Říkala jsem si, že jsem nejhorší máma na světě

Před dvěma lety jsem na tomto místě psala o jednom z posledních tabu. O matkách, které necítí lásku. Ne stále a vždy. Ale v určitém období života. O matkách, které po narození potomka bojují s úzkostmi a depresemi tak hlubokými, že je napadají ty nejhorší myšlenky. O matkách, které se bojí někomu svěřit, protože si obvykle vyslechnou, že to „zvládla každá“ a ať „nejsou líné a vzpamatují se“.

Od té doby se změnilo hodně věcí. A vypadá to, že hodně věcí se také ještě změní a že snad i Česká republika v péči o tyto ženy přestane být na chvostu Evropy. I když to ještě dost předbíháme. Teď bych vám chtěla představit dvě ženy. Veroniku a Adélu. Veronice je osmadvacet let a má dnes už dvouletou dcerku Kristýnku, Adéle osmadvacet a doma má dva syny, šestiletého Kryštofa a dvouletého Vojtěcha.

 

Rozhovor s Veronikou a Adélou si můžete poslechnout i jako podcast zde, či ve vašich podcastových aplikacích:

 

 

 

Veronika:

Já si to představovala všechno jinak. Samozřejmě jsem věděla, že porod bude těžkej. Ale myslela jsem, že když to zvládnu, přijdu domů a všechno bude jak na růžovém obláčku. Prostě tak, jak to vypadá na Facebooku a Instagramu těch šťastných matek, v reklamách a ve filmech. Budu doma odpočívat, chodit na hřiště, jen tak mezi řečí upeču bábovku, uvařím tři chody, budu žehlit všechny ty krásné oblečky a samozřejmě hned začnu chodit do posilovny. Jako všechny ty herečky, o kterých čtete, že měsíc po porodu mají zase tělo dvacítky.

Všechno jsem chtěla mít skvělé. Tak jak se to přece má. A hned jsem na to také nastoupila, všechno zvládala. Manžel mě už odrazoval, říkal, ať se šetřím. Ale to bych přece nebyla dobrá manželka a matka.

 

Adéla:

Po porodu jsem byla vyčerpaná, dostavily se i hormonální změny. Strašně mě šokovala ta realita. Že je to jinak, než se všude říká.

Bylo mi dvaadvacet let. Měla jsem komplikovaný porod, který trval čtrnáct hodin, a ztratila jsem hodně krve. Hned potom mi sestry syna odvezly a přivezly ho až druhý den v šest ráno. Nic neřekly, nevysvětlily. Netušila jsem, co s ním mám dělat, jestli má hlad, jak kojit, prostě nic.

S kojením nám pomáhaly poměrně necitlivě a mně to stále nešlo. Pak jsem fungovala dobře, snažila jsem se být precizní a dokonale pečující, ale uvnitř jsem byla strašně napjatá, abych něco nezkazila a synovi neublížila. To jen prohlubovalo mou nejistotu a pak se to už vezlo a nešlo to vůbec ukočírovat. Ať jsem se snažila sebevíc, pokoušela jsem se namotivovat, abych dělala věci s radostí. Ale všechno bylo jen nucené, takové jen hrané divadlo navenek a uvnitř zoufalství. Člověk na dně, který si nedokázal říct o pomoc. A pak to bouchlo.

 

Poporodní blues

Psychickými problémy po porodu trpí až osmdesát procent žen. Úzkosti, pláč bez příčiny, rychlé střídání nálad, strach z toho, co přijde. U většiny z nich to přejde po pár dnech či týdnech a lékaři tyto stavy ani nepovažují za diagnózu. Říkají tomu poporodní blues. Pak jsou však horší stavy, jimž ženy po porodech musejí čelit. Různě těžká deprese, úzkostné poruchy, psychózy.

