Německé volby: Náruč paní Angely

Těžko se ubránit pocitu, že německé politické kolbiště stále více připomíná bundesligu. Proč? 

Nejvyšší německá fotbalová soutěž má totiž nesporné kvality, ale současně je v jedné věci nudná – nepřipouští překvapení. Šestkrát po sobě a zpravidla už několik týdnů před posledním kolem ji díky velkému bodovému náskoku suverénně vyhrál Bayern Mnichov. Mnichovští fotbalisté prostě nemají v bundeslize rovného soupeře. A – jak to vypadá – nemá ho ani kancléřka Angela Merkelová, která podle průzkumů ze začátku léta vedla svůj křesťansko-demokratický tým CDU/CSU k dalšímu jasnému, tentokrát už čtvrtému vítězství. Zdálo se pravděpodobné, že se po volbách, které se konají poslední zářijovou neděli, protáhne kancléřčina dvanáctiletá éra o další roky.

Čím to, že se Angela Merkelová těší mezi Němci stále tak velké podpoře? Cožpak nepohasínala její politická hvězda během migrační krize? Cožpak neměla většina německé veřejnosti pochybnosti o její politice vůči uprchlíkům? Cožpak se v její vlastní straně proti ní nebouřili poslanci? Cožpak jí už mnozí neprorokovali brzký konec?

 

Alternativa splaskla

Pravda, tak velkému tlaku jako před dvěma roky kancléřka ještě nikdy nečelila. Avšak i v nejožehavějším období prokázala, že má výdrž. A že umí krize když už ne vyřešit, pak alespoň ustát. Její popularita se od horkého léta a podzimu roku 2015 vyšplhala zpět na předkrizovou úroveň. Že by měla zůstat nadále kancléřkou, si v červenci myslelo kolem 60 procent Němců.

Problémy s migrací se ve veřejném prostoru tu a tam objevují: například koncem července v Hamburku neúspěšný žadatel o azyl narozený ve Spojených arabských emirátech napadl v supermarketu nožem lidi a jednoho člověka zabil. Merkelová nejspíše ví, že migrace nadále zůstává pomyslným sudem s prachem. Obecně však platí, že dokud budou uprchlíci a migranti, kteří se vydali na cestu do Německa, sedět v tureckých příbytcích nebo v záchytných zařízeních kdesi v Itálii, bude se o uprchlické politice mluvit málo. A Angela Merkelová si může připsat k dobru, že jí vyjednaná dohoda s Tureckem z března loňského roku, jakkoli křehká a nejistá, přispěla spolu s uzavřením balkánské trasy k zastavení hlavní migrační vlny. 

Jaký voličský potenciál v současné době ve spolkové republice téma migrace a (s ní spojeného) islámu má, ukazuje osud pravicově populistické Alternativy pro Německo (AfD). Její raketový start z nevýznamnosti kdesi pod parlamentní hranicí pěti procent byl zažehnut chaosem druhé půle roku 2015, kdy přes německé hranice proudily tisíce uprchlíků denně, aniž by je německé úřady byly s to registrovat, natož zjistit jejich identitu. Německá veřejnost těžce nesla, že stát prakticky ztratil kontrolu a že úřady neplní základní funkce. 

Akumulovaná frustrace z politického vedení se odrazila v protestních hlasech, které AfD – jež se profilovala jako protiimigrační a protiislámská – sbírala. V době vrcholící migrační krize jí některé průzkumy připisovaly až 18 procent, v červenci se však její preference držely kolem 8 procent. Zjednodušeně řečeno, zloba voličů odezněla a podpora AfD opět splaskla. Jednak se strana začala vyčerpávat vnitrostranickými hádkami, jednak si ovšem stát vylepšil u občanů pošramocenou pověst. Kabinet kancléřky Merkelové připravil celou řadu zpřísňujících novel azylového zákona. Neuplynul týden, aby se německá veřejnost ze sdělovacích prostředků nedozvěděla o policejních raziích v centrech islamistických radikálů po celém Německu. 

Dokonce ani útok neúspěšného tuniského žadatele o azyl Anise Amriho na berlínském vánočním trhu na konci loňského roku s dvanácti oběťmi nezamíchal politickou scénou. Odhalil sice slabiny německých bezpečnostních složek, které si v kritické chvíli nedokázaly předat klíčové informace, ale přesto nezpochybnil převládající názor, že se stát snaží a že stoprocentní bezpečnost je iluzorní.

