Nejslavnější socha koně v Česku: Myslbek živého modela Arda uklidňoval cukrem

Začněme právě aktuální výstavou Myslbekova díla v pražském Obecním domě. Kde se vzal nápad ji zorganizovat?

Víte, Myslbek je zakladatelem moderního českého sochařství a autorem našeho národního pomníku na Václavském náměstí – a přesto je, zdá se mi, trochu opomíjený. Vloni uplynulo sto let od jeho úmrtí a já si říkala, že by si prostě nějakou tu výstavu zasloužil. Připravovali jsme ji osm měsíců, velmi vydatně mi pomáhala má kamarádka Iveta Musilová.

 

Dominantou expozice je socha Oddanosti, kterou jste si půjčili ze Staroměstské radnice. Váží půl tuny…

To ano! Převáželo ji osm chlapů ze stěhovací firmy Stahl a musím říct, že měli co dělat. Původně jsme do Obecního domu chtěli dostat ještě bronzovou variantu sochy Lumír a píseň, která je taky na radnici, ale je tam přidělaná napevno a my se báli, abychom ji při manipulaci nepoškodili. Takže jsme zůstali jen u Oddanosti.

 

Co dál je na výstavě k vidění?

Celkem třináct soch včetně velmi zajímavé busty samotného Myslbeka. V roce 1901 si ji u něj objednal jeho přítel, architekt a mecenáš Josef Hlávka. Jinak by Myslbek autoportrét nedělal, on byl dost skromný a neviděl důvod, proč by měl sám sebe zvěčňovat. Na Hlávkovo přání ale bustu vytvořil a na podstavec zvěčnil svou maminku a blízké přátele: manžele Hlávkovy, básníky Julia Zeyera a Jaroslava Vrchlického, rodinného lékaře profesora Thomayera a právníka doktora Stupeckého.

 

Na výstavě jsou i obsáhlé informační panely, které jste dávala dohromady vy a které jsou plné vzpomínek a zajímavostí. Slyšela jsem, že jste kvůli tomu strávila spoustu času v archivu…

Ano, v archivu Národní galerie, kde je o Myslbekovi mnoho materiálu z archivu naší rodiny. Můj dědeček Jiří, Myslbekův syn, si totiž přál, aby všechno bylo přístupné veřejnosti, proto materiály kdysi věnoval právě Národní galerii. Mimochodem, tenhle děda Jiří pro mě, když jsem byla malá, sepsal vzpomínky na svého tatínka. Je to 87 stránek plných intimních rodinných momentů i vtipných historek. I z těch jsem při přípravě výstavy čerpala. V archivu Národní galerie jsem hledala hlavně fotky.

 

Narazila jste na nějaké, o nichž jste předtím neměla tušení?

To ani ne. Spíš na takové, o nichž jsem věděla, že existují, ale nikdy jsem je neviděla. Například snímky z doby, kdy vznikal Myslbekův Krucifix (který je umístěný na hrobce rodiny Ringhofferovy v Kamenici – pozn. aut.). Myslbek byl velmi důsledný a v rámci přípravy chodil do patologického ústavu studovat anatomii mrtvého mužského těla. Dokonce tělo se svolením šéfa ústavu nechal zavěsit tak, jako by bylo na kříži.

 

Čí je to svinstvo?

Josef Václav Myslbek se narodil v roce 1848 v Praze, tatínek Václav byl malíř pokojů, maminka se jmenovala Antonie, za svobodna Adamcová. Četla jsem, že původně se Myslbek měl stát ševcem.

Fakt je, že se o tom v rodině uvažovalo. Myslbek byl velmi výtvarně nadaný, od malička krásně kreslil. Mimochodem, málo se ví, že kreslil hlavně koně. Nicméně když mu bylo čtrnáct a skončil reálku, rodina neměla prostředky, aby šel studovat. Muselo se tudíž rozhodnout, co bude dělat, a ševcovské učení byla jedna z hlavních variant. Myslbek později vzpomínal, že tehdy chodil po ulicích, díval se do výloh s obuví a říkal si: Jestli se stanu ševcem, pak tím nejlepším na světě.

 

Jenže se jím nestal…

Ne. Tehdy si totiž jeden rodinný známý všiml, jak Myslbek nádherně maluje, a odvedl ho k sochaři Tomáši Seidanovi. Ten vzal Josefa do učení a záhy prý viděl, jak je nadaný. Odvezl ho do Vídně, kde měl zakázky a kde mu Myslbek pomáhal. Ve Vídni se také Josef seznámil s dalším významným sochařem, Václavem Levým, v jehož pražském ateliéru později pracoval. I Levý viděl, jak je Myslbek talentovaný, a nechával mu stále volnější ruku. Tou dobou už ale Myslbek viděl, že sochám jeho učitelů chybí náboj, život. Chtěl se vydat jinou cestou. Později studoval malířství na Akademii výtvarných umění a byl na studijním pobytu v Německu. Po návratu založil vlastní dílnu v Praze, na sklonku století byl jmenován profesorem a založil ateliér sochařství na Akademii.

 

Koho považoval za svůj vzor?

Největšími vzory mu byli malíři Josef Mánes a Karel Purkyně. Taky se chodil koukat na Karlův most na sochy Brauna a Brokoffa. Právě proto, že v sobě měly život.

 

Už jste zmínila vzpomínky, které pro vás napsal váš dědeček Jiří a jejichž výňatky jsou k přečtení i na výstavě. Vyplývá z nich, jaký byl Myslbek jako člověk?

Ohromně charismatický. Ač nevelkého vzrůstu, byl velmi hezký, navíc vždy elegantně oblečený. Byl také velice přísný, a to jak k sobě, tak i k rodině a studentům. Měl svérázný, někdy až drsný smysl pro humor. Když se mu nelíbila práce některého ze studentů, chodil kolem a ptal se: „Čí je tohle svinstvo?“ Žáci ho přesto měli rádi, i když jim naháněl strach. Na dveřích ateliéru měl napsáno J.V. Myslbek, z čehož mezi studenty vznikla přezdívka Jeho Veličenstvo Myslbek. Když k němu chtěli jít, nejdřív poslouchali za dveřmi, jestli si prozpěvuje, nebo bručí. Podle toho buď vstoupili, nebo návštěvu raději odložili. A úplně největší strach z něj prý měl jeho asistent pan Kauble, který se vždycky před vstupem do ateliéru třikrát pokřižoval.

 

Myslbek se přátelil s největšími osobnostmi své doby, už jste zmiňovala Zeyera, Vrchlického, Hlávku nebo Thomayera, k nejbližším přátelům patřili i malíři Vojtěch Hynais a Václav Brožík. Zároveň jsem se ale dočetla, že Myslbek nebyl příliš společenský...

Původně ano, v mládí žil bohémským životem. Nicméně poměrně brzy ho zasáhla Ménièrova choroba, v jejímž důsledku trpěl silnými bolestmi hlavy a zhoršováním sluchu. Pak už tedy společnost příliš nevyhledával. Uzavřel se do sebe, věnoval se práci. Do ateliéru chodil i na Štědrý den a domů se vracel až před večeří.

 

Jak moc ho ovlivnily smutné osudy jeho nejbližších? Manželka Karolina v roce 1911 spáchala sebevraždu, bylo jí devětapadesát. Většina z osmi dětí zemřela buď v neútlejším věku na nemoci, nebo později v důsledku světové války…

Myslím, že Myslbek se vlivem těchto událostí právě ještě víc uzavřel. A práci už pak věnoval takřka veškerý čas. Říkal, že když nebude moct pracovat, bude to jeho konec. Víte, třeba sebevražda jeho ženy, mé prababičky, už navždy zůstane záhadou. Ve vzpomínkách se o ní nic nepíše a děda o té tragédii ani nikdy nemluvil. Vím jen, že prababička trpěla depresemi. Ten bezprostřední důvod sebevraždy si však odnesla do hrobu. V každém případě ji její děti milovaly.

 

Cukr v kapse

Nejslavnějším Myslbekovým dílem je jezdecká socha svatého Václava na Václavském náměstí. Myslbek na ní pracoval přes třicet let...

On byl doopravdy velmi pečlivý. Svatý Václav byla zakázka od města a Myslbek, než vůbec na soše začal pracovat, hodně studoval české dějiny a Václavovu dobu. Udělal taky bezpočet náčrtů. Pak, když už tvořil v ateliéru v Praze na Výstavišti, si nechával přivádět živého koně, černého hřebce jménem Ardo, kterého našel ve střešovických kasárnách Na Panenské. Voják, který s Ardem přicházel, ho musel celé hodiny vodit dokola, aby Myslbek mohl studovat práci nohou, svalů. Někdy si prý lehal i pod něj, aby viděl, jak vypadá svalstvo na břiše. Ardo byl dost divoký a neposlušný, ale Myslbek měl neustále v kapse kostky cukru, které mu dával za odměnu, čímž si ho získal. Nakonec prý měl Ardo Myslbeka velmi rád, sám mu strkal čumák ke kapse kalhot a žádal si ten cukr. Mimochodem, Myslbek prý o pomníku mluvil jako o „Vaškovi“, sochám obecně říkal „panáci“.

 

Pomník prý měl zpočátku vypadat jinak, sochy čtyř svatých kolem něj neměly stát samostatně…

To je pravda. Původně měly plasticky vystupovat z podstavce, podobně jako je to u zmíněné Myslbekovy busty. Mimochodem, zajímavé jsou tváře těch svatých, jsou to opravdové obličeje i s jejich nedokonalostmi. Svatý Prokop má tvář samotného Myslbeka, jsou v ní vidět jeho životní útrapy. Svatý Vojtěch má rysy pražského arcibiskupa kardinála Schönborna, což prý vyvolalo nevoli u části tehdejších politiků, žádali dokonce, aby Myslbek hlavu předělal. Ale on neustoupil. Řekl: A to mám jako tu hlavu uříznout a nasadit mu jinou?

 

Co dvě světice, Anežka a Ludmila?

Anežka má velmi mladou, líbeznou tvář. Svatá Ludmila je pak ze všech nejpropracovanější. Někdo říká, že předlohou byla jedna z hraběnek Thunových. Rodina je přesvědčená, že jde o tvář Myslbekovy babičky. Ale existuje i teorie, že je to obličej uklízečky z akademie.

 

Co bylo s Václavovou sochou dál?

Oficiálně byla odhalena v roce 1913, i přes to, že sochy okolních světců ještě nebyly úplně hotové. Pomník byl úplně osazen až po Myslbekově smrti.

 

Říká se taky, že svatý Václav má obráceně třmeny – a že to není omyl, ale Myslbekův záměr.

Já nejsem koňák, takže to nepoznám. Ale říká se to. Dočetla jsem se, že Myslbek byl na to upozorněn, ale nic s tím neudělal. On byl perfekcionista, jediný detail na rouše u sochy kardinála Schwarzenberga předělával osmatřicetkrát. Václavovy třmeny nechal tak, jak je udělal, čili to asi opravdu byl záměr.

 

Kufry na traktoru

Vy jste se s Myslbekem samozřejmě nemohla potkat, jste ročník 1952, on zemřel o třicet let dřív. Ale předpokládám, že v rodině jeho odkaz byl trvale přítomný, navíc jste měla intenzivní vztah s již několikrát zmíněným dědečkem Jiřím…

Ano. Kromě toho, co děda sepsal v těch svých vzpomínkách, byla i spousta historek, které se v rodině vyprávěly ústně. A taky by se dala vypozorovat určitá dědičnost.

 

V jakém smyslu?

Myslbekova rodina vždycky na prázdniny jezdila do Chuchle. To byla tenkrát destinace pražské smetánky, jezdili tam třeba i Vrchlických nebo Seifertovi. Myslbek tam vždy pronajal celý dům, sám zůstával v Praze, pracoval a do Chuchle za rodinou přijížděl jen na víkendy, většinou fiakrem. Děti musely v pátek večer předkládat otci report, co přes týden dělaly nebo třeba za co utratily kapesné. Taky bylo „zúčtování rošťáren“. Když to dopadlo dobře, děti dostaly i nějaký ten dárek, když ne, byl pořádný pardus neboli výprask. A to rákoskou, které se říkalo železo. Děda vyprávěl, že když se Myslbek rozčílil, byl jako rozzuřený Zeus. A k té dědičnosti – i náš děda měl rákosku. Ale na rozdíl od Myslbeka s ní nikomu na zadek nedal.

 

Ještě nějakou „dědičnost“ jste pozorovala?

Vlastně jsme, moje rodina a já, trávívali letní prázdniny podobně, akorát jsme nejezdili do Chuchle, ale do Harrachova. Děda vyprávěl, že když byl malý, rodina si vždycky do Chuchle vozila strašnou spoustu věcí včetně nábytku. Což jsme tak nějak podědili, protože do Harrachova jsme vždycky přijeli s dvanácti kufry, v nichž jsme měli úplně všechno. A celé město vědělo, že jsme dorazili, protože pro zavazadla musel jezdit malý traktůrek, kterému se říkalo Bufík. A poslední věc byla vzduchovka. Děda říkal, že jako kluci ji s bratry měli, a Myslbek byl dokonce tak velkorysý, že s nimi střílel do terče doma v bytě. No a náš děda si ke stáru usmyslel, že by bylo fajn vzduchovku zase mít. Tak si koupil vzduchovou pistoli. Bydleli jsme pohromadě, a když všichni odešli do práce a do školy, děda si dal do haly terč a střílel. Tatínek mu pak večer povídá: „Dědo, tys zase střílel.“ A děda: „No to teda nestřílel.“ Přitom ty diaboly byly všude!

 

 

Bylo u vás v rodině patrné výtvarné nadání? Vy sama jste se na uměleckou dráhu nevydala…

Můj tatínek byl architekt a krásně maloval. Já chtěla jít studovat grafickou školu, ale byl obrovský převis a vůbec nebylo jisté, zda se dostanu. Tatínek tehdy řekl, že kreslím hezky, ale ne natolik hezky, abych s tím prorazila do světa. Takže jsem šla na střední školu potravinářské technologie a pak tam i zůstala pracovat jako asistentka v laboratoři. Nicméně později v životě jsem se k malování vrátila a teď třeba dělám návrhy na vánoční ozdoby a vycházím přitom z myslbekovských motivů.

 

Co je vám z Myslbekovy tvorby osobně nejbližší?

Víte, Myslbek znázorňoval hlavně muže. Ale když už vytvořil nějakou ženu, byla překrásná. Mně je velmi blízká jeho socha Hudba, která je ve foyeru Národního divadla. Je v ní něha.

 

A ještě úplně poslední věc, paní Myslbeková, dáváte si někdy sraz „pod koněm“?

Tak k tomu mám historku, kterou ani nevím, jestli můžu říct… No zkrátka když mi bylo patnáct a chodila jsem do tanečních, přišel pro mě nějaký kluk, tančíme a on povídá: „Já jsem Venca a hraju na kytáru.“ A jestli bych si prý s ním v neděli nedala sraz „pod vocasem“.

 

Co vy na to?

Vůbec jsem nevěděla, co to znamená! U nás doma jsme říkali, že jdeme „k Vaškovi“. No, takže jsem přišla domů a říkám: „Mami, v tanečních je nějaký Venca a chce, abych přišla pod vocas.“ A maminka na to: „Sprosťák jeden!“ Takže v neděli jsem samozřejmě nikam nešla.