V Hamletově brnění. Hrát ve virtuální hře

Lidé

Nasadila jsem si helmu, do rukou vzala ovladače – a ve virtuální realitě jsem se přenesla na jeviště divadla, kde hraju Shakespearova Hamleta. Ačkoliv možnost sledovat představení z virtuálního hlediště existuje už dlouho, zahrát si v něm je unikátní věc. Tvůrce, designér her Jindřich Skeldal, sklízí s virtuálním Hamletem úspěchy doma i ve světě.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Je to velký kancelářský prostor, v němž pracují různí lidé, sdílený open space, jaký dnes můžete vidět na různých místech – neobvyklý je však jeho konec. Na několika metrech čtverečních tam blikají „majáky“ s infračervenými světly a lasery. Přicházím k nim a nasadím si na hlavu helmu, herní designér Jindřich Skeldal ji utáhne, dá mi do rukou ovladače – a najednou stojím v hledišti Mahenova divadla v Brně a zírám na prázdné pódium.

Virtuální realita mě přenesla daleko od sdílené kanceláře poblíž pražského Kačerova, takže téměř zapomenu na všechny lidi, kteří v ní sedí: přitom původně se mi před nimi nechtělo nic moc zkoušet.

Na sedačce ve virtuálním divadle přede mnou leží vstupenka. 

„Seber ji,“ slyším. 

„Jako normálně rukou?“ 

„Rukou s ovladačem, natáhni se pro ni. Stejně jako bys ji sebrala v reálném světě.“ 

Infračervená světla na majácích poznají polohu mojí ruky přes ovladač, dokážou také lokalizovat hlavu v helmě opatřené senzory. 

„Teď se otoč,“ dostanu další pokyn. 

Přede mnou se znovu objeví herní designér Jindřich Skeldal, respektive jeho virtuální podoba, která mi dává instrukce, co mám dělat. „Tak dlouho jsme lidem vysvětlovali, co mají dělat, až nás napadlo přidat do hry takové ‚digital me‘, digitální já,“ říká mi. Poslouchám jeho výklad a zarazím se, když mě vyzve, abych vstoupila do Hamleta. 

 

Přede mnou stojí muž, do kterého se mám cvičně vtělit. Udělám krok dopředu s pocitem, že Hamleta určitě kopnu, že do něj narazím. Ale ne, jde to, procházím jeho brněním, respektive šermířským oblekem. Podívám se dolů – moje ruce vůbec nevypadají jako moje ruce. Je ze mě Hamlet. Tedy ne úplný, třeba nohy nemám vůbec. „Ty jsme ještě neudělali,“ říká designér Jindřich, autor virtuálního představení.

Začíná se hrát. Postavy kolem mě začnou mluvit. Místo odříkávání replik věty pouze „odmačkávám“; vypadá to tak, že na čtecím zařízení přede mnou běží zdola nahoru text slavné divadelní hry Williama Shakespeara, a když moje replika dojede mezi dva řádky, zmáčknu tlačítko na ovladači a promluvím; respektive promluví Hamlet, v jehož těle stojím. Když nestihnu odmáčknout repliku včas, hra se zastaví. „Zatím jsme mluvení vyřešili takhle. Taky proto, abychom lidi netrápili alžbětinskou angličtinou.“ 

Českou verzi nyní autor virtuální hry neplánuje, angličtina se hodí k univerzální prezentaci. Skeldalova práce vzbuzuje zájem na českých i mezinárodních akcích. Coby odměnu za první místo v pražské herní konferenci Game Developers Session získal Jindřich Skeldal možnost účastnit se akce pro herní vývojáře v Londýně, v britské metropoli už ostatně před časem po jiné prezentaci projevilo o hru zájem i slavné Muzeum voskových figurín Madame Tussaud. „Návštěvníci by si mohli zahrát ve filmu po boku některé z celebrit,“ vysvětluje Jindřich Skeldal. Se svým výtvorem byl i na herní výstavě v Birminghamu, na Tureckém týdnu inovací a podnikání byla hra předabována do turečtiny, projekt předvedl také na mezinárodním festivalu animovaných filmů Anifilm a jednal s Národním divadlem v Praze, zda by bylo možné zrekonstruovat některou ze slavných historických divadelních her nebo převést do virtuální reality nějaký soudobý kus a pak ho využívat ve školách.

 

Teleportovat se na balkon

Část Hamleta, kterou jsem právě ve virtuální realitě zažila, byl tutorial, interaktivní návod k použití. Jakžtakž jsem se v něm naučila pohybovat a vystupovat – nyní se mi nabízí virtuální prohlídka Mahenova divadla v Brně. „Jestli jsi ve virtuální realitě poprvé, pak to stojí za to,“ říká můj průvodce. Rozhlédnu se a z nabídky míst k prohlídce vyberu galerii, která je skoro u stropu. Zmáčknu tlačítko a teleportuju se nahoru. Instinktivně se nakloním dozadu, abych nepřepadla přes zábradlí dolů. Je to opravdu vysoko, tedy „virtuálně vysoko“.

Prozkoumám další kouty budovy a poté se teleportuju do hlediště, kde mám možnost sledovat představení jako divák. Pak se zase hrnu zpátky na jeviště hrát. 

Právě v tomhle je hra výjimečná. Divadlo ve virtuální realitě, které můžete sledovat jako divák, už dávno existuje, možnost zahrát si v něm je však v technickém světě novinkou. Herní designér Jindřich Skeldal staví uživatele do ústřední role. On je ten, na koho se ostatní dívají, on musí hrát, je součástí a hybatelem dění. 

Z nabízených rolí poslední scény z Hamleta, kde hlavním dějem je souboj Hamleta a Laerta, volím Hamletovu matku. 

„Budeš hrát královnu Gertrudu?“ ptá se Jindřich. 

„No jasně, je to jediná ženská role.“ 

„Aha, dobře. V téhle roli celkem dlouho jen sedíš na trůnu (ve skutečnosti tedy na kancelářské židli), což je na rozkoukání vlastně výhoda, omrkneš celou scénu a pak si vybereš něco akčnějšího.“ 

Největší akcí v roli Gertrudy je, že vytrhne Claudiovi pohár s otráveným vínem určeným Hamletovi, napije se a mrtvá padá k zemi. „Fakt tam mám spadnout?“ ujišťuju se. „Máš, ale opatrně.“ Padám ze židle na zem a pečlivě se rovnám do siluety mrtvé královny. Na osazenstvo skutečné kanceláře si už ani nevzpomenu, jsem přece na jevišti divadla. Ukázněně ležím až do chvíle, kdy se rozezní potlesk. Zvednu se, usmívám se, rozhlížím se po osvětleném divadle a samozřejmě se ukloním. Osazenstvo kanceláře si možná myslí, že jsem cvok, ale to mě teď, tady na virtuálním jevišti brněnského divadla, vůbec netrápí. 

Můžu si vybrat další postavu a scénu si zopakovat z jiné perspektivy. Kromě lokace pouštím z hlavy už i gender, odehraju šermířskou scénu v roli Hamleta. Občas mi uteče nějaká drobnost, třeba že jsem si měla přehodit fleret z ruky do ruky, k čemuž mě nabádají bílé symboly rukou, které se žlutě rozzáří ve chvíli, kdy zaujmu správnou pozici. Když udělám chybu, divadlo zastaví, siluety některých diváků se zbarví do červena, a já ztrácím body. Totéž se děje, pokud nestihnu včas odmáčknout, tedy říct, svůj text. Ve chvíli, kdy zase stíhám hrát plynule a bez chyb, se siluetám diváků vrací tmavá barva. 

Podle barvy publika na konci hry také poznám, jak se mi dařilo. „Tahle hra by neměla mít skóre, ale nějaké hodnocení jsem tam nakonec přece jen dal,“ říká autor. 

Počítačové hry vytváří Jindřich Skeldal už dvacet pět let. „Většinou jde o to, nasbírat body, někoho zabít, postřílet, někam vyskákat a odměnu mít ve skóre nebo číselném ohodnocení. U virtuálního divadla ale není tohle vnější hodnocení důležité, jde o to, něco dokázat nebo překonat, o vnitřní zážitek.“  

 

Zpět na Kačerov

Napoprvé toho bylo celkem dost, samotná scéna má sice jen šest minut, nicméně v různých rolích a spolu se zácvikem a prohlídkou jsem ve virtuální realitě už skoro půl hodiny. Sundávám si helmu a opět se vrátím do kanceláře v Praze 4.

To, co jsem si právě zkusila, je výsledek zhruba půlroční práce – nápad je pak starý dva roky. 

Jde o prototyp, na kterém Jindřich Skeldal mimo jiné zkouší reakce a chování lidí. Zjistil tak třeba, že někteří si při hře odmítají lehnout, což je v Shakespearově scéně, kde nakonec všichni zemřou, jistý problém. 

Zkusit si Hamleta ve virtuální realitě ovšem přicházejí i lidé s různými hendikepy, a tak Jindřich promýšlí, jak vyjít vstříc všem. 

„Díky realistické grafice lidi často zapomenou, že jsou v malém a ohraničeném prostoru, a odcházejí nám z kanceláře, “ vypráví Jindra. „A to i přesto, že fyzické herní pole je ohraničené svítící modrou mříží. Prostě je to pohltí.“

Nejlepší ohlasy má od teenagerů. „Rychle se zorientují v ovládání, a pokud přijdou ve skupině, výborně se baví.“ Rodiče je – respektive jejich počínání ve virtuální realitě – sledují na obrazovce, a pak se také osmělí. Pro malé děti Jindřich virtuální realitu příliš nedoporučuje, jemná motorika se vyvíjí až do jedenácti let a není prozkoumané, jaký vliv tahle zkušenost může mít. Definitivní rozhodnutí sice nechává na rodičích, svým dětem by však hru zatím nepovolil. 

 

Sejdeme se na jevišti

Původní plán byl udělat Hamleta celého, ale ukazuje se, že lidé nejsou schopní ani ochotní strávit ve virtuální realitě tak dlouhou dobu. Určitě ne napoprvé. „Jde o zvyk. Ze začátku jsem toho měl po čtvrt hodině dost, a teď už pro mě hodina nic neznamená.“ 

Nicméně i na krátkou scénu z Hamleta bylo potřeba spolupracovat kromě programátora a grafiků, kteří tvoří stálý tým, také s režisérkou, choreografem a herci. Někteří z nich pracují pro Prague Shakespeare Company, takže hru znají (a hráli ji) v původním, anglickém jazyce. „Tři dny jsme to secvičovali, a pak jsme šli do motion capture, který se při filmech využívá k záznamu pohybu. Tam to sehráli všichni najednou.“  

Další záměr, na jehož vývoj Jindřich zatím hledá investora, je představení prodloužit a přidat režiséra, simulovat herecký zážitek se vším, co technologie dovolí. Uvažuje o reálné simulaci, kdy by klient „chodil“ i na čtené a hrané zkoušky, stejně tak na individuální konzultace, a prošel by celým procesem až po generálku a premiéru.

Z původního nápadu vykrystalizovaly dva herní módy. První, takzvaný realistický, kdy si herec na jevišti dělá, co chce: nikde se neobjevují symboly naznačující, co provést dál, herec se vše naučí a bude i mluvit. Nasimulované jsou i reakce publika a ostatních herců, kteří by byli schopni při hercově selhání reagovat improvizací, tak jako v opravdovém divadle. 

To, co jsem vyzkoušela já, je ovšem takzvaný arkádní mód, založený na vzorci pro počítačové hry. Tato varianta je jednodušší na výrobu i předvádění. Ostatně lidé, kteří si přijdou zahrát, nemají čas a často ani chuť secvičovat nějaký scénář, chtějí se bavit. 

„Zatím je to pořád zábava pro jednoho člověka,“ říká Jindřich. Chtěl by však přidat i multiplayer, jenž by umožnil, aby se ve virtuální realitě mohlo najednou pohybovat několik osob. „Na jedno digitální jeviště se pak bude moci připojit více lidí, kteří ani nemusejí být v jednom městě. Sejdou se na virtuálním jevišti, rozeberou si role a hrají spolu, zatímco zbylé postavy řídí počítač,“ vysvětluje. „Nebo se jich sejde víc a rozeberou si všechny role, včetně detailů, kdy třeba postava čeká na repliku v zákulisí. Multiplayer bychom rozšířili i do publika, lidi by se mohli připojit, sednout si a dívat se na vaše výkony.“ 

Tím ale plány nekončí. „Další krok je, že už by se nehrála prefabrikovaná hra, kterou secvičili profesionální herci a vy ji rozebíráte s režisérem a choreografem, ale mohli byste secvičit vlastní hru. Měli byste různé virtuální kostýmy a mohli byste obléknout herce, sestavit vlastní scénografii, secvičit hru a pozvat do publika kamarády.“ 

Jestli se to podaří, vyberu si hlavní ženskou roli.

 

 

Brány Skeldalu
Jindřich „Rohlík“ Skeldal je tvůrcem počítačových her i autorem fantasy knih.
Jestli vás v devadesátých letech zajímaly počítačové hry, může vám tvář Jindřicha Skeldala připadat povědomá. Moderoval tehdy v České televizi pořad Game Page, to se ale ještě jmenoval Jindřich Rohlík. Při studiu na ČVUT, na fakultě elektrotechniky se zaměřením na počítačovou grafiku, vytvářel a programoval hry, působil také jako redaktor odborných časopisů. Po ukončení studia se chtěl naplno věnovat tvorbě počítačových her a vytvořil tak hry Colony 28 a Brány Skeldalu.
Na svém blogu s názvem Světlu vstříc popisoval nejprve skutečné příběhy, později začal psát fantasy. Výsledkem jsou zatím tři knihy v tištěné podobě. Dvě jsou z tetralogie Brány Skeldalu, vydání dalších autor připravuje, děj je daný hrou: existuje legendární ostrov, na němž bohové odpočívali poté, co stvořili svět, ostrov však má problémy a skupina dobrodruhů vyráží na pouť, aby je vyřešila. 
Na přání svojí manželky Barbary si po svatbě změnil jméno podle první počítačové hry, kterou vytvořil.
S novým jménem se chystá vydat další knihu, tentokrát však obsah nesouvisí s vývojem her. Román je založený na skutečném příběhu gorily Pong, která se přes Katar dostala do pražské zoo a zemřela při povodních v Praze v roce 2002.
Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement