Jan Svěrák: Je to můj poslední film! (Ostatně, jako vždycky.)

Hned na začátku filmu udělá sedmiletý kluk nebezpečnou kravinu...

... vy myslíte, jak...

 

... myslím chvíli, kdy za druhé světové války prozradí na veřejnosti, že jeho otec poslouchá zahraniční rozhlas.

Přesně to se stalo mému tátovi – děda ho potom prej ztřískal.

 

To jsem si myslel. Jakou nebezpečnou kravinu jste v dětství provedl vy? 

Bylo nám tak osm, když jsme si s kamarádem vyrobili praky – kameny lítaly nádherně daleko, však jsme taky měli kvalitní letecký gumy z modelářských potřeb v Žitné ulici. Stříleli jsme na konci spořilovského sídliště, kde byly haldy hlíny a parkoviště, na něm pár aut. Potom bum; u nákladního robura zbělalo přední sklo a mně skočilo srdce do krku. Zahodil jsem prak pod smrček s nízkými větvemi, zdrhal a doma se bál každého zvonku. 

 

Přišli?

Najednou se zvonek ozval, to jsem se mohl zbláznit. Byla to sousedka, chtěla vajíčko... Nestalo se nic. Vůbec nikdo to neřešil, takže zvláštní pocit: Vida, ono to člověku projde.

 

A že byste se doma svěřil, to vás nenapadlo?

Naši by trvali na tom, abych řidiče našel a omluvil se – oni by mu zaplatili sklo, a hlavně by to byla hrozná ostuda. Takže ne. Nechtěl jsem, aby byli nešťastní.

 

Co pro vás tou dobou, v dětství, znamenaly letní prázdniny?

Bezčasí. Nekonečný oceán svobody, strašně dlouhé a krásné léto. Přes prázdniny jsem zapomněl veškeré školní znalosti a v září se znovu učil sčítat nebo násobit, protože to hlava vytlačila. 

 

A dál?

Mihotání světla v listech švestky, ale to je vlastně úplný prazážitek: mohl mi být  rok anebo dva, byl jsem u babičky v Kopidlně. Okopávala políčko, po obědě mě položila na deku a já sledoval právě to mihotání lístečků v poledním slunci; pak jsem zavřel oči a stejně viděl barevný kroužky přes víčka, k tomu ta vůně hlíny a vyhřátý trávy... První zážitek, který si pamatuju.

 

Když mluvíte o očích, ve filmu si hraje sedmiletý Eda s očima králičíma.

Když můj děda zabíjel králíky, házel jejich oči na zem slepicím. Byly trošku obalené pískem, tak jsem je očistil a zavřel se do kadibudky, kde jsem si je o samotě prohlížel. Králík zrovna přišel o život, což je pro dítě nepředstavitelná definitiva; něco ještě před chvílí bylo, ale teď už není a nebude... Nejdřív na vás ty oči koukají jako živé. Půl hodiny vyhasínají. Pak se zamlží a zatáhnou.

 

A potom?

Potom se hodí na kompost vedle té kadibudky.  

 

Co je pro vás nejzásadnějším filmovým záběrem na dětství?

Teď ve Strništi?

 

Jo. 

Ten moment, kdy se maminka svléká a jde se koupat. I malej Eda si sundává košili, ona ho zve, ať jde za ní, to celé ve zlatém protisvětle... Tak tohle je pro mě dětství až k pláči.

 

Jak na ni kouká! Není ten sedmiletý kluk až příliš fascinovaný ženským tělem?

Eda mámu nevnímá jako sexuální objekt, dívá se na ni spíše jako na bohyni, protože rodiče jsou doopravdy bozi, kteří nás milují, ale zároveň určují mantinely. Takže v tu chvíli ho zve jeho bohyně do lázně. 

 

Jenže on tajně šmíruje i jiné ženy.

Tak zněla i jedna připomínka našich anglických kolegů, dramaturga s producentem: Eda je prý příliš brzy sexuálně probuzen, což není věrohodné. Jenomže oni se podle mě mýlí – mají pocit, že sexuální probuzení začíná až s pubertou. Angličanům to komplikuje fakt, že chodili na čistě chlapecké školy, na kterých se spíše než s druhým pohlavím setkáte s buggerováním pohlaví stejného.

 

S čím?

S homosexualitou. A my máme vztah k opačnému pohlaví nejspíš trochu jiný, protože jsme po mnoho generací koedukovaní. Nevím, jak vy, ale například já zažil sexuální probouzení se svojí sestřenicí právě v Kopidlně, a to mi mohlo být těch sedm. Nebo tohle – tohle se stalo ještě dřív: přijela teta Liduška, já si jí sedl na klín, začal se mazlit a babička se rozesmála: „Liduška je tam měkčí než já, to se ti líbí, viď, Honzíku?“ A mně došlo, že je teta na hrudníku opravdu měkčí a že se mi s ní mazlí líp než s babičkou. 

 

Co vám na to řekli britští kolegové?

„Vy Češi musíte mít všechno zajímavější – a lepší...“ Nicméně trochu jsme se jejich námitkám přece jen přizpůsobili ve verzi pro zahraničí, která bude o šest minut kratší. Vystřihli jsme z ní například vlasovce, protože Rusy v německých uniformách by v takové Anglii nikdo nepochopil. A vyhodili jsme i jeden záběr, ve kterém se maminka svléká před spaním a usínající Eda ji sleduje. V téhle verzi zavře oči a spí, svlékání už vidí jenom diváci. 

 

Zatím nevidí, to až v půli srpna. Proč míváte premiéry právě v srpnu?

U všech filmů to tak určitě nebylo, i když naposledy, u Tří bratrů, jo.

 

Třeba Obecná škola přišla do kin v srpnu roku 1991.

Což je náhoda. Tehdy byla úplně jiná doba, doba bez internetu, bez DVD, do kin se chodilo ve velkém a jeden film v nich nevydržel čtyři měsíce, ale klidně celý rok... Řeknu vám, proč jsme srpen vybrali letos. Film byl hotový už koncem května, takže bychom ho mohli nasadit v červnu, jenže za chvíli všichni odjedou na prázdniny, nastane okurková sezona, a po prázdninách by bylo Strniště mrtvé. Vycházeli jsme z toho, že máme poměrně silný titul a v půlce srpna bude v kinech filmů málo, takže když někdo přijde, dost možná skončí na tom našem. A když pak budou tihle lidi vyprávět, že byli spokojení, máme naději, že v září dorazí i navrátilci z prázdnin – a třeba vydržíme v kinech do konce roku.

 

Vy jste nejen režisér, ale zároveň i producent, a tak se zeptám: Kolik diváků vlastně potřebujete?

Vždycky si nejdřív musím udělat hrubý odhad toho, kolik film bude stát, což je jednoduchá matematika. Jeden natáčecí den stojí zhruba pět set tisíc, my těch dnů potřebovali padesát, k tomu připočtěme triky, postprodukci...

 

Takže nakonec stál kolik?

Padesát dva milionů. A tím pádem teď víme, že abychom se dostali na nulu, musí přijít půl milionu diváků – až přijde pětistý tisící první, budu spokojenej, protože film není ve ztrátě. Ale ještě spokojenější bych byl, kdyby přišlo sedm set tisíc, co vám mám říkat.

 

Podivuhodné asociace

Asi jsem úplně mimo, ale proč nosí Eda na hlavě namísto čepice takový kříž ze dvou pruhů?

Nejste mimo, lidi se mě ptají často, asi k tomu budeme muset vydat nějaké prohlášení. 

 

On ho nosil i váš táta v Obecné škole, že jo?

Vlastně to je dobový gel, aby vlasy nelítaly například při sportu. Maminka synovi ulízla patičku, ta pak pod křížem držela. I můj tatínek ho nosil, takže to asi bývala v té době běžná věc.

 

Teď mě napadlo, že jste ve svých filmech výborně zakonzervoval rodinnou historii pro budoucí generace Svěráků.

Tentokrát jsme ji dokonce i prozkoumali – měli jsme v rodině tajemného strýce Vlka, o kterém nám bylo řečeno jen tolik, že se s ním nesmí mluvit, protože prý škrtil babičku. Ale jak to s ním bylo doopravdy, to začal táta zjišťovat od jeho potomků v Kanadě teprve ve chvíli, kdy se pustil do scénáře – a teď to máme i ve filmu. 

 

Tohle se stalo poprvé, nebo jste nějaká rodinná tajemství odhaloval už dřív?

Trošku podobná věc se stala při práci na Vratných lahvích, kdy jsme se s tátou hádali a já nakonec zastavil natáčení, protože ten film šel jenom po povrchu – byl zábavnej, ale chyběla tam hlubší sonda do vztahu hlavního hrdiny s manželkou. Já jsem po tátovi chtěl, aby mi jako průzkumník podal zprávu, jaké je být starej v dlouholetém manželství; radost neměl. Tušil, že se na něj maminka naštve. Ale udělal to, takže další generace Svěráků mají představu, jaké vztahy je zhruba tak čekají v sedmdesáti.

 

Opravdu hrozilo, že se máma naštve?

To se stoprocentně vědělo.

 

Neboli vy jste tlačil tátu do činnosti, která mu způsobí problémy – a mamince smutek.

Ale věděl jsem, že to nakonec bude hezký. Pravdivý. Pravda je hezká. A taky jsem věděl, že až maminka vychladne, bude spokojená. 

 

Byla?

Byla... Hele, sledujte desku našeho stolu: Víte, co je to za hmyz, kterej po něm leze?

 

Nemám ánung.

Mladá beruška.

 

Jste si jistej?

Řekla mi to žena.

 

Ona je entomoložka?

Spíš miluje ptáky, ale zajímalo ji, co nám pořád leze po zahradním stole, a tak to zjistila.

 

Jasně... Víte co, teď mi odpovídejte jenom v asociacích, vykopávám: Obecná škola.

Vůbec jsem tehdy nevěděl, jak se dělá film.

 

Jízda.

Nejsvobodnější natáčení, jaké jsem zažil.

 

Akumulátor 1?

Film, který od sebe nejvíc odstrkávám, ačkoli mi na plátně připadá dodnes báječnej.

 

Co Kolja?

Překvapení. Měl to být obyčejný komorní příběh, ale nějak se to vymklo...

 

... a od té doby máte doma Oscara. Dál: Tmavomodrý svět.

Válka. Příšerná únava.

 

Vratné lahve.

Pohoda. Což je teda zajímavá asociace u filmu, který vznikal nejbolestivěji.

 

Kuky se vrací.

Hlavou proti zdi. Chtěl jsem si zkusit něco šílenýho – film s postavami, které nemají mimiku.

 

Tři bratři.

To byl rezervní projekt, stejně jako teď Po strništi bos. Primárně jsem chystal adaptace dvou románů pro anglicky mluvený film, nejdřív Saula Bellowa, potom Kevina Mahera, ale v obou případech jsem měl něco v záloze pro případ, že se tyhle scénáře nebudou natáčet; právě Tři bratry a Po strništi bos. 

 

Na tripu 

Tak a já vám teď řeknu, co mě zaujalo. Zaprvé svoboda při Jízdě – je možné, že ještě někdy zažijete něco podobného? 

Sním o tom, ale tehdy šlo o souhru okolností. Za prvé jsme byli s kameramanem Frantou Brabcem v nejrozjetějších letech a extrémně sehraní. Peníze jsme si vydělávali reklamami, necítili finanční tlak, umělecky se od nás nic moc neočekávalo.

 

A za druhé?

Pořád ještě byla první půlka devadesátých let, takže šlo všechno snadno, kdekoli jsme chtěli, tam jsme točili bez povolení, vládla všeobecná důvěra a euforie, země zalitá sluncem. Spoustu omezení jsme měli technických, ale to bylo vlastně dobře – na náš prošlý materiál se například mohlo točit jenom proti světlu, jinak bylo všechno šedivý. S kamerou jsme museli stát minimálně deset metrů od herců, jinak bylo slyšet její hrčení, a tohle vám rovnou udělá styl... O něco hodně svobodného jsem se pak pokusil u Kukyho, kde jsem plánoval maličký, šestičlenný štáb a scénu metr na metr někde v lese, jenže brzy jsem zjistil, že každou loutkou musí pohybovat minimálně dva loutkáři. Ti vrhají stín, takže potřebujete lampy. Jakmile dotáhnete do lesa lampy, máte tam i agregát, osvětlovače, catering, prostě šedesát lidí, kteří někde musejí parkovat, takže sháníte povolení... Kdežto u Jízdy nás nic nesvazovalo; tam jsme si řekli, že ve třetí hospodě, kterou potkáme, natočíme scénu, a to jsme udělali. 

 

Rozumím. Nic tak svobodného už nikdy zažít nemůžete. 

Ale jinak jsem si svobodu vybojoval – na to myslím pokaždé, když se někdo zeptá: „A nelituješ, že jsi nikdy nepřijal nabídky na různé americké projekty a netočíš teď v Hollywoodu?“ Ne, nelituju. Nelituju, protože můžu říct, že jsem si každý svůj film vybral. Nedělal jsem je na objednávku, ale proto, že jsem doopravdy chtěl. 

 

Díváte se na své filmy zpětně?

Moc ne, a snadno pochopíte proč – třeba Po strništi bos jsem viděl do konce května půl roku každodenně. Tohle mi způsobuje menší potíže ve vztahu s tátou, protože kdykoli v našem filmu hraje, nejdřív spolu točíme, já se pak zavřu do střižny, koukám na něj od rána do večera a on mi třeba po měsíci volá, že se vůbec neozývám. Říkám mu, tati, já jsem s tebou každej den!

 

Co odpovídá?

Ale já s tebou ne!

 

Podle hodnocení na webu ČSFD mají diváci nejraději Obecnou školu, pak Kolju, Tmavomodrý svět a Vratné lahve. Co by na tenhle žebříček řekly vaše tři děti?

Hodně nahoru by určitě daly Jízdu, protože je nepřestává překvapovat, že jsem natočil tak drzej a místy i sprostej film. Možná se na něj až stydí koukat, ale zároveň jsou pyšné, že se ten jejich zaprděnej fotr kdysi k něčemu takovému vypnul.

 

Už vám šestadvacetiletý syn říká, že děláte ve filmech něco špatně?

Franta vystudoval střih, teď při natáčení Strniště nám dělal videooperátora a později i druhého střihače, ale zatím je ve fázi, ve které jsem býval já se svým tátou při Obecné škole – chová se pokorně. Mě tahle pokora přešla právě po úspěchu Obecné školy – při Koljovi už jsem byl pokornej míň a po něm vůbec.

 

Tak uvidíme, jak si bude Franta vyskakovat za pět let.

Třeba začne dělat něco jiného, těžko říct. Práce střihače není kdovíjak zábavná, sedíte ve střižně na zadku, buď sami, nebo s klimbajícím režisérem, a když se na premiéře setkáte s Terezou Voříškovou, tak ji pozdravíte „dobrý den!“, a ona neví, kdo jste – vy jste na ni tři měsíce koukal a znáte každý její pohyb, jenže ta důvěrná známost je jednostranná.

 

Když jsem před chvílí řekl Tmavomodrý svět, vy jste odpověděl slovem válka. Proč? 

Já totiž každým filmem možná až příliš intenzivně žiju, proto taky nemůžu dělat horor – rok bych žil ve strachu z toho, co je pod postelí. Když jsme dělali Vratné lahve, film o stáří, začal jsem kulhat, nekecám. No a Tmavomodrý svět, to je film o válce a o odvaze. Bylo to strašně náročné natáčení, spousta techniky i komparzu, svoboda veškerá žádná, připomínalo mi to vojenské tažení. Když se točilo letadlo, věděli jsme, že máme na všechno jen třináct minut a není možnost opravy. Brzy ráno se herci oblékli do uniforem, jelo se až do večera, a mě navíc celou dobu trápila otázka, jestli překročíme laťku, kterou jsme nastavili Koljou. Vyčerpávající. A to fyzicky i psychicky.

 

Dnes už se kvůli filmům nehroutíte?

Ani ne. Životní zkušenosti jsou bohatstvím, protože postupem času nacházíte radost a krásu i v tom, s čím byste zamlada byl nespokojenej. 

 

Nehroutíte se ani z toho, že děláte scénáře ze západních bestsellerů, ale ony se pak netočí?

Ne. Každý ten román mi něco dal. A něco mi dala třeba i příprava filmu Obsluhoval jsem anglického krále, který nakonec točil Jiří Menzel. Já s tou knihou strávil jen půl roku, ale vydal jsem se s ní například na Šumavu, kde hlavní hrdina končí jako cestář, a tam jsem se seznámil s taoismem.

 

Díky té knize?

Každá její kapitola se dá interpretovat jako obraz konkrétní taoistické moudrosti... Nedávno jsem celý jeden rok dělal na románu Saula Bellowa a nakonec z toho zdánlivě nic nebylo, ale pro mě bylo – já s tím autorem žil, nosil jsem jeho myšlenky, psal jeho dialogy, ta kniha postupně ožila, stal se z toho neuvěřitelný trip s Bellowem. Sice je škoda, že to neuvidí diváci, ale já mám v hlavě všechno natočený, a navíc jsem strávil rok s geniálním spisovatelem.

 

Budete se ještě o tyhle velké světové scénáře pokoušet?

Klidně, baví mě to, ale musím mít záložní projekt. Dřív jsem se hroutil hlavně tehdy, když něco nevyšlo a já najednou neměl co dělat. Což se děje, mimochodem, třeba právě teď. Dokončil jsem film a další v zásuvce nemám, mojí rezervou byl tenhle. I když mezi námi – já už bych filmy klidně točit přestal. Kdybych našel jinou činnost, která by mě bavila a uspokojovala, bez lítosti s tím seknu.

 

Tušíte, co za činnost by to mohlo být?

Zatím ne.

 

Něco vám vymyslím: Malujte.

Kdysi jsem opravdu doufal, že budu výtvarníkem, hodně jsem kreslil a dělal oleje, a když mi chvíli před padesátkou chyběly peníze na film, znovu jsem s tím začal, tentokrát akryl. Bohužel se ukázalo, že i kdybych se snažil sebevíc, ztracený čas nedoženu – jsem jenom naivní domácí malíř, který blbne pro radost, neřkuli patlal. Mozek i ruku musíte neustále intenzivně trénovat, ostatně stejně jako u filmu: kdykoli začnu po dlouhé pauze točit, vždycky se prvních čtrnáct dnů znovu učím to, čemu kameraman Vladimír Smutný říká lehkost tahu štětcem. Takže malování zůstane koníčkem.

 

Vymyslím něco jiného: Obeplujte svět na plachetnici!

To bych rád, a klidně je možné, že až dospěje nejmladší syn – což bude za pár, protože je mu šestnáct –, někam s manželkou vyrazíme, ale plavba po moři je jen jakousi duchovní očistou, není to tvůrčí naplnění života. Mám kamaráda zvukaře, kterej začal chodit pěšky, nejdřív do práce, aby zhubnul, pak chodil i o víkendech, vyrazil do Compostely, přešel celou Ameriku a teď už se mu nějak nechce pracovat, nejradši by jenom chodil. To je nebezpečný. 

 

Jestli něco, tak sci-fi

Tak já nevím, vraťme se k filmu: V čem jste dnes jako režisér úplně jiný než kdysi? 

Kolem třicítky máte mnohem větší tvůrčí šťávu a drajv, ale tohle vynahrazují zkušenosti. Například já začal studovat, jak se vlastně filmy dělají, teprve po Tmavomodrém světě – pomáhali mi s ním totiž zahraniční dramaturgové, kteří měli všechno dobře zformulované a dokázali jasně analyzovat, zatímco já jenom pocitově tápal.

 

Počkejte, tím pádem dnes vidíte dejme tomu u Obecné školy spoustu svých filmařských chyb? 

Ani ne, protože zásadní principy, na kterých je film postavený – takové ty zásady, jako že postava má mít ve filmu jenom několik detailů a je třeba pečlivě vybrat, kdy detail nastoupí, protože tehdy něco důležitého znamená –, to hlídal intuitivně kameraman; já měl vždycky štěstí na spolupracovníky. Ale teď už vím i já, kdy a proč udělat detail.

 

A není trochu smutné, že vaše někdejší nadšení nahradila sofistikovanost?

Proč? Jsem rád, že jsem přezbrojil, že sílu nahradila jemná přesnost... Rozhodně můžu slíbit, že si s dalším filmem začnu jedině tehdy, když mě bude strašně bavit. Jinak to ani nejde, protože je to práce časově, energeticky a emočně náročná – představte si, že byste si musel vzít ženu a aspoň rok s ní žít jen proto, že za to pak možná dostanete nějaké peníze. Nejde to. Musíte být zamilovanej.

 

Jaké máte plány pro blízkou budoucnost?

Dopiju kafe. Pak si můžu ještě pár týdnů namlouvat, že mě Strniště potřebuje. Což je pravda, potřebuje, ale jen trochu. Změnit už ho nemůžu. 

 

Takže?

Brzy si sednu k vlastnímu scénáři, nad kterým už přemýšlím pět let.

 

Horor to asi nebude...

Chtěl bych zkusit sci-fi, milovaný žánr. 

 

Co se vám líbí? Blade Runner?

To je můj vůbec nejoblíbenější film... Na prvním Vetřelci se zase dá nádherně učit filmové vyprávění. Anebo Star Wars! Takže teď si s tím žánrem pohraju já a uvidíme, ale nějaký film budu točit nejdřív za dva roky. Potřebuju si odpočinout – u Strniště jsem opravdu říkal kolegům a rodině, že už žádný další film točit nechci, že na to nemám sílu. A oni: To říkáš vždycky už od Vratných lahví! Asi jo, ale po čase na tu hrůzu pokaždé zapomenu.

 

Na hrůzu?

Když máte spojeny funkce režiséra a producenta, je to šílený – musíte vydupat ze země peníze a pak každý den tlačit káru do kopce. Takže ano, hrůza je to. Musím teď zapomenout, jaké to bylo. A pak se znovu zamilovat. •