Stahování je přežitek

Internetem se valí proud, který zřejmě znovu přepíše dosavadní pravidla ekonomiky digitální hudby. Streamovací služby totiž překonávají stahování; nyní jde o to, která firma vyhraje a jak z toho vyjdou sami hudebníci.

Ještě donedávna se zdálo, že hudební průmysl našel trvalý model, jak žít v digitálním věku. Kdysi vydělával na prodeji gramofonových desek, později kompaktních disků, svou srážkou s vysokorychlostním internetem si prošel jako první – a vypadalo to, že se přizpůsobil novým pravidlům. Pravidlům, která jen s malou nadsázkou řečeno nadiktoval zakladatel Applu Steve Jobs, když začal prodávat nejen hudební alba, ale i jednotlivé skladby prostřednictvím internetového obchodu iTunes, a každý zájemce si za malý poplatek koupil skladbu, jakou chtěl.

Mezinárodní federace hudebního průmyslu začala konečně přinášet zprávy o digitálních tržbách v dvouciferných procentech. Zdálo se prostě, že show běží dál.

Avšak podle posledních statistik to vypadá, že se na hudební průmysl žene další digitální revoluce. Namísto kup a stáhni si přichází postup: připoj se na stále rychlejší a dostupnější internet a poslouchej. Streamovací služby zatím ještě nenašly svůj udržitelný byznys model, jejich popularita však roste geometrickou řadou. Zdá se, že stahováním hudby poučená a podle svých slov finančně zdecimovaná nahrávací studia čekají další změny. Mohou skončit jejich naprostým vyřazením ze hry nebo opětovným snížením tržeb (a tedy i zchudnutím muzikantů). Nebo na nich může hudební průmysl jistým způsobem vydělat. Nejpravděpodobněji se ale jeví, že profitovat budou spíše technologické firmy, nikoli muzikanti: ti totiž zatím streamingem vydělávají jen centy.

Nic není jako dřív

Začátek konce starých dobrých časů v hudebním průmyslu se zrodil v laboratořích německé firmy Fraunhofer Institute v roce 1995: svět poznal digitální formát MP3. Ten osvobodil hudbu od fyzických nosičů a umožnil hudební skladby uchovávat ve stále ještě přijatelné kvalitě v nevelkém souboru, který se dal nekonečně kopírovat. O čtyři roky později tyto vlastnosti naplno využil první, v tehdejší podobě dnes již neexistující, žalobami zničený systém Nap­ster, který umožnil lidem připojeným na internet sdílet jejich hudební sbírky. Bystřejší tehdy pochopili, že hudební průmysl čekají těžká léta, hudební vydavatelé ještě ne.

Smrtící ránu hudebnímu průmyslu zasadil v roce 2001 americký programátor Bram Cohen, autor decentralizovaného protokolu BitTorrent, který na hlavu převrátil pravidla stahování. Zjednodušeně umožnil to, že nejžádanější soubor (skladbu, album, film, aplikaci) mohou lidé stahovat ne z jednoho serveru, ale současně od řady dalších uživatelů, kteří už soubor mají. Tedy že lze stahovat rychle bez ohledu na velikost.