Zážitky z minulosti mě hnaly pořád vpřed, říká Tamara Kotvalová

Má firma, která je na trhu už více než dvacet pět let, pořád kam růst?

Firma se musí pořád rozvíjet. Potřebuje mít nové projekty, aby to motivovalo lidi, kteří u nás pracují. A mojí rolí je ty nové projekty přinášet, ať je to získání nové značky do našeho portfolia, nebo třeba budování nového obchodu. Kvalitní fungování týmu a dobré nové projekty považuji za důležitější než přesná čísla obratu a zisku.

 

Dají se ještě nacházet značky, se kterými lze na českém trhu prorazit?

Ty nejsilnější značky už u nás jsou a najít další, která by byla silná a zároveň měla potenciál na českém trhu, není úplně snadné. Ale jde to.

 

V čem je český trh specifický?

Už je docela vyvinutý, máme zde docela početnou a v oboru hodinek a šperků dobře vzdělanou klientelu. Ale pořád u nás není tak velká kupní síla jako v západní Evropě. Takže musíme hledat správné řešení pro náš trh. Portfolio značek i obchodů také neustále optimalizujeme.

 

Takže také některé značky přestáváte prodávat?

Pozice jednotlivých značek se v průběhu času mění. Můžeme říct, že jsou na trhu tři stálice – Rolex, Patek Philippe a Cartier –, ty mají své místo jisté. U těch ostatních více záleží na popularitě konkrétních modelů hodinek. Takže na jedné straně značky získáváme a na té druhé naopak některé pouštíme.

 

Nicméně všechny stále prodáváte v tradičních, „kamenných“ prodejnách…

Hodinářský byznys je v tomto směru konzervativní a musím říct, že se mi to líbí. Neprodáváme zákazníkům jen špičkový výrobek, ale také zážitek spojený s jeho převzetím. Jsem ráda, že k nám klienti osobně chodí, že s nimi mohu přímo komunikovat. To je na tomto druhu podnikání hezké.

 

Váš byznys mi zároveň připadá docela imunní vůči krizím. V covidem poznamenaných letech 2020 a 2021 vaše tržby přesáhly půl miliardy, respektive 700 milionů.

Pokud to bylo povolené, fungovali jsme i v covidovém období. Vozili jsme zákazníkům jejich nákupy domů. Zároveň nám určité přibrzdění provozu v roce 2020 pomohlo k tomu, že jsme přenastavili fungování firmy a částečně ji okysličili novými tvářemi. Proto jsme byli dobře připraveni na další start a dosáhli v roce 2021 rekordních výsledků.

 

K jakým tržbám míříte v letošním roce?

Mělo by to být 820 milionů, což jsme měli ke konci října z devadesáti procent splněno.

 

A to ještě přijde vánoční období, kdy bývá poptávka silnější…

My ale zároveň teď trochu narážíme na problém s nedostatkem zboží. Hodinářské manufaktury v pandemii omezily provoz, a i když už ho teď dokonce rozšiřují, nestíhají pokrývat poptávku. Podle majitelů by se měla situace úplně srovnat někdy na přelomu let 2023 a 2024. Do té doby budou muset, bohužel, zákazníci na objednané hodinky déle čekat.

 

Pomáhá stabilní poptávce i fakt, že vaši klienti asi neřeší úplně problém s penězi, takže se jich například energetická krize tolik netýká?

Většina našich klientů je skutečně finančně zajištěná, takže v tomto směru problémy nemívají. Po čase, když už mají třeba několik modelů hodinek, ale u nich může poněkud ochabnout aktivita. Proto nyní jednáme i se značkami mířícími na mladší zákazníky, které nejsou tak nákladné. A chceme se více zaměřit i na ženy, ty totiž tvoří jen pět procent našich zákazníků, pětadevadesát procent jsou muži.

 

Nekupují ale muži hodinky či šperky svým ženám?

No, popravdě řečeno, moc časté to není. Většinou nakupují opravdu pro sebe.

