Aneta Langerová: Sednu si na zápraží a budu koukat

Kultura

Před dvanácti lety vstoupila do milionů českých obýváků: drobná, trochu vyjevená holka, která na pódium přicházela jako na popravu, ale jakmile otevřela pusu, posluchače mrazilo. Vyhrála soutěž, natočila desku a začala sbírat ceny. Moc nechápala proč: „Kvůli pár minutám v televizi?“ Letos bude té drobné holce třicet. Má velmi dospělé album, snovou kapelu, vnímavé publikum a jasné názory.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Aneto, nejdřív vám musím říct, že jsem si o vás dost dlouho povídala s Nikolou.

No jo, on mi brácha říkal, že trochu mluvil!

 

Vyprávěl mi třeba, jak vám kdysi učitelka v lidušce řekla, že jste…

...šumař!

 

Přesně.

To bylo dost zásadní. Do té lidušky mě přihlásila máma, ona chtěla, abychom se věnovali hudbě. Táta zase, abychom sportovali. Výsledkem bylo, že jsme všichni tři sourozenci dělali jak hudbu, tak sport. Mohlo mi být nějakých šest, když jsem začala chodit na klavír. Učila mě taková přísná, shrbená paní, která děti klasicky mlátila přes ruce. Já nebyla schopná cvičit její etudy, zato jsem si doma skládala vlastní písničky, které jsem jí pak hrála. Ta o pejskovi ještě prošla, ale pak už mi právě bylo řečeno, že jsem šumař. Hrozně mě to naštvalo, hlavně proto, že jsem nevěděla, co to znamená. Představovala jsem si strašné věci! Až po nějaké době jsem to řekla mámě, ona šla tu učitelku uspořádat a já pak na klavír dlouho vůbec nehrála.

 

Až takhle vám ho zošklivila, ta shrbená paní?

No, já jsem odmala dost tvrdohlavá. Takže jsem se zasekla, že tohle teda v žádném případě. A nakonec jsem vesele přešla na kytaru. Mimochodem, cvičit neumím dodneška, hraju si podle svýho. Léta jste pak zpívala v říčanském sboru Bardáček. Už tehdy vás, osmi- devítiletou, při vystoupeních publikum vytleskávalo, chtělo přídavek.

 

To mi taky vyprávěl Nikola. Uvědomovala jste si už tenkrát, že nejspíš máte dost slušný talent?

No, tam mi to možná začalo docházet. Nebyla jsem žádné výbušné dítě, spíš naopak, vždycky jsem seděla někde v koutě. Ale v hudbě jsem najednou objevila svůj vlastní svět, který byl plný zážitků. A ano, ten aplaus se mi zalíbil. Když jsem poprvé vylezla na pódium před plný kulturák, zazpívala a lidi mě vytleskali, byla to síla.

 

Čili šance, že z Anety Langerové bude tenistka…

… neexistovala. Hrála jsem od čtyř let, tréninky mě bavily, ale zápasy jsem přímo nesnášela. Protože já prostě neumím vyhrávat. Nebo nechci. Nebo neumím a nechci. Zvlášť když proti mně stál někdo slabší, nebyla jsem schopná ho porazit. Tenkrát se mě chopil první přítel mé sestry Denisy, on byl blázen do sportu a jezdil se mnou po všech turnajích. Dokonce mi objednal nějakého psychologa. Od toho jsem dostala takovou krabičku, kterou jsem musela mít s sebou při zápasech a v těch krátkých momentech, kdy se mění strany kurtu a všichni normálně sedí na lavičce, pijou a odpočívají, jsem si já musela na té krabičce měřit nevím co. Vždycky jsem na to dala dva prsty, ono mi to ukázalo nějaké hodnoty a ty jsem musela zapsat. Až takhle daleko to zašlo! Táta ze mě chtěl mít tenistku, říkal, že budu cestovat, že budu zajištěná. Ale já to prostě v té hlavě neměla.

 

Pak umřela máma, bylo vám čtrnáct. Neměla jste na ni vztek?

Měla, to víte, že jo. Strašnej vztek! A někdy se to vrátí i teď, občas to na mě odněkud vybafne. Myslím, že tyhle věci si člověk vnitřně zpracovává celý život. Tenkrát jsem měla vztek nejen na mámu, že odešla, ale i na tátu, na celou rodinu a samozřejmě nejvíc na sebe. Měla jsem pocit, že jsme jí nepomohli. Máma byla doma strašně silným pojítkem, pořád nás dávala dohromady. Když odešla, nastalo prázdno.

 

Tma bolavá, zpíváte.

No. Na druhou stranu, že bych věděla o něčem konkrétním, co jsem jí třeba nestihla říct nebo co jsem nestihla udělat a teď bych toho litovala, to zase ne. My měly plnohodnotný vztah, plnohodnotný život. Velmi bohatý na emoce. A rodinné pouto, které vytvořila, je strašně silné. Dodneška.

 

Ještě mi, když už se přehrabujeme v dětství, řekněte o té své bříze. Tu vám zasadil táta?

Ano, na chalupě v Doubku, což je kousek od Říčan. Táta mi tam kdysi dávno postavil dřevěný domek, takovou boudičku, z níž jsem měla krásnej výhled do kraje. Počkejte, kolik mi mohlo být… No máma to ještě zažila. Já úplně milovala, když jsem mohla být sama, líbilo se mi sedět v tom domku a stloukat si dřevíčka. No a vedle domku právě byla ta bříza. Dneska je úplně geniální, má silné větve, dá se na ní sedět. I když táta ji teda zrovna nedávno trochu seřízl. Vypadá to strašně!

 

Celková haluz

Původně jsem o tom nechtěla vůbec začínat, vážně. Jenže pak jsem na internetu narazila na takové video, sestřih vaší cesty soutěží SuperStar…

(Aneta se dlouho, dlouho směje) No jo, no! Já jsem hrozně ráda, že je to někde zaznamenaný! Před nějakým časem jsem to taky viděla, doma jsme si ze mě utahovali. Ale dobrovolně bych se na to nedívala.

 

V kontextu všeho, co se o vás ví dneska, o vaší povaze, hudbě nebo stylu života, působí ty dvanáct let staré záběry jako UFO…

No, bylo to takové znásilnění všeho! Nicméně mě to naučilo jednu velmi cennou věc: že ať se kolem děje cokoliv, člověk se musí držet věcí, které zná a které má rád. To mu pomůže. Mně bylo tenkrát samozřejmě krajně nepříjemné vylézt před kamery a podstoupit celý ten kolotoč. Ale schovala jsem se za hudbu a díky tomu se to dalo přežít, díky tomu se mě ten cirkus už tolik netýkal. Co chci říct, řeknu, co chci zazpívat, zazpívám. A zase půjdu, hotovo. Byl to náraz, ale vlastně dobrý, velmi poučný.

 

V několika rozhovorech jste už vysvětlovala, že vás do SuperStar přihlásil táta a že jste s ním kvůli tomu dlouho nemluvila. Nakonec jste ale na tu Novu stejně šla…

Ano, táta mi to dal jako dárek k narozeninám, podepsal za mě smlouvu. Naštvalo mě to, protože on, stejně jako celý zbytek rodiny, moc dobře věděl, že takovéhle věci prostě nemám ráda. Že budu radši někde sedět a pozorovat okolí, než abych takhle vlítla do světa a začala se o něco snažit. A ještě mezi dalšíma lidma!

 

Tak proč jste tedy šla?

Protože mi ségra řekla, že bych byla srab, kdybych to neudělala. A to mě namíchlo snad ještě víc než ta samotná přihláška. Denisa mě přesvědčovala, že to přeci celé můžu brát jako legraci. Protože my už se předtím jednou hecly a šly spolu do jiné soutěže, jmenovalo se to Do-re-mi…

 

… no, tak na to jsem taky koukala. Taky UFO! Zpívala jste Unchain My Heart od Raye Charlese a Pavel Trávníček, který ten pořad moderoval, se vás ptal, jestli chcete být modelka jako Iva Kubelková.

Jo! Bláznivý! Byl to opravdu takový rodinný hec, někde vyhlásili konkurz a ségra přišla a říká: To by byla sranda, kdybychom tam šly spolu. Měly jsme z toho legraci, ale ono to dopadlo! Odnesly jsme si nějakých dvacet tisíc. Denisa měla v břiše první dítě, takže se jí to hodilo.

 

A co Rozjezdy pro hvězdy? Další televizní show, kterou jste absolvovala ještě před SuperStar.

Tam mě zase přihlásil pan Barda, učitel z našeho souboru. On byl přesvědčený, že by se se mnou mělo něco dělat, pořád někde domlouval něco po studiích. Mně bylo patnáct šestnáct, to je takový věk nevěk. Okolí mě pořád někam cpalo, já neříkala vyloženě ne, ale jít do soutěže pro mě bylo něco nepředstavitelného. A vidíte, nakonec jsem byla ve třech, což je, uznávám, trochu úchylné. Ale zase v momentě, kdy už jsem stála na pódiu a začínala zpívat, jsem byla šťastná.

 

A že televize nastartovala vaši profesionální kariéru, o tom taky není sporu.

Není. A taky toho nelituju.

 

Po vítězství v SuperStar vznikla strašně rychle první deska, kterou dodnes nemáte ráda. Načež jste začala sbírat jednu hudební cenu za druhou.

Nechápala jsem! Přišlo mi, že po tak krátké době prostě člověk nemůže dostávat ceny. Já to nechci zas tak úplně shazovat, ale s odstupem času mi celé to údobí přijde absurdní. Člověk je ve společnosti malej, párkrát ho ukážou v televizi a už z toho má ceny! Že může být hudební cena příjemná, jsem si uvědomila až po desce Dotyk. Do té doby jsem tomu nerozuměla, brala jsem to spíš tak, že jsem někomu sympatická. Nebo že se vezu na vlně nějakého populárního momentu. Byla to celková haluz! Načež, tak asi rok nebo rok a půl po SuperStar, nastal další obrat. Ztratila jsem tu, řekněme, roli ze soutěže, ale lidi mě dál zdravili, poznávali. A já musela znovu hledat svůj normální stav.

 

Tehdejší neustálé změny účesů byly součástí toho hledání?

Ano, a bylo to příjemné. Taková pozdní puberta, kterou jsem si musela projít, abych zas mohla mít normální dlouhé vlasy a všechno bylo v klidu.

 

Prošla jste zároveň nějakým obdobím, kdy vám sláva přeci jen začala lézt na mozek?

Já ten pocit nemám. Víte, já každý krok vážím asi tak stokrát. A k tomu mám vedle sebe toho svýho bráchu, s nímž o všem mluvím, všechno probíráme, na férovku. Nevybavuju si, že bychom se někdy dostali do situace, kdy bychom si říkali: Tak tady jsme vážně neměli být. Nikola kolem mě hned na začátku vytvořil jakousi bublinu, prostor, ve kterém mě nechal svobodně dospět. Chtěl, abych se přirozeně rozvíjela, aby mě tlaky okolí tolik neovlivňovaly.

 

Teď už dospělá jste, na podzim vám bude třicet. Mimochodem, čekáte od toho něco?

Asi ne, nemám nějaká zvláštní očekávání. Mně se v životě všechno děje tak nějak postupně. I když vlastně… Jedno očekávání přeci jen mám! Už odmalička toužím být babička.

 

Cože?

No jako starší paní! Která bude sedět na zápraží a pozorovat svět. Budu mít nadhled. Fakt se na to těším!

 

Plzeň je přísná

Vaše současné turné Na Radosti se odehrává v divadlech. To je účel, předpokládám.

My jsme dlouho hráli koncerty na stání. Pak jsme jeli Pár míst, turné se smyčcovým triem a pianem, a tam se to nějak zlomilo. Nevím úplně přesně, jak to popsat, ale asi jsem získala ještě větší odvahu dělat věci tak, jak mě baví a těší. Přestala jsem se bát chtít po lidech, aby seděli, poslouchali a byli pozorní. Občas sice pořád máme koncert na stání, ale mě spíš těší ta klidnější forma. Lidi v divadle nejsou rušeni tím, jestli je bolí nebo nebolí nohy. Tím pádem jsou tam mnohem víc s vámi a vy to cítíte.

 

Musím říct, že mě překvapila absolutní lehkost, s jakou s publikem na koncertě komunikujete.

Jo? Tak to je dobrá zpráva, protože zrovna ten koncert, kde jste byla vy… Já měla pocit, že byl z tohohle hlediska úplně šílenej!

 

Aha, tak to mi nepřišlo. Připadala jste mi uvolněná.

Komunikace je věc, kterou se člověk taky musí učit. Každé publikum je úplně jiné, nikdy se nedá odhadnout dopředu. Já mám samozřejmě nějaké záchytné body, ale většinou říkám pokaždé něco trochu jiného. Nicméně mám jedno pravidlo: i když třeba máme všichni blbej den, i když se v kapele něco děje, na pódium si to nosit nesmíme. Prostě není možné přijít tam s problémem. A každý úsměv, který ze sebe v takovém momentě nějak vyloudíte, vám pak hrozně pomůže. Otevřít se, začít ty lidi vnímat. Tohle je vážně hrozně důležité. Někdy přijdu na pódium a musím si cíleně říct: „Mám tady skvělou kapelu, jsou to moji přátelé. A přišli na nás lidi!“ Prohlížím si publikum, někdy je třeba i půl minuty úplné ticho, lidi čekají, co bude, a já se na ně jen tak koukám. Jejich tváře pak získají strašnou něhu.

 

Máte nějakou vlastní typologii publika?

Obecně se ví, že čím jste východněji, tím je publikum živější. Oni jsou na té Moravě asi nějak víc zvyklí muziku prožívat, respektive dávat to najevo. Čímž nechci říct, že v Praze lidi koncert neprožívají. No a pak Plzeň. Ta je pro nás vždycky hrozně těžká, protože tam je vždy skupina lidí, která řeší každý tón. Jsou hrozně přísní! Plzeň je laťka, kterou musíme znovu a znovu přeskakovat. Ale ono to opravdu záleží… Pokaždé jde i o konkrétní směsici lidí, může tam být jeden, který je hlasitý a vyhecuje ostatní. Takže záleží na malých věcech.

 

Nicméně jestli to dobře chápu, vaše současné publikum je víceméně stabilní. Trochu starší a dost pozorné. Řvoucí holčičky odpadly už dávno.

Ano ano ano.

 

V zákulisí, chvilku před koncertem, hrál váš violista Vladan Malinjak melodii z Rákosníčka a vy všichni jste automaticky začali zpívat. To je nějaký rituál?

Je. Vlastně už ani nevím, jak vznikl. Kaž­dopádně Vladan vždycky nasadí svůj nevinný výraz, začne hrát Rákosníčka a nás to tak jako spojí.

 

A co další rituály, máte?

Vybavila se mi moje někdejší spoluhráčka z volejbalu, která vždycky večer před zápasem chodila domů žehlit dresy a ráno, když odcházela z bytu, nechávala hrnek od kafe na kuchyňském stole uchem ke dveřím.

 

To bych se zbláznila!

Ne, nic takhle extrémního nemám. Ale s bráchou máme takový jednoduchý pozdrav, který děláme před každým koncertem. Jednou jsme na něj zapomněli a koncert byl pak vyloženě peklo. Člověk najednou jako by neměl ruku!

 

Aha, takže nějaká ta pověrčivost ve vás přece jen je.

Asi jo, tomu se člověk nevyhne.

 

Co nervozita?

Ale ano, když třeba hrajeme poprvé po delší době, nervózní bývám. Ale není to nic paralyzujícího.

 

Do Londýna na někoho jinýho

Pletu se, anebo teď doopravdy prožíváte hudebně velmi spokojené období? O desce Na Radosti se psalo jako o tom nejdospělejším a nepropracovanějším, co jste zatím udělala. Máte kapelu, o které sama říkáte, že je „kapelou snů“. Vaše koncerty jsou vyprodané. Co dál? Zahraniční ambice už nemáte?

Asi takhle, mě těší země jako Polsko nebo Slovensko. Mimochodem, na Slovensko jsme se teď po dlouhé době vrátili a ty koncerty byly super. Slovenské publikum je vzácné, povzbudivé, otevřené. Víte, já nechci opouštět češtinu. Nemám touhu zpívat anglicky, vůbec. Baví mě, že mi lidi rozumějí.

 

Čili londýnské kluby vás nelákají.

Ne, do těch pojedu radši na koncert někoho jinýho.

 

Blbá otázka, uznávám, ale stejně: Fakt byste si nechtěla aspoň jednou zahrát na stadionu pro osmdesát tisíc lidí?

Já nevím. Myslím, že na to člověk buď je, anebo není stavěný. A já asi nejsem. Osmdesát tisíc je naprosto nepředstavitelný počet! Nejvíc lidí, co jsem kdy zažila, bylo nějakých osmnáct tisíc v O2 areně a to už mi přišlo… Před takovým davem jste v nějaké roli, nemůžete to být vy. Když se k těm lidem chcete dostat, musíte to udělat nějakým tvrdým, rázným způsobem, ať už zpěvem, nebo tím, co řeknete. A musíte vlastně křičet. Což prostě nedávám. Jen jednou, to byl koncert se Třemi sestrami a Divokým Billem, už hrozně dávno. Kluci mě s sebou vzali jako hosta a bylo to hrozně vtipný, protože to je samozřejmě úplně jiný svět. Já byla pískle, zpívala jsem si tam tu svoji „Vodičku“ a oni byli úplně svatí, to bylo neuvěřitelný. Říkali: Zkus na ty lidi něco zařvat. Třeba jako: Máte všichni pivo? A já si říkala: Ty jo, proč bych na ně měla křičet? Ale pak jsem si z toho udělala legraci a bylo to úplně boží, celý dav zakřičel pár slov po mně a já byla štěstím bez sebe! Nicméně že by mě lákalo dělat to pořád, to fakt ne.

 

Dobře, takže ani londýnské kluby, ani obří stadiony. Co jinak? Je třeba někdo konkrétní, s kým byste si chtěla zahrát?

Ony se mi ty mé touhy tak zvláštně plní. Měla jsem třeba hrozně velkou touhu zahrát si s Petrem Maláskem. Což se mi podařilo během Sidonie s Martou Kubišovou (muzikál Touha jménem Einodis v divadle Ungelt – pozn. red.). A od té doby se občas potkáme a už jsme si i říkali, že by třeba nebylo špatné spolupracovat na něčem dalším. Takže je to všechno otevřené, ale zároveň možné, což je super. Petr je úchvatnej muzikant a moudrej chlap.

 

Příští desku natočíte se svou stávající kapelou?

Jo, aspoň si to tak představuju. Mám v nich bezpočet možností, co a jak udělat. Všichni jsou neuvěřitelně zdatní, třeba Kuba Vejnar, náš basista, je absolutní virtuos, má tři nástroje a na všechny hraje naprosto božsky. Nedat mu ten prostor, to by mě hrozně trápilo. A takhle to mám se všemi.

 

Na koncertech hrajete jako přídavek tu svou „Vodičku“, jak říkáte. Neboli Vodu živou, píseň z vašeho úplně prvního alba. Je naopak nějaká vaše písnička, kterou vyloženě nesnášíte? Kdysi jsem někde četla, že třeba R.E.M. začali mít v určitém momentě alergii na Shiny Happy People.

No… nesnáším, já vlastně nevím, jestli přímo nesnáším. Vždycky když nějakou píseň nemám ráda, prostě ji vynechám.

 

A je teda něco, co už budete vynechávat… napořád?

Třeba Křídla, k těm už se asi opravdu nevrátím (Hříšná těla, křídla motýlí. Rovněž z Anetina debutového alba – pozn. red.). To už bylo opravdu do nebe volající, hrála jsem je strašně dlouho a hrála jsem je kvůli lidem, ne kvůli sobě. Mě to těšilo na začátku, protože to byla klidná balada. Ale postupně se z ní stalo monstrum, na které já už nedosáhnu. Tím nechci nijak urazit autora, protože tu píseň napsal velmi dobře, zafungovala tak, jak měla. Ale se svým přístupem vím, že už na ni nemám. Naopak ta Voda, ta mi… zůstává.

 

Havel tu strašně chybí

Nedávno jste někde říkala, že se cítíte být vlastenkou. Na co jste v Česku hrdá?

To je výborná otázka. Nevím, jaký je rozdíl oproti lidem, kteří se tak necítí. Nicméně já to tady považuju za svůj domov. Líbí se mi jazyk, který je košatý a úchvatný. Líbí se mi povaha Čechů, například že chvilku trvá, než se vám otevřou. Líbí se mi, že se tady nic tak úplně nepřehání. Zkrátka tohle je můj domov a já jsem ráda, že jsem jeho součástí. Přijde mi, že je tu spousta dobrého. Ale přiznávám, že to může být hodně lidmi, které mám kolem sebe. Já se samozřejmě trochu ptám i kvůli tomu, co se v Česku momentálně děje. Od vehementního odmítání uprchlíků přes prezidenta, který se jezdí do Číny „učit stabilizovat společnost“, až po ministra financí, který představuje největší konflikt zájmů v polistopadové éře.

 

Vy jste se potkávala s Václavem Havlem, říkáte, že byl vaší ikonou. Nemáte pocit, že zrovna teď Česku někdo jako on vyloženě chybí?

Strašně. Strašně chybí. Pamatuju si, že když Václav Havel zemřel, všichni kolem mě z toho byli zdrcení. Říkali: Teď jsme sami! Teď už to musíme všechno zvládnout sami! A člověk by si býval strašně přál, aby to opravdu byli všichni. Jenže dodneška pořád zjišťuju, kdo všechno to tak nemá. A říkám si, že to přeci není normální! Vždyť je potřeba mít lídry, kteří jsou zároveň lidští, nejdou jen po moci a vlastních zájmech. Takže ano, tohle mi chybí. Nevidím nikoho, ke komu bych se mohla přiklonit.

 

Je logické, že si všichni žijeme ve svých bublinách, obklopeni přáteli s podobnými názory a hodnotami. Vy ale jezdíte po celé zemi, potkáváte lidi, které zdaleka v žádné bublině nemáte. Cítíte nějakou změnu atmosféry? Divné období?

Nevím, co se to děje. Pořád si říkám, že to přeci není tak strašný, ale pak se vždycky stane něco, čemu se ani nechce věřit… Nemám pro to žádné konkrétní pojmenování, ale čím dál víc zjišťuju, že jediné, co v takovéhle nepříznivé době funguje, je dělat věci, které v lidech vzbuzují potřebu za něco se postavit. Ať už v práci, nebo v soukromí. Je potřeba zkusit lidem dodat sílu. Já rozhodně nejsem zastánce Miloše Zemana a to, co se děje v naší politice, mě děsí. Občas se objeví někdo, kdo mi přijde sympatický a kdo se za něco postaví, řekne svůj názor. Jenže zanedlouho jako by zase zmizel. Ale já chci věřit. Že se můžeme měnit, někam se posouvat. Že je možné lidem dodat odvahu.

 

Vezměme si konkrétně třeba debatu kolem uprchlíků. Já osobně chápu, že strach z neznámého je naprosto přirozená a velmi silná emoce. Ale míra ignorance a demagogie, která tu diskusi provází, mi přijde až neskutečná…

… což já mám úplně stejně. To odmítání nevinných lidí, to mi přijde neuvěřitelné.

 

No, chtěla jsem se zeptat, jestli jste třeba uvažovala, že byste se do toho nějak vložila. Obecně jste společensky aktivní, děláte charitativní projekty a byla jste i součástí jedné politické kampaně. V roce 2010, jmenovalo se to Vyměňte politiky. Nenastal už zase čas?

Pravda je, že já se přeci jen cítím lépe v té sociální sféře. Na druhou stranu, tohle vlastně do značné míry je sociální téma. Víte, já nad tím pořád intenzivně přemýšlím, bráním se nějakému kázání, přemítám, do jaké míry mám zrovna já právo někomu něco radit. Ale asi je taky potřeba říct, že to právě může být i tou mou bublinou. Žiju mezi lidmi se stejnými názory a kolikrát si ani neuvědomím, že třeba zpívám někomu, kdo by zrovna ty uprchlíky zavřel do klece a poslal zpátky. Možná si to ani nepřipouštím. Budu nad tím přemýšlet.

 

Může se vůbec umělec vašeho typu nějakému společenskému angažmá vyhnout?

Asi ne. Aspoň já si to představit nedokážu. Pro mě je důležité zdůrazňovat věci, o kterých je třeba mluvit.

 

V ohradě

A ještě úplně poslední věc, která mi vrtá hlavou. To obří stádo jelenů, kolem kterého procházíte v klipu Tráva… To se vzalo kde?

To tam bylo! V takové obrovské, ale doopravdy obrovské ohradě. Měli jsme štěstí, pan majitel byl vstřícný a přilákal jeleny na nějaké jídlo. Já kolem nich proběhla tam a zpátky, byla jsem na pokraji vlastní smrti strachy! Vždyť to jsou zvířata jako blázen! Navíc ten pan majitel říkal, že tam má jednoho jelena, který je vedoucí. A že je prý dost drzý a ať mu nedávám nic z ruky. Z ruky?!? Jak z ruky? Jako že by se ke mně přiblížil až takhle? Oni prý, jakmile zjistí, že je možnost se dotknout, okamžitě vás začnou brát jako soka. A jdou po vás. Ale tohle bylo vlastně ještě docela dobré. Když pan majitel přišel do ohrady, rozhazoval jim tam to jídlo a něco na ně volal. Pak mi řekl, že sedne do auta, a kdyby něco, okamžitě pro mě dojede. Věřila jsem mu, že ví, co dělá. Jenže pak se to stádo vynořilo nade mnou na kopci, čili se zdálo ještě větší. A Olga (režisérka Olga Špátová – pozn. red.) mi do vysílačky říkala: „No tak, neboj se, běž tam. Běž nahoru. Hlavně ať to nevypadá, že se bojíš. Trošku jdeš, jako že se bojíš.“ A já, tuhá strachy, jsem si myslela: Jen počkejte… já vám dám!

 

Nutno ovšem říct, že ty záběry vypadají mocně.

To jo. My jsme chtěli vyjádřit nějakou úctu tomu kraji. Protože to je fakt něco nádhernýho, Šumava je boží.

 

Takže až budete ta starší paní, budete sedět na zápraží na Šumavě…

No, to můžu! A třeba budu mít vlastní ohradu jelenů. •

 



Aneta Langerová

Narodila se 26. listopadu 1986 v Benešově, vyrůstala v Říčanech Hudbě se věnovala od útlého dětství, chodila na klavír a kytaru, zpívala v souboru Bardáček. Ve čtrnácti se stala členkou sázavské kapely SPB. Zlom v jejím hudebním životě přinesl první ročník soutěže Česko hledá SuperStar (2004). Krátce po vítězství vydala desku Spousta andělů, své jediné album, na němž se autorsky takřka nepodílela. Později přišly desky Dotyk (2007), Jsem (2009) a DVD+CD Pár míst (2012) se záznamem úspěšného akustického turné. Zatím poslední studiové album se jmenuje Na Radosti a podle kritiků je tím nejvyspělejším, co Aneta dosud natočila. „Písně inspirované místem, kde se zastavil čas a s ním i osudy lidí, kteří tam žili. To místo jsme si zamilovali, okouzlilo nás a vtáhlo do příběhů, které chceme vyprávět,“ píše Langerová na svém webu. Za léta na scéně posbírala Aneta řadu hudebních cen (Anděl, Žebřík, Český slavík atd.). V roce 2010 se k překvapení mnoha fanoušků zúčastnila soutěže StarDance. Letos by měl přijít do kin film režisérky Marty Novákové 8 hlav šílenství, v němž Aneta hraje ruskou básnířku Annu Barkovovou. Už před lety Aneta otevřeně přiznala svou homosexuální orientaci.


 

Chodila s námi na rande

Nikola Langer píše o své mladší sestře

S mojí ženou Ivou jsme spolu už hodně dlouho, myslím, že od šestnácti. Když jsme jako teenageři jezdívali na chalupu nebo chodili na rande, dost často jsme brali malou Anet s sebou. Byla takové naše první dítě! Odmalička byla stydlivá. V SuperStar byly stovky dětí, které kamery vyhledávaly, zatímco Anet se před nimi raději schovala někam za sloup. Když vyhrála, byla ještě pořád malá holka. Na druhou stranu už tehdy věděla, co chce. Nebo spíš co nechce. Mým úkolem bylo ji chránit, aby si mohla všechno pořádně rozmyslet a necítila se tak pod tlakem. Pro mě to bylo taky nové, ale řídil jsem se jednoduše selským rozumem. Anet byla spoustě lidí sympatická, a tak nám mnoho z nich pomáhalo a radilo, v tom jsme měli štěstí. Jsem si jistý, že jsem to s tou její ochranou někdy přehnal a že jsem nadělal i nějaké chyby. Na druhou stranu se nám tato cesta, kterou jsme zvolili, už nějakou dobu vrací. Hlavně poslední čtyři pět let si to vyloženě užíváme. Dáváme všemu čas a prostor. Pro Anet je důležité, aby si k věcem mohla sama dojít. Musí v nich cítit nějaký vnitřní smysl. Ať už je to jedna písnička, anebo soutěž StarDance.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama