Boty na jednu sezonu? Baťa by se divil

Lidé

Přes šedesát let byla manželkou a partnerkou v podnikání Tomáše Bati mladšího. Sonja Bata však nikdy nebyla jeho kopií, vždycky měla svůj rozum. Teď sedí naproti mně, soustředěná a elegantní, s názory, které spoustu lidí nepotěší. Za rok jí bude devadesát, zlobí ji oči, ale trpělivě vypráví. O životě stráveném v letadle. O baťovských zásadách. O tom, proč se Václav Havel kdysi polekal. A také o změnách, které by měly nastat ve firmě Bata.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Přes šedesát let byla manželkou a partnerkou v podnikání Tomáše Bati mladšího. Sonja Bata však nikdy nebyla jeho kopií, vždycky měla svůj rozum. Teď sedí naproti mně, soustředěná a elegantní, s názory, které spoustu lidí nepotěší. Za rok jí bude devadesát, zlobí ji oči, ale trpělivě vypráví. O životě stráveném v letadle. O baťovských zásadách. O tom, proč se Václav Havel kdysi polekal. A také o změnách, které by měly nastat ve firmě Bata.

Původně jste studovala architekturu. V devatenácti jste si ale vzala Tomáše Baťu juniora. Brzy jste převzala ve firmě design výrobků, marketing, péči o obchody… Kde se ve vás ty schopnosti vzaly?

Po pravdě nevím. Moje maminka byla, jak se tehdy slušelo, v domácnosti. Tatínek byl právník.

Váš otec Georg Wettstein měl pověst předního evropského odborníka na mezinárodní právo, kromě toho prý ovládal sedm jazyků…

On byl velký vizionář. Velmi srdečný, ale taky ohromně náročný, i když především sám na sebe. Dokázal bojovat za ostatní a vždycky se hodně společensky angažoval. Jeho myšlenkami o výměně válečných zajatců se třeba inspiroval Červený kříž. Ve Švýcarsku založil rotariánský klub… A měl také velké štěstí, že dostával zajímavé příležitosti. (Pracoval mimo jiné v Paříži u advokáta Fernanda Laboriho, který obhajoval židovského důstojníka francouzské armády Alfreda Dreyfuse, kterého obvinili z vlastizrady – pozn. red.)

Otec vás seznámil s Baťou juniorem?

Můj tatínek pro Baťu pracoval dlouhá léta jako firemní právník, zastupoval ho od konce dvacátých let po světě, takže co je to za rodinu, jsem věděla odjakživa. S Tomášem jsem se poprvé potkala ve Svatém Mořici (ve Švýcarsku, pozn. red.), kam jsme jezdili na prázdniny, právě na konci těch dvacátých let. On přijel tenkrát spolu s rodiči uprostřed zimy – jeho otec měl jednání s tatínkem. Mně byly plus minus tři, takže nějaká taková návštěva mě samozřejmě vůbec nezajímala. Mnohem spíš mě zajímaly sáňky. No a venku na sněhu se přímo před námi udála taková scénka: na saních se vyklopil takový kluk. Že je to někdo, kdo přijel k nám, se ukázalo až později.

To na vás tenkrát udělal takový dojem?

Vůbec ne, znám to samozřejmě spíš z vyprávění. Dojem na mě udělal až později, po letech, když jsem ho měla možnost v roce 1945 potkat podruhé.

Aha, takže něco jako láska na druhý pohled?

No tak to tedy skutečně ne. Pokud jde o dojmy, ty nebyly moc příznivé. Můj tatínek umíral na rakovinu a já to hodně těžce nesla. A představte si, že v takovou chvíli vám řeknou, že přijede mladý Baťa a že se chce u nás zdržet, dokud nevyřídí, co potřebuje. Strašně mě to rozzlobilo. S tátou se nakonec minuli, on umřel deset dnů předtím. Jeho smrt pro mě byla tragédie a celý dům byl ve smutku. Proto jsem Tomovu návštěvu považovala za totální neomalenost a byla jsem kategoricky proti. Jenže mamince bylo hloupé mu nevyhovět; otec by ho nikdy neodmítl, říkala. A protože matčino slovo bylo zákon, nakonec skutečně dorazil a několik dnů u nás bydlel. Já se mu ale ostentativně vyhýbala.

To vyřizování asi muselo být skutečně důležité, když přijel i za takových okolností. Věděla jste, proč tam je?

To je komplikovaný příběh.

Tak ho zkuste zkrátit.

Tom přijel pro dokumenty týkající se vlastnictví Baťových závodů. Mělo jít o akcie podniku, přesněji jeho zahraniční části. Jenže nikdo nevěděl, ani kde mají být uložené, ani na koho jsou napsané. Kde přesně jsou, nevěděl ani můj otec, který byl jejich právním poradcem. Měl ale za to, že jsou někde ve Španělsku, a proto požádal o jejich reprint. Ještě před smrtí se mu na to podařilo od švýcarské vlády získat povolení. (Tomáš Baťa starší založil v roce 1931 ve Švýcarsku holdingovou společnost Lea­der AG, přes kterou kontroloval Baťovy firmy ve světě. Právě o její akcie mělo jít – pozn. red.)

Nebyl to právě tenhle moment, který odstartoval dlouholeté spory mezi Janem Antonínem Baťou a mladým Tomášem, jeho synovcem? Zatímco československá část byznysu rodiny Baťových se následkem kupní smlouvy podepsané Tomášem Baťou starším před jeho smrtí ocitla v rukách Jana A. Bati, o vlastnictví holdingu, pod který spadaly veškeré Baťovy společnosti v zahraničí, vedl Tomáš junior se svým strýcem dlouholeté soudní spory.

Ano, stálo nás to spoustu sil, ale Tomáš soudy ve Švýcarsku a ve Spojených státech nakonec vyhrál. To už je ale za námi a nechci se k tomu vracet.

 

Vídeňské zákusky

Vrátím se tedy k otázce. Jak jste se nakonec s Tomášem Baťou dali dohromady?

Bylo po válce, já studovala na univerzitě a brala jsem to hodně vážně. Snila jsem o tom, že se stanu nejlepší architektkou na světě…

… a do toho se u vás ubytoval Baťa junior, kterého jste pro jeho neomalenost důsledně přehlížela, ale o rok později, jen po několika málo měsících známosti si ho vzala.

Zase v tom byla moje maminka, která Toma a pár dalších přátel pozvala do Svatého Mořice na lyže. Já tam byla taky, a tak to nějak začalo. I když na začátku to skutečně nevypadalo na nějakou lásku na první pohled. On byl totiž úplně jiný než moje předešlé lásky.

V čem byl jiný?

No prostě, zatímco moji předešlí nápadníci chtěli být bohatí, cestovat a moci dělat tohle a tamto, Toma nic z toho nezajímalo. On byl vizionář, co chtěl měnit svět. Měl ambici vybudovat skutečně globální byznys – dneska to zní normálně, jenže tenkrát si jen málokdo uměl něco takového představit. Když mi popisoval, co chce dělat, znělo to, jako by mluvil nějaký prorok. Rozumějte, jeho osobní život nebo budoucnost pro něj byly naprosto podružné a já si říkala „Tenhle chlap je úplný blázen!“. Že to nejsou žádné sny, mi došlo až pak. V těch dnech jsme spolu vedli nekonečné diskuse o tom, co zlepšit, jak může firma lépe fungovat a tak… Bylo po válce, podnik v Československu už znárodnili komunisti a on moc dobře věděl, že domů se určitě nemůže vrátit. A nešlo pouze o otázku, co bude s firmou a rodinným majetkem, ale i o blízké spolupracovníky, o které tím nadobro přišel. Jak mi později řekl, v tu chvíli zoufale potřeboval někoho, s kým může otevřeně mluvit.

Takže jste mu chtěla pomoct?

No chtěla nechtěla, prostě jsem musela. On jednoduše prohlásil, že mě potřebuje. A pak už zas nebylo pomoci mně…

Je pravda, že vás požádal o ruku při pilotování svého letadla někde nad Alpami?

Ano, to je. Ale to se všechno stalo tak rychle, že mě tím strašně zaskočil. Taky první, co jsem mu na to odpověděla, bylo, že ať s žádnou svatbou nepočítá, že moje matka něco takového nikdy nepovolí.

A měla jste pravdu?

Samozřejmě – ona moc dobře věděla, jaká jsem. Že jsem snílek a že nejsem připravená na vdávání, že nemám ani ponětí, co to obnáší, vést domácnost, a tudíž celá svatba je úplný nesmysl. Taky to tak Tomovi rázně řekla. To byl květen 1946. Nicméně já jsem nakonec tu věc vzala velmi vážně, a tak maminka řekla, dobře, a donutila mě přerušit univerzitu a okamžitě nastoupit do rodinné školy, abych se naučila vařit, řídit domácí personál a tak. A až když maminka po třech měsících usoudila, že už toho bylo dost, mohli jsme se vzít.

Vaši maminku hned po svatbě vystřídala tchyně Marie Baťová, která se k vám nastěhovala. Jaké to bylo soužití?

Marie byla fantastická, ale, to nepopírám, úplně jiná než já. Ona byla velmi mateřský typ. Milovala lidi, což se projevovalo třeba tím, že měla obrovský přehled o všech – ta věděla přesně, kdo kdy prodělal spalničky, kdo si měl koho brát, kdo by měl co dělat. Co se týče rodinného byznysu, tak ten ji ani v nejmenším nezajímal.

Na rozdíl od vás.

Ano. Já jsem do něj skočila hned po svatbě. Do kanceláře jsem začala docházet prakticky od prvního dne.

A Marii to nevadilo? Nepřála si pro syna někoho, kdo se o něj bude starat, oprašovat ho, tak jako to ona dělala pro jeho otce?

To víte, že jo. Dokonce jednou prohlásila, že nemožnější kuchařku v životě neviděla. Ona se svými vídeňskými zákusky prostě neměla konkurenci… Víte, když se přistěhovala do našeho malého londýnského bytu, bylo jí něco kolem padesátky a já si říkala, dobře, je to prostě stará paní. Měla jsem za to, že jí musím být k ruce, že už se o sebe sama nedokáže postarat. No ale pak jednou vypadla elektřina, v bytě bylo osmnáct pojistek a já nebyla schopná dát to dohromady. A ona přišla, něco nějak proházela, cvakla vypínačem a všechno fungovalo. Pak jen tak utrousila, že v mládí sestrojovala rádia. Musím říct, že si tím získala můj obdiv. Došlo mi, že musí být spousta věcí, které o ní nevím. Nakonec i ona se srovnala, když viděla, že Tom je se mnou šťastný a že mi tolik důvěřuje.

Byla ještě s vámi, když se narodily vaše děti?

Ano, ale později se už od nás odstěhovala na Bermudy.

S Tomášem jste měli syna a tři dcery. Zároveň jste ale celý život ve firmě působila jako členka představenstva a také jako členka nejužšího týmu Tomáše Bati juniora. To mimo jiné obnášelo neustálé létání po světě, prý jste každý rok při vašich cestách ve vzduchu zdolali kolem půl milionu kilometrů.

Ano, byli jsme létající manželé. O děti se nám starala skotská chůva, která u nás nakonec byla 21 let. Děti ji milovaly, protože byla naprosto úžasná, představte si, že si třeba za celou dobu nevzala ani den volna, když jsem cestovala. Pouze když jsem byla doma, mohla na pár dní odjet. Já děti každé prázdniny brávala na výlety. V dětství procestovaly celý svět, poznaly všechno možné. Ale to byly vzácné týdny, které jsem si užívala.

Nebylo pro vás těžké být tolik času bez nich?