 

Takže by mohli být pánové o něco štědřejší?

To nemůže rozhodně nikdy škodit.

 

Nahrává rozbouřená ekonomická doba tomu, že si někteří lidé pořizují hodinky i jako investici?

Kurzy akcií i měn kolísají, inflace je vysoká. Vidíme u klientů, že pozemky, umění a hodinky berou jako určitou hmotnou jistotu. Špičkové hodinky mají tu výhodu, že je v případě potřeby můžete snadno prodat kdekoli ve světě.

 

Stavím domy s láskou

Vedle budování firmy se věnujete i budování domů. Kolik už jste jich postavila?

Dohromady deset, ale taky už jsem jich řadu dále prodala. Většinou kupuji staré domy, které rekonstruuji a dávám jim novou podobu. I když je pravda, že třeba v Chorvatsku jsem postavila novostavbu. Důležité je, aby mě nějak oslovilo místo. V tomto případě bylo místo úžasné. Pozemek mi prodávala jedna místní babička. Ta jej původně měla pro syna, který se ale nevrátil z války.

 

Domy prodáváte, když dostanete dobrou nabídku?

Nikdy neprodávám jen kvůli penězům, vždycky to má nějaký další důvod. Teď jsem se například zamilovala v Chorvatsku do jedné velké staré italské vily. Ta mě tak zaujala, že jsem se rozhodla prodat rodinné sídlo v Troji, abych měla prostředky na její rekonstrukci. Vždy ale hledím nejen na nabídku, ale i na to, kdo dům kupuje.

 

Aby se po vás o nemovitost dobře staral?

Může vám to připadat zvláštní, ale mně na tom záleží. V každé té stavbě vždycky nechám nějaký svůj osobní otisk, a proto bych chtěla, aby ten dům měl někdo, kdo ho bude mít rád. Developeři se asi budou smát, ale já opravdu stavím ty domy s láskou. A když už něco prodávám, tak za takovou cenu, abych měla dost peněz zase na další projekt.

 

Úvěry si neberete?

Ze zásady úvěry nepoužívám. Když se pouštím do projektu, stává se občas, že na něj v tu chvíli vlastně nemám. Ale tenhle druh stresu mám vlastně ráda. Přiměje mě k tomu, abych to zvládla a dokázala nějak zařídit.

 

Jaký jste typ stavebníka? Detailistka?

Jsem u každé drobnosti, zejména co se interiérů týče.

 

Zatím jste stavěla a prodávala jako fyzická osoba, teď už zakládáte v Chorvatsku i firmu. Rozjedete to ve větším?

Poslední tři roky jsem si tu oblast načítala a mapovala. Přitom jsem kupovala některé zajímavé nemovitosti. Teď už mě to nutí firmu založit. Zároveň jsem nakoupila také pozemky, na kterých by v budoucnu mohl být i nějaký větší developerský projekt. To přinese čas, zatím budu pokračovat v individuálním budování.

 

Vám tedy muselo Chorvatsko asi dost přirůst k srdci, že?

Je to můj druhý domov, Praha u mě pořád vede. Do budoucna bych ráda trávila půl času tady a půl v Chorvatsku. Zažívám tam velmi silné příběhy. Třeba s Ivanem, stavitelem, který dělal můj dům. Nejdříve jsme si nesedli, on mi připadal až příliš velký macho, já jemu asi jako blondýna z neznáma. Pak jsme se ale spřátelili. Když dům dodělával, sedl si a řekl: cítím se tady tak dobře, tady je tak hezky, že bych tu chtěl jednou umřít. Já mu za to tehdy vynadala, co to vykládá. A za dva týdny na té samé sedačce, kde to říkal, skutečně zemřel. Poprvé v životě jsem se zúčastnila pokusu o oživování člověka, ale bohužel to bylo marné. Dostal infarkt, později jsem se dozvěděla, že byl nemocný se srdcem.

