Když jsem se probral, olizoval mě vlčák

Boj proti komunistické totalitě a v součtu osmadvacet let v kriminálech. To je společný jmenovatel čtyř laureátů Cen Paměti národa, kteří 17. listopadu převzali v Národním divadle ocenění společnosti Post Bellum. Patří mezi ně i čtyřiaosmdesátiletý Anton Tomík, kterému se podařilo utéct z jáchymovského lágru.

Narodil se v roce 1932 ve městě Skalica na Slovensku do katolické rolnické rodiny, jeho rodiče měli pět hektarů půdy. Do první třídy nastoupil v roce 1938, kdy ze Slovenska odcházeli čeští učitelé; vyhlášení Slovenského štátu bylo v té době na spadnutí. Po vypuknutí války musela řada příbuzných na frontu, ale přímé boje se jeho rodnému kraji vyhýbaly… Až do roku 1944. Nejdříve americký bombardér shodil nálož kousek za město, následovalo sovětské ostřelování z kaťuší, které částečně zdemolovalo i dům Tomíkových. 

Po ukončení povinné školní docházky si Anton chtěl splnit sen a stát se letcem. Na studia Baťovy letecké školy v Bratislavě však rodina neměla peníze, Anton zde proto v roce 1947 nastoupil na střední strojnickou školu a v místním aeroklubu začal létat alespoň na větroních. Po únoru 1948 rodina přišla o pole a sady, Antonův otec v důsledku násilné kolektivizace onemocněl a skončil na vozíku. Anton nedostal z kádrových důvodů lékařské potvrzení pro složení pilotní zkoušky a pak se jeho život zamotal ještě víc. 

Nejdříve jeho spolužáci našli ve výkopu na stavbě staré zbraně se střelivem a přinesli munici na internát. Někdo si toho všiml, udal je a do posudku přibyla další kaňka. Když o prázdninách roku 1951 Anton s kamarády vyrazili na výlet do Slovenského ráje, spadla klec úplně. Ve Spišské Nové Vsi je zastavili lesníci na koních a chtěli po studentech legitimaci. Důvod? Nahoře v horách prý někdo střílel. Následoval transport do nechvalně proslulé pevnosti v Leopoldově a samozřejmě výslechy StB.

Po několika týdnech mučení padlo obvinění, že se Anton s přáteli chtěli přidat k protikomunistickému odboji a pomáhat lidem při útěku na Západ. Přišili jim i tisk protistátních letáků a plán odpálit Stalinovu sochu a stranický sekretariát ve Skalici. V Leopoldově zůstali do listopadu 1951, poté byli převezeni do Bratislavy, kde čekali na soud. Rodiče se o Antonově situaci dozvěděli až o Vánocích. „To už jsem byl na cele sám, měl jsem tam jen pavouka, se kterým jsem si povídal,“ vzpomíná pan Tomík.

Na uran do Jáchymova

Obvinění neměli při procesu obhájce a nedostali ani možnost seznámit se s obžalobou. Přímo v justičním paláci se mezitím konaly popravy, vězňům na očích. Prokurátor navrhl pro tři hlavní postavy procesu – Tomíka, Helce a Kulicha – rovněž trest smrti. „Měla to být výstraha pro mladou generaci, nakonec to soud zmírnil na patnáct let a ztrátu občanských práv na deset let,“ vypráví Anton Tomík. Den po vynesení rozsudku byli odsouzení odvezeni do věznice v Ilavě. Antonův známý z okruhu salesiánů zde vedl krejčovskou dílnu, do které se dostal i Anton: obšíval onuce a kapesníky, později šil rukávy a nohavice. 

Na podzim roku 1952 byl přesunut na uran do tábora Nikolaj u Jáchymova. Do práce chodili vězni dva kilometry pěšky na šachtu Eduard – v pětistupu, obepnutí ocelovým lanem. Do toho noční nástupy, hlad a zima, epidemie paratyfu… 

Pokus o útěk si Anton s několika spoluvězni naplánovali na září 1955, tohle datum se ale muselo změnit: Antonovi během práce na lokomotivě železo zlomilo oba palce, což zkomplikovalo postup tajného hloubení výkopů pod ostnatými dráty. 

Šestého listopadu se deseti vězňům podařilo z lágru zmizet. První noc trávili v lese, kde narazili na hajného číhajícího na pytláky. Nahlásil je policii, další noc byli obklíčeni. „Začali po nás střílet. Jeden z nás to dostal do ruky, druhý do nohy, já do pánve,“ líčí Anton. Když se probral, olizoval ho vlčák. Následovalo vězení v Chebu, soud v Karlových Varech. Anton dostal další dva roky a byl převezen zpátky do Leopoldova. Od draní peří se časem propracoval na elektromontážní dílnu. Podmínky v lágru se i díky poprasku kolem jejich útěku o něco zlepšily, jednou z novinek byla možnost návštěv.

Občan druhého řádu

Prezidentská amnestie z května 1960 dala svobodu většině vězňů z Leopoldova, nikoliv však Antonovi – byl útěkář. Po odpykání poloviny trestu přesto zkusil zažádat o podmínečné propuštění a soudní senát mu vyhověl. 

Nejdříve se vydal za bratrem do Piešťan a pak do rodné Skalice. Známí ho nepoznávali, případně se k němu báli hlásit. Kvůli chatrnému zdraví a kádrovému profilu zde nemohl najít práci. Odešel proto do Bratislavy, kde nastoupil do strojovny, která zaměstnávala i další bývalé mukly. Zůstal zde patnáct let, dalších patnáct pak strávil v Hydrostavu. Ztratil volební právo a nesměl pracovat na kvalifikovanějších technických pozicích. 

Dva roky po propuštění z uranového lágru se Anton Tomík oženil, vzal si učitelku z rodné Skalice. Narodili se jim dva synové, kterým otec o své minulosti poprvé řekl až po pádu totality – o Vánocích roku 1989.