Logo

Muzeum uprostřed ruin: Umění přežilo pád

11. října 2015

Institut umění v Detroitu.

foto Eliška Cílková.

Americký Detroit. Pro mnohé symbol krachu, zoufalství a kriminality. Úpadek vedl k tomu, že na okrajích na místě někdejších budov se zkouší farmaření. Přesto ve městě existuje muzeum s vynikající sbírkou umění. O svém výletu do Detroitu a tamním umění píše česká hudební skladatelka žijící v USA.

Do Detroitu přijíždíme večer. Vzdálené panoráma mrakodrapů v dosud fungujícím centru sice působí honosně, ale naši cestu lemují prázdné továrny a opuštěné čtvrti. Míjíme i to, co zbylo po obrovské fabrice General Motors. Působí děsivě, ale tajemně zároveň. Prázdné detroitské budovy jako by vyprávěly příběhy, které se zde odehrávaly. Ne náhodou se Detroitu říká „padlé město“. Padlo poté, co jej opustily automobilky, které dávaly lidem práci.

Počet vybydlených domů v Detroitu neustále roste − město je postupně strhává, protože se stávají centrem zločinnosti. V Detroitu se nachází 78 000 opuštěných budov, statisticky je tam největší počet vražd ročně; drogy a přepadávání jsou na denním pořádku.

Městu před dvěma lety došly peníze a muselo vyhlásit bankrot. Ve tmě se přeci jen všechno ztratí, říkám si, když pozoruji temné město, které už nemá ani na zaplacení pouličního osvětlení. „Nemuseli jsme si platit ubytování a mohli jsme si na těch pár dní rovnou koupit dům, když jsou tu na prodej za dolar,“ říkám s nadsázkou dvěma kamarádům, kteří mě doprovázejí. Jeden z nich pracuje jako biolog a ten druhý je šéfem jedné z pražských neziskovek, která se zaobírá rizikovou mládeží z ulice. Každý z nás zkrátka přijel do Detroitu hledat něco jiného.

„Manžel maluje“

Naskýtá se mi bizarní pohled. Obrovské vily s krásnými terasami lemují nádhernou ulici, která vypadá jako z amerických rodinných komedií. Jenomže na druhý pohled člověk zjistí, že se ocitl v ulici duchů, protože každá druhá vila zeje prázdnotou a na každé třetí visí tabule s výzvou od města, že neozve-li se vlastník do tří dnů, tak bude stržena. Nedokážu si představit, že bych v takové ulici žila. Po chvíli se však naplňuje můj děsivý scénář: zjišťujeme, že se naše ubytování nachází právě v jedné z těch ulic, která je obydlená jen asi z patnácti procent.

„Tohle bydlení jsme koupili před třemi lety,“ povídá paní, od které si pronajímáme byt ve spodním patře obrovského domu. „Stálo to jen pět tisíc dolarů, no nekupte to.“

Podpořte Reportér sdílením článku