 

Strašáci nejistoty

Angela Merkelová se ovšem neudržela na politickém výsluní jen díky tomu, že svou uprchlickou politiku zcela pragmaticky korigovala a že místo o pomoci z humanitárních důvodů začala veřejně mluvit o přísnějších pravidlech a odsunu zamítnutých žadatelů o azyl do domovských zemí. 

Pozici spolkové kancléřky na německé politické scéně výrazně posílily dva dny loňského roku – a to 23. červen a 8. listopad. První zmíněný den na začátku léta 2016 se Britové v referendu těsnou většinou rozhodli opustit Evropskou unii. Druhé listopadové datum představuje den, kdy si Američané navzdory veškerému očekávání zvolili novým prezidentem Donalda Trumpa. 

Jak tyto dvě události zacvičily s německou veřejností, si lze v Česku jen stěží představit. 

Současné Německo, jež povstalo z trosek druhé světové války, samo sebe definuje jako neotřesitelnou součást Evropské unie. Projekt sjednocené a sjednocující se Evropy byl pro poválečné Německo způsobem, jak se po hanebné nacistické éře opět důstojně vrátit mezi evropské země a získat jejich respekt. Němci jsou dnes nejevropštějším národem Unie. Britský hlas pro „leave“ proto Němce zasáhl hluboce; dosud totiž žili v uklidňující představě, že Evropa se může jen sjednocovat, nikdy však rozpadat. Britové je ovšem poučili o opaku a poslali jim jasnou informaci: evropský projekt, významná součást německé identity, není samozřejmý, a pokud ho Němci chtějí, musejí za něj bojovat.

Zvolení Donalda Trumpa do Bílého domu zacloumalo pro změnu německou důvěrou v bezpečnostní architekturu, kterou Spojené státy v rámci Severoatlantické aliance před mnoha desítkami let nastavily a kterou od té doby jako světová supervelmoc garantovaly. Trumpovy poznámky o „překonaném“ NATO nevystrašily pouze geopolitické stratégy a vojenské odborníky v Berlíně, ale také německou veřejnost. Skandály pronásledovaný a také hlavně zcela nevypočitatelný americký prezident vytvořil v mnoha vrstvách německé společnosti někdy až panickou hrůzu, že svět, jaký znaly a ve kterém se cítí velmi dobře, může nenávratně zmizet. 

Právě tato znepokojivá, nově vzniklá nejistota na mezinárodní scéně pomohla kancléřce k jejímu comebacku. Protože v dobách nejistoty a všeobecného ohrožení je přirozenou lidskou vlastností přimknout se k osvědčeným jistotám a neriskovat experimenty. Německá společnost nemá ráda náhlé změny a je ve svém jádru poměrně konzervativní. Němci se tedy opět přidali ke své kancléřce, která je prakticky bez úhon provedla velkou finanční krizí z roku 2008 a později i tou řeckou. Ne náhodou bývá Angela Merkelová svým politickým stylem přirovnávána ke krizové manažerce. Tak se v minulosti osvědčila vícekrát, při vyjednávání o příměří na východě Ukrajiny i během mnoha dlouhých nočních schůzí unijních lídrů v Bruselu. 

Němci si zkrátka letos vzpomněli na kancléřčinu pověst, která před dvěma roky utrpěla těžké rány – která se však ve světle evropských a světových událostí začala opět jevit jako kotva. 

 

Schulzův efekt

Mýlil by se ovšem i ten, kdo by za dlouhotrvajícím úspěchem Angely Merkelové viděl převážně šťastný souběh náhod a vnějších faktorů. 

Angela Merkelová je v čele CDU už dobrých sedmnáct let, pracovnu šéfa spolkové vlády v Berlíně na břehu Sprévy převzala po předchůdci Gerhardu Schröderovi před dvanácti lety a zatím ji nikomu nepředala a ani to neplánuje. Kancléřka má talent udržet moc, nejen uvnitř své partaje, ale také v konkurenci ostatních parlamentních stran. 

Jak je možné, že Angela Merkelová nemá v současné době na domácí politické scéně žádného vyzyvatele, kterého by se mohla alespoň trochu obávat? Proč v Německu neexistuje žádný politik, který by ji mohl porazit? 

Několik týdnů zkraje tohoto roku se zdálo, že by zářijové parlamentní volby mohly být alespoň trochu napínavé. Do vedení jediné strany, která by mohla Merkelovou porazit, do funkce šéfa sociální demokracie (SPD) se po stranické rošádě dostal politik známý z Bruselu a Štrasburku, bývalý předseda Evropského parlamentu Martin Schulz. Jasně proevropský a hlavně doma neokoukaný, a tudíž žádnými skandály nezatížený Schulz se stal také kandidátem SPD na kancléře. Takřka ze dne na den vystřelily preference jak sociální demokracie, tak samotného Schulze, kterého si podle řady průzkumů jako kancléře rázem přála těsná většina Němců.

Jenže Schulzův let netrval dlouho. 

Sociální demokraté, z poslední dekády zvyklí na smrskávající se preference, prožili několik týdnů v euforii. Schulz skutečně představoval novou tvář německé domácí politiky a jeho neočekávaný nástup do čela strany fungoval coby moment překvapení. Schulzův politický styl je ve srovnání s tím kancléřčiným jiný, temperamentní, výrazný. Schulz chce být slyšet a vidět. Jenže nový šéf SPD nepředložil žádný nový program a dlouhé měsíce se oháněl jen starými vágními stranickými hesly. Sliboval kupříkladu sociální spravedlnost a chtěl korigovat reformy pracovního trhu, které kdysi zavedl sociálnědemokratický kancléř Schröder a ze kterých pak profitovaly všechny tři kabinety pod vedením Merkelové. 

Jak se ale letos na jaře ukázalo v zemských volbách v Sársku, Šlesvicku-Holštýnsku a Severním Porýní-Vestfálsku, německá společnost, které se nejen objektivně, ale i pocitově dobře daří, na takovéto vágní sliby tolik neslyší. Mnohem více ji zajímají otázky vnitřní bezpečnosti, které vnímá jako důležité a aktuální – a právě tyto oblasti jsou doménou, kterou si přivlastňuje CDU/CSU. A když k tomu připočteme už výše zmíněnou nejistou mezinárodněpolitickou konstelaci, v součtu to Angelu Merkelovou posílilo. Volební průzkumy všech sedmi významných německých agentur připisovaly v první půli léta její straně 36 až 40 procent. Martin Schulz se svou SPD se zhruba 24 procenty ztrácel.

Je pochopitelně možné namítnout, že volební průzkumy v posledních letech v různých zemích více či méně selhávaly. V Německu ovšem monitorují nálady voličstva poměrně přesně, jak ostatně ukázaly i poslední troje zemské volby. Je to dáno i tím, že němečtí voliči jsou relativně názorově stálí a velká fluktuace mezi jednotlivými stranami neexistuje. Co volbami může zamíchat, je mobilizace tradičních nevoličů, kteří nechodí volit buď proto, že jsou spokojení, nebo se o veřejné věci nezajímají. Povstání nevoličů bylo vidět během migrační krize a bezprostředně po ní, kdy se volilo v několika spolkových zemích a kdy byla volební účast nadprůměrná. Tehdy profitovala protiimigrační Alternativa pro Německo – jenomže letos v létě se zdálo, že nevoliči zůstanou na konci září doma, což je pro Angelu Merkelovou výhodné.

 

Přimět jiné nevolit

Celá řada pozorovatelů tvrdí, že kancléřka a její volební experti používají postup, pro který má politologie odborný termín: asymetrická demobilizace. V jádru této strategie jde o to, že místo burcování vlastních voličů a získávání nových stoupenců vede strana volební boj s cílem demobilizovat voliče svých konkurentů. Třeba tím, že strana nezaujímá jasná stanoviska ke kontroverzním otázkám, protože by to politickou scénu polarizovalo a mohlo přimět stoupence konkurenčních stran, aby přišli v masové míře k volbám. Angela Merkelová, jak se už v minulosti mnohokrát stalo, kontroverze takříkajíc vysedí, nechává hroty sporných témat obrousit a v konečném důsledku odeznít. Základem „asymetrické demobilizace“ je udržovat voliče konkurentů spokojené. Když budou mít příznivci sociální demokracie nebo Zelených pocit, že kancléřka hájí i jejich zájmy, nebudou mít pak velkou potřebu proti ní ve volbách vystoupit.

Jeden nedávný příklad: zrovnoprávnění homosexuálních svazků a zavedení takzvaného „manželství pro všechny“, které má v německé společnosti většinovou podporu a které ze stran Bundestagu v poslední době odmítal pouze Merkelové konzervativní tandem CDU/CSU. Téma mohlo sehrát během zářijových voleb významnou roli, kancléřka proto v červnu naznačila, že by o této věci, která v parlamentu leží už dva roky, měli její poslanci rozhodovat podle vlastního svědomí, a ne podle stranické doktríny. Na popud ostatních stran se o návrhu příslušného zákona v poslední jednací den spolkového sněmu před volbami hlasovalo. Podpořila ho výrazná většina poslanců, byli mezi nimi i zástupci CDU/CSU. Rozladění bylo znatelné pouze v konzervativním táboře Angely Merkelové – ona sama pro sňatky homosexuálních párů nehlasovala, odstranila však potenciálně nepříjemné předvolební téma a zároveň si uvolnila ruce pro možná koaliční jednání.

Projevem podobné strategie byl i vztah Merkelové k jaderné energetice. Před havárií elektrárny v japonské Fukušimě v roce 2011 prosazovala kancléřka Merkelová jádro i prodloužení provozu atomových elektráren. Fukušima ovšem vystrašila německou, o ekologii se zajímající společnost: bylo zřejmé, že straně Zelených přibudou potenciální voliči, protože boj proti jádru je od počátku v jejich programu. „Energetický převrat“ (Energiewende), který kancléřka následně představila, a plán na odstavení německých jaderných elektráren však možné přesuny voličů zabrzdil.

 

Může se něco stát? 

V důsledku této demobilizační strategie ztratila CDU pod vedením Angely Merkelové výrazný konzervativní charakter, posunula se více do politického středu, kde přímo konkuruje sociální demokracii. Opustili ji zapřisáhlí konzervativci, kteří se nemohli smířit s tím, jak se strana proměnila: mezi nimi například Alexander Gauland, který byl členem CDU čtyřicet let a dnes je ve vedení Alternativy pro Německo. Obětovat krajně konzervativní voliče však nebylo pro Angelu Merkelovou těžké rozhodnutí, protože se upevnila pozice strany v početně nejsilnějším politickém středu.

Podpora, jaké se Angela Merkelová mezi Němci těšila, byla s ohledem na její dlouhé funkční období bezesporu fenomenální. Německému hospodářství se za její vlády dařilo, nezaměstnanost klesala, význam země v Evropské unii a na mezinárodní politické scéně roste, Němci začínají být na sebe opět hrdí. 

Merkelové očekávané vítězství ve volbách by mohla ohrozit snad jen nějaká mimořádná událost. Kancléřka pečlivě sledovala, jak dezinformační weby a kampaně na sociálních sítích, z nichž je podezřelé Putinovo Rusko, polarizovaly liberální společnosti. Stejně tak viděla před americkými prezidentskými volbami nesporný vliv hackerských skupin, které odcizily mailovou komunikaci z volebního štábu Hillary Clintonové. Ani Merkelová přitom nemůže být úplně v klidu, protože ví, že z Bundestagu po velkém hackerském útoku zmizelo na začátku roku 2015 kolem dvaceti gigabytů dat z napadených počítačů. Mohou se někde objevit krátce před volbami? Ano. Mohou zvrátit výsledek voleb? Kdo ví. Že by ale mohla připravit CDU/CSU o více než desetiprocentní náskok, se (přinejmenším v létě) jevilo spíše jako nepravděpodobné.

 

Funguje to. Zatím

Politická stabilita v demokracii usnadňuje uskutečňování dlouhodobých plánů, které přesahují jedno volební období. Angela Merkelová tuto uklidňující stabilitu Němcům dopřává. Nerada riskuje; svou politiku utváří na základě desítek průzkumů, které si kancléřský úřad nechává pravidelně vypracovávat. Program, se kterým jde její CDU spolu s bavorskou CSU do voleb, se jmenuje Blahobyt a bezpečnost pro všechny. Neobsahuje žádná překvapení, nic, vůči čemu by se mohly ostatní strany během kampaně viditelně vymezit. Je to vlastně program, jehož značnou část by její konkurenti podepsali.

Demokracie ovšem žije také z dialogu a střetu různých názorů. Pokud se tato složka potlačí, může se systém proměnit v jednolitý beztvarý mechanismus, k němuž budou mít nakonec lidé odtažitý vztah; budou náchylnější vnímat celou politickou elitu jako „establishment“, jako „ty nahoře“, kteří se nestarají o „ty dole“ – poprvé se ostatně tento pocit dostal na povrch během uprchlické krize.

Tuto názorovou živost bude zřejmě Angela Merkelová svým konsenzuálním politickým stylem utlumovat coby kancléřka i v následujících letech. Dokud se zemi povede dobře, dají nejspíše němečtí voliči přednost osvědčeným jistotám. 

V kancléřčině náručí je stále vcelku útulno. Přinejmenším zatím. •

 

Autor je zpravodaj Českého rozhlasu v Německu, text vyšel v srpnovém magazínu Reportér.