PODCAST: Být trochu diplomatem, měl bych život snazší. Ale dusil bych se, říká Martin Salajka

Salajka popisuje situace, kdy za ním přijde sběratel, který se mezi řečí ujišťuje: „A myslíte si, že jste dobrá investice?“ Na takové otázky odpovídá kladně: „Určitě. Když se na něj doma budete dívat, mělo by to obohatit váš vnitřní svět.“

Před pár dny otevřel svoji zatím největší životní výstavu – do třech pater pražské Villy Pellé umístil více než stovku obrazů. Vesměs jde o malby zářící barvami a na těch z posledního období se často objevují chameleoni. „Chovám je, jednu dobu jsem měl doma chameleonů osm. A copak malíř může nezareagovat na to, že má doma takhle zábavná zvířata? Právě díky chameleonům u mě došlo k velkému rozvolnění barev.“

V podcastu vypráví i o tom, jak „se sjíždí“ dlouhým během nebo jak pečlivě vybírá před každým malováním muziku: „Vím totiž, že moje ruka pojede v rytmu těch písní. Když začne z reprobeden hrát třeba raná Metallica, chci mít tu její přímočarou energii v obrazu.“

Vypráví taky o dětství v Jarošově u Uherského Hradiště a o tom, jak dlouho si v mládí nemohl zvyknout na Prahu, takže svou nejistotu kontraproduktivně maskoval alkoholem. Nakonec si ale zvykl, v posledních letech se navíc konečně začal malováním solidně živit.

Do Jarošova se vrací málokdy: „Ale když už tam jsem, vždy zajdu k jezeru u lesa, kterému říkáme Kanada a kde jsem strávil půlku dětství na rybách. Což je možná důvod, proč jsem začal tvořit – ztišil jsem se tam, pozoroval cvrkot okolní přírody a jakožto rybář uvažoval taky o prostředí pod hladinou, které nevidím, můžu si ho jenom představovat. Došlo mi, jak je znepokojivá nejen příroda, ale vlastně celý život. Nejspíš proto jsou i moje obrazy tak trochu znepokojivé.“

Rozhovor s Martinem Salajkou si poslechněte buď přímo zde, nebo ve vašich podcastových aplikacích.