Páter Lízna: Zemřu začátkem srpna

Trávíme spolu dva dny a já si pořád nejsem jistý. Je tenhle jezuita, který za pár dní v tichosti oslaví pětasedmdesátiny, blázen? Je to svatý muž? Svatý blázen? V jednu chvíli podává věřícím proměněné tělo Kristovo, a když jsou všichni uspokojeni, s poslední hostií se blíží ke mně. Vyvalím oči, nejsem pokřtěný. Zmateně otevírám pusu, ale on mi dá lehký pohlavek a začne se smát. Líznova klasika.

Až páter Lízna zemře (bude to mezi prvním a třetím srpnem, ale k tomu se ještě dostaneme), encyklopedie o něm budou hovořit v superlativech. Zmíní se o politických žalářích, o podpisu Charty i o celoživotní pomoci těm nejbídnějším z bídných; těm, kterým už nikdo pomáhat nechce.

Všechno bude pravda, ale skutečnost je mnohem barevnější.

„Já si uvědomuju, že jsem z psychologického hlediska jakási hraniční osobnost,“ uznává kněz na své prostě zařízené faře ve Vyšehorkách, kousek od Mohelnice, a říká to s upřímností, která je na něm fascinující.

Lízna působí tak přátelsky, že si mu po pár hodinách dovolíte položit i otázky, za které byste si okamžitě dali facku. On ale odpoví: „Jestli jsem měl někdy ženu? Měl. Býval jsem v trestné rotě na Slovensku, kde to bylo horší než v kriminálech, a tam jsem se dostal na svatbu spoluvojáka, který si bral dívku z Michalovců. Byly tam i družičky, já se s jednou z nich vyspal, což trvalo maximálně pět minut, pak jsem měl pocit, že jsem se dopustil smrtelného hříchu, okamžitě se šel vyzpovídat a od té doby vůbec nic. Byl jsem přísně vychovaný, a to, co jsem právě provedl, odporovalo Desateru.“