Německo, vpřed! I když…

Když jsem to viděl, musel jsem zastavit a sesednout z kola. V jedné malé braniborské vesnici na zahradě za vysokým živým plotem se na asi pětimetrovém stožáru třepotala německá vlajka, vodorovné pruhy shora dolů – černý, červený a zlatý. 

Sledoval jsem to třepotání opřený o kolo; bylo léto roku 2014 a já projížděl Saskem a Braniborskem do Berlína. Vyvěšených vlajek za okny nebo vlajících v zahradách jsem cestou viděl poměrně dost, a až tady, u tohoto živého plotu, mi to došlo. Ta vlajka sem přece nepatří! Nebo už ano? Něco se zjevně mění. A navíc je to vidět.

Regiony proti velkoněmectví

Němci, obecně řečeno, mají narušený a téměř psychotický vztah ke svému národu, prožívali ho vlastně vždy jen v extrémech. Je to národ, který sám sebe objevil ve srovnání s mnoha jinými evropskými národy dost pozdě, a to až v boji proti Napoleonovi a v romantickém okouzlení začátku 19. století. Když si v roce 1871 ve Versailles v zrcadlovém sále rovnal na hlavě pruský král Vilém I. císařskou korunu, byl vládcem prvního německého národního státu, ve kterém nežili ani tak Němci, jako spíš Prusové, Bavoři, Sasové, Švábové, Porýňané, Slezané a tak dále: každý mluvil trochu jinou a pro ostatní hůře srozumitelnou (nebo dokonce nesrozumitelnou) němčinou. Regionální identita v tomto císařství jim byla bližší než ta nová, celoněmecká. 

Adolf Hitler voperoval do myslí Němců pseudomýtus o germánské nadřazenosti a vyvolenosti německého národa, jemuž propadli s fanatismem té době vlastním. Sen o velikém a nad ostatní povzneseném národu se změnil v noční můru, která Němce strašila i po probuzení.

Poválečné generace vyrůstaly s nepříjemným studem za činy svých rodičů. „Kdykoli jsem byl v zahraničí, vždy jsem se mohl spolehnout na to, že na mě někdo bude pokřikovat, že jsem nácek. Propadnout se do země nešlo, ale vždycky jsem si to v těchto situacích přál,“ popisoval mi před lety formující zkušenost této generace dnes už penzionovaný novinář jednoho významného německého deníku. 

On i jeho vrstevníci se styděli, že jsou Němci. O to urputněji hledali svou identitu v Evropě a evropanství. Pozdější generace se sice za své „němectví“ už nestyděly, ale také k němu neměly žádný kladný vztah. Přitom pár důvodů poplácat se po rameni měly. Dokázaly z trosek znovu vybudovat Německo, tentokrát na demokratických základech, získaly respekt v klubu západních zemí, jejich hospodářství bylo efektivní a silné. Ale přesto pro ně mělo vlastenectví s ohledem na relativně nedávnou minulost stále divnou pachuť a bylo vnímáno jako cosi nepatřičného, co by mohlo přivolat zlé duchy minulosti. Vlažně prožívané vlastenectví je spolkové republice vlastní. Stačí si přečíst její ústavu z roku 1949, ve které se s pojmem „německý národ“ zachází velmi střízlivě. Neoslavuje se, spíše se mu ukládají povinnosti.

Ti z druhé strany

Sebevnímání Němců nenarušovala jenom nacionálněsocialistická minulost, ale také železná opona. Je těžké si představit, v jak schizofrenní situaci Němci žili. Téměř 1 400 kilometrů dlouhá hranice rozdělila Němce na ty dobré, špatné, svobodné, nesvobodné, poklonkující zájmům ostatních velmocí a usilující o lepší svět, přičemž podle oficiální doktríny obou států bylo to zlé vždy na druhé straně hraničního plotu, popřípadě zdi. Občané západního Německa popisovali návštěvy svých příbuzných ve východním Německu následovně: Sice se dorozumíme stejnou řečí, ale všechno ostatní nám připadá cizí. Ti, kteří se z východu mohli dostat na západ, nejčastěji jako uprchlíci, zažívali podobné zkušenosti.

Když na konci osmdesátých let v ulicích Lipska během pondělních protestních pochodů skandovaly desetitisíce demonstrantů „My jsme jeden národ“, na západě jim naslouchali se zjihlým srdcem, protože sjednocení Německa, a tím pádem také národa byla pro německou duši kamsi hluboko zasunutou touhou, kterou západoněmečtí politici od padesátých let navzdory nepříznivé mezinárodní konstelaci udržovali coby formální požadavek stále při životě. „Srůstá, co patří k sobě,“ řekl po pádu Berlínské zdi v rozhovoru exkancléř Willy Brandt. Jeho slova sice patřila původně Berlínu, záhy se ale vztáhla na sjednocující se Německo.

Snad nejsnadněji se Němci zbavili dělení na ty z východu a ty ze západu. Pokusili se rozdíly zalít betonem. Na konci devadesátých let jsem poprvé přijížděl vlakem do Berlína, přilepený očima na okně. Nikdy v životě jsem neviděl tolik jeřábů vedle sebe. Staronové německé hlavní město bylo jedno staveniště a vlastně to lze říct o celém bývalém východním Německu. Ve zprávě o stavu jednoty, vydávané každý rok, vládní zmocněnkyně Iris Gleickeová přiznává, že už prakticky není co stavět, infrastruktura na východě je opravená a v mnohem lepším stavu než na západě země. Ale účinnější než beton byl čas. V Německu, jak v jeho západní, tak i východní části, dospěla nová generace, která se narodila po pádu zdi. Její příslušníci se vnímají prostě jako Němci, bez přívlastků.

Zatímco kulisy východního Německa postupně mizí, dávají si Němci velmi záležet, aby jim z očí nezmizela jejich ostuda. Projít se kupříkladu centrem Berlína a nezavadit ani o jednu ceduli upozorňující na významnou budovu nebo událost z doby národního socialismu nebo minout pomník připomínající oběti nacismu je prostě nemožné. Na místě velmi lukrativního pozemku o rozloze 19 tisíc metrů čtverečních, jen kousek od Braniborské brány, stojí památník holokaustu. Nelze než souhlasit s postřehem někdejšího ředitele British Museum Neila MacGregora, který o Němcích prohlásil, že jsou jediným národem, který si v samotném srdci hlavního města postavil pomník své vlastní hanby.

Co by Britům nebo Francouzům mohlo připadat jako sebemrskačství, bylo z německého pohledu jediným způsobem, jak se s touto temnou stránkou vlastních dějin srovnat a přijmout sebe sama. Čím více ji měli na očích, o to těžší bylo ji přehlížet. Říkají tomu Erinnerungskultur – tedy vzpomínková nebo také připomínací kultura, která není ničím jiným než důkladnou a dlouhou terapií, kterou si tento vlastní minulostí traumatizovaný národ naordinoval. A nic na tom nemění skutečnost, že poválečné generace nemají s hrůzami národního socialismu nic společného. Jejich stín je prostě zatraceně dlouhý.

Hrdost přišla s míčem

Fotbal je německá vášeň, je to sport, ve kterém jsou Němci úspěšní. A je to také něco, co je dokáže spojovat. V roce 2006 pořádalo Německo fotbalové mistrovství světa. Měl to být svátek pro celou zemi a měl se hlavně povést, proběhnout bez incidentů a nepříjemností. Německo se chtělo prezentovat jako otevřená a přátelská země. Ovšem úřady měly obavu, že když do země přijedou týmy z Afriky a Asie, mohou být jejich hráči vystaveni zejména v bývalém východním Německu urážlivým a rasistickým výpadům. Měsíce před začátkem šampionátu se proto úřady připravovaly na všechny možné scénáře. Nic z toho, čeho se obávaly, se nestalo. Zato se stalo, s čím nikdo nepočítal. 

Představte si zemi, ve které jsou občané posledních 60 let vychováváni ve vlažném vlastenectví. Milují ale fotbal, a tak během mistrovství sedí před obrazovkami a sledují zápas ve skupině proti Polsku. Bez jediného gólu, až v 91. minutě David Odonkor, který právě naskočil na hřiště, poslal pas do pokutového území a Oliver Neuville ve skluzu proměnil. Výbuch euforie, která se k velkému překvapení nezklidnila ani v následujících dnech. V ulicích záplava německých vlajek, jsou všude, na autech, na hlavách, mává se jimi na shromážděních. Země se zahalila do národních symbolů v míře do té doby nevídané, což bylo pro většinu německé společnosti značně matoucí.

Můj berlínský soused Thomas to vystihl velmi přesně. Byla to prý živelná atmosféra, ve které se lidé těšili z fotbalového šampionátu, ale zároveň si nebyli jistí, jestli těch vlajek a národních barev není už příliš mnoho, jestli to není náhodou už za hranou, jestli se tím třeba nespouštějí stavidla nekontrolovanému nacionalismu. Tento rozporuplný pocit neměl jen můj soused, sdílela ho velká část společnosti. Trvalo to prý pár dní a pak najednou pochybnosti odezněly a zůstala jen radost. Němci se mistry světa nestali, ale přesto vešel tento šampionát do historie německého národa s názvem „letní pohádka“, i proto, že s prvním dnem mistrovství začalo v Německu svítit slunce a bylo nezvykle teplo, zkrátka pohádkové léto. Fotbalová „letní pohádka“ byla v podstatě katarzí, v níž se německá duše po 60 letech vyrovnávání se s vlastní minulostí významně očistila od pochybovačných úzkostí a strachů.

Vlajky po šampionátu pochopitelně zmizely a vrátila se původní střídmost, ovšem zkušenost zůstala. Posiluje jejich nové sebevnímání, stranou dosud známých extrémů. Nevnímají se s fanatickou adorací ani s opovržením, studem nebo lhostejností. Začínají být se sebou v zásadě spokojení. Nezapomněli na holokaust, „vzpomínková kultura“ je nadále jejich součástí, připomínání v německém podvědomí nemá mít konce. Němci si uvědomili, nebo spíš během fotbalového léta emocionálně zažili, že je v pořádku hlásit se k tomu, kým jsou. Pro ostatní evropské národy je to zjištění banální, pro ten německý přelomové.

Také obraz Německa se  mění. V létě roku 2006 se chtělo Německo představit světu jako otevřená země, ve které se návštěvníci a fanoušci z celého světa mohou cítit dobře. Dnes už se o to ani snažit nemusí, země je pro cizince atraktivní. Nejen tím, že je to blahobytný stát se silným hospodářstvím, ale i tím, že se v jeho stabilním demokratickém prostředí dobře dýchá. Poměrně přesvědčivě to dokládá fakt popsaný mnoha médii: nejen do kosmopolitního Berlína, ale i do zbytku Spolkové republiky se ročně stěhují stovky mladých Židů z Izraele. Fenomén se silným symbolickým významem.

Dva zásadní mindráky, rozdělení národa a komplikované soužití se svou minulostí, Němci, dá se říci, překonali, usmířili se nakonec mezi sebou i se sebou samými. V té braniborské vesnici, kde jsem na kole zastavil a kde se za vysokým živým plotem třepotala německá vlajka, se mi tato proměna znázornila obrazně. A že není klamavá, se mi posléze potvrdilo v řadě rozhovorů vedených napříč Spolkovou republikou.

Už zase vojáci

Nyní se Německo pere s poslední výraznou úzkostí, kterou vyvolalo sjednocení, a to se strachem ze své síly a velikosti. Jeho nesporná ekonomická převaha s sebou logicky přináší vliv, politický vliv. Německo se dlouho staralo o svůj průmysl a hospodářství a dost mu vyhovovalo, že se o problémy za hranicemi starali jiní, zejména vojensky. Je to postoj, který s ohledem na aktuální sílu Německa a také řadu krizí v Evropě nebo v její blízkosti prostě není udržitelný. Doby, kdy Německo do konfliktních zón posílalo raději marky a eura než své vojáky, jsou nenávratně pryč. Německo, což se může zdát z hlediska historie paradoxní, je ostatními evropskými státy dokonce vyzýváno, aby se ve světě více angažovalo.

Na začátku roku 2014 během tradiční mnichovské bezpečnostní konference vystoupili s projevy ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier, ministryně obrany Ursula von der Leyenová a spolkový prezident Joachim Gauck. Všichni a nezávisle na sobě formulovali odvážně znějící požadavek, že Německo musí převzít větší zodpovědnost za svět.  

Země se připravuje na to, že v následujících letech, či spíše desetiletích bude mít v Evropě i na celosvětové úrovni větší vliv, než jaký má nyní. Ne snad z touhy po moci, ale jako logický důsledek drobícího se západního bloku. Spojené státy se už v posledních letech začaly stahovat do pozadí a nová administrativa prezidenta Donalda Trumpa tento vývoj pravděpodobně urychlí. 

Na evropských hranicích přitom zuří konflikty, které mají na Německo a evropské společenství přímý vliv. Ať už jde o konflikt na Ukrajině, nebo o válku v Sýrii a vůbec nestabilitu arabského světa, která odstartovala jednu z největších migračních vln, jež rozklížila evropskou soudržnost a vnesla do Evropy strach z islamistického terorismu.

Pokud ministryně obrany Ursula von der Leyenová hodlá navyšovat počty vojáků Bundeswehru, lze to chápat jako znamení, že Berlín myslí větší příspěvek k evropské bezpečnosti, odpovídající jeho významu, vážně. I když je potřeba říci, že německá armáda zatím jen dohání, co bylo v minulých letech zanedbáno, politicky, technicky i personálně.

Také německá diplomacie je v posledních letech bezpochyby čím dál aktivnější. Třeba ve zmíněném konfliktu na východě Ukrajiny je Berlín fakticky nejdůležitějším prostředníkem mezi Ukrajinou a Ruskem. A dohoda mezi EU a Tureckem z března loňského roku je, ať už si o ní myslíme cokoli, nepopiratelným výsledkem vyjednávání kancléřky Angely Merkelové. Ta nyní razí názor, že pozornost Evropy by se měla více upírat k severní Africe coby dalšímu ohnisku migrační krize. Není náhoda, že tam teď začali němečtí ministři jezdit častěji.

Hrozba, nebo pilíř

Coby hlavní ponaučení z devatenáctého a první půle dvacátého století si německá politika vzala zkušenost, že kdykoli bylo uprostřed Evropy silné a velké Německo, válka na sebe nedala nikdy dlouho čekat. Tato země od dob svého vzniku v podobě hohenzollernského císařství v 19. století nebyla nikdy tak velká, aby mohla ovládnout Evropu, ale ani tak malá, aby byla jen jednou z mnoha evropských zemí. Koneckonců britská premiérka Margaret Thatcherová měla, jak známo, velké výhrady vůči německému sjednocení. Podle ní rozdrobené Německo slušelo Evropě a její bezpečnostní architektuře více.

Že má být Německo evropské, a nikoli Evropa německá, je už od padesátých let nezpochybnitelnou zásadou bonnské republiky a později také sjednoceného, berlínského Německa. Dalším přikázáním jeho zahraniční politiky je, že Německo už nikdy nesmí jednat na svou vlastní pěst, ale vždy jen ve spolupráci s ostatními evropskými partnery. Bývalí kancléři i současná kancléřka se toho drží. Když Angela Merkelová letěla uprostřed ukrajinské krize do Moskvy jednat s Vladimirem Putinem, velmi jí záleželo na tom, aby na palubě jejího vládního speciálu seděl také francouzský prezident Francois Hollande.

Avšak nemůže se přece jen s dnešním silným Německem zase něco pokazit? Když se loni v červnu rozhodla těsná většina Britů dát Evropské unii vale, zavládl v Berlíně na vysokých místech nervózní zmatek. Je brexit prvním z řady dalších národních exitů? Je to začátek konce evropského projektu? 

Pokud by francouzské prezidentské volby vyhrála Marine Le Penová z Národní fronty a vyhlásila, jak slibuje, referendum o vystoupení země z Unie – a Francie si pak skutečně odhlasovala „frexit“, odchod hlavní zakládající země evropského společenství by pravděpodobně znamenal zánik Evropské unie. Dovedeme-li tento scénář do krajnosti, vznikla by situace, v níž by se naplnila horoucí přání nacionalistů, kteří napříč evropským kontinentem nabírají na síle: vytvořil by se kontinent národních států prodchnutý myšlenkou, že správné je brát ohled pouze na sebe. V takto rozdrolené Evropě by velmi pravděpodobně vynikla mnohem více německá síla a dominance, a to na úkor malých států. Ty mohou předpokládat, že by na ně světoví lídři příliš velký ohled nebrali; historická zkušenost to potvrzuje. I Německo by tak mohlo sledovat především své zájmy; kategorie „společný evropský zájem“ by totiž v dezintegrované Evropě národních států jaksi pozbyla smyslu. 

V takovém případě by nakonec nešlo zcela vyloučit evropské déjà vu: příliš silné Německo uprostřed Evropy, kterého se v první řadě bojí nejvíce samotní Němci. Nová síla Německa ostatně probouzí už nyní romantické touhy i v tamějších nacionalistech. Ti chtějí dát národní hrdosti svůj vlastní význam, chtějí se přestat věčně omlouvat za druhou světovou válku, ukončit z jejich pohledu nedůstojné pokání a oprášit pojetí národa jako krevního společenství. Se vzestupem pravicově populistické Alternativy pro Německo (AfD), v jejímž vedení jsou také nacionalisticky smýšlející funkcionáři, se do veřejného prostoru jejich ústy rozšiřují skandální a provokativní výroky. 

Pobouřené reakce většinové společnosti a ostatních politických stran na taková prohlášení ovšem ukazují, že nacionalisté (přinejmenším zatím) zůstávají marginálním jevem. I to naznačuje, že se Německo v Evropě ubírá jiným směrem. Chce být iniciativní a chce vést, ale nechce vyčnívat. Opatrný „německý leadership“ praktikuje kancléřka Merkelová. Po referendu o brexitu cestovala po unijních zemích; nikoli proto, aby diktovala svůj náhled, ale aby zjistila, na čem je reálné se v evropském klubu shodnout.

Předvídat, co se s novým Německem stane, závisí na mnoha okolnostech ležících i mimo Německo. Země se cítí dobře integrovaná v evropském společenství, které se snaží držet pohromadě. Nově získané sebevědomí opírají Němci nikoli o základ čistě národní, nýbrž o ten evropský. Vrátím-li se tedy k obrazu německých vlajek v Braniborsku, pořád mi z toho vychází, že spíš než evropskou hrozbou se sílící Německo nakonec může stát evropským pilířem. •