Tenkrát mi to tak nedocházelo. Ale máte pravdu, bylo. Na jednu situaci nemůžu zapomenout – když se v únoru 1953 narodila Christine, naše druhé dítě, jeli jsme ji ukázat tchyni, která už byla nemocná. Myslela jsem, že tam spolu strávíme pár týdnů, jenže probíhala válka v Indočíně, a když začali bombardovat naše továrny, Tomáš musel tam. Já se rozhodla jet s ním a nechala jsem děti s chůvou na Bermudách. Malé nebyly ani dva týdny, mně to ale nepřipadalo důležité. Dneska vím, že to byla chyba. Víte, mám devět vnoučat a tři pravnoučata a musím říct, že s nimi to mám úplně jinak.

 

Jak se Tomáš rozzlobil

Jakým jazykem jste s vaším mužem mluvili, když jste spolu začali žít?

Nejdřív francouzsky a taky německy, Tom měl výbornou němčinu. Ale brzo jsme přestali, protože Tom ji kvůli válce neměl rád. A když jsme se vzali, prostě rozhodl, že se spolu budeme bavit anglicky a hotovo. Pro mě nic moc, na škole jsem měla latinu a řečtinu, ale s angličtinou jsem na tom byla dost bídně.

Ptám se proto, že ani jedno z vašich čtyř dětí nemluví česky. Přitom Tomáš Baťa junior se vždy velmi nadšeně hlásil k Československu, přestože v roce 1942 získal kanadské občanství.

To se nevylučuje. Vezměte si, že kanadskou centrálu budoval s lidmi, které si přivezl z Československa. Někteří z nich možná věřili, že se situace doma zlepší, že komunisti nevydrží, Tomáš ale nechtěl žít v provizoriu. Přijmout to bylo pro všechny těžké a pokračovat za mořem s češtinou by bylo jen přiléváním oleje do ohně, tak rozhodl, že komunikačním jazykem ve firmě bude angličtina. A že ji budou používat všichni, ať jsou Indové, Češi, nebo Chilané. Pochopitelně to na začátku bylo dost komické – stávalo se třeba, že při jednání nikdo z přítomných neuměl pořádně mluvit, ale můj muž na angličtině prostě trval. Až tak, že jsme museli začít i doma. On sám chtěl jít vždycky příkladem.

Tomáš Baťa o sobě v jednom rozhovoru řekl, že byl v mládí svým otcem „držený na krátkém provaze“, přesto „vychovávaný jako princátko“. Sama si nevzpomínám, že bych ho na nějaké fotografii viděla zamyšleného, bez úsměvu od ucha k uchu. Jak si ho pamatujete vy?

Myslím, že určitě netrpěl nějakým pocitem nadřazenosti, on měl strašně rád lidi. Zároveň měl i talent je nadchnout. Taky často opakoval, že oni jsou důvod, proč pracuje. Že v tom, co dělá, nejde jen o boty, ale o lidi, a že se jim musí zajistit vzdělání a umožnit jim něčeho dosáhnout. V jeho pojetí to nebyla prázdná slova, on ty věci nejen inicioval, ale i realizoval a koneckonců i financoval. Všude tam, kam se dostal, měl vždy snahu působit velké společenské změny. Konkrétně si třeba vybavuju případ Keni. Tam lidé před příchodem Bati žili jako zemědělci a dalo by se říct, že neměli ani potuchy o tom, jak fungují peníze. Bylo potřeba jim pomoct a Tom to udělal. A nešlo jen o to, naučit je zacházet s penězi, ale také o nějaké základy hygieny, etické zásady…

V Česku se nyní spousta firem hlásí ke společenské odpovědnosti. Tomáš Baťa podobné věci praktikoval už od poloviny čtyřicátých let minulého století. Proč? Bylo to kvůli válečné zkušenosti?

Ne, já myslím, že byl takový odmalička. Ale nutno říct, že to nebyla charita, fungovalo to oboustranně. Třeba ve zmiňované Africe se mu všechno několikanásobně vrátilo na obratech i zisku. Vezměte si, že ještě v roce 1942 měl boty jeden ze sta Afričanů. V roce 1966 díky Baťovi už to byl jeden z deseti…

 

 

Co ho vlastně motivovalo pouštět se do expanze na trhy, kam se ještě dnes české firmy obávají vstoupit?

On byl vždycky přístupný novým věcem a viděl největší příležitost tam, kde lidé chodili bosí. Taky se nebál riskovat. To měl asi po svém otci, který jako patnáctiletý odešel do Vídně, kde se pokusil osamostatnit, nebo později odjel do Ameriky sbírat zkušenosti… Na rozdíl od něj ale pro Tomáše platilo, že se rád učil od ostatních a bylo mu jedno od koho, nebyl snob ani elitář. Říkal, že naučit se něco lze od uklízeče stejně jako od premiéra.

Dokážete posoudit, nakolik si byl vás muž podobný se svým otcem, starým Tomášem Baťou?

Tomášova otce jsem sice úplně nezažila, ale doma se na něj pochopitelně často vzpomínalo. Ptáte se, co měli společného? Oba byli extrémně pracovití, řekla bych ale, že starý pan Baťa byl mnohem víc autorita, skoro jako až nějaký kazatel. Jeho slovo bylo zákon. Tom měl daleko větší empatii a zároveň byl akčnější. Měl rád, když se věci neustále posunovaly dopředu. Oproti starému pánovi se vždycky obklopoval lidmi a nechal si rád poradit. Na druhou stranu, byly to hodnoty a pravidla jeho otce, na kterých podnik stál i po jeho smrti.

O baťovských hodnotách dnes v Česku mluví kdekdo, ale potíž je v tom, že když se zeptáte, jaké konkrétní má dotyčný na mysli, lidé jsou často v úzkých. Řekla byste, jak si je představujete vy?

Ta pravidla u nás platí dodnes a každý zaměstnanec je zná. Zmíním jedno – u Bati se nepodplácí a nelže. To Tom nesnášel. Pamatuju třeba, jak jsme navštívili vedoucího jednoho obchodu a Tom se ptal, „tak jak se vám daří?“, a myslel tím, zda je nad, nebo pod prodejním plánem. No a dotyčný povídá „všechno je bezvadné“. Jenže nebylo. Při pohledu do prodejní karty – to byly výkazy, které musel mít v pořádku každý manažer prodejny – bylo zřejmé, že plány plní pouze na 92 procent. Tom se v tu chvíli rozběsnil. Ne proto, že byl dotyčný pod plánem, ale proto, že mu lhal. „Proč mi lžete do očí?“ řval na toho chudáka. „Nechtěl jsem být nezdvořilý,“ bránil se ředitel, což Toma teprve naštvalo. Muž také nesnášel, když mu lidi mazali med kolem pusy a vymýšleli si. Zažila jsem, jak na ně křičel: „Když něco nevíte, tak prostě řekněte nevím!“ Víte, když se rozčilil, nebral si servítky…

Co ještě u vás ve firmě platilo?

Třeba to, že nejde o podnik jednoho člověka. V tomhle byl Tom ještě radikálnější než jeho otec. Víte, v životě jsem se setkala se spoustou podnikatelů, kteří  rozhodovali o všem sami. To je podle mě omezující. Tom se dokázal obklopit extrémně schopnými lidmi – nemluvím jen třeba o Dominiku Čiperovi nebo Hugo Vavrečkovi, kteří pracovali už pro jeho otce, ale i o dalších, kteří byli členy vedení. O lidech, kteří byli loajální, ale zároveň měli svůj rozum a Tomášovi dokázali oponovat.

Hugo Vavrečka, který začínal u starého Tomáše Bati a pro Baťovy závody pracoval coby člen nejužšího vedení až do roku 1945, byl dědeček Václava Havla. Pozorovala jste, že by se baťovské zásady u nich v rodině nějak projevily?

No, k tomu vám můžu říct jednu historku. V prosinci 1989 jsme s mužem přijeli do Prahy Václava Havla podpořit. Vyrazili jsme za ním do improvizované kanceláře, která vypadala spíš jako zastávka metra, všude pobíhali lidi, prostě nepředstavitelný mumraj. On sám seděl v rohu a nevšiml si, jak se k němu blížíme, viděli jsme, že má plný popelník a zrovna si zapaloval další cigaretu. Když ale najednou vzhlédl a uviděl mého muže, okamžitě ji zamáčkl a místo pozdravu povídá: „Ehm, váš táta by mě za to nejspíš vyhodil, že?“

 

Obnovit kouzlo

S Tomášem jste strávili více než šedesát let nejen jako manželé, ale také jako nejbližší spolupracovníci a partneři v byznysu. Dokázali jste se vždycky shodnout?

No speciálně v práci jsme mívali velké rozepře. Ale brala jsem to tak, že šéf může být jen jeden. A to byl on. Na druhou stranu mám bohužel tu příšernou vlastnost, že vždycky zkoumám, jestli by něco nešlo udělat líp. Což samozřejmě věci trochu komplikovalo.

Vybavíte si nějakou konkrétní věc, kvůli které jste se dohadovali?

Když pominu běžné provozní věci, velké téma bylo, že jsem se vždycky ráda vrhala do spousty aktivit i mimo náš byznys. Angažovala jsem se třeba ve World Wildlife Fund (Světový fond divočiny – nyní Světový fond na ochranu přírody, pozn. red.) nebo jsem v Kanadě založila francouzskou školu a k tomu rozjela další projekty. Tomovi to někdy dost lezlo na nervy – „Tohle všechno nemůžeš stihnout, pohoříš,“ varoval mě, jenže já si nedala říct. A dobře, že jsem ho neposlouchala. Myslím, že někdy prostě stačí věci spustit a přesměrovat je na další, kteří se jich ujmou. Takhle koneckonců začal třeba Junior Achievement, jehož smyslem je umožnit mladým lidem rozjet vlastní podnikání…

Který z vašich projektů a iniciativ je pro vás teď nejdůležitější?

Takhle to nedokážu říct. Jde mi hlavně o udržitelný rozvoj. Jako příklad za všechny můžu uvést projekt nové Batawy. (Původně šlo o město založené v Kanadě na zelené louce Tomášem J. Baťou po vzoru Zlína – pozn. red.) Když se rozhodlo, že se továrna, kterou tu kdysi Tom nechal vybudovat, zavře a srovná se zemí, odkoupila jsem ty pozemky a pustila se do obnovy. Tak aby vzniklo město, které bude stát na principech trvalé udržitelnosti.

A povedlo se?

Myslím, že už teď to funguje docela dobře. Využívají solární energii, recyklují vodu… Já to chci ale posunout ještě dál, změnit systém práce – Batawa už dnes funguje jako komunita lidí, kteří si vzájemně nabízejí služby a produkty a pracují z domova. Já se snažím jim pro to vytvořit podmínky.

Jak konkrétně to vypadá?

Batawa by měla brzy zahájit spolupráci s univerzitou, kde se budou pořádat workshopy, k dispozici budou mentoři, zázemí s IT technikou, má to připomínat takové malé byznys centrum. A to, co tu lidé vytvoří, pak budou moci jednoduše prodat přes internet, budou tu specialisti, kteří jim dokážou poradit s vytvořením webových stránek atd.

Kolik obyvatel nová Batawa má?

Zatím jde o několik stovek domácností. Nejde mi o budování nějaké megalopolis. Myslím, že starý koncept městské kultury, jako jej denně zažívám třeba v Torontu, kde bydlím, už je minulost. Lidem tu nejvíc času zabírají přesuny za prací, tráví hodiny v zácpách, aby pak zapadli do kanceláří v mrakodrapech a trávili čas v bublině anonymity. Tohle prostředí zrovna nepodporuje lidské vztahy a podle mě to není způsob života, který by byl do budoucna zajímavý. Kouzlo starých baťovských měst bylo v tom, že lidé tu žili jako ve velké vesnici. Znali se navzájem, děti se mohly kamarádit a chodit spolu ven. Všichni společně mohli rozvíjet vztahy a pomáhat si navzájem. Na to se snažím navázat a využívám moderních technologií, které všechno zjednodušují.

Zní to pěkně, ale funguje to v praxi?

