Trump. Dojem strašný, skutečný výkon lepší

Názory

Kdyby se americký prezident Trump hodnotil jako v krasobruslení, umělecký dojem by byl hrozný, sportovní výkon lepší, než se čekalo. V názorovém textu to píše někdejší český velvyslanec v USA a politik strany pravého středu, která má k americkým republikánům tradičně blízko.

Audio
verze

Je obtížné předpovídat výsledek listopadových prezidentských voleb, v nichž proti sobě kandidují dosavadní republikánský obyvatel Bílého domu Donald Trump a jeho demokratický soupeř Joe Biden. Začátkem letošního roku, kdy americká ekonomika šlapala na plný plyn, nezaměstnanost byla na historickém minimu a republikány ovládaný Senát promptně odmítl demokraty chabě připravený pokus o impeachment prezidenta, se zdálo jisté, že Trump má znovuzvolení v kapse. Nahrával tomu i rozkol uvnitř Demokratické strany mezi centristy a radikální levicí, jejímž mluvčím se stal socialistický veterán Bernie Sanders i někteří mladí členové Kongresu.

V březnu ale USA tvrdě zasáhla pandemie koronaviru, kterou Trump evidentně podcenil. Ekonomika se propadla do hluboké recese. Demokraté se naopak v primárkách shodli na kandidátovi, který je přijatelný i pro středové voliče, a karta se začala obracet. Z průzkumů veřejného mínění pořízených měsíc před volbami vyplývalo, že Biden mířil do voleb jako jasný favorit. Začátkem října pak nemoc zasáhla i prezidenta Trumpa. Byl eskortován do nemocnice, kde dostával léky i kyslíkovou podporu. V den, kdy dopisuji tento text, se vrátil do úřadu, zjevně ve snaze demonstrovat novou energii a tím i zvrátit špatně se vyvíjející preference. Určité známky oživení vykazovala i ekonomika. Ať už volební výsledek dopadne jakkoli, je namístě se ohlédnout za Trumpovým prvním prezidentským obdobím. Jeho zvolení na podzim 2016 bylo obrovským překvapením. Realitní magnát a podnikatel v oblasti televizní zábavy a hazardu, muž s pověstí bezpáteřního egoisty a mediálního klauna, vstupoval do volebního klání jako outsider, kterého elity nebraly vážně. V republikánských primárkách však vyřadil ze hry všechny respektované a stranickým establishmentem podporované soupeře a ve finále pak porazil i Hillary Clintonovou, favorizovanou prakticky všemi průzkumy veřejného mínění. Voliče oslovil nejen svým energickým, prostořekým a bojovným vystupováním, ale především sliby, s nimiž se obracel na „mlčící většinu“ Američanů z nižších středních vrstev.

Hlavní heslo jeho kampaně, které si vypůjčil od svého předchůdce v úřadu Ronalda Reagana („Vraťme Americe její velikost“), cílilo na podlomené sebevědomí lidí v americkém vnitrozemí, které dřív spojovala a motivovala víra v „americký sen“, ale kteří se v poslední době cítili přehlíženi a marginalizováni elitářskou vrchností ve Washingtonu a pokrokáři ve velkých městech na východním i západním pobřeží. Trump jim dal novou naději. Někteří v něm viděli muže, který přenastaví poměry v institucích nepřiměřeně zasahujících do jejich životů a zároveň na jejich úkor stranících různým menšinám, skupinovým nárokům a identitárním akcím. Jiní naopak uvěřili, že Trump svým tvrdým přístupem vůči Číně nebo Mexiku zabrání únikům pracovních míst do levných krajů v éře globalizace. Trumpovi se do jisté míry podařilo překreslit americkou volební mapu: v roce 2016 získal většinu ve státech tak zvaného Rust Bell, „rezavého pásu“ (od Wisconsinu po Pensylvánii), který tradičně volil demokraty, kde ale v posledních desetiletích tradiční průmysl „rezavěl“, upadal.

 

Hulvátství a lhaní

Nástup Trumpa do Bílého domu provázela směs zděšení a skepse v USA i ve světě. Američtí novináři a demokraté otevřeně strašili, že jaderné tlačítko dostává do ruky člověk, který může rozpoutat jadernou válku. Jeho inaugurační projev v lednu 2017, který se nesl v duchu „America First“, tedy „Amerika na prvním místě“, rezonoval ve světě v obavách, že se USA obrátí k izolacionismu. Velký zmatek nastal v Evropě. Německá kancléřka na dálku Trumpa školila o menšinových a genderových právech, předseda Evropské komise mluvil o „hrozbě pro mezinárodní vztahy“. Středoevropané se obávali o budoucnost NATO, protože je vyděsila Trumpova koketerie s Ruskem ve volební kampani. Nakonec se ale, jak už to bývá, nejhorší obavy nenaplnily.

Negativní image v mainstreamových médiích a diplomatických salonech je primárně způsobena Trumpovým chováním. Hulvátství, hrubost, sobectví, lhaní, nepotismus, zbytnělé ego – to vše jsou vlastnosti, které do slušné společnosti nepatří.

 

Měl jsem možnost setkat se osobně s americkými prezidenty od Reagana přes Bushe, Clintona, Bushe Jr. až po Obamu, a ačkoli byl každý z nich jinak osobnostně i názorově nastaven, všechny spojovalo gentlemanství a přirozená empatie k druhým. Trump je v tomto ohledu odlišný a přiznám se, že po setkání s ním ani netoužím. Všechny tyto negativní vlastnosti jsou multiplikovány ofenzivní Trumpovou komunikací na Twitteru, který se obratně naučil využívat k nastolování témat i stylu veřejné debaty. Všechno se pak točí kolem něj. Zajímavé přitom je, jak mu to procházelo a u velké skupiny jeho nejvěrnějších voličů ani neškodilo. Možná na tom měl vliv i všeobjímající imperativ politické korektnosti, který učinil ze standardní politické komunikace nudnou záležitost a tím zvýšil hlad po autentickém projevu. Hulvátství ale tvrdě narazilo v koronavirové krizi. Lidé dostali strach a prezident nebyl schopen projevit sebemenší míru empatie. Zdálo se, že ho to dost možná bude stát znovuzvolení, přestože počet obětí viru v USA byl srovnatelný i s některými dalšími západními státy.

 

A výsledky

Přitom v míře plnění předvolebních slibů a dosažených výsledků nebyla Trumpova bilance špatná. Byla dokonce výraznější než u mnoha předchůdců. Na domácí scéně prosadil rozsáhlou daňovou reformu, která zjednodušila systém, snížila daně z příjmu i korporátu a přispěla k růstu hospodářství a zaměstnanosti. Zeď na hranicích s Mexikem sice kvůli sporu s Kongresem nepostavil, ale výrazně omezil nelegální i legální přistěhovalectví. V souladu se slibem odstoupil od Pařížské dohody o klimatu a zrušil s ní související regulace prosazené Barackem Obamou. Je přitom paradoxní, že za Trumpovy éry se čistě vlivem trhu a zlevňováním dalších zdrojů významně snížil podíl uhlí na energetickém mixu USA. Podařilo se mu také změnit složení Nejvyššího soudu i soudů nižších instancí, čímž uspokojil konzervativní voliče, kteří si léta stěžovali na „dlouhý pochod“ progresivní levice institucemi, jež mají zásadní vliv na společenské poměry.

K zahraniční politice Trump přistupoval jako byznysmen. Jeho svět není hodnotově založený, ale funguje na principu „něco za něco“. Mezinárodní vztahy pro něj měly transakční povahu – v čemž ovšem nebyl neúspěšný. Přitvrzením vůči Mexiku a Kanadě se mu podařilo vyjednat změny v obchodní dohodě NAFTA. Evropské spojence v NATO přinutil tvrdou rétorikou (hrozby odchodu z NATO) zvyšovat vojenské výdaje na obranu. Sice snížil vojenskou přítomnost v Německu, ale naopak ji posílil ve více ohroženém Polsku a Pobaltí. Koketerii s Ruskem mu nedovolily spojené síly republikánů a demokratů v Kongresu. Na Blízkém a Středním východě odstoupil od neefektivní odzbrojovací dohody s Íránem, uznal Jeruzalém jako hlavní město Izraele a vyjednal historické dohody mezi ním a Spojenými arabskými emiráty a Bahrajnem.

Největší výzva leží v Asii, kde americké velmocenské postavení a s ním spojenou zodpovědnost atakuje sílící pozice Číny. Snaha o řešení korejského problému sice ovoce neurodila, ale Trump se přímým jednáním se severokorejským vůdcem aspoň pokusil o změnu neúspěšné strategie. Rezolutně se naopak vymezil vůči vládcům v Pekingu, jimž Američané léta vyčítají krádeže duševního vlastnictví, manipulace s měnovým kurzem a další nekalé praktiky. Zaváděním cel sice Trump rozpoutal s Čínou obchodní válku, ale podepsání přechodné dohody letos v lednu ukázalo, že Čína transakčnímu jazyku síly dobře rozumí. Trumpovi se navíc ve vztahu k Číně podařilo USA sjednotit aspoň v této oblasti. Dnes bychom jen těžko mezi americkými politiky nalevo i napravo hledali někoho, kdo by požadoval jiný přístup.

 

Využil rozkol

Hodnocení Trumpova prezidentství – stejně jako celá jeho osobnost – bylo, je a zůstane kontroverzní. Lidi rozděloval stejně, jako je hluboce rozdělená celá Amerika. Viděno z nadhledu, Trump nebyl zemětřesením, které by zlomové linie způsobilo, ale spíš oportunistou, který jen využil rozkol, štěpící americkou společnost už dlouho. Politika v takové éře připomíná víc sportovní klání dvou znepřátelených klubů, v němž není prostor pro remízu. Není to žádné krasobruslení, i když si pro Trumpovo vysvědčení můžeme vypůjčit příměr z tohoto sportu. Lapidárně řečeno – umělecký dojem strašný, ale sportovní výkon mnohem lepší, než se čekalo.

 

Autor je europoslanec za ODS. Někdejší poradce Václava Havla, bývalý velvyslanec v USA, zastával vládní funkce ve třech vládách pravého středu.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama