Nikde žádný maják, žádná kostelní věž

Názory

„Globalizace vyvolává jakýsi univerzální existenční neklid,“ píše ve své eseji česko-německá spisovatelka Daňa Horáková, literární objev posledních měsíců. Magazín Reportér nabízí originálně uvažujícím osobnostem téma k přemýšlení: Co je podle nich největším problémem naší doby a současné společnosti? „Lidé jako by se dusili svými nezměrnými možnostmi,“ všímá si Daňa Horáková a přichází s východiskem: lépe naslouchat filozofu Kantovi, více přemýšlet o významu pohádek.

Audio
verze

Coby dítě jsem musela být nesnesitelná. Sotvaže jsem pochopila, že nemám šanci stát se princeznou, začaly mě zajímat ježibaby, sedmihlaví draci a vodníci – jedním slovem zloduši. Připadli mi živější a zajímavější než spanilomyslné blondýny s hvězdou na čele, jejichž jediným úkolem bylo cudně čekat na prince.

Za nejhrůznějšího ze všech zloduchů jsem ve třinácti považovala „báťušku cara“, který v jedné ruské pohádce odsoudil svého znamenitého, urostlého střelce Fedota k následujícímu trestu: „Jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co.“ Z toho na mě šel děs; takový úkol se přece nedá splnit! Ve srovnání s tím byl boj s drakem hračkou. A tak se Fedot se zničehonic ocitnul v de facto bezvýchodné situaci. Jaký div, že propadl beznaději? V hlavě se mu rozhostilo prázdno, jež dunělo strachem, takže nevěděl, kudy kam.

Jako my dnes…

 

Jeden rozdíl tu přece jen je

Demografové, statistikové a další odborníci nás s neúnavnou pravidelností informují o všem, co nás čeká, pakliže se nevzchopíme a něco nepodnikneme. I když řada politiků považuje tyto problémy za blábol, fake news či propagandu protivníků, neuškodí inventura (bez nároku na úplnost a s těžištěm na země západního křesťanství). Voilà:

– Změna klimatu. Země se otepluje.

– Populační exploze. Dnešních 7,7 miliardy obyvatel naší planety se do roku 2050 rozroste na 9,7 miliardy. Všichni budou chtít mít co na stole a na sebe, a přesto řada států kriminalizuje anti-baby-pilulku.

– Přírodní suroviny jsou vyčerpávány, pralesy odlesňovány, voda zamořována.

– Urbanizace. Lesy, háje a louky mizí ve prospěch měst a shopping center. Venkov pustne, kdysi plodná půda se mění v poušť a oceány jsou zapleveleny plasty.

– Čím dál méně mladých v západních zemích „má na krku“ čím dál více se--niorů, kteří si myslí, že Instagram je něco, co lze položit na váhu, což komplikuje komunikaci mezi generacemi.

– Informační tsunami. Každý z nás je zahlcován informacemi, které nedokážeme zpracovat, neřkuli smysluplně včlenit do svého světonázoru: tradiční narativy jsou vypšklé a nové jsou nedostatkovým zbožím.

– Islám. Jistě, Červený kříž a Červený půlměsíc dnes pracují ve 192 zemích na základě společných principů a kulturní pluralita může být blahodárná (viz dějiny USA). Ale dravá, nesmiřitelná vitalita mnoha mladých muslimů bez práce a budoucnosti neskýtá příliš naděje na jejich bezproblémovou integraci do křesťanských komunit. A přesto jsou kritici nepromyšlené migrace osočováni, že ztotožňují islám s militantními islamisty – i když v zemích ovládaných mulláhy hnízdí mezinárodní terorismus. Tyto země jsou po staletí formovány jednotou náboženství a státnosti, nerozlučnosti víry a zákonodárství. Na rozdíl od koncepce „dvou mečů“ (papeže a císaře), fungující například v Evropě či Americe a vytvářející prostor pro toleranci...

Jistě, lidstvo zvládlo nejeden přelom, ale ten dnešní, jak se zdá, se přece jen zásadně liší od všech předchozích technických a mentálních revolucí. Ještě nedávno, když naši prarodiče chodili do školy, byly zásadní změny vyvolány nastupující společenskou třídou nebo novou ideologií: socialismus si to rozdal s kapitalismem, o něco dříve povstala buržoazie proti aristokracii, protestanti válčili s katolíky, křesťané „civilizovali“ pohanské národy, barbaři převálcovali řecko-římskou říši. Moc se přehoupla z jedné církve na druhou, z jedné dynastie, vlády, společenské vrstvy na jinou.

Ve srovnání s tím je dnešní svět roztříštěný jako nikdy předtím, ale současně fatálně propojený – a sice mocností nesrovnatelnou s inkvizičními soudy upalujícími „kacíře“ anebo s hordami Leninových stoupenců: globalizací. Globalizace je univerzální proces, který transportuje zboží stejně rychle jako myšlenky a hravě ignoruje hranice států i kontinentů. Globalizace – a její průvodce jménem internet – je všudypřítomná, vševědoucí a (málem) všemocná. Náboženství bez Desatera, světonázor bez etiky.

Když kdysi člověk nevěděl, kudy kam, pomodlil se nebo zanotoval Internacionálu. Dnes vytáhne chytrý mobil a googluje. Vše je propojeno se vším a kterýkoliv sebemenší lokální konflikt může ohrozit světovou rovnováhu a vyústit ve třetí – zřejmě finální – válku. Do globalizace se nedá vstoupit ani ji zakázat. Její další spojenci – jako digitalizace, virtualizace, mcdonaldizace a tak dále – tě nepozorovaně napadnou a ohrožují tvoji jedinečnost. A tak posléze věříš, že každý může, co chce, a to kdekoli, kdykoli.

Ale není právě tato „šance“ oním dávným snem všech vizionářů a demokratů? Nejsme si tváří v tvář globalizaci konečně všichni rovni? Sociální sítě přece zablokovaly amerického prezidenta Trumpa stejně jako kteréhokoliv bezejmenného hulváta. Rovnoprávněji to nejde. Konečně! Tak proč něco měnit? Proč, když přece globalizace tak prima funguje?

Jistě, funguje, kam oko dohlédne. A přesto – zdá se – vyvolává globalizace jakýsi univerzální existenční neklid: jako kdyby se lidé dusili jak svými nezměrnými možnostmi, tak otázkami bez odpovědí a problémy bez řešení. Jako kdyby se za nevolí, která tě ovane, jen co musíš zvolit mezi desítkami druhů chleba, šklebila hrůza daleko podlejší: strach z prázdnoty. Horror vacui. Nekonečná, bezvýchodná pustina. Žádný maják, žádná standarta na stožáru, žádná kostelní věž. Nic, co by pomohlo najít správnou cestu...

Zmateni a znejistěni přemírou „svobody“ se lidé uchylují do „bublin“, které jim nabízejí pocit sounáležitosti a bezpečí, protože zlo a nepřítel číhají venku. Právě vize společného nepřítele (Židé, černoši, migranti) je tradičně jedním z nejúčinnějších pojítek všech komunit, a kdo ji nabídne, má šanci usednout na trůn nebo nastěhovat se do Kremlu či Bílého domu. A tak našinec, jen co se ocitne „uvnitř“, přenechá svou svébytnost ochotně každému, kdo mu toho či onoho nepřítele předhodí, a mutuje z nezávislého individua v to, čemu so-ciální média říkají follower: ve svolného stoupence demagogů, ať už pravicových, anebo levicových. A právě tato touha po bezpodmínečné sounáležitosti, po homogenní víře a monolitním černobílém systému vede k rozmachu radikálního populismu v Americe i Evropě.

Vše se láme: od role muže v rodině přes postavení církve, techniky a kultury ve společnosti po vztah víry, informací a rozumu (copak slepě nevěříme řadě mašinek, které ovládáme, aniž víme, jak fungují?). Kam oko dohlédne, klube se další problém. Sotvaže drakovi usekneme hlavu, vyroste přes noc nová.

 

 

A co teď?

Otázky stárnou spolu s myšlenkami, a pokud se ptáme už nikoli na totéž, ale pořád stejně jako naši prarodiče, je zřejmé, že jsme ještě nepřistáli v současnosti. Což brzdí. Jako bychom si naspořili na kočár a koně a vyrazili s ním na dálnici…

Co kdybychom se přestali ptát CO, a položili si otázku jinak: KDO je největším problémem naší doby?

Ejhle: jen co otázka dozní, vynoří se odpověď: MY SAMI. Vždyť o všech problémech víme, ale žijeme si dál, jako by se nás netýkalo nic z toho, co se odehrává před domovními dveřmi. Chováme se jako člověk na útěku: bezhlavě se žene dál a dál, i když by bylo rozumnější zastavit a zamyslet se: Kudy dál?

Ale hlavně: Když se něco týká všech, tak to mohou a musí změnit právě jen všichni. Jenomže jak?

