Polsko: Ve stínu dobré změny

Nenávistné projevy v parlamentu, slova o velezradě i obvinění z autoritářství. Mohutné protivládní demonstrace na straně jedné, zastánci kontroverzních kroků vlády na straně druhé. Nynější Polsko se nachází v neblahé situaci. Jak se do ní vlastně dostalo?

Prvním signálem byly prezidentské volby na jaře 2015, v nichž zvítězil tehdy málo známý právník Andrzej Duda ze strany Právo a spravedlnost. Právě v tu chvíli se začala drolit vláda zdánlivě úspěšné liberální vlády Občanské platformy – zdánlivě úspěšná byla proto, že ve snaze neprovokovat veřejné mínění hlubokými, ovšem potřebnými reformami promarnila řadu let prosperity.

Dudovo vítězství bylo předzvěstí úspěchu strany Právo a spravedlnost (PiS) v parlamentních volbách o pár měsíců později. Mnozí, včetně mne, tehdy chtěli dát nové vládě kredit – navzdory období předchozí vlády PiS v letech 2005–2007, které se sice vyznačovalo rétorikou radikální obrody, ale vedlo k morálnímu a politickému úpadku; navzdory skepsi k působení předsedy strany Jarosława Kaczyńského, proslulého směsicí trefných i alarmistických výroků doprovázených podněcováním nejtemnějších společenských nálad.

Vzpomínka na ponižující volební porážku minulé dekády byla ostatně živá i ve vedení PiS, které mezi svými stoupenci šířilo mýtus o zastavené revoluci. Není tedy překvapivé, že Kaczyński hned po vítězství před dvěma lety onu revoluci znovu s vervou rozjel.

Netrvalo dlouho, než jsem si uvědomil, že heslo „dobrá změna“, s nímž šla PiS do voleb, znamená ve skutečnosti pokus o přestavbu politického systému. Lidí podobného smýšlení, u nichž „dobrá změna“ začala budit obavy, je přitom více. A navzdory pomluvám příznivců a členů vládnoucího uskupení nehájíme ani zájmy poražených stran, ani nemáme skryté vazby na pohrobky komunismu.

Páni Ústavního soudu