Nejlepší hokej všech dob?

Řeholní sestra, spisovatel, sportovní komentátor a hokejista vyprávějí o zápase, který jim osobně nejvíc utkvěl v paměti.

Robert Záruba, sportovní komentátor (autor výroků „Přepište dějiny“ nebo „Vítej, Zlatý hattricku!“):

Kanadský pohár 1976

Vybírám mezi několika zápasy a není to snadné. Vypadávají ty, které jsem komentoval; musím vyřadit i zápas, který jsem neviděl, protože z něj dosud nebyl nalezen filmový záznam (ČSR–Kanada na MS 1949, naše první výhra nad javorovými listy). Odpadá utkání ČSSR–SSSR 6:4 na MS 1978, které jsem si vždy přál vidět znovu a záznam se mi podařilo získat až před pár týdny. Nakonec proti sobě stojí výhra nad Kanadou v Montrealu 1976 a výhra nad SSSR při MS 1972. Vítězí Kanadský pohár 1976, protože porazit Kanadu v nejsilnější sestavě byl úžasný zážitek – táta nás na to s bráchou vzbudil ve čtyři ráno – a taky průlom našich borců, kteří tak otevřeli velká vrata do přístavu NHL.

Angelika Ivana Pintířová, řeholnice (boromejka, na rozhlasové stanici Dvojka moderuje pořad Jak to vidí):

Finále MS v Německu 2010

Nejprve můj první hokejový zážitek: je rok 1969, porážíme na mistrovství světa Sověty, starší bratr střídavě vyskakuje do stropu a v euforii buší pěstí do stolu. Od té doby bylo jakékoli další vítězství nad Rusy národním svátkem, čímž se dostávám ke svému diváckému vrcholu: finále mistrovství světa v Německu roku 2010. Dosud neporažení Rusové, proti nim my, outsideři, takhle daleko jsme se dostali spíš omylem. V závěru hrajeme ve třech proti šesti Rusům! Laik by se divil, jak hlasitě se sestry v klášteře dokážou radovat. Bylo to na svatodušní svátky. Duch svatý tvoří církev a církev, aby přežila, musí hrát jako tým. A naši hokejisté byli tehdy fantastickým týmem.

Jan Novák, spisovatel a vášnivý hokejista (česko-americký autor, napsal například bestseller Zatím dobrý):

Porážka Sovětů v roce 1969

V hokejovém rauši jsem se ocitl roku 1969. Porazili jsme dvakrát Sovětský svaz, okupanty. Na první zápas se dívala i babička a všichni jsme byli nadšení, že naši Rusákům nepodali ruce. Druhý zápas jsem neviděl, jeli jsme se školou do divadla. Vítězství 4:3 jsme slavili lahví rumu. Bylo nám šestnáct, ve vlaku si přisedli dva starší chlápci. Měli klobouky a špatné zuby a začali nás ponoukat, ať to dem Rusákům ukázat. Rum zabíral, ale týpci byli tak divní, že jsme si šli sednout na druhý konec vagonu. Tou dobou už na jásajícím Václaváku jejich kolegové z StB metali první dlažební kostky na kancelář Aeroflotu a Husák se zezadu plížil k Dubčekovi.

Lukáš „Musa“ Musil, hokejista a výtvarník (bývalý gólman pražské Slavie, nyní výtvarník a tatér):

Finále s Kanadou, Vídeň 1996

Jako první mě napadají oba zápasy mezi Československem a Sovětským svazem z MS v roce 1969. I my, co jsme nebyli na světě, většinou víme, jaký dopad mělo především naše druhé vítězství 4:3 a jaké nehokejové události pak následovaly (nemluvě o heroickém výkonu Vlada Dzurilly v brance, ozývá se ve mně někdejší gólman). Z čistě sportovního hlediska ale volím finále mezi Českem a Kanadou na vídeňském mistrovství světa 1996. Vyrovnaný souboj, infarktový závěr, skvělí gólmani, vítězství 4:2… Podle mě to bylo zlomové utkání pro sebevědomí našich hokejistů, které znamenalo zrod takzvané zlaté generace…