Podle mě našel odpověď už před více než dvěma sty lety jeden z nejpozoruhodnějších evropských myslitelů: Immanuel Kant, syn pruského sedláře, jenž nevytáhl paty z rodného Královce, proslulého svou tísnivou, studenou mlhou. Kant byl neduživý starý mládenec s pověstí nesnesitelného pedanta, ale jeho monumentální myšlenkový systém patří k tomu nejsuverénnějšímu, co kdy filozofie zplodila.

Kanta zajímalo vše: od nesmrtelnosti duše po vztah logických argumentů a vášně, od vlivu počasí a hvězd na naše rozpoložení po problém, jak přelstít cenzuru. Ale to vše krouží kolem jeho základní otázky – co dělá člověka člověkem (a to hlavně v dobách přelomu)?

Kantova odpověď zní – morálka. Na to přišla řada lidí před ním, jenomže Kant se ptá dál: Jak se našinec může nebo musí změnit, aby se stal mravným individuem a důstojným příslušníkem svého rodu?

Podle Kanta jsme obdařeni jakýmsi vrozeným mravním kompasem, jenž tvární náš rozum, ačkoliv ho dokonce i řada lidí dobré vůle ignoruje. Svůj apel „člověče, změň se“ nazval kategorickým imperativem a formuloval takto: „Jednej jen podle té maximy, od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.“ Jednej podle zásady, o které bys chtěl, aby platila pro všechny. Nepodváděj, pokud nechceš být podváděn. Nepomlouvej, pokud nechceš být pomlouván. Nekraď, nechceš-li být okraden. Miluj, pokud chceš být milován. Odpouštěj, pokud chceš dosáhnout odpuštění. Nezoufej, pokud nechceš beznadějí nakazit ostatní. Pokud ti záleží na oteplování planety, nejezdi nakupovat autem. Když nechceš zemřít na covid, nos roušku a nech se očkovat. Pokud chceš zůstat nevolníkem – přenech svá občanská práva populistům...

Přičemž jeho imperativ není žádné abstraktní, nesplnitelné přikázání, ale univerzální, praktický, srozumitelný návod k použití. Návod pro každodennost, nejen pro neděli. Nejen pro „horních deset tisíc“, nýbrž pro každého. A to už z toho důvodu, že nás nepřenechává žádným pokynům shůry, ať už Ježíšovu „miluj svého bližního jako sebe sama“, nebo fanatickému „smrt jinověrcům“. Je nejlepším, ale současně jedním z nejtěžších – neboť nám „kategoricky zakazuje“ spoléhat se a vymlouvat na kohokoliv jiného. Tím pádem je každý z nás svým vlastním pánem, který samozřejmě ví, že nemůže vše, co chce, ale jen to, co připustí jeho mravní svébytnost.

V jádře je to jednoduché: Když se nezměníme, budou naše problémy přibývat a zostřovat se. A jakkoliv cynicky to teď možná bude znít: právě koronavirus skýtá příležitost Kantův imperativ přijmout a žít jím. Protože pandemie lidstvo přivedou k rozumu spolehlivěji než války, které devastují. Vždyť pandemie není jen krizí, ale taky jakousi obrodou, vždyť právě v dobách přelomu jsme ochotnější zpochybnit a odložit svá dosavadní pravidla hry a vyzkoušet si nová. A to nikoli kvůli vyhlídce na nebe nebo strachu z pekla, ale kvůli sobě (a všem, na nichž nám záleží).

Mimochodem: Kant svůj kategorický imperativ nepovažoval jen za jednu z možností, jak jednat, nýbrž za privilegium bytosti jménem Homo sapiens: „Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím obdivem a úctou,“ vyznal se, „čím častěji se jimi zabývám: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně...“

Fakt je: náš proglobalizovaný svět už přes rok hoří. Covid-19 si na nás už totiž vynutil první změny, jejichž důsledky doposud nikdo nedomyslel. A ani domyslet nemohl, protože postihují centrální oblasti naší existence: roli a smysl práce pro člověka a tvárnění nastupující generace. Není na čase konečně poslechnout Kanta?

Vždyť home office má jen málo společného s prací, do které v rodné vesnici chodil dědeček. A prvňáčci absolvující distanční výuku se budou nepochybně socializovat jinak než já v kunratické jednotřídce, ve které mě paní učitelka třískala rákoskou přes dlaně, kdykoliv jsem se zdráhala sedět nehybně s rukama za zády.

 

Pohádky je konec

Teď ale zpátky ke zdatnému Fedotovi, který v mezičase propadl hluboké depresi poté, co mu car přikázal, aby šel tam, nevím kam, a přinesl to, nevím co. Jeho ženě – krasavici a kouzelnici, která dokonce uměla číst! – to neuniklo, ale rozhodla se na nic se neptat. Nenaléhat, nýbrž vyčkat, až její choť sám od sebe pochopí, že se svou chlapskou ješitností nic moc nezmůže; až sestoupí z podesty pána domu, svěří se jí a požádá o pomoc. Změní se.

Sotvaže se k tomu Fedot propracoval, pravila: „To je přetěžká povinnost, kterou ti car ukládá. Musíš jít devět let a nazpět také devět, tedy osmnáct roků. A kdo ví, bude-li ta cesta vůbec k něčemu dobrá. Něco ale vymyslíme. Teď jdi spát, ráno bývá moudřejší večera.“

Druhý den ráno mu podala vyšívaný ručník a klubíčko, načež řekla: „A teď jdi!“ Ručník byl zřejmě jakousi mega-rouškou, která ho činila imunním vůči špíně a chorobám, klubíčko dávnou navigací. Takto vyzbrojen se Fedot „rozžehnal se ženou i s přáteli střelci, poklonil se na rozloučenou“ a šel. Jen co udělal první krok, bylo mu líp. Nic víc, ale ani nic míň. Prostě se cítil tak dobře jako doposud nikdy – neboť se přestal bát. Vykročil cestou necestou, přes lesy a hory, louky i ohnivou řeku.

Jednoho dne dorazil ke krásnému zámku, v němž (což netušil) sídlily sestry jeho ženy a jeho tchyně, mocná to věštkyně. Ta na něj už čekala, vyšla před dům, postavila se na velký kámen a svolala všechna zvířata na jakýsi kongres, aby „prosťáčkovi Fedotovi“ pomohla, ale nikdo si nevěděl rady. Fedot posmutněl, zešedivěl, začal se loučit s životem. Na poslední chvíli se dopředu protlačila stará chromá žába, která žila už třicet let na odpočinku, a povídá: „Kvaky kvak, já vím, kde takový div najít.“ A to byl nový začátek. Fedot se zaradoval, poklonil žábě, popadl ji a vydal se tam, nevím kam, aby se mohl s tím, nevím čím, vrátit domů, kde na něj čekala jeho žena. Ta mu přece předpověděla, že bude muset zvládnout řadu porážek a vůbec není vyloučeno, že selže, ale taky to, že právě v selhání zjistí, zač stojí; co je ochoten risknout a kam až se prodrat, aby pochopil, jak chce žít. Zůstane otrocky poslušný carovi a v pohodlné sounáležitosti k družině ostatních střelců? Anebo převezme zodpovědnost za sebe sama a změní se?

Snadno se pohádka povídá, nesnadno poselství její nalézá.

A jak se zdá – jen co se Fedot odhodlal prastarou bezmocnou žábu poctít svou pozorností a důvěrou, sotvaže s ní zacházel tak, jak doufal, že ostatní budou zacházet s ním, našel to, nevím co…

Co vlastně?

Řekla bych, že pochopil, kým sám je a co tu dělá. Jinými slovy: našel smysl života, ono COSI vně slov, postižitelné jen činy. Něco, co mobilizuje, učí pokoře a skýtá naději (svéhlavou sestru spolehlivého pudu sebezáchovy).

Jen co se vrátil domů, tak si ho všichni žádali za vládce a Fedot se stal carem: „Vládl pak dlouhá léta a šla o něm pověst, že mírně a spravedlivě.“ I se svou ženou prý zacházel jako s bytostí sobě rovnou – prostě tak, jak se to naučil cestou, kterou teď už znal.

Cestou tam, kde našel, co hledal. •

 

Autorka je česko-německá novinářka a spisovatelka. Studovala filozofii v Praze a teologii v New Yorku. Spolupracovala s Václavem Havlem, když v samizdatové Edici Expedice rozšiřovala knihy zakázaných autorů. Provdala se za scenáristu a filmového režiséra Pavla Juráčka, komunistická Státní bezpečnost je v rámci akce Asanace donutila odejít na Západ. Zatímco Juráček se vrátil, ona zůstala v Německu: v letech 2002 až 2004 působila jako hamburská ministryně kultury za FDP. Svůj bouřlivý vztah s filmařem popsala v knize O Pavlovi, která vyšla loni a z níž se stal bestseller.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama