Když jsem se probral, olizoval mě vlčák

Boj proti komunistické totalitě a v součtu osmadvacet let v kriminálech. To je společný jmenovatel čtyř laureátů Cen Paměti národa, kteří 17. listopadu převzali v Národním divadle ocenění společnosti Post Bellum. Patří mezi ně i čtyřiaosmdesátiletý Anton Tomík, kterému se podařilo utéct z jáchymovského lágru.

Narodil se v roce 1932 ve městě Skalica na Slovensku do katolické rolnické rodiny, jeho rodiče měli pět hektarů půdy. Do první třídy nastoupil v roce 1938, kdy ze Slovenska odcházeli čeští učitelé; vyhlášení Slovenského štátu bylo v té době na spadnutí. Po vypuknutí války musela řada příbuzných na frontu, ale přímé boje se jeho rodnému kraji vyhýbaly… Až do roku 1944. Nejdříve americký bombardér shodil nálož kousek za město, následovalo sovětské ostřelování z kaťuší, které částečně zdemolovalo i dům Tomíkových.

Po ukončení povinné školní docházky si Anton chtěl splnit sen a stát se letcem. Na studia Baťovy letecké školy v Bratislavě však rodina neměla peníze, Anton zde proto v roce 1947 nastoupil na střední strojnickou školu a v místním aeroklubu začal létat alespoň na větroních. Po únoru 1948 rodina přišla o pole a sady, Antonův otec v důsledku násilné kolektivizace onemocněl a skončil na vozíku. Anton nedostal z kádrových důvodů lékařské potvrzení pro složení pilotní zkoušky a pak se jeho život zamotal ještě víc.

Nejdříve jeho spolužáci našli ve výkopu na stavbě staré zbraně se střelivem a přinesli munici na internát. Někdo si toho všiml, udal je a do posudku přibyla další kaňka. Když o prázdninách roku 1951 Anton s kamarády vyrazili na výlet do Slovenského ráje, spadla klec úplně. Ve Spišské Nové Vsi je zastavili lesníci na koních a chtěli po studentech legitimaci. Důvod? Nahoře v horách prý někdo střílel. Následoval transport do nechvalně proslulé pevnosti v Leopoldově a samozřejmě výslechy StB.

Po několika týdnech mučení padlo obvinění, že se Anton s přáteli chtěli přidat k protikomunistickému odboji a pomáhat lidem při útěku na Západ. Přišili jim i tisk protistátních letáků a plán odpálit Stalinovu sochu a stranický sekretariát ve Skalici. V Leopoldově zůstali do listopadu 1951, poté byli převezeni do Bratislavy, kde čekali na soud. Rodiče se o Antonově situaci dozvěděli až o Vánocích. „To už jsem byl na cele sám, měl jsem tam jen pavouka, se kterým jsem si povídal,“ vzpomíná pan Tomík.

Na uran do Jáchymova

Obvinění neměli při procesu obhájce a nedostali ani možnost seznámit se s obžalobou. Přímo v justičním paláci se mezitím konaly popravy, vězňům na očích. Prokurátor navrhl pro tři hlavní postavy procesu – Tomíka, Helce a Kulicha – rovněž trest smrti. „Měla to být výstraha pro mladou generaci, nakonec to soud zmírnil na patnáct let a ztrátu občanských práv na deset let,“ vypráví Anton Tomík. Den po vynesení rozsudku byli odsouzení odvezeni do věznice v Ilavě. Antonův známý z okruhu salesiánů zde vedl krejčovskou dílnu, do které se dostal i Anton: obšíval onuce a kapesníky, později šil rukávy a nohavice.