 

Nechala jste mu na domě udělat pamětní tabuli, která připomíná, že ho stavěl.

Byla to pro mě silná emoce a já mu tak chtěla projevit úctu. A myslím, že to tak místní i vnímali. Po Ivanově smrti mi prošla domem snad celá vesnice, která se s ním chtěla rozloučit. A já jsem si zároveň řekla, že ten dům nemůžu nikdy prodat, protože v něm Ivana tak moc cítím.

 

Před časem od vás koupil chorvatský pozemek i fotbalista Luka Modrić, jedna z tamějších sportovních superstar. Jak k tomu došlo?

Já své nemovitosti nikde nenabízím. Ale občas se někdo se zájmem ozve. Takhle se ozval i Luka Modrić se svou ženou Vanjou. Luka je velmi milý, skromný, ale také šetrný, pochází totiž ze skutečně chudé oblasti a má respekt k penězům. Tamní developeři mi říkali, že je známý tím, že nakonec nic nekoupí a bude chtít velkou slevu.

 

A slevila jste?

Ne, já slevy nedávám, to jsem se naučila v hodinářském byznysu. Luka mi říkal, že mu alespoň malou slevu dát musím, aby měl dobrý pocit. Na to jsem mu řekla, že opravdu ne: já to prodat nepotřebuji, cena je férová a buď ber, nebo neber. Vzhledem k tomu, že se ten pozemek opravdu hodně líbil jeho ženě, koupil ho i bez slevy.

 

Umění odejít

Váš život provázela série odchodů: z Prahy, do Prahy, z různých vztahů…

Zhruba jednou za osm až deset let svůj život úplně změním. Nejen partnera (smích), ale také bydlení. Možná to souvisí s tím, jak jsem se v dětství často stěhovala, protože byl můj otec diplomat. Takže vždycky udělám takovou tlustou čáru a jdu dál. Jediné oblasti, kde jsem velmi konzervativní, je podnikání a vztahy s dětmi. S těmi dodnes, přestože už jsou dávno dospělé, jezdíme na společné dovolené.

 

Poprvé jste odcházela v osmnácti z Prahy do Tater. Co tomu říkali rodiče?

Otec byl v té době na diplomatické misi v Řecku, máma učila na vysoké škole. Byla trochu překvapená. Ale já jsem tam byla šťastná. Dělala jsem učitelku v dětském léčebném ústavu, bydlela jsem v kamrlíku na ubytovně, ale mohla jsem chodit po horách a měla jsem svobodu.

 

Po osmi letech jste se vracela zpět do Prahy i s malými dětmi, protože váš tehdejší muž příliš pil a byl agresivní. Bylo těžké z toho vztahu uniknout?

Nejtěžší na tom je, že když jste obětí týrání – ať už fyzického, nebo psychického –, ztrácíte sebevědomí. Neustále posloucháte něco, čím vás shazuje. A pak se obviňujete za to, že jste si takového člověka vůbec vzala, a začnete si klást otázky, jestli třeba nemá pravdu a vy vážně nejste k ničemu. A když máte s tím člověkem děti, je to ještě těžší. Jako matka pro ně pocitově hledáte ochranu a zázemí, pokud jste navíc na mateřské, můžete pochybovat, zda je vůbec uživíte.

 

Vy jste se ovšem rozhodla odejít. Jak malé byly tehdy vaše děti?

Dceři byly čtyři roky a synovi rok. Jestli si na sobě něčeho vážím, tak je to určitá odvaha se postavit osudu nebo nepříznivým okolnostem. Kolegyně učitelky mi tehdy pomohly celý útěk naplánovat tak, abych byla vůbec schopná s dětmi odejít. A potřebovala jsem odejít co nejdál, protože ta vzdálenost nás mohla chránit.

 

Takže jste se ocitla zpátky v Praze, bez peněz a s dvěma malými dětmi…

Věděla jsem, že musím najít nějaké bydlení a uživit nás. K rodičům jsem se vracet nechtěla, to bych brala jako stvrzení životní prohry. Měla jsem štěstí v tom, že bylo po revoluci, rok 1991, a práce bylo dost. Rychle jsem sehnala docela dobře placenou práci, prodávala jsem ve stáncích kosmetiku. A z těch dob se znám s mnohými dnešními velkopodnikateli, kteří také začínali na veletrzích u stánků. Dnes mají miliardové firmy, ale před třiceti lety jsme spolu pili kafe z kelímků třeba na brněnském výstavišti.

 

Pak si vás všiml německý šéf, poslal vás rozjet byznys do Ruska a vy jste si vydělala úvodní kapitál na rozjezd firmy Carollinum.

Byla to asi neopakovatelná doba neuvěřitelných možností. Ale je potřeba také říct, že to vyžadovalo neuvěřitelné nasazení. S dětmi pomohli moji rodiče. Mě samozřejmě mrzelo, že jsem s nimi nemohla být víc, ale po té původní zkušenosti jsem měla touhu je zajistit. Nechtěla jsem už zažít pocit, že jim nemůžu koupit ani čokoládu. Myslím, že kdybych za sebou neměla drsný start, nikdy bych takovou firmu nevybudovala. Ty těžké začátky mě hnaly pořád kupředu.

 

Pocit hrdosti

S podnikáním jste pak začala rovnou v Pařížské?

Přemlouvala jsem dvě sestry, restituentky, aby mi pronajaly nebytový prostor, že tam budu prodávat hodinky. Byly jsme na tom dost podobně. Jim byl po revoluci navrácen majetek a ony se zničehonic staly majitelkami realit, já zase podnikatelkou. Přestože asi měly lépe znějící nabídky, já jim řekla svůj příběh, padly jsme si do oka a máme od té doby výborné vztahy obchodní i osobní. A jeden z obchodů mám v těch původních prostorách dodnes, je to butik Carollinum.

 

Zřejmě jste se svým plánem na prodej hodinek působila dost přesvědčivě.

V práci mi odvaha určitě nechyběla, od samého začátku až dodnes. Časem pak člověk získá navíc určité sebevědomí opřené o výsledky. A to vám najednou dovolí jednat i s velkými zahraničními značkami jako se sobě rovnými. Víte, že zdejšímu trhu rozumíte a že ony znají vaši historii, takže můžete odmítnout návrhy, které vám nevyhovují. Moje zkušenost byla, že jsme se většinou nakonec dohodli na tom, co jsme považovali za správné my. A nezastírám, že v tom cítím i jistou národní hrdost.

 

Ve smyslu, že se firma z „malého Česka“ nemusí přizpůsobovat podmínkám těch velkých?

Jsem ráda, že mi naše pozice dává tenhle pocit svobody, kdy nejsme závislí na jednom dodavateli nebo jedné smlouvě. Po těch letech stálého růstu si už asi můžeme myslet, že to umíme dělat a můžeme k partnerům přistupovat s respektem a hrdostí zároveň.

 

Máte tenhle přístup ve svých slovenských „nálepkovských“ genech? Strýc byl slavný kapitán Ján Nálepka, váš otec byl za války také partyzánem…

Nějaké rodinné dědictví tam asi bude. Mám opravdové česko-slovenské kořeny. Česká povaha je asi o něco racionálnější, více do byznysu, ta slovenská je určitě emočnější, otevřenější. A já se cítím dobře v obou polohách. Co mě ale mrzí, je to, jak těch čtyřicet let komunismu vymazalo z Čechů i Slováků národní hrdost. Všechna ta umělá propaganda nejspíš způsobila, že hrdost považujeme za něco nepatřičného. A to je strašná škoda. Až se mi jednou trochu uvolní ruce, chtěla bych se tomuto tématu věnovat.

 

Věnujete se také dlouhodobě podpoře válečných veteránů, těch, kteří bránili svobodu země se zbraní v ruce. Asi by ani jednoho z nás nenapadlo, jak aktuální to téma může zase být.

Mě tedy určitě ne. Že se v současném století může něco takového stát, to působí zcela neuvěřitelně.

 

Dát dětem svobodu

Carollinum existuje dvacet pět let a vy jste pořád v jeho čele. Připravujete firmu na to, aby se za nějakou dobu obešla bez vašeho vedení a vám se mohly uvolnit ruce pro další aktivity?

Je to velký úkol. Původně jsem plánovala, že řízení firmy časem předám dětem, které jsem všechny do práce ve firmě postupně zapojila. Chtěla jsem to ovšem nechat na jejich rozhodnutí. Takže jsem se jich zeptala a ani od jednoho neslyšela, že by bylo šťastné, kdyby mohlo tu firmu vést.

 

Je to proto, že zblízka vidí, co to všechno obnáší?

Vidí, že se i na dovolených pořád bavíme o práci, máme v ruce tablety a telefony a něco řešíme. Já jsem si však tu situaci vybrala a ony se do ní narodily. Životní priority vidí jinde. Mě to přivedlo k určitému prozření a k tomu, že provoz firmy bude řídit profesionální management. Rodina – nejprve já a v budoucnu děti – bude společnost vlastnit, vykonávat dozor a bude zde uchovávat tu atmosféru a dynamiku rodinné firmy.

 

Pro kterou část podnikání je vaše osobní přítomnost nejpodstatnější?

Pro vztahy s dodavateli a částí klientů. Už byla řeč o tom, že si po těch letech mohu dovolit být sebevědomější v jednání s velkými značkami. Stejně tak mám i s řadou klientů dlouhodobé vztahy. V tomto směru mohu já i děti managementu pomoci. Samozřejmě má pak rodina mít slovo v zásadních rozhodnutích, jako jsou investice, nová obchodní partnerství. To ale není na každodenní bázi a neznamená to, že by mé děti nemohly mít své vlastní životy.

Jak daleko jste v budování nezávislého managementu?

Máme ekonomickou ředitelku, připravujeme předání funkce provozní ředitelky, kterou dnes vykonává moje dcera. Až budeme připraveni, chtěla bych se práci v Carollinu věnovat v přesně vymezených dnech a obdobích.

 

Co budete dělat v těch, které se vám uvolní?

Chci je rozprostřít do třech směrů. Jedním z nich je Chorvatsko, tím druhým je nadace podporující národní hrdost a tím třetím je podpora péče o seniory. Některé domovy seniorů jsou v dost neutěšeném stavu a já bych se chtěla přičinit o to, aby se alespoň v několika z nich podmínky zlepšily. Spojila jsem se s kamarádkou podnikatelkou Karlou Ašerovou, která má podobné smýšlení a také spoustu energie. Chceme jim pomoci finančně, ale i třeba s programem, prostě jim dodat trochu víc radosti do života.

 

Berete to tak, že vytvořením samostatného vedení dáváte zároveň dětem svobodu?

Ano, jsou to v první řadě děti, a ne dědicové. Díky rodinnému podniku jsou zajištěné, nemusejí mít strach z budoucnosti a mohou se pustit třeba do vlastního podnikání. A nemusejí zároveň přebrat životní styl své matky. Mám skvělé děti a vím, že to ocení.

 

Vy jste si ostatně také zařídila život po svém, i se všemi peripetiemi…

Byla jsem z těch dětí, které od svých rodičů poslouchaly, že z nich nic pořádného nebude. To, prosím vás, svým dětem nikdy nedělejte. Sráží jim to sebevědomí a může pak přivést do špatných vztahů. Měla jsem potřebu sobě i rodičům dokázat, že opravdu něco dovedu. Potěšilo mě, když jsem pak po letech slyšela od jiných lidí, že o mně táta říkal, že je na mě hrdý, že mám jeho geny a jsem celá po něm.