Rodina popálené Natálky má stále strach. Plot a rolety by zajistily větší bezpečí

Šumperský okresní soud před pár měsíci podmíněně propustil dva muže, Václava Cojocara a Ivo Müllera, kteří si odpykávali trest za pokus o několikanásobnou rasově motivovanou vraždu. Muži měli za sebou dvě třetiny z dvacetiletého trestu. Co jste dělala, když jste se o jejich propuštění dozvěděla?

Hned jsem volala Anně Sivákové, mamince Natálky. Chtěla jsem vědět, jak to celé prožívají, a ptala jsem se, zda jim nemohu nějak pomoct. Bylo cítit, že celá rodina má strach. Ani ne tak z těchto dvou konkrétních mužů jako z toho, co se bude dít, jaký veřejný zájem to vzbudí či zda to zase neaktivizuje neonacistickou scénu. Taky to samozřejmě vyvolalo vzpomínky a hněv na to, co jim ti muži provedli.

 

V domku, kam útočníci hodili zápalné lahve, tehdy spalo devět lidí, kromě Natálky utrpěli popáleniny i její rodiče. Ozval se rodině někdo předem, že by žháři mohli být propuštěni?

Probační služba je předem kontaktovala, takže věděli, že se to může stát, ale nevěděli kdy. To, že jsou muži z vězení venku, se dozvěděli až z médií. A samozřejmě je hned začali bombardovat novináři. Nějaká redaktorka u nich dokonce zaťukala doma na dveře.

 

Kolem rodiny je okruh lidí, kteří jim dlouhodobě pomáhají. Kromě vás taky zmocněnec rodiny Markus Pape, psychologové Peter Pöthe a Přemysl Mikoláš či sociolog Fedor Gál. Snažili jste se rodinu nějak připravit na možnost, že budou útočníci propuštěni?

Mohli jsme udělat víc. Já sama jsem se to dozvěděla až z médií. Nutno říct, že tento okruh lidí jsou de facto dobrovolníci, tedy lidi, kteří se sami nabídli, že budou rodině oporou, a už řadu let jim skutečně pomoc poskytují. Třeba zmocněnec rodiny Markus Pape, který se dlouhodobě věnuje rasismu a diskriminaci a taky násilným útokům neonacistů. Je to novinář z Německa, který už dlouho žije v Česku. Začal rodině pomáhat záhy po útoku.

 

MASTIČKY Z DIVADLA

Vy jste se v rodině objevila v roce 2017. Jak k tomu došlo?

Tenkrát jsem se z médií dozvěděla, že se rodině rozbilo auto a oni tím pádem nemají jak jezdit s Natálkou do Ostravy na kontroly do nemocnice. V té době mě napadlo, že bych mohla uspořádat benefiční koncert a výtěžek z něho jim věnovat. Vybralo se tehdy 63 tisíc korun a za to se auto opravdu koupilo.

 

A tehdy jste rodinu poznala?

Ano, ještě před koncertem jsem za nimi jela, abych se jim představila. Do rodiny mě uvedl právník Pavel Uhl (syn Petra Uhla a Anny Šabatové – pozn. aut.), který byl během soudního procesu právním zástupcem dětí a dokazoval zejména to, že šlo o rasově motivovaný zločin, což soud nakonec uznal. Pavel Uhl, který je dodnes zmocněncem, je můj dlouholetý rodinný známý, takže mi s rodinou domluvil setkání. Vyprávěla jsem jim, co dělám, že už roky pomáhám uprchlíkům a taky že jsem z Litvínova, kde je velká romská komunita, a to, s čím se potýkají, dobře znám.

 

A Natálky maminka na vaši nabídku uspořádat koncert tenkrát kývla.

Ano, byla velmi vstřícná. Vždycky bylo patrné, že je takovou mluvčí rodiny, otec se obvykle drží spíš stranou.

 

A tehdy jste poznala i Natálku?

Ano, bylo vidět, že je velmi stydlivá, takže mi tehdy poprvé jen otevřela dveře a pak už byla ve svém pokoji. Tehdy jí bylo devět. Nechala jsem si od rodiny vyprávět, jak sem jim žilo před útokem či co všechno musí kvůli operacím Natálka, která utrpěla život ohrožující popáleniny druhého a třetího stupně na osmdesáti procentech těla, podstupovat. Vždycky mě pak štvalo, že Natálka musí chodit na všechny ty operace, ale pojišťovna jim pak nehradí mastičky na jizvy.

 

Vy jste jim pak ale peníze na mastičky sehnala...

Ano, zjistila jsem, že na Slovensku hrají v Národním divadle hru nazvanou Natálka. Byl to projekt cílený především na studenty středních škol, kteří mohli chodit na představení zdarma. Představení přibližovalo pohled matky na osudný večer, situaci rodiny, její soudržnost, soud i léčbu dcery. Je tam zachycená lidská nenávist, ale i síla rodiny a taky občanská pomoc. Co mi ale vadilo, bylo, že se rodiny Natálky nikdo nezeptal na svolení, což bych považovala za správné, alespoň jako gesto.

 

Co jste udělala?

Spojila jsem se s Národním divadlem v Bratislavě a domluvila jsem s nimi, že rodině darují určitý obnos peněz právě na nákup mastiček. Nakonec je pozvali i na jedno představení a Anička tam pak jela. Je potřeba si uvědomit, že celá rodina je tím, co se stalo, stále traumatizovaná. Natálce je dneska patnáct a je znát, že Anička by ji měla zkusit pustit do světa, přece jen už je to holka v pubertě. Ale je cítit, jak je to pro ni těžké, má o ni strach.

 

Můžete mi říct něco o životě Natálky? Tady ještě dodám, že maminka Natálky si celý rozhovor před publikací přečte, a nebudeme tedy zveřejňovat nic, s čím by nesouhlasila ona nebo Natálka.

Natálka teď vyšla z devítky. Vím, že ve škole nedokázala být sama a dlouhé roky tam s ní musela vždycky i během vyučování být i její máma. Taky měli k dispozici sociální pracovnici, která jim pomáhala. Skvělé je, že Natálka nyní začala chodit do hiphopové taneční skupiny a hodně ji to baví. Z toho mám velkou radost.

 

Nelimituje ji nějak, že má z osmdesáti procent náhradní kůži?

Je to pro ni hodně fyzicky namáhavé. Všechny ty plastiky kůže, které musela podstoupit, a ještě bude muset podstoupit, ji v pohybu limitují. Taky bývá hodně unavená, protože se jí špatně spí. Ale i tak je to velký pokrok. Vystupuje dokonce už i před diváky, což je pro mne velké překvapení, protože ona je opravdu introvert. Taky ale teď vidím, jak jedna z jejích tří sester, která je naopak hodně extrovertní, Natálce přibližuje, jak si ve světě poradit. Tahle sestra, Kristýna, je taky tak zdravě naštvaná. Vždycky se rozčiluje, proč se to muselo stát zrovna jim. Útočníci si je totiž, jak se ukázalo, vybrali čistě náhodně. Podle mne je fajn, že tu frustraci ze sebe dokáže dostat. Na rozdíl od Natálky.

 

 

Ale říkala jste, že se to zlepšuje.

Ano. Já jsem třeba vždycky celé rodině nabízela, že k nám může přijet na návštěvu, že jim ukážu Prahu. Anička vždy oponovala, že Natálka se necítí v cizím prostředí dobře a že i cestu snáší špatně. Tentokrát už ale připustila, že by mohli přijet.

 

Čemu ještě rodina musela čelit či stále čelí?

Hodně řeší různé negativní komentáře a hejty, dříve třeba to, že má otec Natálky exekuce, nepracuje… To mne taky štvalo, protože kdo má právo hodnotit cizí životy. Ano, měl problém sehnat práci, protože měl zdravotní omezení a nemohl pracovat ve slévárnách, kam by ho vzali. Ale práci si nakonec našel a taky opravil domek, kde teď rodina žije.

 

CÍTIT SE VÍC V BEZPEČÍ

Teď se dostáváme k aktuální věci. Před pár týdny jste se rozhodla rozjet pro rodinu Natálky další sbírku, tentokrát na platformě Donio. Proč a na co?

Když v květnu propustili dva útočníky z vězení, zavolala jsem Aničce a ptala se, jak bych mohla pomoct. Jak už jsem říkala, měli strach a taky jim vadil zájem médií. Vysvětlovala jsem jim, že od dvou propuštěných mužů jim s největší pravděpodobností nic nehrozí, že jsou pod dohledem probační služby, projevili lítost, posílají jim peníze… Pak mě ale napadlo, že by jim možná pomohlo, alespoň trochu, kdyby měli na oknech rolety. Tak jsem za nimi jela, abych se o tom s nimi poradila. Před jejich domem mě pak ještě napadlo, že by možná ocenili i plot, který nemají. Tak jsme se dohodli, že zkusíme sehnat peníze na materiál a otec by plot postavil. Chtěla jsem prostě, aby se doma cítili o trochu víc v bezpečí.

 

Takže jste založila crowdfundingovou sbírku, která poběží do půlky srpna.

Ano, trvalo to celé docela dlouho, protože Donio chce vyplnit mnoho formulářů. Chtěli plnou moc od Aničky, že za ně sbírku mohu udělat. Vidět potřebovali i lékařské zprávy a zprávy od psychologů. Také jsem musela doložit cenové nabídky na rolety a plot. Všechny vybrané peníze se pak musí vyfakturovat a doložit. Chápu, že to není nic, co by vyřešilo všechny jejich problémy, ale vnímám to jako možnost, jak jim ukázat, že na ně někdo myslí, chce jim pomoct. Chtěla bych, aby věděli, že dokážeme být solidární a že jsou zde tací, kterým záleží na tom, aby mohli žít dobře a nemuseli se bát.