Muž, který sehnal Modrého Mauricia

Post Image

Muž, který sehnal Modrého Mauricia

Play icon
24 minut

foto Tomáš Binter

Čím to, že se dospělí lidé, hlavně tedy muži, hodiny obdivně sklánějí nad maličkými barevnými papírky? Čím to, že si o nich dokážou celé dny zaníceně vykládat? Čím to, že zoufale touží je vlastnit, platit za ně statisíce, miliony? Filatelie, tedy sběratelství známek, z hlediska dějin lidstva obor relativně mladý, je záležitostí, která člověka buď nechá chladným, nebo jej absolutně pohltí. David Kopřiva patří do druhé skupiny. Samozřejmě.

Historka. Objeví se člověk, který chce Modrý Mauricius. Nejslavnější známku světa, nějakých sto sedmdesát let starý papírek s rytinou britské královny Viktorie. I ten, komu filatelie nic neříká, nejspíš ví, co je Modrý Mauricius, tak jako ví, co je Mona Lisa nebo Mount Everest.

No a tenhle člověk, který po Mauriciu zatouží, je shodou okolností Čech, podnikatel s fůrou peněz. Obrací se na Davida Kopřivu, jednoho z nejerudovanějších filatelistů v zemi, sběratele, zprostředkovatele obchodů a také soudního znalce v oboru. Kopřiva, ročník 1967, je takový ten typ, co bez váhání vystřelí datum vydání první známky ve středně důležitém švýcarském kantonu nebo rok čtvrté poštovní reformy v Rakousku-Uhersku.

„Asi ho neseženeme, co,“ říká o Modrému Mauriciu podnikatel s fůrou peněz.

„No, asi ne,“ říká Kopřiva.

A začíná se pídit.

Ono to totiž není vůbec jednoduché. Modrých Mauriciů se na planetě zachovalo jen dvanáct. Některé jsou v institucích, třeba v muzeích v Haagu, Berlíně, Stockholmu, taky v Poštovním muzeu přímo na Mauriciu, jeden exemplář je i ve sbírce britské královské rodiny. Na trhu jich je tedy potenciálně jen pár, možná tři čtyři…

David Kopřiva kontaktuje své známé filatelisty-zprostředkovatele po celém světě. Nějakou dobu se nic neděje, až se najednou zjistí, že jeden vlastník Mauricia, jakýsi muž ze Singapuru žijící v Londýně, by asi i prodal.

Sám známku koupil o pět let dřív za milion liber, teď žádá tři miliony dolarů (pro úplnost dodejme, že se píše rok 2016). Čili si přirazil víc než sto procent, což je, jak říká Kopřiva, strašné. Český zájemce reaguje ve stylu „absolutní nesmysl, tolik nedám. Dám tolik a tolik a ať mi to sem laskavě přivezou.“ Což ale taky nejde. A tak začíná vyjednávání, pěkně krůček po krůčku. David Kopřiva je v kontaktu se zprostředkovatelem, ten je v kontaktu s dalším zprostředkovatelem a ten s dalším, prostě řetězec mezi kupcem a prodávajícím je dlouhý, celá věc krajně diskrétní a osobně se nepotká skoro nikdo s nikým, až na situace, kdy se Kopřiva sbalí, letí do Londýna, sejde se se svým kontaktem v hotelové restauraci, na lístečky napíšou cifry, vymění si je, protočí panenky a Kopřiva zas jede na letiště, aby se za týden vydal do Ženevy, kde to proběhne víceméně stejně.

Ne, není to vždycky takhle, se známkami se obchoduje i na aukcích, prodávají je specializované firmy, zkrátka jde to různě, ale zrovna tahle operace jede dost staromódně.

Čili vyjednání běží, trvá už měsíce, z obchodu několikrát úplně sejde. Aby toho nebylo málo, o operaci se dozvídá jakýsi zprostředkovatel z Dallasu a začne se do ní montovat s vlastními nabídkami. Vzrušení se stupňuje, tlak sílí, majitel známky vzkazuje Čechům: Máte měsíc, pak dám šanci Dallasu. Jedná se dál. O každých deset tisíc dolarů. V kontextu tří milionů drobné, ale co je doma, to se počítá.

Nakonec se však obě strany skutečně dohodnou.

A teď – kde a jak to provést?

V Londýně. Známka letí ze Singapuru, veze ji kurýr v kufříku s řetízkem.

Mezitím česká strana převádí peníze na konto majitele. Přes korespondenční banku v Americe, která ovšem udělá chybu a peníze se vracejí. Jenže v tu chvíli už je kufr s řetízkem ve vzduchu, takže muž ze Singapuru na moment nemá „v ruce“ ani peníze, ani známku.

Co teď?

Peníze se narychlo posílají znovu, pot na čele, nervy na pochodu. Celou operaci naštěstí garantuje slavná ženevská aukční firma David Feldman. Garant je zásadní, bez něj do tak velké operace nikdo nepůjde.

Druhý převod peněz se podaří. Všem zúčastněným klesá tlak – a jeden z dvanácti Modrých Mauriciů světa se ocitá v českých rukou.

I s provizemi za víc než pětasedmdesát milionů korun.

„Strašný nervy,“ konstatuje David Kopřiva.

Přečtěte si také

Matfyz, tenis, holky

První známku dostal ve druhé třídě, za jedničku v žákovské mu táta věnoval mořského koníka, nejspíš z Bulharska nebo Jugoslávie. „Otec byl sběratel a mně se to hrozně líbilo. Ve známkách bylo všechno, co jsem měl rád. Zeměpis, historie, významné události,“ vzpomíná Kopřiva.

Filatelie byla v komunistickém Československu velmi rozšířená. „Částečně to bylo nedostatkem jiných podnětů a částečně tím, že ty věci opravdu byly zajímavé, byly z daleka, něco vyprávěly. Navíc režim drobné sběratelství podporoval, měla to být lidová zábava. Svaz československých filatelistů byl součástí Národní fronty, pořádaly se obrovské výstavy…“

Obchodovalo se na filatelistických burzách. A obchodovalo se i soukromě, často ve velkém. „Šlo o nedovolené podnikání, takže trestný čin, ale soudruzi přivírali oči, protože v tom sami taky jeli. Občas někoho exemplárně chytili a na chvíli zavřeli, ale dvacet dalších nechali být. Znám lidi, kteří v osmdesátých letech na známkách vydělávali tolik peněz, že je ani nedokázali utratit,“ říká David Kopřiva.

Sám v té době chodil na gymnázium, po nocích skládal rohlíky do bedýnek v pekárně v pražských Vysočanech, a jakmile za svítání dostal stovku na ruku, odjel do pasáže U Nováků ve Vodičkově ulici, kde byla filatelistická burza. „Některé známky se tam daly koupit stokrát levněji než dneska,“ vzpomíná. Na burzu chodili i staří sběratelé, pamětníci první republiky. „Vyprávěli, jak za nimi chodily jeptišky, které v klášterních registraturách odlepovaly z dopisů rakousko-uherské jedničky a dvojky, svazovaly je po sto kusech gumičkou a prodávaly za deset korun. A filatelisti jim říkali: Sestry, noste ty dopisy celé, pak jsou známky cennější! Mimochodem, dneska za 100 žlutých rakousko-uherských jedniček dáte i dvě stě tisíc.“

Po gymplu šel David Kopřiva na matematicko-fyzikální fakultu. Kromě studia, které bylo těžké, se věnoval zejména tenisu a holkám, a známky tak načas odsunul na vedlejší kolej. Zkraje devadesátých let ale začal jezdit do zahraničí – a pochopil, jak obrovský svět filatelie ve skutečnosti je a jak velké peníze se v něm točí. Opustil tedy svůj původní životní plán, že bude vysedávat v matematickém ústavu v Jilské ulici, bádat a umírat hlady, a vydal se po cestě malinkých barevných papírků.

Přečtěte si také

Vzhůru nohama

A ony doopravdy umějí být fascinující. Další příběh, tentokrát přes sto let starý. V pátek 10. května 1918 vydala pošta Spojených států novou známku. Dvojbarevnou (!), s červeným okrajem a modrým obrázkem dvojplošníku Curtiss JN „Jenny“. Nominální hodnota 24 centů (šlo o vysoký tarif za leteckou přepravu), náklad statisíce kusů. Víceméně normálka, ale někteří sběratelé zbystřili, protože když je něco dvojbarevné, musí se to přece tisknout nadvakrát, tudíž se zvyšuje možnost tiskové chyby. A šotek může být ve filatelii terno.

Známky dorazily na pobočky po celých USA následující týden. V úterý čtrnáctého se pak na svou poštu v centru Washingtonu, D.C., vydal i William T. Robey, ani ne třicetiletý úředník firmy Hibbs and Company, nadšený filatelista a prokazatelně i jeden z těch, kdo doufali v tiskovou chybu. Jak přesně se věci toho dne seběhly, není známo, ale přibližně se odehrálo toto: „Robey už měl na poště známého, který mu každý měsíc dával stranou několik archů nově vydané známky, aby si z nich sběratel mohl vybrat. Což se stalo i tentokrát. A jak se tak Robey archy probíral, najednou vidí, že na jednom je doopravdy chyba, letadlo je vytištěné vzhůru nohama,“ popisuje David Kopřiva. Robeymu se „zastavilo srdce“ (vzpomínal později). Rychle arch koupil (za 24 dolarů) a odešel. Ještě toho odpoledne kontaktoval své známé sběratele, začal „lov“ na Obrácenou Jenny, pošta prý dokonce prodej známky na několik hodin zastavila, aby se zjistilo, zda se někde nenajdou další chybotisky. Nenašly. Jediný stokusový arch vlastnil William T. Robey.

Dnes se jedna Inverted Jenny, když je v hezkém stavu, prodává za milion dolarů.

Přečtěte si také

Neděle na břehu Temže

Idea poštovní známky je tak jednoduchá, až by se zdálo, že musí být stará pomalu jak lidstvo samo. Jenže omyl. První nalepovací poštovní známka na světě pochází až z května 1840. Autorem myšlenky, respektive celé tehdejší poštovní reformy, byl jistý Rowland Hill, anglický učitel a inovátor. Tvrdil, že poštovní systém je zmatený, nespolehlivý a drahý, a že když se celkově zjednoduší a zlevní, lidé – i ti chudší – si začnou víc dopisovat a profit královské pošty se v konečném důsledku zvedne. „Faktem je,“ říká David Kopřiva, „že do té doby byl v placení poštovních poplatků chaos, nebál bych se ani výrazu bordel. Některé dopisy platil napůl odesilatel a napůl příjemce. Jiné zas jen příjemce, a to podle vzdálenosti. Některé dopisy se neplatily vůbec, protože byly úřední… V Rakousku-Uhersku to pak byl megabordel, jedna poštovní reforma za druhou, dokonce ještě v době, kdy už v Británii dávno jely známky.“

Ač britští úředníci Hillovu ideu zprvu odmítali jako příliš divokou, nakonec dostala šanci – a prvního května 1840 vydala královská pošta Penny Black, černou známku s profilem královny Viktorie. Ta se lepila na všechny běžné dopisy – bez ohledu na vzdálenost – jako jednoduchý důkaz, že poštovné bylo zaplaceno. A Hillova předpověď se naplnila, do roka se počet odeslaných dopisů v Británii zdvojnásobil.

Načež se myšlenka poštovních známek začala šířit do dalších zemí: „V roce 1843 vydali první známky Švýcaři a Brazilci, v roce 1847 pak Američané a o dva roky později Francouzi. První rakousko-uherská – a tedy i naše – známka je z června 1850,“ říká Kopřiva s tím, že zhruba v roce 1860 se známky používaly už v devadesáti zemích.

A tou dobou už jela i filatelie. Založila ji šlechta, francouzská a anglická, což dá rozum, protože právě šlechtici měli čas a peníze, cestovali a posílali si dopisy. Navíc obě země byly koloniálními mocnostmi, poštovní výměna tedy probíhala ve velkém. Nicméně pozoruhodný je genderový rozměr. V Anglii to, jak říká David Kopřiva, „postihlo hlavně muže. Chlapi se o nedělích scházeli na břehu Temže, vyměňovali si známky, bavili se i hádali, začali obchodovat. Několikrát je dokonce rozháněla policie, psalo se o tom v novinách.“ Počátky filatelie ve Francii byly naproti tomu i ženskou záležitostí. „Dámám chodily dopisy, ony si odlepovaly známky, vkládaly je do alb velkých jako pudřenka a nosily to po pařížských kavárnách, kde si to vyměňovaly.“ Jenže postupem času ženský element slábl, až zeslábl docela. Z filatelie se stala skoro výhradně mužská disciplína. A je to tak vlastně dodnes.

Přečtěte si také

S rodokmenem

Co vlastně činí známku cennou? Stáří, jistě. Počet. Když se něčeho dochová patnáct kusů, je zřejmé, že to bude stát víc, než kdyby se dochovaly tři tisíce. Pak také stav. Je známka úplně čistá, nepoužitá? Nebo odlepená z obálky? Anebo se prodává i s původním dopisem?

Roli hraje estetika. A samozřejmě příběh. A to nejen ten velký, o okolnostech vzniku celé edice, ale i konkrétní příběh daného kusu a jeho filatelistické „kariéry“. „Dnes se známka prodává i s ‚rodokmenem‘. U těch dobrých se ví i sto padesát let zpátky, kdo je měl, kolik za ně dal, kdy umřel, kdy to dostal někdo jiný, kdy se to prodalo, ukradlo, ztratilo, našlo… V dějinách se známky kradly, dokonce se kvůli nim vraždilo. To už se nestává, ale tyhle příběhy zůstávají součástí rodokmenů,“ říká Kopřiva.

Hlavní je pochopitelně poptávka. U některých známek je stabilní, zkrátka Modrého Mauricia, Obrácenou Jenny nebo kulaté známky z Britské Guyany, které dostaly podle cívek na bavlnu přezdívku Cotton Reels, by chtěl každý. Ale i ve filatelii se objevují trendy, módní vlny. „Funguje tam normální psychologie byznysu jako na akciovém trhu. Najednou všichni po něčem jdou, ceny vyletí a za nějakou dobu může zájem zas opadnout.“

Příklad? Čína. „Před třiceti lety najednou všichni začali sbírat čínské známky. Západ jako by zjistil, že jich není úplně moc, například proto, že v komunistické Číně dlouho platilo, že každý, kdo umí psát, je v podstatě třídní nepřítel. Takže třeba známky s Mao Ce-tungem doopravdy jsou poměrně vzácné,“ vysvětluje Kopřiva. „Začali to nakupovat Angličané, Němci, pak se probrali i samotní čínští sběratelé, kterých je dvacet milionů, a cena čínských známek vylétla o tisíce procent.“

Načež vlna opadla – ale cena nikoli.

A to je další rozměr filatelie. Nemusíte být nadšenec, který hltá historii a rodokmeny známek.

Stačí, když se poradíte s někým erudovaným – a známky se pro vás mohou stát investičním artiklem. „Víc než stopadesátiletá zkušenost říká, že známky se ve všech krizích chovají dobře. Války, epidemie, hypoteční nebo ropné krize, inflace… Známky, ty dobré, vždycky rostou, třeba hypoteční krize z let 2008–2009 některé ‚nakopla‘ o 300 procent,“ vysvětluje David Kopřiva. Výhodou filatelie je dostupnost obrovské spousty dat. Existují detailní cenové grafy, archivy aukčních výsledků, expertní údaje o pravosti, jakosti, všemožné indexy, stohy odborné literatury… Kopřiva upozorňuje, že investiční smysl dává jen asi pět procent známek, které kdy kdo na světě vydal, ale i to je strašně moc, vždyť titulů jsou statisíce. „Jen pro dokreslení toho, jak velký svět filatelie je… Sběratelů je na planetě nějakých sedmdesát milionů a roční obrat trhu činí odhadem až patnáct miliard dolarů.“

A jak si v tomhle ohromném světě stojí Česko? „Skvěle. Tradice české filatelie sahá do dob Rakouska-
-Uherska, výborně se jí pak dařilo za první republiky, kdy tu byly fantastické sbírky. Poté nastaly horší časy, spousta známek se v různých vlnách vyvezla ven. Před válkou, za války i po ní, potom samozřejmě před komunisty. Ale posledních dvacet třicet let to lidé zas vozí zpátky, a jak společnost bohatne, nakupují se i nové věci,“ říká Kopřiva s tím, že v českých rukou jsou kromě Modrého Mauricia ještě tři Červení, neméně vzácní, a mnohé další pecky.

Čímž se vlastně dostáváme zpátky k nejslavnější známce na světě, Moně Lise a Mount Everestu filatelie.

Přečtěte si také

Modrý Mauricius

Mauricius je ostrov v Indickém oceánu, východně od Madagaskaru. Býval britskou kolonií – a s koloniemi se to vždycky mělo tak, že oproti centru mívaly v zavádění novinek jisté zpoždění. Jestliže se tedy na Britských ostrovech poštovní známky používaly už od roku 1840 (Penny Black), vzdálené državy na své barevné papírky ještě řadu let čekaly.

Traduje se, že za vznikem Modrého Mauricia stojí manželka tehdejšího ostrovního guvernéra, která v hlavním městě Port Louis pořádala ples a potřebovala rozeslat pozvánky. „Ale to je pravda jen částečně. Ve skutečnosti je za vznikem těch známek potřeba zavést poštovní systém jako v Británii. Všude samé plantáže, obchodníci, pořád se něco psalo a někam posílalo. A guvernér si řekl: Zjednodušme to, udělejme si vlastní známky, protože těch dovezených z Londýna se dočkáme bůhvíkdy,“ popisuje Kopřiva.

Na Mauriciu měli jediného rytce, jmenoval se Joseph Osmond Barnard. Narodil se v Portsmouthu, ale v roce 1838 přijel na Mauricius a už tam zůstal. „A tenhle pan Barnard vyryl na měděnou destičku portrét královny Viktorie z profilu a pak se to tisklo, červená jedno­pennyovka a modrá dvoupennyovka. V prvním nákladu obojí po pěti stech kusů.“ To bylo v září 1847 a faktem je, že část známek byla skutečně použita na pozvánky na slavnostní ples.

Jenže tím story nekončí.

Známky se na Mauriciu tiskly dál, později se staly součástí prvních sbírek. A sběratelé si poměrně brzy všimli, že na některých z nich je nápis „Post Office“ a na dalších, jinak identických, nápis „Post Paid“.

Co to? Nejdřív se myslelo, že ten rozdíl nic neznamená. Ale pak tehdejší filatelisté zjistili, že Modrých Mauriciů s nápisem „Post Office“ je strašně málo. Což se stalo nějak takhle: „Nápis Post Office byl na úplně první emisi Modrých Mauriciů. Když náklad došel a bylo potřeba vytisknout nové, rytec Barnard si řekl, že logičtější by byl nápis Post Paid, tedy poštovné zaplaceno. Vzal novou destičku, vyryl dvanáct známkových polí a z toho se pak tisklo celá léta. Výsledkem je, že ty původní známky s nápisem Post Office jsou ty úplně nejvzácnější,“ vysvětluje Kopřiva.

Post Office je těch dvanáct dochovaných kusů.

A Post Office je i ten v českých rukou, ten za pětasedmdesát milionů.

Podpořte Reportér sdílením článku