Ve jménu Otce, Syna a šachového krále

Představme si zápas dvou českých šachových družstev. Hráli by nejlepší z nejlepších – na jedné straně šachisté věřící, proti nim šachisté nevěřící. Anebo víte co? Raději si to ani nepředstavujme, takový zápas by neměl smysl, věřící by jednoznačně zvítězili. Současná česká šachová špička si různými cestami našla cestu k jednomu společnému cíli. K Bohu.

Že jsou věřící, to byste při letmém osobním setkání na nikom z nich nepoznali; když už mají na krku křížek, tak pod trikem, nedávají víru na odiv.

Všimli byste si jiných společných rysů, všem je například plus minus třicet let. Všichni se vyjadřují moudře a hovoří tiše, klidně. Nakonec byste si nejspíš uvědomili, že setkání s nimi bylo uklidňující – jsou to hodní lidé. Také skromní, až asketičtí. Chcete je na něco pozvat: „Kohoutkovou vodu,“ poprosí David Navara. „Já taky,“ přidá se Viktor Láznička. Zamračíte se, oni vzdychnou. „Pokud to tedy musí být, jasmínový čaj…“

David Navara je suverénní českou jedničkou, patří mezi třicet nejlepších šachistů světa. Ač vyrůstal v nevěřící rodině, roku 2009 přijal křest u Českobratrské církve evangelické. Šachům se dál věnuje na sto procent.

Viktor Láznička je českou dvojkou. Ač vyrůstal v nevěřící rodině, loni na Bílou sobotu přijal křest v římskokatolickém kostele Nejsvětějšího Srdce Páně na pražských Vinohradech. Šachy hraje dál, ale už je nepovažuje za prioritu, téměř netrénuje.

Jana Jacková byla českou jedničkou a velmi pravděpodobně by jí mohla být i dnes. Ač vyrůstala v nevěřící rodině, roku 2010 přijala křest v Církvi adventistů sedmého dne. Šachy už nehraje.