Německo, vpřed! I když…

Když jsem to viděl, musel jsem zastavit a sesednout z kola. V jedné malé braniborské vesnici na zahradě za vysokým živým plotem se na asi pětimetrovém stožáru třepotala německá vlajka, vodorovné pruhy shora dolů – černý, červený a zlatý.

Sledoval jsem to třepotání opřený o kolo; bylo léto roku 2014 a já projížděl Saskem a Braniborskem do Berlína. Vyvěšených vlajek za okny nebo vlajících v zahradách jsem cestou viděl poměrně dost, a až tady, u tohoto živého plotu, mi to došlo. Ta vlajka sem přece nepatří! Nebo už ano? Něco se zjevně mění. A navíc je to vidět.

Regiony proti velkoněmectví

Němci, obecně řečeno, mají narušený a téměř psychotický vztah ke svému národu, prožívali ho vlastně vždy jen v extrémech. Je to národ, který sám sebe objevil ve srovnání s mnoha jinými evropskými národy dost pozdě, a to až v boji proti Napoleonovi a v romantickém okouzlení začátku 19. století. Když si v roce 1871 ve Versailles v zrcadlovém sále rovnal na hlavě pruský král Vilém I. císařskou korunu, byl vládcem prvního německého národního státu, ve kterém nežili ani tak Němci, jako spíš Prusové, Bavoři, Sasové, Švábové, Porýňané, Slezané a tak dále: každý mluvil trochu jinou a pro ostatní hůře srozumitelnou (nebo dokonce nesrozumitelnou) němčinou. Regionální identita v tomto císařství jim byla bližší než ta nová, celoněmecká.

Adolf Hitler voperoval do myslí Němců pseudomýtus o germánské nadřazenosti a vyvolenosti německého národa, jemuž propadli s fanatismem té době vlastním. Sen o velikém a nad ostatní povzneseném národu se změnil v noční můru, která Němce strašila i po probuzení.

Poválečné generace vyrůstaly s nepříjemným studem za činy svých rodičů. „Kdykoli jsem byl v zahraničí, vždy jsem se mohl spolehnout na to, že na mě někdo bude pokřikovat, že jsem nácek. Propadnout se do země nešlo, ale vždycky jsem si to v těchto situacích přál,“ popisoval mi před lety formující zkušenost této generace dnes už penzionovaný novinář jednoho významného německého deníku.