který už nestojí. Dokonce i UNESCO řeklo, že by se měl chránit nejen vysílač, ale od stejných autorů i obchodní dům. Pohledově na sebe ty stavby viděly, bylo to unikum. A tehdejší ministr kultury Vítězslav Jandák z ČSSD řekl, že ačkoli má doporučení, aby to byla památka, tak jemu ta stavba připadá ošklivá. A tak tady lidi bez patřičného vzdělání rozhodují…v zájmu soukromých vlastníků proti zájmům veřejnosti.

 

ABY VZNIKLO GENIUS LOCI

Zajímáte se o veřejný prostor, děláte na toto téma přednášky a komentované procházky. Čeho jste si v Praze ještě všiml?

Mapuju, kolik za posledních dvacet let zmizelo v Praze z veřejného prostoru soch. Vím o 450. A důvod je stejný jako u domů: masivní privatizace veřejného prostoru. Socha nebo fontána negeneruje peníze, naopak něco to stojí. Mezi rokem 1965 až 1991 tady existoval jednoprocentní zákon o architektuře (velké množství zakázek za minulého režimu zajišťoval zákon, který ukládal, aby každá státní stavba dala jedno až čtyři procenta z celkového rozpočtu na „výzdobu“; pozn. red.) a kvalitní výběr odborníků veřejných staveb. Během této doby vzniklo v Praze celkem 2 800 výtvarných děl ve veřejném prostoru. Po roce 1991 zákon zanikl a máme tu pouze šedesát jedna nových děl!

 

 

Oponuje vám někdo, že vyzdvihujete dobu komunismu a zároveň že jsme v době, která není finančně jednoduchá a do budoucna ani nebude?

Osazovat umění do veřejného prostoru i v rámci architektury je kulturní tradicí už od dob antických civilizací. To není výsada minulého režimu. Pozdněmodernistická zástavba řešila babyboom 60. let. Když se vám za třicet let skoro zdvojnásobí obyvatelstvo, musíte přistoupit k nějaké fordovské výrobní lince na domy, udělat panelovou zástavbu, jako všude po světě. Ale jak jsou sídliště typizovaná, chybí tam genius loci. Lidi se tam špatně orientují, nepojí se k těm místům žádné příběhy. Proto tam musíte dostat umění, aby ta místa začali mít rádi. Lidi to obvykle neberou jako umění, ale jako občanskou vybavenost, je to pro ně orientační bod vytvářející vztah k místu.

 

Bourání a ničení v Praze může mít ještě jeden efekt. UNESCO nás varuje, že vyškrtne centrum Prahy ze Seznamu světového kulturního dědictví.

Je to tak, zpráva z minulého roku říká, že o tuto prestižní pozici můžeme přijít. Když jsme v roce 1992 úspěšně žádali o umístění v seznamu UNESCO, přislíbili jsme, že nebudeme porušovat střešní krajinu, aby zůstal přirozený amfiteátr, v němž centrum Prahy leží. To neděláme. To, že je historické centrum Prahy zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO, je taky kvůli propojení architektury a výtvarného díla ve veřejném prostoru, což je na Praze taky unikátní. Tyto umělecké realizace ale masivně zanikají. Třetím důvodem je, že tu máme různé vrstvy, které se vzájemně překrývají: románský, gotický styl, renesanci, baroko až po historismy, raná a pak pozdní moderna. Jenže my si tu pozdní modernu důsledně mažeme, a tím přicházíme o jednu chráněnou vrstvu.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement