Zapařit se dá i na klasiku

Viděno zpětně, první zásadní moment dirigentské kariéry Aleny Hron, tehdy ještě Jelínkové, se odehrál, když byla ve třetím ročníku na gymnáziu. Žila ve (svém rodném) Valašském Meziříčí, hrála na housle a na klavír, zpívala ve sboru a už víceméně věděla, že by se jednou hudbě chtěla věnovat naplno, profesionálně. Bavilo ji improvizovat, skládat, aranžovat… A tak sedla a písničky místní kapely The Dust, v níž hrála na housle, zaranžovala pro smyčcový orchestr.

Načež potřebovala sehnat… ten smyčcový orchestr.

Zlanařila v podstatě všechny, kdo ve Valmezu a okolí kdy hráli na nějaký smyčcový nástroj, dohromady asi čtyřicet lidí včetně učitelů z místní „zušky“, tedy základní umělecké školy.

Ujala se dirigování tělesa. Což, jak vzpomíná, sice nebylo opravdové dirigování, spíš jen udávání rytmu a nástupů, ale i tak zjistila, že ji to strašně baví. Jednak práce s lidmi: „Dávat je dohromady, jejich osobnosti, individuality…“ A jednak samozřejmě práce s hudbou samotnou. To, jak všichni, celý orchestr, směřují k jedinému cíli. „Byla jsem tehdy do všeho dost nadšená. Ale nadšení byli i ostatní a výsledek byl celý veselý a radostný,“ vzpomíná Alena Hron.

Ne, ještě to nebyl moment, kdy by se rozhodla, že se stane dirigentkou. Svět s taktovkou byl pořád hodně vzdálený, dirigent byl úctyhodný pán ve fraku, který je k vidění zejména v televizi.

„Ale minimálně mi došlo, že stát před muzikanty je... prostě dobré!“

 

Šprajc

Možná že ve Valmezu létá něco speciálního ve vzduchu, protože ač má město jen něco přes dvacet tisíc obyvatel, zásobuje zbytek republiky muzikanty. Z Valmezu pochází Vlasta Redl a jeho dcera Lucie, taky Markéta Irglová nebo kapela Mňága a Žďorp.

Alena Hron se tu narodila ve dvaadevadesátém roce jako třetí ze šesti dětí (nejdřív čtyři holky, pak dva kluci). Rodiče všechny sourozence vedli k hudbě, Alenina nejstarší sestra hrála na klavír, druhá na housle. „Já jakožto třetí jsem měla hrát na violoncello, aby zas bylo doma něco jiného,“ vzpomíná Alena. Jenže se „šprajcla“, ani neví proč, a že prý chce taky housle, nejel přes to vlak. „Přitom cello je tak nádherný nástroj!“ Rodiče ji chvíli přemlouvali, ale nakonec ustoupili a Alena, tehdy šestiletá, opravdu začala s housličkami. „Začátky si moc nepamatuju, myslím, že mě to asi docela bavilo. Určitě byly i krize, kdy jsem nechtěla cvičit, to bylo normální. Ale prostě jsem to tak nějak vzala za své.“

Postupně si Alena přibrala i klavír, u něhož si vymýšlela drobné skladbičky, aranže. „Začala jsem se v tom nacházet.“ Nicméně po základce šla na gymnázium a jistota, že chce v hudbě pokračovat, se dostavila až tam. „Postupně se z toho stal úplný sen. A zpětně mi to přijde jako dobrá cesta, protože kdybych šla hned na konzervatoř, myslím, že bych se hrozně moc ochudila. Naopak později už jsem přesně věděla, co chci, a ze studia hudby tím pádem dokázala načerpat mnohem víc.“

 

Harry v Bradavicích

Hodně muzikantů vypráví, že když přišli na konzervatoř, dost se jim ulevilo. Jednak proto, že na škole není matematika, ale hlavně proto, že měli pocit, jako by konečně přišli mezi své. Do světa, kde měli všichni stejný zájem – hudbu.

Alena Hron pocity spojené s příchodem na konzervatoř popisuje jednoduše: „Jako když Harry Potter přišel do Bradavic!“

Začínala studovat obor skladba a aranžování populární hudby, což, jak myslela, je přesně pro ni. K tomu ale chodila i na pedagogickou fakultu. „Pořád mi někdo říkal, že hudbou se nejspíš neuživím a že bych měla dělat něco ‚pořádného‘. Tak jsem šla i na vysokou, abych měla zadní vrátka,“ vzpomíná. Jenže brzy se ukázalo, že tudy cesta nevede. Aleně došlo, že když bude honit dvě školy, nebude se moct hudbě věnovat opravdu naplno a šance, že se muzikou jednou třeba i uživí, se tím pádem ještě ztenčí. A tak „peďák“ po roce vzdala.

Ale ještě další zásadní událost se tou dobou odehrála. Jedna z profesorek na konzervatoři viděla záznam koncertu, který Alena organizovala kdysi ve Valmezu a pro který tak vehementně sháněla všechny smyčcaře z okolí. A přivedla ji k Miriam Němcové, proslulé české dirigentce a skladatelce a mimo jiné taky vedoucí dirigentského oddělení právě na konzervatoři.

„Miriam mi řekla, že přijímačky jsou tehdy a tehdy a připravit si mám to a to. Ukázala mi základní věci – a bylo.“ Následujícího září tedy Alena Hron v rámci konzervatoře začala studovat ještě dirigování.

 

Tamhle vzadu dechy

Co vlastně studuje budoucí dirigent? „Partitury. Gesta, základní schémata, to je asi to hlavní,“ vysvětluje Alena. „Na konzervatoři jsou korepetitoři, kteří hrají klavírní výtah jak symfonií, tak oper. Ve třídě je normálně dirigentský stupínek a stojan na noty a student diriguje, jako kdyby před ním seděl celý orchestr. Je to vlastně taková vtipná hra a pro vnějšího pozorovatele to musí být velice komické, protože my předstíráme, že tady vlevo jsou první housle, tamhle vzadu jsou dechy a tak dál. To celé ve třídě, kde jsou jen okna a klavír.“

Komické nekomické, začátky u klavíru jsou nezbytné, student díky nim získává návyky, které by mu pak měly zůstat na celý život. „Říká se, že dirigent musí mít partituru v hlavě, ne hlavu v partituře. Musíte zvedat oči od not, dívat se na muzikanty, držet s nimi kontakt, komunikovat. Pak je i odezva od nich úplně jiná.“

Což se paradoxně učíte právě už v té třídě, kde je jen okno a klavír a muzikanti žádní.

Alena Hron taky rychle zjistila, jak fascinující je dirigentův pohybový svět. Že možnosti jsou takřka neomezené, kdybyste se na stupínku chtěli stavět na uši, teoreticky by vám v tom nikdo nemohl bránit. „Jde však o to, aby pohyby byly kultivované a funkční, nesmí to být dirigentova exhibice. Musíte mít pořád na paměti, že jste prostředník mezi skladatelem, respektive partiturou, a muzikanty. Takže váš osobní prožitek hudby a autenticita jsou důležité, ale na druhou stranu se nesmíte nechat unést až do té míry, že vaše gesta přestanou být pro hráče v orchestru čitelná.“

 

Norský kompromis

Na konzervatoři je školní orchestr, který mají studenti občas možnost dirigovat. To samé víceméně platí i na HAMU, na niž pak Alena Hron nastoupila. Tou dobou už však velmi silně cítila, že dirigentské hodiny u klavíru kombinované s občasným řízením školního tělesa jsou prostě málo. Že potřebuje dirigovat opravdové ansámbly, ať už budou jakkoliv velké. „Protože praxe je praxe, nic ji nenahradí. Pokaždé, když se postavíte před skutečné hráče, cítíte, jak nasáváte zkušenosti, úplně jako houba.“

I kvůli tomuhle odjela Alena Hron na rok na Erasmus. Konkrétně na Norges Musikkhøgskole v Oslu, což nebyl původní plán, ale vyšlo to hezky, osloská škola je vynikající a hodně se soustředí právě na praxi. Norsko je navíc krásné a hornaté, což zase učarovalo Aleninu partneru (nyní již manželu) Adamovi, který odjel s ní. „On je truhlář a chtěl někam na zkušenou. Navrhoval Rakousko, právě kvůli horám. Já původně chtěla do Helsinek, ale ve Finsku zas hory nejsou vůbec. A tak nám z toho nakonec vyšlo Norsko,“ vysvětluje Alena Hron. „Byla to skvělá zkušenost. Přičichla jsem k tomu praktickému přístupu, každý měsíc jsme měli několik večerů s menším ansámblem, pak se ty samé věci dirigovaly s celým orchestrem.“

A dařilo se i Adamovi, v Norsku si založil vlastní truhlářskou živnost – kterou vede, mimochodem, doteď.

Zpátky v Česku pak Alena Hron dokončila HAMU. Během studií už začala spolupracovat s profesionálními orchestry, například s Plzeňskou, Hradeckou nebo Janáčkovou filharmonií Ostrava. Ve Slezském divadle v Opavě nastudovala muzikál Funny Girl, tamtéž spolupracovala na nastudování Verdiho opery Rigoletto.

Po magisterské promoci na HAMU už další studia neplánovala. Nicméně – jen tak pro jistotu – zkusila ještě přijímačky na Zürcher Hochschule der Künste. Což je škola, na niž se rok co rok hlásí ke stovce studentů a přijati jsou třeba dva nebo tři. Alena tudíž celou věc brala s klidem: nejspíš se nedostane.

Dostala.

A tak ji teď čeká druhý magisterský rok ve Švýcarsku a je to prý zase skvělá věc, protože i tamní škola je zaměřená hodně prakticky, žádné dirigování u klavíru, jen samé ansámbly, studenti si do hodin dokonce mohou přinášet partitury, na kterých zrovna pracují. „Máme volnou ruku, předložíme to tamnímu ansámblu a on je tak skvělý, že zahraje cokoliv. Navíc jezdíme na různé masterclass po Evropě k profesionálním orchestrům. Čili je to prostě úžasné!“

 

Diplomat, psycholog

Jaký by vlastně dirigent měl být? Jsou nějaké vlastnosti a schopnosti, samozřejmě kromě sluchu a hudebního citu, které musí mít? Alena Hron říká, že důležité je také sebevědomí, to zaprvé. Ego nesmí být příliš zbytnělé, nikdo nemá rád nafoukané dirigenty. Ale nesmí být ani moc nízké. „Sebevědomí potřebujete právě tolik, abyste byli schopni předstoupit před orchestr plný profesionálů a odvést s nimi skvělou práci, aniž byste se tam, s prominutím, podělali.“

Čili jde o to, najít rovnováhu. „I já ji hledala – a hledám. Vždycky mi pomáhal jakýsi nadhled. Připomínám si, že nejde o život, že hudba, ať už je jakkoliv důležitá, má zejména přinášet pozitivní emoce a bavit.“

Zadruhé, dirigent musí být psycholog, podotýká Alena Hron. „Atmosféra v orchestru je hrozně důležitá a dirigent musí mít schopnost ji odhadnout. Lidé jsou různí, každý potřebuje trochu jiný přístup. Někdo je hrdý, někdo zase nedůtklivý… Musíte vycítit, jaký zvolit přístup, být diplomat. Což já se pořád učím, můj naturel je takový bezprostřední, jednám napřímo, dělám si hodně legraci. Myslím to všechno dobře a často to funguje, ale někdy jsem možná až příliš od rány. A to nesedí každému.“

A zatřetí, dirigent musí být inspirativní. „Nemá muzikanty jen sešněrovávat, držet je na uzdě a své představy jim vnucovat. Všichni hráči šli původně dělat hudbu z nějaké pohnutky. Že je to bavilo, něco jim to říkalo. Někdy se stane, že za léta v orchestru se jim z toho stane rutina. Možná je to idealistické, až naivní, ale v takovém případě bych chtěla být tím, kdo v nich znovu probudí tu původní vášeň.“

Nabízí se samozřejmě i otázka, jak se v dirigentském prostředí, které je chtě nechtě pořád doménou mužů, prosazuje mladá žena. „A víte, že já si tohle ani moc nepřipouštím? Pravda je, že stále platí to, o čem už jsme mluvily v souvislosti s mým dětstvím. A totiž, že obecná představa dirigenta je úctyhodný pán ve fraku. Když se pak za pultíkem objeví žena, navíc mladá, v některých lidech to může vzbuzovat nedůvěru, byť třeba podvědomou,“ uvažuje Alena Hron.

Ale časy se mění. „Měla jsem spolužačky jak na konzervatoři, tak na HAMU. O ženách dirigentkách se teď hodně mluví. A já myslím, že je to potřeba, stejně jako je potřeba jim dát víc prostoru. Publikum si zvykne, bude to normální a úplně se to přestane řešit,“ vysvětluje Alena s tím, že jde o standardní vývoj: „Dřív ženy nesměly hrát v orchestrech, a tak se demonstrativně zakládaly čistě ženské orchestry, aby se ukázalo, že na to ty ženy mají. Nic takového už dneska nepotřebujeme, protože už se to dávno srovnalo. Ale v té době to bylo důležité. A myslím, že jsme teď v podobné situaci s dirigováním. Je potřeba si na to trochu posvítit, aby se z něčeho, co je nezvyklé, stala norma.“

 

Na začátku cesty

Zatím největší úspěch zažila Alena Hron letos na jaře: byla první ženou, která debutovala na mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro v rámci programu pro mladé dirigenty. Ten před deseti lety inicioval Jiří Bělohlávek, dnes už zesnulá dirigentská legenda. „Debut Pražského jara věnujeme nejslibnějším mladým dirigentům, o jejichž talentu, hudebních kvalitách a uměleckém potenciálu jsme hluboce přesvědčeni,“ napsal v letošní tiskové zprávě ředitel festivalu Pavel Trojan.

Alena Hron dirigovala Pražský symfonický orchestr FOK, jedno z nejlepších těles v zemi. Na koncertě v Dvořákově síni Rudolfina zazněl Sergej Prokofjev, Ottorino Respighi a Jan Novák a byl to velký úspěch, recenze vyšly nadšené a sama dirigentka říká, že si to „strašně užila“. „Rudolfinum je nejslavnější sál v Česku, moc jsem stála o to, aby se koncert konal právě tam! Přišlo vhod, že už jsem tam předtím jednou dirigovala, a věděla tudíž, jaká je tam akustika. Jinak bych asi bývala byla trochu v šoku,“ směje se.

Úspěch na prestižním festivalu může potenciálně otevřít mnohé dveře. Alena Hron však přemýšlí jinak. Obecněji. V tom smyslu, že nemá konkrétní sny ani plány, přeje si hlavně, aby se dirigováním opravdu mohla živit. Aby mohla dělat, co ji baví. „V dirigování je toho tolik! Mám pocit, že jsem pořád na začátku a přede mnou ještě leží strašně dlouhá cesta,“ uvažuje.

Přála by si taky, aby mladí dirigenti dostávali v Česku víc příležitostí. „Když jim velké orchestry nedůvěřují, kde mají začínat?“ Ne, Česko v tom není samo, podobná situace je prý i v řadě dalších zemí. Ale pak jsou naopak státy – kupříkladu Německo –, kde existují různé podpůrné programy. „Říká se tomu dirigentská fóra, a kdo se do nich dostane, má šanci pracovat s velkými orchestry po celé zemi. Nic takového u nás zatím není.“

A ještě jeden hudební sen Alena Hron má. A to, aby klasika nebyla vnímána jako „suchařina“, respektive záležitost pro úzkou skupinu lidí. Vzpomíná na to, co na festivalu Rock For People zažila Královéhradecká filharmonie: „Hráli Novosvětskou a byl to normální ‚fesťákový‘ koncert, lidé neseděli, ale stáli – a fakt na tu hudbu pařili! Trochu úlet, ale – proč ne? Moc by mě bavilo udělat koncert, kde by zazněly klasické pecky a lidé by stáli a mohli tančit. Takhle jsem v sále jediná, kdo může zapařit!“