Běžím Bangladéšem: Všichni se tu udusíme

Jak africké Kongo, tak Bangladéš jsou země, které mě upřímně vyděsily, ale každá z jiného důvodu.

Kongo bylo nejhorší, po třech týdnech jsem si z něj odvezl doživotní vzpomínku na extrémní chudobou a nekonečnými válkami zlomené lidi, kteří už nejsou příliš schopni úsměvu. Prostě ke mně, abych tak řekl, nebyli moc přátelští, občas jsem z nich měl strach.

V Bangladéši to je úplně jinak, tady jsou lidi skvělí. Jak běžím z jihu země na sever, často se přidávají mladí kluci, třeba tři kilometry se mnou klušou v žabkách, ptají se, odkud jsem: „Your country?“, případně „Country?“, nebo jen „From?“. Potom chválí Neymara, Mbappého, Cristiana Ronalda a – samozřejmě Messiho.

V těch šedesáti nebo sedmdesáti navštívených zemích jsem si uvědomil, že je Lionel Messi nejslavnějším člověkem planety; tipuju, že ho zná víc lidí než třeba Ježíše, Johna Lennona anebo Putina s Trumpem. I v Bangladéši, zemi spíše kriketové, ví o Messim každý kluk, a každý druhý z nich má argentinský fotbalový dres s portrétem Messiho na prsou. Milují Messiho – a vesměs kvůli tomu milují i Argentinu, zemi na druhé straně zeměkoule, ve které nikdy nebyli a nikdy ani nebudou.

Takhle spolu tedy běžíme, probíráme fotbalisty a mně je líto, že nemám, jakou osobností zapůsobit (zatím mi jen jeden zdejší adventista řekl, že zná Česko přes Jana Husa, o jehož příběhu v dětství četl), ale pak už kluci v argentinských dresech lapají po dechu: „Stop, please!“ Nejdřív se mi nechce zastavit, protože kdo se má pořád dokolečka rozebíhat, ale v hlasech mají prosbu: Stop!