Myslím, že velmi dobře. Třeba v našem muzeu (Bata Shoe Museum – Baťovo obuvnické muzeum, pozn. red.) v Torontu máme 12 stálých zaměstnanců, kteří tam docházejí, a 82 dobrovolníků, z nichž někteří pracují z domova. Jde jen o to, že každý musí vědět, co má dělat, a pak je jedno, jestli pracuje z obýváku, kavárny, nebo v kanceláři.

 

Chyba systému

Právě teď v Česku spousta majitelů rodinných firem řeší, komu svůj podnik předat. Ten váš je i po více než sto letech stále v rukou rodiny Baťa. Myslíte si, že je to i do budoucna udržitelné?

Je běžné, že lidi v mém věku častěji řeší víc minulost než přítomnost. Já si tohle ale nikdy nemohla dovolit. I teď se pořád dívám dopředu. Je mi jasné, že na to, co přijde, se nikdy nemůžete dost dobře připravit. Přesto se v posledních letech snažím intenzivně trénovat svoje kolegy, aby byli na budoucnost připravení a dokázali se dobře rozhodovat.

Jakou budoucnost pro Baťu vidíte?

Můj syn je stále v čele představenstva. Je mu ale už 67 let, takže je nejvyšší čas, aby za sebe zajistil náhradu. A nejen představenstvo čeká radikální výměna. Myslím si, že významné změny budou zahrnovat celé vedení.

A kdy mají tyto významné změny proběhnout?

Myslím velmi brzy – během roku či dvou. A nemluvím jen o těch personálních. Podle mého názoru by to měl být jenom začátek.

Jak tomu lze rozumět?

Domnívám se, že bychom se měli vrátit k baťovské zásadě „kvalita za přiměřenou cenu“. Naše výsledky mluví za vše. Zatímco na Dálném východě, konkrétně třeba v Pákistánu, Indii, Číně nebo Malajsii se nám daří skvěle, v Evropě to není dobré. Vezměte si naše výsledky ve Francii, ty byly katastrofální. A je to bohužel i hodně naše vina.

Co se stalo?

Myslím, že jsme najali příliš konzultantů, kteří radili každý něco jiného. Navíc prostředí maloobchodu se změnilo a oni na to nedokázali zareagovat. A nejen v maloobchodu, ty změny se týkají celé společnosti. Dříve zaleželo především na spotřebě. Bylo potřeba, aby lidé ne­ustále kupovali a kupovali, každou sezonu něco nového. Šlo o množství prodaného zboží, takže ceny spadly na minimum, až už nebylo kam spadnout s kvalitou. Bohužel tenhle přístup má drastický dopad na životní prostředí.

A čí je to podle vás chyba?

Ta chyba je v celém systému. Kapitalismus si bohužel v posledních dvaceti třiceti letech vydobyl velmi špatnou pověst, protože jediným kritériem úspěchu se stal zisk. Tedy kolik akcionář vydělal. Potíž je v tom, že efekt se nedá měřit jen finančním profitem, ale celkovou přidanou hodnotou, tedy tím, co podnikání přináší zákazníkům, zaměstnancům, místní komunitě, prostředí… A to pořád ještě hodně byznysmenů nechápe. Osobně jsem velkým zastáncem flexibilních pracovních úvazků. Máme přece techniku a komunikační možnosti, díky kterým není třeba trávit život vysedáváním ve sterilních kancelářích. Myslím, že nás čekají velké změny. A je na nás podnikatelích, abychom s tím začali.

Co si pod tím představit ve vašem případě?

Můj osobní názor je, že je špatné, pokud si lidi kupují oblečení nebo boty s tím, že je za tři měsíce vyhodí. Takhle to není možné vést. Musíme se nutně vrátit ke kvalitě. Naše boty byly v minulosti dělané tak, aby cena byla nízká, ale zároveň tak, že si zachovávaly rozumnou kvalitu. Teď to tak bohužel často není a musím říct, že když někdy vidím, co se pod naším jménem především v Evropě prodává, jsem z toho hodně rozladěná. Ano, lidem, kteří si koupí boty, aby se hodily k určitému stylingu, a zítra chtějí mít jiný, to tak vyhovuje. Takhle se ale nedá pokračovat dál.

Kam tím míříte?

Podívejte se, co se tu povaluje po stole, ty spousty papírů a všeho. A těch obalů, které denně kupujete s věcmi. Stojí šílené peníze, a co s tím děláme? Házíme to do koše… S tím musíme něco dělat!

A co konkrétně?

Sázím na práci s mladými. Naučit zákazníky rozpoznat šunt a nekupovat věci na jedno použití. Aby se vrátili ke kvalitě.

A čím je chcete přesvědčit?

Není to tak složité, jak se může zdát. Vezměte si třeba botičky pro malé děti. Proč by měly mámy kupovat hromady laciných botiček, které se hodí k různým outfitům? Zamyslete se, co z toho jejich dítě má? Nic. Můžete vzít jed na to, že pár kvalitních bot mu prospěje líp. •


 

Impérium Baťa

Kořeny firmy vedou až do září roku 1894, kdy ji založil Tomáš Baťa starší.

Klíčový kontrakt získal Tomáš Baťa starší na začátku první světové války, kdy se mu ve Vídni podařilo domluvit zakázku na boty pro armádu. To ze závodu udělalo největšího výrobce bot v mocnářství, firmu, která denně chrlila na deset tisíc párů obuvi. Díky obchodnímu talentu i odvážným nápadům (například snížení cen na polovinu v roce 1922) Baťovy závody ustály jak konec monarchie, tak hospodářskou krizi. Postupně přibývaly sociální instituce určené především pro zaměstnance. Byly to pro Zlín dodnes typické cihlové domky, firemní školy, školky, kino nebo nemocnice. Baťa vydával i noviny, provozoval banku nebo letiště.

Po smrti zakladatele Baťových závodů v roce 1932 získal společnost na základě dodatečně nalezené kupní smlouvy jeho nevlastní bratr Jan Antonín Baťa. V květnu 1945 však československý podnik zabrali komunisti: totéž proběhlo v ostatních zemích východní Evropy. Na malou část byznysu, která ležela mimo komunistický blok, navázal Tomášův syn Tomáš J. Baťa (tj. Tomáš Baťa junior), který z ní spolu se svou ženou Sonjou dokázal vybudovat největšího prodejce a výrobce obuvi na světě. Nebylo to však snadné, o vlastnictví zahraniční části byznysu vedl Tomáš Baťa junior léta spory se svým strýcem Janem Antonínem Baťou. Soudy v USA a ve Švýcarsku se však nakonec postavily na Tomášovu stranu. Dnes je Bata Shoe Organization soukromou rodinnou společností, z větší části ovládanou trusty spojenými s rodinou, provozuje 25 továren a (nejen) své boty prodává ve více než 5 000 prodejnách v 60 zemích světa. Sonja Bata je předsedkyní Bata Shoe Foundation a Bata Shoe Museum.


Zlín v Kanadě

Batawa se inspirovala prvorepublikovým Zlínem.

Vznikla díky baťovským zaměstnancům v části kanadského kraje Quinte West zhruba 90 minut jízdy od Toronta – založil ji koncern Baťa na začátku druhé světové války. Továrna a kanceláře v Batawě měly být původně zálohou pro případ ztráty československé centrály: domov tu našla více než stovka Čechoslováků.

Ještě v roce 1989 místní továrna zaměstnávala bezmála dva tisíce lidí, v roce 2000 však byla nucena výrobu ukončit. Zavřenou továrnu i okolní pozemky následně vykoupila Sonja Bata, která v ní buduje komunitu postavenou na baťovských principech. Jak sama říká, má to být město, kde se lidé znají, sousedé si vypomáhají a lidé se nebojí pustit děti ven. Batawa tak v současnosti čítá několik stovek obyvatel a zahrnuje lyžařský areál, komunitní centrum, kostel, park nebo školu. Sonja Bata se stará o její rozvoj a financuje komunitní instituce, které tvoří zázemí pro její obyvatele.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama