Kauza

Patenty pana profesora

09 / 09 / 2018

Jaké jsou skutečné výsledky vědecké práce profesora Jiřího Drahoše, jenž byl dlouholetým funkcionářem Akademie věd? Neúspěšný kandidát na prezidenta a nynější kandidát do Senátu je spojen s několika pozoruhodnými patenty. Na základě jednoho se například měla stavět linka na recyklaci PET lahví: není z ní nic, dotace na ni však udělena byla.

Jaké jsou skutečné výsledky vědecké práce profesora Jiřího Drahoše, jenž byl dlouholetým funkcionářem Akademie věd? Neúspěšný kandidát na prezidenta a nynější kandidát do Senátu je spojen s několika pozoruhodnými patenty. Na základě jednoho se například měla stavět linka na recyklaci PET lahví: není z ní nic, dotace na ni však udělena byla.

Cesta do polského Mezilesí ležícího u hranic s Českou republikou je romantická, ne-li dobrodružná. Lesy, srnky a objížďky, po letní bouřce jsou na silnici popadané větve. Ani ne třítisícové Mezilesí se nachází v jižním cípu Kladska – to je ten největší zub na mapě Česka mezi Orlickými horami a Králickým Sněžníkem vedle Jeseníků. 

Jedu se na vlastní oči přesvědčit o jednom z úspěchů špičkové české vědy. Již třetím rokem by zde měla fungovat továrna na totální recyklaci PET lahví. Z jedné strany najede kamion se špinavými PET lahvemi, z druhé strany odjede cisterna s čistými chemikáliemi pro výrobu nových „petek“. Mezi kamionem a cisternou měl běžet vynález z české Akademie věd, jenž to umožňuje. 

Prodej vynálezu společnosti NRT Polska oznámil v dubnu 2014 přímo Jiří Drahoš, tehdy předseda Akademie věd České republiky (AV ČR) a jeden z pětice autorů podepsaných pod vynálezem. „Unikátní technologie produkuje materiál, jenž se může znovu využít pro zdravotně nezávadnou výrobu plastů, například v potravinářství,“ uvedl tehdy s tím, že se „ukázkově propojil základní výzkum s aplikovaným i průmyslovou výrobou“.

Domovský ústav Jiřího Drahoše, Ústav chemických procesů AV ČR, vyhlásil, že firma NRT Polska ve spolupráci s ústavem v roce 2013 „dokončila testování technologie v poloprovozním měřítku“ a podepsala smlouvu o koupi patentu. Stavba závodu celkem za čtvrt miliardy měla začít v roce 2014, hotovo mělo být o rok později.

V Mezilesí z toho byla docela sláva. Jde o zastrčený kout Polska, práci tady neměl každý třetí. V takové chvíli je český investor s know-how přímo z Akademie věd a slibující práci požehnáním. „V první fázi plánujeme zaměstnat patnáct až dvacet lidí, později rozšíříme počet pracovních míst na čtyřicet,“ sliboval lokálnímu zpravodaji v roce 2014 Karel Trávníček, zástupce investora. Se stomilionovou veřejnou dotací na „první komerční využití vynálezu“ měla do konce roku 2015 vzniknout továrna polykající deset tisíc tun petek ročně a přeměňující je na panenské suroviny. 

Už cestou tuším, že si nejedu pro další příběh chemika a akademika typu Antonína Holého: jeho vynálezy, prodané patenty a licence přinášejí vedle užitku v boji s HIV/AIDS i miliardové příjmy jiné části akademie, Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR. 

Oslovil jsem totiž městský úřad v Mezilesí, jak jsou s českým vynálezem spokojeni, a dostal jsem krátký vzkaz. „Budynek jest pusty.“ Budova je prázdná.

Ptám se v Mezilesí na náměstí, jak se k „budynku“ dostanu. Tři starší pánové mě posílají do místní „průmyslové zóny“ v prostoru mezi hřbitovem a něčím, co připomíná zahrádkářskou kolonii. Z náměstí to je pár set metrů a zhruba hektarový pozemek je obehnaný plotem. Na vstupní bráně je rezavý řetěz, zámek a poštovní schránka. Ta je přeplněná poštou zjevně nevybíranou několik měsíců. Nová hala s menší administrativní částí vpředu i stavební buňky vedle obrůstají trávou. Zeleň proráží i skrz nedokončenou přístupovou cestu. Okolo leží různý stavební materiál. Pusto a mrtvo. 

„Postavený závod společnosti NRT Polska stojí prázdný od začátku roku 2017. Nic se tam neděje,“ uvádí Dariusz Kosacz, referent technické a hospodářské infrastruktury města a oblasti Mezilesí. O ukázkové propojení vědy a průmyslu tedy nepůjde…

 

Patent na dotaci 

Za polskou společnost NRT Polska vystupoval od jejího vzniku jako její jednatel Karel Trávníček. Polská společnost měla českou maminku, eseročko Noen Recycling & Technologies. O lidech v ní ještě bude řeč.

Karel Trávníček je jako jednatel NRT Polska podepsaný na smlouvě o koupi českého vynálezu i pod dotační smlouvou v Polsku na jeho uplatnění. Z dokumentů, které magazín Reportér získal od českých a polských institucí, vyplývá, že v tomto příběhu šlo od začátku o získání peněz z dotace. 

Smlouva o „převodu patentu“ včetně souvisejícího recyklačního know-how, jež léta vznikalo v domovském ústavu Jiřího Drahoše z prostředků na výzkum, podepsala firma NRT Polska už 5. srpna 2012. To bylo dokonce dříve, než do polského obchodního rejstříku zapsali NRT Polska a Karla Trávníčka jako jejího jednatele. 

Muselo se spěchat. Kupní cena za patent a know-how ve výši pěti milionů korun, z toho polovina přímo pro vynálezce, měla být zaplacena jen v případě, že se podaří získat dotaci v Polsku. A žádosti o dotace na „první komerční využití vynálezu“ se přijímaly jen do začátku září. Akademici se zavázali, že se získáním dotace budou pomáhat.

Onen patent byl přitom tehdy v Polsku fakticky bezcenný. 

Patent totiž chrání vynález pouze na určitém území a u našeho severního souseda si ústav nic nepatentoval. NRT Polska zpočátku ani nezaplatila takzvané udržovací poplatky patentovým úřadům: dokonce i českému patentu profesora Drahoše a spol. kvůli tomu hrozilo smazání. 

Také tento základní poplatek NRT Polska s Trávníčkem v čele uhradila až tehdy, když měla peníze z dotace. K převodu evropského patentu chránícího vynález ve čtyřech největších státech Evropské unie nikdy nedošlo. Vedení ústavu jej loni nechalo propadnout úplně. 

Na dotaz magazínu Reportér, kolik činily celkové náklady na tento evropský patent, ústav reagoval zasláním odkazů na patentové předpisy, z kterých si Reportér má částku spočítat sám. To samozřejmě možné není, celkové náklady lze jen odhadnout – řádově na stovky tisíc korun.

Celkem stomilionovou dotaci na první světové zprovoznění českého vynálezu na recyklaci PET lahví podepsal Karel Trávníček jako jednatel NRT Polska s polskými úřady v září 2013. Ve smlouvě se pracuje s dobrým jménem české Akademie věd a jejími podklady pro „první komerční provedení vynálezu“ recyklace PET na suroviny ve špičkové kvalitě. 

Za český patent a související know-how dostal ústav a vynálezci zaplaceno také až poté, co společnosti NRT Polska přišly peníze z dotace. Konkrétně v lednu a koncem února 2014. To je též vysvětlení, proč Jiří Drahoš jako šéf celé akademie a spoluautor vynálezu oznámil prodej vynálezu až začátkem dubna 2014. 

Zástupce NRT Polska Karel Trávníček byl v době podpisu smlouvy ve finančním stresu, oficiálně je nemajetný. Pryč byla divoká devadesátá léta, kdy těžil z kontaktů v bývalém Sovětském svazu. Rodina jeho bratra vedla JZD Práče, což byl za minulého režimu výstavní zemědělský podnik obchodující i se stroji a chemikáliemi. Podle toho, co Trávníček tvrdil soudům, zlomil jeho podnikání nepovedený projekt plynovodu na Kamčatce na přelomu tisíciletí. Miliardovou stavbu do Česka dohodil pro dříve slavný Plynostav Pardubice. Projekt skončil v půlce, Rusové neplatili. Právě na tomto projektu se údajně seznámil zástupce Plynostavu pro Kamčatku Martin Nejedlý s Miroslavem Šloufem, šéfporadcem tehdejšího premiéra Miloše Zemana. 

V roce 2010 skončily společnosti Karla Trávníčka v konkurzu a začala na něj exekuce, jak vyplývá z insolvenčního a exekučního rejstříku. 

Jen krátce předtím, než se stal jednatelem společnosti NRT Polska a jednal o koupi vynálezu s Akademií věd, mu exekutor vydražil i střechu nad hlavou.

Po návratu z Polska mu volám a ptám se ho, proč projekt recyklace nedopadl. „Projekt dopadl. Funguje to. Domlouváme se na najetí výroby. Já nemám zájem o tom mluvit, byly okolo toho nějaké řeči. Museli jsme udělat ještě jedno zařízení a v pondělí jsme dohodnuti, že začneme s pomocí jedné západní firmy najíždět výrobu,“ odpovídá. „Ano, je v Polsku, na základě patentu profesora Drahoše,“ dodává. 

Rozhovor po telefonu však rychle skončí, jakmile se zeptám na Mezilesí, odkud jsem se vrátil. Na kouzelná slova „budynek jest pusty“ už ani nedojde. „My máme podepsanou mlčenlivost, nesmím o tom mluvit. Někdo hledá chyby, já hledám řešení. Já nikdy neřekl, že to nefunguje. Musíte mluvit s tím, kdo řekl, že to nefunguje. Děkuju.“ Karel Trávníček zavěsil.

Z dokumentů a kontrolních zpráv, které magazín Reportér získal od poskytovatele dotace, vyplývá, že projekt v Mezilesí skončil fiaskem. Žádná funkční recyklační linka rozkládající PET na panenské suroviny nikdy nevznikla. Neseděly doklady, část zařízení chyběla. Scházela základní povolení k provozu. Neexistovaly smlouvy na prodej recyklovaných surovin. Osvědčení a chemické analýzy označili kontroloři za „nedůvěryhodné“. Na závěr přišel Karel Trávníček při kontrole s vysvětlením, že se do budovy někdo vloupal, část recyklační linky a stroje ukradl. Nahradil je prý zčásti jinými, ty však společnosti NRT Polska nepatří. Ke konci roku 2016 sám smlouvu o dotaci vypověděl, ale peníze nevrátil.

Podle vyjádření mluvčího polské agentury PARP Miłosze Marczuka z července běží exekuční řízení a stát zatím marně vymáhá po společnosti 10 009 800 zlotých (v přepočtu přes šedesát milionů korun).

A otázkou je, zda vůbec něco zpět dostanou. Podle polského katastru nemovitostí je totiž pozemek s halou v Mezilesí zastavený ve prospěch třebíčského podnikatele Oldřicha Svobody – a to na základě půjčky ve výši čtyřiceti milionů korun ze září 2015. (Svoboda na dotazy magazínu Reportér neodpověděl).

 

Pan profesor I

Jiří Drahoš byl v době prodeje vynálezu předsedou celé Akademie věd. Prodej vynálezu a souvisejících patentů do zahraničí společnosti NRT Polska, jak už bylo řečeno, sám oznamoval. Před odchodem z vedení akademie v březnu 2017, ale i poté o tomto vynálezu často mluvil. Během prezidentské volební kampaně dostával pravidelně otázku, který svůj vynález považuje za nejúspěšnější. 

Odpověď byla s mírnými variantami stejná. Hodně sázel s kolegou Milanem Hájkem po záplavách na patentované sušení knih mikrovlnami, ale to jim prý zhatila sušárenská lobby, nebo dokonce „mafie“. Avšak druhý patent, na totální recyklaci PET „bottle-to-bottle“ (od lahve k lahvi), jeho mateřský ústav „nedávno“ prodal do zahraničí a testuje se ekonomika výroby. „Zatím to, zdá se, dopadá dobře,“ uvedl například v Magazínu MF DNES v květnu 2017. Vyprávění o úspěšném vynálezu „v poloprovozu“ bylo součástí snad všech mítinků. O jiných zpeněžených vynálezech nemluvil – o těch bude řeč až na konci.  

Žádost o osobní setkání Jiří Drahoš odmítl. Na dotazy chtěl odpovídat jen písemně s tím, že není o čem debatovat. S projektem v Polsku prý nemá nic společného, s přenosem know-how na kupce nijak nepomáhal, majitelem „patentu“ byl ústav a ten jej prodával. Považuje to ze svého pohledu za pokračování „pseudokauzy“, kterou o něm již dříve na sociálních sítích šířil anonymně „jakýsi ing. MK“ s příspěvkem „Jak slušný pan profesor JD k patentu přišel a dobře ho prodal“.

Jiřího Drahoše nakonec dostihnu na veřejném prostranství. Kandiduje na Praze 4 do Senátu a u nákupního střediska na Spořilově rozdává letáky. Vysvětluji, že se o jeho vynález zajímám, protože se za výzkum utratilo dost peněz, v Polsku zmizela dotace a žádný výsledek není. On stál v čele celé akademie, oznamoval prodej převratného nápadu a donedávna o vynálezu mluvil s tím, že to vypadá dobře. Navíc jako přírodovědec se přece musel zajímat o výsledek své životní práce. „Já ty peníze nemám,“ říká k financím, které marně vymáhají úřady v Polsku. A opakuje, že s jednáním o prodeji neměl nic společného, žádnou technologii nepomáhal zavádět a odpovědnost za „prodej patentu“ má ředitel jeho domovského ústavu.  

Současným šéfem Ústavu chemických procesů AV ČR je Miroslav Punčochář. Bodrý člověk, letitý spolupracovník a kamarád Jiřího Drahoše. Oficiálně se chce vyjádřit jen písemně. Karel Trávníček podle jeho informací nejprve na severní Moravě stavěl pilotní linku a jeden z vynálezců – Jiří Sobek – tam v duchu smlouvy o prodeji vynálezu několikrát zajel. „Pokud vím, tak v halách NRT v Polsku byly postavené nějaké linky, viděl jsem je na fotografiích. Zda to nějak fungovalo, však nevím,“ uvedl šéf ústavu Miroslav Punčochář. Karla Trávníčka a polskou dceřinou společnost podle něj přivedl zástupci české Noen Recycling & Technologies, která byla původním obchodním partnerem akademiků.

 

Jak se rodí továrna

Tím místem na „severní Moravě“, kde měla stát pilotní linka na recyklaci PET lahví, je zámečnická dílna Bohuslava Koutného v obci Laškov-Kandia na Prostějovsku, pár kilometrů od bývalé farmy Karla Trávníčka. Pan Koutný se podle webové prezentace věnuje hlavně opravám zemědělských strojů, výrobě dveří a bran. Říká, že dělal první část linky rozkládající PET včetně dvou mikrovlnných reaktorů. „Mělo ještě následovat čistění, propírání těch vyráběných komponentů. Mělo se pokračovat dál, nevím, proč ne… nějak to vyšumělo,“ říká. Z akademiků si pamatuje na pana Sobka, který „tady jednou dvakrát byl zpočátku, s panem Drahošem jsme byli jednou na nějakém sezení“.

Klíčovým dodavatelem měla být podle polských kontrolorů společnost Slovtena. Sídlí na náměstí ve Stochově na Kladensku. Před kanceláří v činžáku v prvním patře má skleněnou vitrínu se svou někdejší produkcí – košilemi a nitěmi. Společnost léta spala, potom se probudila. V roce 2014 a 2015 vykázala tržby po zhruba šedesáti milionech jako dodavatel pro vynález v Polsku. A opět usnula. 

Majitel a jednatel společnosti Slovtena Vladimír Pech vysvětluje, že je nemocný a moc si toho nepamatuje. „My jsme poptali, co potřebovali. Nakoupili a prodali. Pro nás to byl jenom takový obchůdek, který byl dobrý. Ale moc jsme z toho neměli,“ říká s tím, že obchod přinesl tehdejší druhý jednatel Slovteny – Vladimír Albrecht. Ten se ozývá vzápětí. Na obchod ho upozornil strýc. Dříve totiž pro Karla Trávníčka pracoval. Nakupovali a prodávali, co si polská společnost přála. Podle něj to řešil český i polský finanční úřad. „Ukázali jsme jim smlouvy, dodací listy, výpisy, že se skutečně vše vyvezlo,“ říká Vladimír Albrecht. Objednávky z Polska přestaly chodit ke konci roku 2014 a tím to pro ně skončilo. „Z mně neznámých důvodů to nedotáhli.“

 

Jak se recykluje patent

Podle dostupných záznamů byl duchovním otcem totální chemické recyklace petek Milan Šírek. Z oboru není. V devadesátých letech zkoušel privatizovat strojírenskou část bývalého Československého uranového průmyslu (nyní Diamo) ve Stráži pod Ralskem, poté se věnoval výrobě nádrží pro benzinky. Tehdy se prý zamyslel, co dělat s přibývajícími PET lahvemi. Do patentování po celém světě se pustil zkraje tisíciletí a už tehdy sháněl pro nápad rozkladu PET na původní suroviny investory. Do Ústavu chemických procesů, kde Jiří Drahoš tehdy dělal zástupce ředitele pro výzkum, přinesl Milan Šírek podle tehdejších vyjádření akademiků hotový recyklační postup a oni mu přidali „chemický rozměr“. V týdeníku Euro popisoval svůj vynález rozkladu i zcela špinavé PET lahve na panensky čistou surovinu již v roce 2004. 

Na prvních patentech byl Milan Šírek uveden jako vynálezce a majitel spolu s Jaroslavem Jirouškem. Ten odpadl jako první. Pět let úspěšně odkládal nástup do vězení za pokus o velký daňový podvod, až po něm bylo koncem roku 2005 vyhlášeno celostátní pátrání. Díky tomu je o něm známo, že měřil 170 centimetrů, byl štíhlé postavy a měl hnědé vlasy, ale jaký byl jeho podíl na vynálezu, to jasné není. V téže době již měl Milan Šírek finanční potíže a podle pozdějších vyjádření u soudů byl fakticky nemajetný. Recyklační patenty, na kterých byl uveden jako spolumajitel, nakonec skončily v exekuci a propadly.

Jako nový zájemce o totální recyklaci se v Drahošově Ústavu chemických procesů vynořila v roce 2008 čerstvě vzniklá společnost Noen Recycling & Technologies. Jde o matku již několikrát zmíněné NRT Polska s Karlem Trávníčkem v čele (ta se narodí kvůli dotaci v Polsku až za další čtyři roky). 

Českou Noen Recycling z půlky vlastnila společnost Noen podnikatele Jaroslava Veverky. Ten je znám svými kontakty s politiky, asi navždy už mu zůstane nálepka toho, „kdo propojil Dalíka s Topolánkem“. Společnost Noen vyrostla na zakázkách pro doly a elektrárny ČEZ. Druhou půlku českého NRT tehdy vlastnil Robert Fialka, úředník ministerstva zdravotnictví přes informační systémy. Nyní je ředitelem odboru informatiky na pražském magistrátu. 

Společnost Noen Recycling chtěla koupit licenci k jednomu ze dvou velmi podobných recyklačních patentů, které na ústavu vznikly z veřejných peněz. Společnost slibovala pět milionů plus pět procent z tržeb, pokud se vynález ukáže jako použitelný. Chtěla postup, jenž by používal k rozkladu plastů mikrovlny. Krátce před podpisem licenční smlouvy došlo k něčemu, čemu současný šéf ústavu Punčochář říká „vnitřní vyrovnání kolektivu autorů“. 

To mimo jiné znamenalo, že k patentu oceněnému pěti miliony přibyli kromě původních tří autorů ještě dva vědci, jedním z nich byl tehdejší šéf akademie Jiří Drahoš. Naopak vypadl duchovní otec totální recyklace Milan Šírek. Podle šéfa ústavu Miroslava Punčocháře sice myšlenku na akademii přinesl, ale „z technického hlediska se účastnil řešení v malé míře“. Proč s takovou směnou souhlasil? Milan Šírek, léta s adresou na městském úřadě a exekutory za krkem, se k tomu nechtěl vyjadřovat. 

Ze spolupráce české Noen Recycling s akademiky na území České republiky nakonec nic nebylo. Důvody naznačují dva vynálezci, kteří v té době spolupracovali se stejnými lidmi okolo skupiny Noen a posléze se s nimi rozešli: Karel Ling a Renata Sztanková dnes úspěšně zpracovávají elektrárenské popílky při výrobě cementu. A ve své laboratoři v areálu elektrárny Mělník ukazují to, čemu přezdívají „Drahošovy sudy“. Po letech jim stále zbyly tři, jeden je ještě plný. 

Jde o odpady, jež vznikaly při zkoušení totálního chemického rozkladu petek. Po otevření se musely hned zpracovat, jinak prý příšerně zapáchaly. „Nejdříve si mysleli, že to budou ukládat. Ale pak zjistili, že to tak snadno ukládat nepůjde, a hledali cestu, jak to zpracovat,“ říká Karel Ling. V Mělníku zkoušeli pálit „Drahošovy sudy“ v elektrárenských kotlích a přidávat do betonu. Jenže z množství petek, co by při plánovaném objemu výroby zpracovali, by vzniklo tolik odpadu, že nebylo, jak ho použít. „To bychom museli zabetonovat půlku Evropy, abychom to zpracovali. Bylo toho moc,“ vysvětluje Renata Sztanková.

Většinový akcionář skupiny Noen Jaroslav Veverka otázky magazínu Reportér přesměroval na bývalého jednatele Noen Recycling Martina Novotného s tím, že záležitosti okolo této firmy měl na starosti on; ten nám však  do uzávěrky neodpověděl. Na dotazy nereagoval ani Robert Fialka, vlastník druhé poloviny recyklačního projektu.

Jaká je tedy bilance recyklačního patentu profesora Drahoše? Ve výzkumné instituci léta vznikalo recyklační know-how, a to za použití veřejných prostředků. Výsledky byly označovány za úspěšné až převratné. O know-how projevila zájem jediná firma mimo obor a bez historie. V Česku nic nevzniklo. Český patent nakonec instituce prodala polské schránce jako papír na další dotaci. V Polsku nic nevzniklo. Patenty propadly. Bývalý šéf celé instituce a spoluautor vynálezu nejdříve hovořil o ukázkovém propojení vědy a průmyslu. Nyní o výsledku své práce vlastně nic neví. 

Tím výčet patentů Jiřího Drahoše nekončí.

5b8fe0079c40fce1a4472090 MEDIA_ITEM image

 

Sklo a knihy

Jaroslav Vozáb je majitelem rodinné společnosti Radan. Sídlí nedaleko Pardubic a věnuje se mikrovlnnému záření. Doma se jím dá ohřívat jídlo, v průmyslu tavit materiály, ale specializací Jaroslava Vozába je vývoj radarů: v armádní výzbroji má aktuálně tři věci. 

Před dvaceti lety spolupracoval Vozáb s ústavem vedeným Jiřím Drahošem na vývoji mikrovlnné sklářské pece. Radan měl na klíč dodat „železo“, tedy mikrovlnou pec. Akademici zase vyzdívku pece a postupy tavení, aby z toho bylo pěkné sklo. Vznikla první funkční pec a první konflikt. „První pec se dala na sklářskou školu do Kamenického Šenova, a já bych se hanbou propadl, v jakém stavu to bylo,“ vzpomíná Jaroslav Vozáb. „Akademici měli řešit tavicí kelímky, technické věci. Nevyřešili nic,“ vysvětluje.

Příjemcem grantů na vývoj pece a tavení skla byl Milan Hájek, šéf skupiny zabývající se v ústavu mikrovlnami. Ten také oznámil světový úspěch a začal patentovat vynález doma i v zahraničí. Podle Jaroslava Vozába to byl drahý nesmysl a patenty fungovaly jako čárky, za které akademici dostávali odměny. „Navenek vyhlašovali, jak je to skvělé, ale nebylo. Ano, na repliky středověkého skla plné bublin a nečistot to bylo dobré,“ říká. 

Byznysová očekávání akademiků však byla zřejmě vysoká. Milan Hájek, Drahošův kolega v ústavu, tehdy dokonce založil a zpočátku spoluvlastnil společnost Microwave Glass Technology. Neměla žádné zaměstnance a na webu ukazovala prototypy, které vyvinula a vyrobila společnost Radan. Nic nového nevzniklo. Patenty nechal ústav postupně propadnout. Americký patent ústav loni těšně před vypršením prodal za deset tisíc dolarů.

Závěr byl pro Jaroslava Vozába hodně hořký. Domluvil se přímo s ředitelem Drahošem, že mu ústav doplatí sto tisíc korun za vícepráce na vývoji mikrovlnných pecí pro ústav. Fakturu mu nikdy neproplatil, a jak Jaroslav Vozáb vzpomíná, z peněz, které nikdy neviděl, ale na papíře dostal, musel odvést daně a vyplatit společníka. „Tehdy jsem byl chudý jak kostelní myš. V nájmu, dvě malé děti a jezdil jsem škodovkou sto pět převrtanou na stodvacítku. Mohl mi tu fakturu vrátit, abych ji mohl vyřadit z účetnictví, ale to neudělal,“ vzpomíná s tím, že akademici dostali na vývoj pece granty v hodnotě okolo devíti milionů. Tavením skla se ještě krátce zabýval. Jiří Drahoš mu kvůli tomu volal. „Hrozil mi soudy, že porušuju jejich patent. Řekl jsem mu, jestli nechce i moje boty. Od té doby se mi neozval,“ říká.

Poslední kontakt to však nebyl. V srpnu 2002 přišly velké povodně, které zatopily spoustu archivů a knihoven. Jedna z firem, která ve vysoušení knih viděla příležitost, byl českolipský Bronteus. Jeho hlavním artiklem byly mikrovlnné sušičky dřeva. Jejich vývoj jim dělal právě Vozábův Radan. Majitel společnosti Bronteus Vladimír Slivka říká, že se sušením knih začali experimentovat, ale do žádného byznysu nakonec nešli. V Německu již podle něj existovaly hotové výrobky. Oslovil ho však již zmíněný Milan Hájek z Drahošova ústavu, že by si jeden prototyp sušičky půjčil na čtyři měsíce na testování. „Snad za tři čtyři týdny se objevila naše sušička v televizi, v tisku, že vyřešili problém a dali dohromady stroj na sušení knih, který právě představují,“ říká. „Ukazovali naši DIES 2V, ale mluvili o patentu a firmě pana Hájka,“ dodává Vladimír Slivka. A popisuje podobné kolečko, jaké dříve absolvoval Jaroslav Vozáb se sklářskou pecí. 

„Pan ředitel Drahoš mi oznámil, že je mohu dát k soudu. A, cituji, ,akademie má dostatečné fondy na právníky a nebojí se žádného soudního sporu‘,“ říká Vladimír Slivka. „My jsme byli firmička s deseti lidmi – a jděte do sporu s obrem s miliardovým rozpočtem,“ říká. Úplně pro sebe si to však nenechali. Časopis Reflex tehdy otiskl jejich reakci na článek o vynálezu inženýra Hájka, jak sušit zatopené knihy. 

„Pánové Vozáb a Slivka mají právo trvat na svém názoru, ale pravda byla jednoznačně na straně ústavu,“ reagoval nyní Jiří Drahoš bez dalších podrobností. 

Milan Hájek je již starší pán, v ústavu je veden jako emeritní vědecký pracovník. Na dotazy do uzávěrky neodpověděl. V časopisu Reflex tehdy reagoval, že na vynález sušení knih mikrovlnami přišel sám na jiném zařízení, firmě Bronteus nabídl zlepšení její sušičky a ta se snažila mu nápad vzít. Ke sporům se společností Radan se tehdy nevyjádřil, protože připravoval žalobu (která ovšem nikdy nepřišla).

 

A čedič

Milan Hájek dostal od Jiřího Drahoše před jeho odchodem z akademie medaili Františka Křižíka za zásluhy. Podle webu Akademie věd to bylo loni v březnu za „velké úspěchy v aplikovaném výzkumu“, zejména mikrovlnnou technologii tavení skla, tavení čediče pro výrobu vláken, sušení knih po povodních a recyklaci PET lahví. 

O těchto vynálezech již byla řeč – s výjimkou jednoho. Na to, jak tavit čedič v mikrovlnce a tahat z něj vlákno, přišel Milan Hájek s Jiřím Drahošem v rámci grantu na vývoj sklářské pece. Odborné zaměření Jiřího Drahoše bylo dost odlišné, věnoval se především aplikované matematice, výpočtům, jak se chovají plyny v kapalinách. Nezabýval se ani mikrovlnami, ani vlákny. On k tomu říká, že účast na vynálezu může být výsledkem okamžitého nápadu a debat nad ním. 

Čedič byl na přelomu tisíciletí žhavé téma. Očekávalo se, že rozšířená hornina se může stát zdrojem nových typů levných vláken. První patent dvojice autorů Hájek–Drahoš si od ústavu koupil Alexander Komanický, respektive jeho švýcarská společnost LeRoy Eclat. Komanický byl tehdy známou postavou divoké privatizace, stíhán byl za miliardové dluhy. Jako jeho asistent tehdy vystupoval pán, jenž si říkal Jiří Burda, o kterém bude řeč za chvíli. 

Za licenci na čedič slíbil Komanický zaplatit 1,6 milionu plus milion ročně. Podle informací od ústavu a vynálezců „zřejmě“ švýcarská společnost nic nezaplatila. Jiří Drahoš k tomu uvedl, že majitelem patentů byl ústav a on jako ředitel pověřil jednáním o licencích Milana Hájka coby svého zástupce a „patentového referenta“.

Komanický rychle zmizel a čedičové smlouvy přešly na nově vzniklou společnost Meltit. Společnost díky patentu od akademie získala místo a podporu v brněnském inovačním centru. Ale ani tentokrát z vynálezů nic nevyšlo. Podle ústavu zaplatil Meltit milion korun (z toho čtyřicet procent vynálezcům). V září 2005 se domluvili na konci spolupráce. 

Investorem a hlavním akcionářem v Meltitu byl na začátku Karel Bastl, jeden ze zakladatelů obchodníka s cennými papíry Atlantik finanční trhy. Hybatelem a schovaným spolumajitelem Meltitu však byl již zmíněný asistent Alexandra Komanického, který si říkal Jiří Burda. „Byl to fanda do vynálezů. Vždy se pro něco nadchl a myslel, že to musí vyjít,“ říká nejmenší z akcionářů Meltitu Jan Caha. 

Co bylo dál, to je dodnes předmětem zkoumání soudů. Jak vyšlo najevo, Jiří Burda používal více příjmení, ve skutečnosti se jmenoval Koutník. Schovával se před věřiteli a policií. Jako „Burda“ pomohl pro „inovativní“ společnost Meltit, přejmenovanou na Zbrojovka ZTM, vyjednat téměř pětadvacet milionů dotace. U ní je jediné jisté: je utracená, podle obžaloby to byl podvod. Obžalováni z něj byli lidé spojení s novými vlastníky firmy: Josef Drda, který zkoušel obnovit značku JZD Slušovice, a Ivan Adámek, asistent někdejšího senátora Františka Čuby. U soudu vinu odmítli, případ se letos vrátil na úplný začátek.

Ale zpět na akademii. V září a říjnu 2005 podal geolog Petr Jakeš kvůli čediči podnět komisi pro etiku vědecké práce AV ČR na Milana Hájka a Jiřího Drahoše. Obvinil je, že mu zcizili myšlenku vícekomorové pece pro tavení čediče, kterou si patentovali jako vlastní vynález. Podal i žalobu k Městskému soudu v Praze. V žalobě píše, že na nápadu pracoval od jara 2001, předběžně se domluvil na spolupráci s Milanem Hájkem. Na konci roku mu předal první nákresy. Ty podle něj Milan Hájek s ředitelem ústavu Drahošem použili k vlastnímu patentu v Česku. Jakeš se svými spolupracovníky získali patent ve Spojených státech. 

Již zesnulý Petr Jakeš kontaktoval i tehdejší vedení ústavu a akademie, jak vyplývá z jeho osobní korespondence. Patřil totiž mezi známé vědce a popularizátory vědy. Celý život se věnoval vyvřelinám, jako je právě čedič, část své kariéry strávil v laboratořích americké NASA. Krátce před smrtí oslovil i majitele společností Radan a Bronteus, vyvíjejících mikrovlnné pece, a požádal je o osobní svědectví před etickou komisí. „Ocenil bych Vaši přítomnost na komisi, protože stát proti Hájkovi a Drahošovi sám asi nebude nejpříjemnější zážitek – on totiž dokáže zapřít nos mezi očima,“ napsal Jakeš v půlce října. Záhy – na konci listopadu – zemřel a případ tím zřejmě skončil.

„Pan Jakeš neměl pravdu, k žádnému zcizení nedošlo, což by se u soudu jistě prokázalo. Po smrti pana Jakeše vzali spolužalobci žalobu zpět,“ uvedl Jiří Drahoš. Milan Hájek na dotazy do uzávěrky neodpověděl.

 

Epilog

Když Jiřího Drahoše oslovím při zmíněném rozdávání letáků na pražském Spořilově, uzemní mě jako zkušený politik. „Zajímavé je, že se o mé patenty zajímá také prezident Zeman. To vím určitě,“ říká. Ptám se, jakou to má souvislost s mými otázkami. „Já jen říkám, co se mi honí hlavou. Ta shoda okolností je možná pustě náhodná, anebo není,“ říká Jiří Drahoš. Namítám, že prezident může mít informace z první ruky, pokud by ho to zajímalo. 

Karel Trávníček, který kupoval jeho recyklační vynález, byl totiž v době Zemanovy vlády přímo u obchodu, který spojil Miroslava Šloufa a Martina Nejedlého. „O tom nic nevím. Pana Trávníčka jsem v životě neviděl. Možná se mihnul na akademii s ředitelem ústavu…,“ říká.

Zemanův poradce Martin Nejedlý navíc nedávno komunikoval přímo s manažerem Drahošovy prezidentské kampaně Jakubem Kleindienstem, jenž pracuje i pro jeho kampaň před senátními volbami. Stalo se tak večer v den Drahošovy porážky v druhém kole prezidentských voleb. „Byla to náhoda. Prý do toho baru chodí. Já jsem se to dozvěděl později, byl jsem vevnitř. Pan Kleindienst to tam uklidňoval, že vyhazovat někoho z baru není fér, když tam chodí. Byla to naprostá náhoda,“ říká Jiří Drahoš.

Náhody se skutečně dějí. Vedle baru Public Interest v centru Prahy, kam šli nejbližší spolupracovníci s Jiřím Drahošem zapít volby, bydlí Michal Horáček. Před druhým kolem Drahoše podpořil, věnoval mu i své billboardy a burcoval podporovatele proti Zemanovi. 

Říká, že si onen večer v poslední lednovou sobotu připadal jak ve filmu. „Přijedu domů, vidím Drahoše a jeho lidi, a před podnikem stojí Kleindienst s Nejedlým. Blbě jsem zaparkoval, za půl hodiny se vracím, a před podnikem pořád stojí Nejedlý a Kleindienst. Já tomu fakt nechtěl věřit,“ říká Michal Horáček.  

Po deseti minutách se se mnou pan profesor loučí. Až později si čtu předvolební leták, který jsem od něj dostal. Mezi třemi hlavními body, jimiž se Jiří Drahoš chce jako senátor zabývat, je podpora technologií šetrných k životnímu prostředí. Do toho jistě patří i recyklace PET lahví.

Galerie (4) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat