Kombo

Kultura

Hudebním glosátorem Reportéra je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic).

Kombo je bedna, přes kterou hraju. Je v ní zesilovač a reproduktor. Připojím ho k elektřině, strčím do něj šňůru z kytary a je to připravený. Komba jsou různý. Různý značky a taky různý váhy. Některý komba jsou lehčí, některý jsou těžší.

Moje kombo se jmenuje Fender Twin a je těžký dost. Ne, není těžký dost. Je těžký nejvíc. Vždycky když ho někdo vezme do ruky, řekne: „Ty vole, to je těžký jako prase.“ Nebo jenom: „A do prdele.“ Nebo jen tak zaúpí a neřekne nic. Všechny ale spojuje, že už ho příště nosit nechtějí, a proto ho tahám většinou sám.

Koupil jsem ho kdysi od kytaristy kapely Znouzectnost, kterýmu se říká Déma. Proběhlo to tak, že mi zavolal jejich basák Golda a řekl mi: „Déma ho dal do bazaru, že ho nechce tahat. Kup ho. Tohle přesně potřebuješ.“

 

 

Tak jsem ho koupil. A tím jsem definitivně našel zvuk, kterej jsem hledal. Bylo to v roce 2006. V té době jsme nahrávali desku Fenomén a producent Dušan Neuwerth nastavil otáčivé jezdce alias poťáky tak, že mé srdce společně s uchem zaplesaly, protože věděly, že tohle je úplně definitivně ono.

Zapamatoval jsem si to a od té doby nastavení neměním. Měl jsem štěstí. Věděl jsem, co chci najít, a našel jsem to.

Problém zvuku, kterým chci dobýt svět, nebo alespoň místní Hobitín, jsem vyřešil. Problém toho, že to kombo je „těžký jako prase“, jsem akceptoval. A to i ve chvíli, kdy jsem hned na začátku nedopatřením ztratil jedno ze čtyř koleček, po kterých kombo jezdilo. Ono totiž, jak je těžký, když se třeba v dodávce rozjelo, pak do něčeho narazilo a rozbilo sebe nebo to, do čeho narazilo. Proto jsem ty zbylý tři kolečka vyndal a tím ho víc tahal, ale taky ukotvil.

Byl jsem spokojenej, a vždycky když jsem ho zvednul, věděl jsem, že to, co dělám, není pro každýho. Mnohokrát jsem taky vyslechl větu: „Tohle ti jednou urve záda!“

Dopadlo to zajímavě. Moje skvělý kombo má totiž ještě jednu slabost. Čas od času se rozbije, a proto jsem si sehnal ještě jedno, úplně stejný. Ve chvíli, kdy jsem ho sehnal, se první kombo přestalo rozbíjet. Zajímavý.

Jenže: před dvěma týdny – kvůli něčemu, co nevím, jak proběhlo – z něho nějak vypadla důležitá součástka.

Po letech jsem konečně vytáhl kombo číslo dvě a vyrazil s ním na koncert. Se sebevědomým výrazem jsem ho před parťákama vytáhl z dodávky a tlačil jsem ho v klidu po rampě nahoru na pódium. Tohle náhradní kombo má totiž kolečka! Ve chvíli, kdy jsem zlehka postrčil jezdící bednu po pódiu, to přišlo. Luplo mi v zádech. Nejdřív to vypadalo, že to nebude tak hrozný, ale když jsem poprvé při hraní vyskočil a dopadl, tělem proběhla příšerná bolest a vzduch z plic se vytratil.

„Tohle nemůžu dohrát,“ blesklo mi hlavou.

Ale dohrál jsem to. Takhle to v rokenrolu chodí. Následovaly dva tejdny absolutního rozhejbávacího pekla, který už je naštěstí za mnou.

Nikdy nevíš, komu zvoní záda.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement

Autor také napsal

Reklama
Advertisement