„Pokud budeme brát všechny stavy narušené psychiky splňující kritéria některé duševní poruchy, zjistíme, že se objevují až u tří stovek žen na tisíc porodů. Tedy až u třiceti procent žen po porodu,“ popisuje Antonín Šebela, psychiatr, který pracuje v Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech u Prahy. Jedná se o různé formy úzkostí, poruchy přizpůsobení, nespavost a poruchy nálady, které lze často řešit psychologickou péčí nebo v rámci kontrol v ordinaci psychiatra. Těžkých depresivních stavů, kdy je žena apatická, nejí, nedokáže se vůbec postarat o sebe ani o dítě a třeba i myslí na sebevraždu, je pak podle psychiatra zhruba 30 případů na tisíc porodů, což jsou přibližně tři procenta rodiček. „Tyto závažné formy duševních poruch se většinou neobejdou bez hospitalizace na psychiatrickém lůžku. Pro představu, v České republice je kolem 110 tisíc porodů za rok,“ říká psychiatr: slouží zřejmě v jediné ambulanci v republice, která má vymezené dny jen pro ženy s těmito problémy.

Řekli byste, že má vlastně lehkou práci, jedna diagnóza… Jenže ono to tak není. Stres spojený s porodem a také velká změna života mohou probudit celou řadu poruch. „Například rozvoj obsedantně kompulzivní poruchy je v době těhotenství a kojení zhruba dvakrát až třikrát častější než v jiných životních obdobích ženy. Nikdy nemůžeme říct, že by ženy měly stejné příznaky, ani to, že by je vyvolávala stejná věc. Určitě se některé věci shodují, například většina z nich trpí neschopností spát, často také mluví o strachu z toho, že nebudou dobré matky. Ale vlastně to jediné, co mají doopravdy společného, je, že v případě závažného narušení psychiky se po porodu nedokážou plně postarat o dítě ani o sebe,“ popisuje psychiatr.

 

Veronika:

Měla jsem silné úzkosti. Celý den jsem byla strašně nervózní. Stále dokola mi hlavou běžely hrozné vtíravé myšlenky. Co když se zblázním? Co když jí budu chtít ublížit? a já měla strach, že by mě mohlo napadnout jí ublížit.

Tyhle myšlenky mě hrozně děsily, a čím víc jsem se je snažila odhánět, tím více se vtíraly. Teprve později jsem se dozvěděla, že jsou u matek poměrně časté. Tehdy jsem si ale říkala, že jsem špatná máma. Bylo mi hrozně zle. Všechno, co jsem snědla a vypila, jsem pak vyzvracela. I když dcerka usnula, já nemohla. Cítila jsem tlak na hrudníku. Až jsem měla záchvat a rodina zavolala záchranku.

 

Adéla:

Pořád jsem plakala. Byla jsem neskutečně unavená, měla jsem problémy vůbec ráno vstát z postele. Stal se ze mě robot. Sice jsem se o Kryštůfka starala, ale pociťovala jsem k tomu ohromnou nechuť. A to přesto, že jsem ho obrovsky milovala.

Můj mozek mi vysílal podivné jakoby vizualizace. Dodnes si pamatuju obraz, jak držím malého za nohu hlavou dolů a on tam tak nějak vlaje. A přitom se to nikdy nestalo. Nebo mě napadalo, že by bylo lepší, kdybych skočila z balkonu nebo kdybych si rozmlátila hlavu o zeď. Nemohla jsem nic jíst a výrazně jsem zhubla. Snažila jsem se přemoct, fungovat, jak jsem si přála, ale bylo to nepřirozené. Jen mě to ještě víc vysilovalo a do toho jsem měla ohromné výčitky vůči synovi. Tak jsem fungovala spoustu dnů, kdy jsem se to s podporou rodiny snažila zvládnout. Pak jsem se zhroutila. Popadl mě záchvat úzkosti. Třásla jsem se, cítila tlak na hrudi, nekontrolovatelně jsem brečela a v podstatě bouchly všechny emoce, které jsem v sobě celé ty dny potlačovala.

 

Skončit v blázinci?

Veronika i Adéla samozřejmě věděly, že mají problémy. Také věděly, že existují lékaři. A kdyby je bolel zub, břicho nebo noha, také by doktora vyhledaly. Jenže psychiatra? Získat nálepku matky-blázna? Aby sousedi říkali, že se jim „vrazilo mlíko do hlavy“? Že „kariéru si budovat, to by jí šlo, ale o dítě se nepostará“? Stigmatizace v české společnosti je stále velká, i když i to se postupně mění. Obě ženy ve svých rodinách nakonec, když vše vyšlo najevo, nenarazily na nic jiného než pochopení. A přesto se léčbě bránily.

„Spousta žen nechce brát antidepresiva, bojí se, že by nemohly kojit nebo že se nesmějí brát v těhotenství anebo že by po nich mohl přijít ještě větší propad. Jenže to tak není. My dokážeme doporučit takové léky, po kterých kojit mohou, a řadu z nich mohou brát i v těhotenství. A ten propad nenastane vždy a je krátkodobý, a i kdyby nastal, dá se vyřešit,“ popisuje psychiatr Šebela s tím, že hospitalizaci se snaží lékaři vyhnout a doporučují ji jen v krajních případech.

A právě strach z toho, že je bude mít okolí za blázny nebo že by mohly „skončit v blázinci“, vede k tomu, že o většině žen, které trpí středně těžkými, a dokonce i těžkými duševními poruchami, lékaři ani nevědí. „Z našeho průzkumu vyplynulo, že 75 procent žen na mateřské nebo rodičovské dovolené, které měly příznaky některé duševní poruchy, se nijak neléčily. Nejčastěji se jednalo o úzkosti a nadměrné pití alkoholu,“ uvádí Šebela s tím, že těch opravdu těžkých případů si někdo všimne, ale ty středně těžké upadají do jakési šedé zóny a ženy těmito problémy mohou trpět i roky.

„Tohle je místo pro inovace. Je potřeba zavést screening, navazující systém péče a také destigmatizační aktivity,“ říká psychiatr, který se sám podílí na projektu, jenž pomáhá odhalovat psychické problémy u žen po porodu. V porodnicích v Mělníku, Neratovicích, Olomouci, Nymburku, v Praze na Bulovce a v Thomayerově nemocnici dávají sestry rodičkám dotazník, který odhalí, zda netrpí úzkostmi a depresí. Otázky jim nikdo nečte ani je nevyhodnocují sestry či lékaři. Nikdo jej vyplněný nevidí. Ženy dostanou jednoduše tablet, zaškrtnou odpovědi a odešlou. Pokud test vyhodnotí, že u ženy je riziko rozvoje psychických obtíží, dostane druhý den ráno e-mailem doporučení, že by bylo vhodné vyhledat pomoc. Nebo má možnost poradit se s ženami, které mají podobnou zkušenost. Součástí e-mailu jsou i odpovídající kontakty.

„Na obdobný projekt jsme právě dostali finanční podporu v rámci fondů EHP a Norska, a tak budeme moci screening rozšířit i na ordinace gynekologů. Těhotné ženy by mohly dotazník vyplnit třeba během těch několika hodin, kdy musejí ve zdravotnickém zařízení čekat na testy těhotenské cukrovky. Ta se u nás běžně testuje, přičemž její výskyt je zhruba 50 případů na 1 000 těhotenství. Výskyt duševních poruch nebo vysokého psychosociálního stresu je přitom několikanásobně vyšší, ale žádný screening neprobíhá,“ říká muž, který sám koupil dvacet tabletů, aby mohl pilotní projekt rozjet.

 

Veronika:

Záchranka mě dovezla na urgentní příjem a já už věděla, že je zle. Netušila jsem, jestli to ještě bude možné řešit. Nechala jsem to zajít moc daleko. Lékaři mi doporučili užívat antidepresiva, ale já věděla, že po nich může následovat propad a stav se může zhoršit. A to bych už nezvládla.

Bránila jsem se tomu a snažila se to zvládnout sama. Po třech dnech už to ale nešlo a vzala jsem si prášek. A opravdu to šlo dolů. Skončila jsem znovu na urgentním příjmu a byla hospitalizovaná. Když mi to řekli, měla jsem strašný strach. Představovala jsem si takovou tu hororovou léčebnu z filmů, kde mě budou držet v kleci ve svěrací kazajce.

Byla jsem nešťastná a prosila o nadstandardní pokoj. Ten jsem nakonec dostala a byla jsem ráda, že mám klid. Byla jsem na otevřeném oddělení, kde se léčili pacienti s různými poruchami, ženy i muži různého věku. A já tam byla sama, bez dítěte.

První týden mi dcerka vůbec nechyběla. To jsem byla na totálním dně, úplně mimo realitu. Přišlo mi, že všechno, co se stalo, je v nějaké bublině, že vlastně ani žádné dítě nemám. Všechno bylo tak vzdálené.

Když se mi udělalo líp, začalo se mi stýskat. Pak mě zase naopak mrzelo, že ji nemůžu mít u sebe ani ji vlastně vídat na návštěvách, protože byla u mé tchyně na Moravě. Takže jsem ji opravdu neviděla tři týdny.

 

Adéla:

Antidepresiv jsem se bála. Říkala jsem si, že je přece nebudu brát, nejsem blázen. Styděla jsem se. Vydržela jsem to ještě týden, pak už se to nedalo. Už jsem takhle žít nechtěla.

O čtyři roky později, po narození druhého syna, se situace opakovala. Všechno bylo skvělé – a třetí den po porodu nastal obrovský propad nálady. Kojení, které jsem si vysnila a které mi přišlo první tři dny krásné, úžasné a naplňující, mi začalo připadat v podstatě odporné. Ten obrat nastal ve vteřině. Sice jsem to tehdy řekla personálu v porodnici a oni mi nabídli konzultaci s psychologem, ale já to nechala být a řešila to až doma. Jak léky, tak návštěvu psychiatra.

Nechtěla jsem si to připustit a nechtěla jsem to znovu zažívat. I přesto, že jsem už ze zkušenosti věděla, že ty léky potřebuju, stejně jsem koketovala s myšlenkou, že to přejde. Ale ono to nepřešlo, naopak to bylo ještě horší. V podstatě jsem to nechala propuknout znovu naplno a byla to obrovská chyba.

 

Nejsem v tom sama

Zatímco Velká Británie, Německo, USA či Austrálie mají pokročilý systém péče o rodičky s psychickými problémy, čeští lékaři je musejí v případě nutnosti hospitalizace stále posílat mezi pacienty s ostatními poruchami. A to bez jejich dětí. Přitom i když se u nich právě narození dítěte stalo spouštěčem poruchy, potřebují si s ním vytvořit vztah. A navíc, dítě může být separací od mámy v prvních týdnech svého života traumatizované.

„Když mě hospitalizovali v léčebně v Bohnicích, byla jsem na tom už dost špatně, tak i moje vzpomínky na to mohou být zkreslené. Pamatuju si ale, že nás bylo na pokoji osm, lidé s různými diagnózami a projevy. Já se zhroutila proto, že jsem nedokázala vypnout. Cítila jsem ohromnou úzkost a nevěděla vlastně z čeho. Týden jsem nespala. A ocitla jsem se na pokoji, kde stále někdo křičel,“ popisuje svůj vlastní zážitek Lucie Kočová. Když se z nemoci dostala, hledala organizace, které se poporodními depresemi zabývají, ale nenašla je. Jen jednu ženu, Veroniku Kubrichtovou, která – také po vlastní zkušenosti – založila pár let předtím dobrovolnické sdružení Úsměv mámy. Přidala se k ní a díky dotaci z Evropské unie otevřely i malé centrum, v němž se mohou matky s problémy setkávat, pořádat skupinové akce nebo se třeba v klidu scházet s psycholožkou. Lucie Kočová je jeho vedoucí.

„Za minulý rok nás kontaktovalo zhruba dvě stě maminek. Ne všechny potřebovaly přímo pomoc, řada z nich si jen poslechla, kdo jsme, co děláme, a ujistily se, že když se situace zhorší, mají se kam obrátit,“ popisuje Lucie Kočová. Centrum má už sedm proškolených peer konzultantek, což jsou ženy, které mají zkušenost s poporodními depresemi či úzkostmi, a dokážou se tak dobře vcítit do problémů nově příchozích. „Pamatuji si, že i mně strašně moc pomohlo, když jsem zjistila, že v tom nejsem sama. Že se s tím potýkaly i další ženy a dokázaly se uzdravit,“ popisuje Lucie.

Pokud budete mít problémy a zavoláte, možná natrefíte i na Veroniku a Adélu. I když i jim se v jednu chvíli zdálo nemožné, že by se zase mohly cítit dobře a radovat se se svými dětmi, zvládly to a dnes pomáhají ostatním.

„Ony vlastně podchytávají onu šedou zónu žen, které mají problémy, ale neléčí se. Díky činnosti takových organizací by nemusela řada žen skončit hospitalizací, některé dokonce ani v péči psychiatra. Mnohdy totiž vážné stavy propuknou i z počátečního poporodního blues, které se neřeší,“ hodnotí jejich práci Antonín Šebela, psychiatr z Národního ústavu duševního zdraví. Jeho dotazníky mají k dispozici i v mateřském centru a díky nim také vyhodnocují, zda klientkám doporučit skupinové aktivity, psychologa, nebo návštěvu psychiatra. Nicméně není to tak, že by centrum Úsměv mámy fungovalo jen jako nějaký lékařský předstupeň. Poskytuje hlavně prostor, kde se mohou ženy se stejnými problémy vídat, povídat si o nich a dozvědět se spoustu informací.

Jenomže takové centrum je zřejmě jediné v republice. Velmi málo je i psychiatrů, kteří dokážou pomoci nebo se ideálně na problémy mladých matek přímo zaměřují. „Dost často mi maminky říkají, že jim psychiatr hned řekl, ať přestanou kojit, že to při antidepresivech nelze,“ popisuje Lucie Kočová jeden z mýtů, který přetrvává i mezi lékaři.

A kde jsou ty lepší časy, které jsme slibovali v úvodu článku?

Loni vláda schválila takzvaný Národní akční plán pro duševní zdraví 2020–2030, dokument o téměř sedmdesáti stranách, který stanovuje strategii v oblasti psychiatrické péče pro další roky.

Zahrnuje iniciativu Národního ústavu duševního zdraví v podobě screeningů a také by podle něj měla nejpozději v lednu roku 2023 začít fungovat první psychiatrická jednotka pro matky s dítětem v republice.

„Nyní už startuje příprava, hledáme správnou formu a umístění lůžek. Zkoumáme zkušenosti ze zahraničí, v některých zemích jsou tyto jednotky umístěny v porodnicích, v jiných v psychiatrických léčebnách. My nyní hledáme správný recept pro naše podmínky,“ popisuje speciální pedagožka Klára Laurenčíková, která má v Národním akčním plánu na starosti agendu dětského duševního zdraví. Už nyní navíc fungují v Praze, ve středních Čechách a brzy budou fungovat také v Ostravě tři mobilní týmy složené z psychiatra, terapeuta, sociálního pracovníka, zdravotních sester a speciálního pedagoga. Jejich hlavním úkolem bude pomáhat dětem přímo v rodinách, ale budou schopny poskytnout pomoc i matkám s psychickými problémy.

 

Autorka je novinářka, stálá spolupracovnice Reportéra.