Přijdu z bahna a ucítím pevnou zem

První, na co vám tu padne oko, je takové, no, menší muzeum. Dvě rozlehlé vitríny a v nich diplomy, knížky, hromada fotek, mezinárodní novinářské ceny, pohlednice od důležitých lidí (Bill a Hillary Clintonovi přejí vše dobré do nového roku!). Nebo taky dva počítače, které zbyly z úplně původního vybavení redakce: před jednadvaceti lety je za peníze z Nobelovy ceny míru koupil Michail Gorbačov. Pak za vitrínami (u automatu na colu) zahnete doleva, do dlouhé chodby. Na podlaze pečlivě vycíděné linoleum, na stropě ostré zářivky, skoro jako kdysi ve škole nebo ve špitále. Jenže tady voní papír, kafe, trocha cigaretového kouře a teď zrovna i nějaký nasládlý parfém. Žádný špitál!

Jedny dveře, druhé, třetí. Tady to je, číslo tři sta sedm, jen vstupte. Spatříte obyčejnou kancelář a v ní prázdný psací stůl. Už osm let a dva měsíce u něj nikdo neseděl. A sedět nebude, aspoň dokud bude tahle redakce existovat: stůl Anny Politkovské, reportérky, sveřepé individualistky se zvláštním smyslem pro humor, matky dvou dětí – a oběti vraždy. Politkovská byla zastřelena 7. října 2006 (mimochodem, v den Putinových narozenin) v centru Moskvy. Zůstává nejznámější, leč zdaleka ne jedinou obětí z řad novinářů současného Ruska. Pod sklo na psacím stole vložili kolegové Anniny fotky. Na památku.

Byli jsme idioti

A pak jiné dveře. Tři sta sedmnáctka. Nad nimi červená lampička. Když svítí, znamená to jediné: Nevstupujte! Což funguje většinou, ale ne úplně vždycky. Za dveřmi zase kancelář (co taky jiného), rozměrný psací stůl a u něj rozměrný muž: Dmitrij Andrejevič Muratov, šéfredaktor. „No tak pojďte dál! Když dělá novinář rozhovor s novinářem, je to jako incest, no ne?“

Třiapadesátiletý Muratov, někdejší válečný reportér Komsomolské pravdy (svého času největšího deníku na světě, v roce 1990 měla „Komsomolka“ náklad skoro 23 milionů výtisků), Novou Gazetu spoluzakládal. To bylo v roce 1993, Muratov byl mladý a drzý, stejně jako jeho kolegové. „Byli jsme idioti. Debilové s entuziasmem,“ směje se. „Novaja“ nejdřív vycházela jako deník, první počítače koupil už zmíněný Gorbačov, exprezident a otec perestrojky, jemuž mnoho Rusů dodnes nemůže zapomenout, že nechal padnout sovětské impérium. „Pro mě je Gorbačov jedním z nejbližších přátel,“ říká Muratov. Mluví rychle, polyká (v lepším případě jen) konce slov a vykládá fascinující historky. Máte na něj připraveno dvacet otázek, ale když po tři čtvrtě hodině nejste ještě ani u druhé, zavřete blok a smíříte se s tím, že tohle nebude novinářský (tzn. incestní), ale obyčejně lidský rozhovor.

Buďte šťastni

První číslo Nové Gazety vyšlo 1. dubna 1993. „Na apríla, jak jinak. Byli jsme tak nafoukaní, že jsme vytiskli sto tisíc kusů!“ vzpomíná Muratov. Dva roky se víceméně dařilo, pak došly peníze. Následovala pětiměsíční přestávka, načež „Novaja“ začala vycházet jako týdeník, už s Muratovem coby šéfredaktorem (dnes list vychází třikrát týdně, v pondělí, ve středu a v pátek). Od začátku byla prioritou investigativní žurnalistika. Valíte oči, když Muratov vykládá, jak se, převlečen za banditu, pokoušel na ruském černém trhu koupit komponenty pro výrobu malé atomové nálože (mimochodem, podařilo se). Během roku 1996 se náklad novin zvedl takřka dvacetinásobně. Devadesátá léta! „Nebyly peníze, ale byla svoboda.“