Boty na jednu sezonu? Baťa by se divil

Přes šedesát let byla manželkou a partnerkou v podnikání Tomáše Bati mladšího. Sonja Bata však nikdy nebyla jeho kopií, vždycky měla svůj rozum. Teď sedí naproti mně, soustředěná a elegantní, s názory, které spoustu lidí nepotěší. Za rok jí bude devadesát, zlobí ji oči, ale trpělivě vypráví. O životě stráveném v letadle. O baťovských zásadách. O tom, proč se Václav Havel kdysi polekal. A také o změnách, které by měly nastat ve firmě Bata.

Původně jste studovala architekturu. V devatenácti jste si ale vzala Tomáše Baťu juniora. Brzy jste převzala ve firmě design výrobků, marketing, péči o obchody… Kde se ve vás ty schopnosti vzaly?

Po pravdě nevím. Moje maminka byla, jak se tehdy slušelo, v domácnosti. Tatínek byl právník.

Váš otec Georg Wettstein měl pověst předního evropského odborníka na mezinárodní právo, kromě toho prý ovládal sedm jazyků…

On byl velký vizionář. Velmi srdečný, ale taky ohromně náročný, i když především sám na sebe. Dokázal bojovat za ostatní a vždycky se hodně společensky angažoval. Jeho myšlenkami o výměně válečných zajatců se třeba inspiroval Červený kříž. Ve Švýcarsku založil rotariánský klub… A měl také velké štěstí, že dostával zajímavé příležitosti. (Pracoval mimo jiné v Paříži u advokáta Fernanda Laboriho, který obhajoval židovského důstojníka francouzské armády Alfreda Dreyfuse, kterého obvinili z vlastizrady – pozn. red.)

Otec vás seznámil s Baťou juniorem?

Můj tatínek pro Baťu pracoval dlouhá léta jako firemní právník, zastupoval ho od konce dvacátých let po světě, takže co je to za rodinu, jsem věděla odjakživa. S Tomášem jsem se poprvé potkala ve Svatém Mořici (ve Švýcarsku, pozn. red.), kam jsme jezdili na prázdniny, právě na konci těch dvacátých let. On přijel tenkrát spolu s rodiči uprostřed zimy – jeho otec měl jednání s tatínkem. Mně byly plus minus tři, takže nějaká taková návštěva mě samozřejmě vůbec nezajímala. Mnohem spíš mě zajímaly sáňky. No a venku na sněhu se přímo před námi udála taková scénka: na saních se vyklopil takový kluk. Že je to někdo, kdo přijel k nám, se ukázalo až později.

To na vás tenkrát udělal takový dojem?

Vůbec ne, znám to samozřejmě spíš z vyprávění. Dojem na mě udělal až později, po letech, když jsem ho měla možnost v roce 1945 potkat podruhé.

Aha, takže něco jako láska na druhý pohled?

No tak to tedy skutečně ne. Pokud jde o dojmy, ty nebyly moc příznivé. Můj tatínek umíral na rakovinu a já to hodně těžce nesla. A představte si, že v takovou chvíli vám řeknou, že přijede mladý Baťa a že se chce u nás zdržet, dokud nevyřídí, co potřebuje. Strašně mě to rozzlobilo. S tátou se nakonec minuli, on umřel deset dnů předtím. Jeho smrt pro mě byla tragédie a celý dům byl ve smutku. Proto jsem Tomovu návštěvu považovala za totální neomalenost a byla jsem kategoricky proti. Jenže mamince bylo hloupé mu nevyhovět; otec by ho nikdy neodmítl, říkala. A protože matčino slovo bylo zákon, nakonec skutečně dorazil a několik dnů u nás bydlel. Já se mu ale ostentativně vyhýbala.

To vyřizování asi muselo být skutečně důležité, když přijel i za takových okolností. Věděla jste, proč tam je?