Reportáž

Běžím Bangladéšem: Všichni se tu udusíme

29 / 03 / 2019

V životě jsem měl štěstí a mohl navštívit spoustu zemí; šedesát, možná sedmdesát, přesně nevím. Jen ve dvou jsem byl ale vyděšený a nechápal: Tohle je katastrofa… Tou první byla Demokratická republika Kongo, druhou Bangladéš, přes který právě běžím. I když „běžím“ je silné slovo – v okolí hlavního města Dháky jsem mnohem častěji jen kráčel.

V životě jsem měl štěstí a mohl navštívit spoustu zemí; šedesát, možná sedmdesát, přesně nevím. Jen ve dvou jsem byl ale vyděšený a nechápal: Tohle je katastrofa… Tou první byla Demokratická republika Kongo, druhou Bangladéš, přes který právě běžím. I když „běžím“ je silné slovo – v okolí hlavního města Dháky jsem mnohem častěji jen kráčel.

Jak africké Kongo, tak Bangladéš jsou země, které mě upřímně vyděsily, ale každá z jiného důvodu.

Kongo bylo nejhorší, po třech týdnech jsem si z něj odvezl doživotní vzpomínku na extrémní chudobou a nekonečnými válkami zlomené lidi, kteří už nejsou příliš schopni úsměvu. Prostě ke mně, abych tak řekl, nebyli moc přátelští, občas jsem z nich měl strach.

V Bangladéši to je úplně jinak, tady jsou lidi skvělí. Jak běžím z jihu země na sever, často se přidávají mladí kluci, třeba tři kilometry se mnou klušou v žabkách, ptají se, odkud jsem: „Your country?“, případně „Country?“, nebo jen „From?“. Potom chválí Neymara, Mbappého, Cristiana Ronalda a – samozřejmě Messiho.

V těch šedesáti nebo sedmdesáti navštívených zemích jsem si uvědomil, že je Lionel Messi nejslavnějším člověkem planety; tipuju, že ho zná víc lidí než třeba Ježíše, Johna Lennona anebo Putina s Trumpem. I v Bangladéši, zemi spíše kriketové, ví o Messim každý kluk, a každý druhý z nich má argentinský fotbalový dres s portrétem Messiho na prsou. Milují Messiho – a vesměs kvůli tomu milují i Argentinu, zemi na druhé straně zeměkoule, ve které nikdy nebyli a nikdy ani nebudou.

Takhle spolu tedy běžíme, probíráme fotbalisty a mně je líto, že nemám, jakou osobností zapůsobit (zatím mi jen jeden zdejší adventista řekl, že zná Česko přes Jana Husa, o jehož příběhu v dětství četl), ale pak už kluci v argentinských dresech lapají po dechu: „Stop, please!“ Nejdřív se mi nechce zastavit, protože kdo se má pořád dokolečka rozebíhat, ale v hlasech mají prosbu: Stop!

Tak tedy zastavím, a oni mě začnou objímat: „Díky, že jsme s tebou mohli běžet. Hodně štěstí! V téhle zemi se ti nic nestane, neboj.“ A pak si, pochopitelně, musíme udělat selfie. To je pořád, selfie si se mnou Bangladéšané fotí třeba třicetkrát denně.

Jednou jsem byl v jižní Indii s celou rodinou, a naše blonďaté děti tam zažívaly něco podobného: několikrát za hodinu s nimi chtěl někdo selfie. Se mnou v té Indii skoro nikdo – z čehož mi vychází, že kdybych vzal děti do Bangladéše, nedělaly by tu nic jiného, než se usmívaly do mobilů.

Ale já bych sem děti v žádném případě nevzal, protože, jak říkám: tahle země plná přátelských, veselých a pracovitých lidí je v katastrofálním stavu.

 

Ideální destinace na běhání

Bangladéš není tak chudou zemí jako Kongo – to je zřejmé už z toho, že tu kdekdo vlastní mobil s foťákem, a tak může dělat třeba ta selfie.

Ano, skoro všichni jedí od snídaně po večeři jenom rýži se zeleninou a luštěninami. Ano, o osobním autě si normální rodina může nechat zdát. Ale na rozdíl do temného Konga je nejen v každé vesnici, ale dokonce i skoro v každém domku z vlněného plechu elektřina. Na rozdíl od Konga jsou tu i obchůdky například s dětskými hračkami, pálkami na badminton, dorty...

Vlastně to tu je podobné jako v Indii, kam spousta Čechů nadšeně jezdí, jenomže s jedním ale: Bangladéš je země zoufale přelidněná a znečištěná – no, jak říkám, ideální destinace na běhání!

Zpočátku jsem se bál, že mě při dlouhém běhu začnou bolet nohy, ale ty by zvládly klidně padesát kilometrů denně. Pak jsem se bál, že mě odrovná vedro, ale přežil bych snad i padesátistupňové teploty – šel bych pomalu kupředu a hodně pil. Zničilo mě něco jiného: smog.

Nic takového jsem nikdy neviděl, necítil ani nedýchal. Zkusím to tedy vygooglovat a dozvídám se: bangladéšská Dháka je dnes nejznečištěnějším městem světa, následována indickým Díllí a afghánským Kábulem.

Nos, oči a plíce mě bolely v každém městě už od startu na jihu země, to jsem vždy zpomaloval, a v jednu chvíli si dokonce demonstrativně zakoupil roušku. To jsem ale pořád nevěřil, že ji někdy skutečně navléknu mezi uši.

Když jsem se na konci šestého dne svého indiánského běhu dostal ke tři kilometry široké řece Padma (která se o něco výš proti proudu, ještě v Indii, jmenuje Ganga), řekl jsem příteli Richardovi, který mě doprovází na motorce: „Podej tu masku, nemůžu.“

5c9ddcdde4b01176f01f1958 MEDIA_ITEM image

Kolem mě páchly tisíce starých nákladních aut. Kam jsem dohlédl, stál jeden vysoký komín vedle druhého, byly jich stovky, a všechny chrlily do nebe chuchvalce černého dýmu.

Natáhl jsem roušku přes pusu i nos. Byla mi malá. Bangladéšani asi mají menší obličeje, uši mi odstávaly jako nějakému mikymausovi. Ne, že by mi záleželo na tom, jak vypadám. Ale záleží mi na tom, abych se neudusil.

 

Odpočinu si ve slumu

Dalšího rána bych měl běžet od severního břehu obří řeky na předměstí Dháky, ale to nedám ani náhodou. Raději půjdu těch čtyřicet kilometrů pěšky, klidně deset hodin.

Richard to moc nechápe, na znečištění je odmalička zvyklý. Roušku si nebere, popojíždí na motorce bez ní. Snaží se mi hledat trasu malými silnicemi, ale teď už je ta kyselá mlha všude. Je tak hustá, že se přes ní neprodere slunce; tak hustá, že ji převaluju na jazyku jak nějakou nechutnou kaši; tak hustá, že smrad zřetelně cítím i přes roušku.

„Fakt nepoběžíš?“ „Nikdy,“ říkám Richardovi, „nejsem sebevrah.“ Plachý úsměv: „Nerozčiluj se, prosím tě.“ – „Sorry, Richarde, ale umíráte tu. Dusej se v tom hnusu tvoje děti, tahle to přece nejde.“

Jako kdybychom šli dýmající postapokalyptickou krajinou. Řeky jsou špinavé stoky, cesta je lemována cihelnami – v Bangladéši mají málo dřeva a žádný kámen, spotřeba cihel je tu obrovská. Bosí muži i ženy v tom vedru nosí na hlavách kýble s blátem, anebo cihly; nejprve na vysušení, potom na vypálení.

Skoro všichni se usmívají, to by se v Kongu nestalo. Já se mračím. Snažím se nedýchat, teče ze mě černý pot. „Tak mi řekni,“ ohradí se Richard, obyčejný úředník z křesťanské školy, „co mám dělat.“ - „Revoluci.“ - „Hochu, ty jsi unavenej, viď?“

Píšu do Prahy kamarádovi ekologovi: „Jsem v pekle. Dá se s tou situací tady něco dělat?“ Prosí, ať ho necituju, a píše: „Anonymně ti říkám, že nic moc. Máš naprostou pravdu, kolem Dháky je to katastrofa, a zatím bez vyhlídek na zlepšení.“

Po deseti hodinách chůze, na předměstí Dháky, nasednu za Richarda, do centra města prý je to dvacet kilometrů. Těch dvacet kilometrů pak jedeme dvě a půl hodiny, většinu času zaklíněni mezi předpotopní, otřískané, páchnoucí autobusy.

Není nač si stěžovat – zaklíněné jsou tu i rikši, jejichž řidiči v tom hnusu celý den šlapou do pedálů. Všichni troubí. Občas v té řece vehiklů pět minut stojíme, a to mám pocit, že se dostávám na hranici šílenství. Že stačí málo, abych z motorky sesedl a udělal něco hrozného, začal například zpívat árii z Rusalky, anebo se svlékl do naha. Fuj.

Místní se ale usmívají.

Mám toho dost, v centru města dobrovolně odcházím do chudinského slumu Čalantika, kde není žádná cihelna a kam se nevejdou auta, motorky ani rikšové.

Najdu si chatrč, ve které můžu dva dny odpočívat.

Celý slum je zakrytý plechovou střechou, takže jen málokdy vidím ten žlutý opar mezi zemí a nebem. Tady chci načerpat síly ke druhé polovině svého „běhu“ přes Bangladéš.

Na sever od Dháky prý mě příští týden čeká zase příroda.

 

Předchozí reportáž z Tomášova běhu si můžete přečíst zde.

 

 

 
 
 
 
Galerie (7) Diskuze Sdílet

Autor také napsal