Svoboda na scestí aneb ještě zbývá naděje

Napsat cokoli zobecňujícího ve vztahu ke svobodě je téměř vždy zavádějící. Uchopit slovy nejdůležitější prvek života lidské komunity, tedy přesně definovat svobodu, neumím. A přitom její ochranou se zabývám celý svůj profesní život.

Cítím, jak obyvatelé Evropy svobodný život opouštějí, nechávají se dobrovolně svazovat podivnými, už ani ne ideologiemi, ale z kontextu vytrženými hesly, a marně hledám obecné východisko z tohoto myšlenkového marasmu. Pošlou Evropané svobodu a tím i svoji budoucnost na smetiště dějin? Kdybych věděl, že ano, pak už by odešla naděje, leč zatím nevím – a to je dobře.

Svobodné myšlení otevírá cestu stále novým svobodným myšlenkám. Svobodné podnikání svobodně přináší nové výrobky anebo zcela neobvyklé, dosud neznámé svobodné tržní vztahy. Žádná, ani ta nejsilnější moc nemůže takovéto svobodě v komunitě stoprocentně zabránit, může však postupně komunitu zcela ochromit nebo ji úplně zničit. Pojďme si proto o asi nejpalčivější otázce dneška, tedy lidské svobodě, zkusit povídat, dokud máme tu možnost.

 

•••

Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve svém názvu svobodu má a tím se liší od Všeobecné deklarace lidských práv OSN, která o svobodě hovoří až ve svém textu. Mám za to, a věřím, že zcela oprávněně, že autoři oné evropské úmluvy kladli důraz právě na ochranu svobody, což je vyjádřeno velmi srozumitelně v preambuli úmluvy: „… potvrzujíce svou hlubokou víru v ty základní svobody, které jsou základem spravedlnosti a míru ve světě a které jsou nejlépe zachovávány na jedné straně účinnou politickou demokracií a na druhé straně společným pojetím a dodržováním lidských práv, na němž závisí…“ Čili ochrana svobody je nezpochybnitelným základem spravedlnosti a míru ve světě, a pokud jde o lidská práva (stejně jako o účinnou politickou demokracii), ta jsou toliko vhodnými instrumenty k ochraně svobody. V listopadu 1950, kdy byla Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v Římě přijata, hrůzy druhé světové války nejenže v Evropě ještě zcela neodezněly, ale byly odkrývány stále nové a nové zločiny, které za sebou jejich pachatelé zanechali. V této situaci svoboda a jenom svoboda mohla Evropanům přinést šťastný život.

Jedna věc mne však na původním textu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zaráží a nemám pro ni zcela vyčerpávající vysvětlení. Neobsahoval žádná ustanovení o ochraně majetku, jako by právo vlastnit majetek nemělo nic společného se svobodou člověka. Přitom historicky starší Všeobecná deklarace lidských práv (schválena Valným shromážděním OSN 10. prosince 1948) o vlastnictví pojednává ve svém článku sedmnáctém: „1. Každý má právo vlastnit majetek jak sám, tak spolu s jinými. 2. Nikdo nesmí být svévolně zbaven svého majetku.“ Považovali Evropané ochranu majetku za nedůležitou? Nebo byl jejich přístup k této ochraně vlažný? Nepřetrvává tento přístup Evropanů k vlastnictví do dnešních dnů? Nevím, všimněme si ale, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod sice zakazovala nevolnictví, ale jako by si „neuvědomovala“, že prazákladem postavení nevolníka byla právě otázka vlastnická. Nevolník půdu, na rozdíl od svobodného sedláka či svobodného rolníka, nevlastnil, a tudíž nebyl ani svobodný.

Teprve v březnu 1952 byl přijat v Paříži první Dodatkový protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jehož rovněž první článek ochranu majetku řeší: „Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.“ Všimněme si, že na rozdíl od Všeobecné deklarace lidských práv stojí nad ochranou majetku „veřejný zájem“ jako silnější karta, než je vlastnické právo. Co vše může být veřejným zájmem, je daleko více otázkou politickou než ryze právní, byť nakonec onen politický „veřejný zájem“ si oblékne zákonný kabát.

Nádherně křehkost vlastnického vztahu v rámci komunity vyjádřil Friedrich August Hayek ve svém díle Právo, zákonodárství a svoboda: „Takové stavy jako ,vlastnictví‘ nemají žádný význam, leda prostřednictvím pravidel správného chování, která se k nim vztahují; pomiňte tato pravidla správného chování, která se vztahují k vlastnictví, a nezbude z něj nic.“

Češi a Moravané – na rozdíl od obyvatel smluvních států, jejichž zástupci Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod 4. listopadu 1950 podepisovali – mají bohužel dlouhodobou zkušenost s komunistickou diktaturou. A proto vědí, že po puči v únorových dnech roku 1948 bylo po převzetí moci komunisty nejdůležitějším zájmem nových vládců ne zakázat svobodu slova ani svobodu náboženského vyznání, ale změnit vlastnické vztahy ve státě. Již v dubnu 1948 jsou přijímány nejdůležitější znárodňovací zákony, tedy dříve, než spatřila světlo světa nová ústava (nazývaná „Ústavou 9. května“), která slibovala světlé zítřky při budování socialismu. Ostatně každý diktátor ze všeho nejdříve zbavuje své odpůrce majetku a tím je činí závislými na „dobrodiní“ své diktatury, tedy je zbavuje svobody, která je pro jakéhokoli uzurpátora moci tím největším nebezpečím. Žádná „pravidla správného chování“ ve vztahu k vlastnictví ho samozřejmě nezajímají.

 

•••

Přemýšlel jsem o tom, jak v tomto textu nejlépe přiblížit generaci dnešních dvacátníků, třicátníků, ale i čtyřicátníků onu nesvobodu (o které máme i zákon z roku 1991), a to nesvobodu v souvislosti s majetkem. Vzpomněl jsem si na příhodu, která na jedné straně ukazuje doslova komičnost systému, v němž jsem do roku 1989 žil, a na druhé straně v té době až tragické ponížení každého občana, jemuž bylo proti srsti s tímto systémem aktivně spolupracovat.

Nuže od dětství jsem hrál basketbal. Nebylo divu, že po nástupu do advokacie jsem se s několika mladými kolegy dohodl, že založíme advokátní basketbalový oddíl. A po několika letech jeho existence se povedl doslova mezinárodní majstrštyk. Dostali jsme pozvání od francouzských advokátů, abychom s nimi v Paříži sehráli přátelský zápas. Psala se druhá polovina osmdesátých let minulého století. Po delších jednáních s tehdejším režimním Československým svazem tělesné výchovy a dalšími úřady se nám skutečně podařilo sehnat povolení do Francie vyjet. Mělo to však své ale. Nikdo z nás nedostal povolení k nakoupení takzvaných devizových prostředků, tedy měny, kterou bychom mohli v Paříži platit; měli jsme tedy jet do Francie naprosto bez peněz. Totalitní režim se nám vysmíval.

Přesto jsme jeli, leč režim, aby se ujistil o své moci, na hranicích s Německem nařídil v autobuse, jenž nás vezl, neskutečně přísnou kontrolu, zaměřenou na jediný cíl – zjistit, zda přece jenom nějaké „valuty“ nemáme. Někteří z nás byli doslova vysvlékáni do naha. Nikdo nenašel nic. Peníze jsme však přes hranice provezli. Jeden z kolegů s sebou totiž vzal asi desetiletého synka své bývalé sekretářky. Proč? Inu ona sekretářka se provdala za Francouze a žila v Paříži. Chlapec pobýval v Praze na návštěvě u své babičky a docela se hodilo, že se mohl s námi bezpečně vrátit k rodičům do Paříže. A tento malý hoch měl nikoli československý, ale francouzský pas. A tak krátce před Rozvadovem mu všichni doktoři práv odevzdali všechny své klopotně získané (ne příliš legální cestou) západoněmecké marky či americké dolary a naopak krátce za německou hranicí nám jediný nekontrolovaný pasažér, nezletilý francouzský občan, peníze vrátil. Úžasné!? Nevím, mísil se v nás pocit vítězství a radosti z něj s pocitem nesmírného studu a smutku. Kousíček naší svobody nám, tehdy již zkušeným a uznávaným advokátům, uměl nezištně darovat pouze kdosi bez právní odpovědnosti, sami bychom si tuto svobodu ochránit nedokázali…

 

•••

Všichni tehdejší cestující v autobuse mezi Prahou a Paříží však za několik málo let dostali příležitost svobodu ochutnat i bez malých chlapců s francouzským pasem. Vyrovnali se s tou nabídkou různě, tak jak to svoboda umožňuje ve funkční demokracii všem bez rozdílu.

Pro období obnovené demokracie (a tím i znovuobjevení všech podob svobody, na dlouhý čas v Čechách a na Moravě veškeré komunitě odepřené) po 17. listopadu 1989 bylo nesmírně důležité, aby vývoj v zemi korespondoval především s touto částí preambule Všeobecné deklarace lidských práv: „… je nutné, aby lidská práva byla chráněna zákonem, nemá-li být člověk donucen uchylovat se, když vše ostatní selhalo, k odboji proti tyranii a útlaku…“ Ač se to mnohému nebude zdát, splnění tohoto cíle záviselo zejména na citlivém nastavení daňových povinností a dalších odvodů nově se formující státní moci. Byla to cesta hledání i omylů, ale svobodné podnikání i skutečné možnosti výběru zaměstnání dostaly v první polovině devadesátých let minulého století opravdu zelenou. Avšak jak snadná je naopak cesta do pekel, která mohla dovést mladičkou svobodu na scestí, se pokusím ukázat na následujícím příkladu. Ostatně není nad osobní praktickou zkušenost.

Počátkem devadesátých let byly mými klienty mimo jiné i jedna obec a jedno menší město. Zákon tehdy umožňoval veškerým obcím vybírat místní poplatky i z prodeje tabáku a alkoholických nápojů, pokud se tento prodej uskutečňoval ve stravovacích či ubytovacích zařízeních. Obce měly volnost stanovit svojí vyhláškou sazbu poplatků vybíraných z tohoto prodeje, a to až do výše deseti procent z každého uskutečněného prodeje.

Dovolím si tvrdit, že skutečná ochrana svobody státem počíná v záruce, že vaše daňová povinnost nebude činit, řečeno v nadsázce, devadesát devět korun z vydělané stokoruny. Pokud však míří k těmto číslům, pak postavení svobodného občana naopak míří k postavení nevolníka a bývalý svobodný občan je „donucen uchylovat se“ (abych citoval všeobecnou deklaraci lidských práv) k ledasčemu.

Ona obec a ono město měly zastupitele a především starosty s velice odlišným pohledem na svobodu svých sousedů. Dovedu si představit, že starosta malé obce dobře věděl, že majitel jediné hospody ve vesnici se musí velmi otáčet, aby čepoval dobré pivo, na které k němu chodil. A obec stanovila místní poplatek z prodeje alkoholických nápojů a tabáku ve výši jednoho procenta. Ve městě tomu bylo jinak, starosta a nejspíše i zvolené zastupitelstvo asi chtěli rychle naplnit městskou pokladnu, aby mohli rozhodovat o více penězích. A stanovili místní poplatek v maximální výši 10 procent. Výsledek byl nasnadě. Vesnická obecní pokladna se sice pomalu, ale přece jenom plnila. Ve městě jako by se ze dne na den stali všichni obyvatelé nekuřáky a abstinenty. Absurdní místní poplatek neodváděl prakticky nikdo. Po čase toto ustanovení o tomto druhu místních poplatků ze zákona zmizelo, neboť se neosvědčilo.

 

•••

Přes třicet let svobodu v různých podobách a formách k dispozici máme. Nejenom ve středu Evropy, ale i v Evropě celé. Je však na zvážení, jak tuto dispozici využíváme. Zda dobrovolně svobodu ze svého života jako nepotřebnou nevypouštíme. Ano, přibývá hlasů, že je tu ohrožena svoboda slova, tu svoboda shromažďování. V nedávných letech pod záminkou ochrany před pandemií společenství svobodných občanů načas rezignovalo na svobodu pohybu. Armáda právníků se ochranou svobody zabývá. Obrací se především na státní instituce, zejména soudy, a žádá od státu, popřípadě od mezinárodních mezivládních organizací nápravu, a přitom jim zcela uniká podstata problému, tedy proč se svoboda čím dál tím více z celého evropského kontinentu vytrácí. Na skutečné nebezpečí, pokud jde o společenství svobodných občanů, jsem zaznamenal upozorňovat toliko několik ekonomů a vřele s jejich hlasy souhlasím. Ale v tento moment dám znovu přednost tomu, abych se s vámi podělil o svoji praktickou zkušenost.

Více než devět let jsem působil v mezinárodní mezivládní instituci. Před tímto působením jsem v zastoupení svých klientů do této instituce zasílal stížnosti, psal vyjádření a osobně jsem před ni předstupoval. Ano, hovořím o Evropském soudu pro lidská práva, jenž je součástí Rady Evropy. Teprve vlastní účast mezi čtyřiceti sedmi soudci ze čtyřiceti sedmi zemí Evropy mi však přinesla poznání, ke kterému jsem předtím nedospěl a ani dospět nemohl. O tomto poznání jsem již hovořil v některých publikovaných rozhovorech, leč ne zcela v souvislosti s ochranou svobody, a proto si dovolím opakovat se.

V průběhu oněch více než devíti let jsem ve funkci soudce Evropského soudu pro lidská práva potkal daleko více soudců tohoto soudu než oněch čtyřicet šest, kteří byli právě ve funkci. Soudci jsou do své funkce voleni Parlamentním shromážděním Rady Evropy nepravidelně, takže se vedle mne vystřídala postupně téměř stovka kolegů. Za oněch devět let jsem byl jediným bývalým zaměstnavatelem, moji kolegové byli většinou celoživotními zaměstnanci, převážně zaměstnanci státu. Mnohokrát se naše názory prostě zcela nesešly. Mnohokrát jsem vysvětloval, že stát jsou především lidé v soukromém sektoru, kteří odvádějí daně; státní úředníci za plat, který je jim poskytován z těchto vybraných daní, by měli pracovat tak, aby neztrpčovali činnost oněm daňovým poplatníkům, vážili si jejich svobody, která je základem zisku a tím i základem státního rozpočtu. A když už to nešlo jinak, tak těm, kdo mi byli nejbližší a jež jsem považoval spíše za přátele než kolegy, jsem říkával: Podívej, já jsem z nás asi jediný, který si na tento post dopředu vydělal, a nikdo na mne nedoplácí. Na daních odevzdaných státu jsem za sebe, za činnost advokátní kanceláře i za svoje zaměstnance zaplatil daleko více, než činí a bude činit odměna za celý můj devítiletý mandát…

Svoboda obsahuje obrovské množství povinností a odpovědnosti od svobodného občana. Svobodně žije ten, jenž se řídí celoživotním heslem – stát nepotřebuji, a když už, tak co nejméně. Kdo z veřejných peněz přijímá různé dávky, je zcela jedno, zda mají podobu sociálního příspěvku, či dotace, si musí být při použití každé koruny ve svůj prospěch vědom, že žije na cizí účet. Taková situace brání vzniku svobodného myšlení, svobodnému rozhodnutí.

Buďme si vědomi, že čím větší příjmy má státní rozpočet, tím menší je svoboda těch, kdo jsou povinni tento rozpočet naplnit. Čím větší je počet veřejných zaměstnanců, zcela závislých na povinnosti ostatních občanů v komunitě platit daně, tím více a více přestává společenství svobodných občanů být společenstvím svobodných. Neboť závislost neznamená nic jiného než nesvobodu.

Úkolem žádné vlády, tedy reprezentantky společenství svobodných občanů, není každoročně navyšovat příjmy státního rozpočtu a tím i zvyšovat výdaje. Vláda nemůže garantovat ochranu svobody tím, že stále větším přerozdělováním vybraných veřejných peněz zvyšuje míru nesvobody ve společenství, které reprezentuje.

Vím, že svoboda není snadnou záležitostí. Leč pokud ji v této zemi i v celé Evropě lidé vzývají, pokud skutečně chtějí žít svobodně, pak nemohou zároveň vzývat „silný“ stát. To je protimluv ve vztahu ke svobodě. Nejde o boj s takovýmto státem, jde o to, „silný“ stát vůbec nevytvářet a zůstat svobodným a silným sám. To je hlavní podmínka svobody. Vláda reprezentující skutečně svobodné občany se nebude dostávat do křížku se svobodou slova či svobodou shromažďování, protože se nebude obávat ztráty své moci. Neboť za stav svobodného demokratického státu nenese odpovědnost vláda, ale celé společenství svobodných občanů. A jenom oni se musí obávat ztráty svobody, neboť její ztrátou, za což sami nesou odpovědnost, ztratí svoji moc.

Pokud se nejen u nás, ale i v celé Evropě trochu pokusíme tomuto ideálu přiblížit, pak není nutné hledět do budoucnosti skepticky. •

 

Psáno v Nordheimu 19. července 2023.

 

Autor je emeritní soudce Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku a bývalý advokát. Zastupoval například Národní galerii, v roce 2000 jako vůbec první český advokát uspěl u Evropského soudu pro lidská práva, když hájil nároky potomků původních majitelů továrny Rakona, kterou česká vláda privatizovala. V roce 2009 zastupoval před Ústavním soudem prezidenta Václava Klause ve věci Lisabonské smlouvy. V letech 2009–2012 byl místopředsedou České advokátní komory, v letech 2011–2012 členem legislativní rady vlády. V roce 2012 jej Parlamentní shromáždění Rady Evropy zvolilo soudcem Evropského soudu pro lidská práva za Českou republiku: ve funkci byl až do roku 2021. Je autorem či spoluautorem odborných i beletristických knih. Po skončení soudcovského mandátu žije střídavě v Česku a ve Francii.