A nechtěl byste o mně napsat knížku?!

Její příběh by neměl být zapomenut. Josefina Napravilová vstoupila do historie jako žena, která po válce hledala děti odvlečené nacisty. Zažila okupaci, Pražské povstání, emigraci v Rakousku, rozvod, exil v Kanadě. Přitom pomáhala lidem, kteří se stali obětí dvou totalitních režimů dvacátého století – nacismu a komunismu. Ne všechny podrobnosti o jejím životě přitom byly známy.

Dům pro seniory v malém jihočeském městě. Na chodbě kolem vodotrysku se s pomocí chodítek šourá skupinka starých žen doprovázená sestrami. Šustění bot o podlahu zní celým domem. V prvním patře, v malém pokoji s oknem do ulice, sedí v křesle vrásčitá žena, které bude za pár měsíců devadesát devět let. Oslovuji ji „madam“ a vyptávám se na minulost. Ona pomalu vypráví, někdy ochotně, jindy od sebe vzpomínky odhání jak havěť. Dnes se mě před odchodem zničehonic zeptá: „A nechtěl byste o mně napsat knížku?“ Než se odhodlám k odpovědi, těžce se nakloní k nočnímu stolku a podá mi papír. „Tady jsem něco nadiktovala sestřičce. Mohlo by to být na začátku té knížky...“ Když vyjdu z pokoje, hned na chodbě se na zápis podívám a čtu: „Zdá se mi, že těžkosti člověka zocelují i scelují, vybrušují charakter. A proto jsou důležité i ty těžké hodiny v životě. Kazit a ničit se dá velmi rychle, ale spravovat a vracet na dobrou cestu, to trvá léta. Od dětství jsem se od maminky učila, že vše dobré, co uděláte, ze světa nemizí a jako dobro se vám vrací.“

Píše se rok 2012. Ona žena, Josefina Napravilová, se nakonec dožije stovky a zemře krátce poté.

Ich jmenujem Wenzel

Praha, srpen 1945. Šéf repatriačního odboru ministerstva ochrany práce a sociální péče Ján Bečko se obrací na pětatřicetiletou Josefinou Napravilovou, která v té době pomáhá s převozy a návraty českých občanů zavlečených do různých koutů Evropy: „Potřebovali bychom někoho, kdo by nám v Mnichově pomohl s repatriací, a hlavně kdo by nám z Německa přivezl zavlečené české děti.“ Dlouho neváhá. Její manžel, bankéř, je v té době plně zaměstnán ve Vídni, vlastní děti nemají, a tak není důvod, aby seděla sama se založenýma rukama v rozlehlém pražském bytě.

Josefina Napravilová tak začne pracovat v rámci české vojenské konzulární mise v Mnichově, kterou vede kapitán Horný. Její uniformou je zelený myslivecký mundúr. Na hlavě lodička, zpod které jí stékají vlny světlých hustých vlasů. Plynně hovoří německy, francouzsky a anglicky, umí budovat kartotéku, jednat s vojáky i úředníky, pohybovat se ve válkou zničeném Bavorsku. K její diplomatické výbavě patří noblesa, organizační talent a systematičnost. Začne pomáhat těm, kteří přežili koncentrák nebo totální nasazení a teď zůstali trčet v Německu a nemohou se rychle dostat domů. Jejím hlavním úkolem však zůstává vyhledávání českých dětí. Členové týmu kapitána Horného z dosavadní zkušenosti vědí, že zavlečené české děti se dostávaly do německých škol. A tak při pátrání využijí německého systému „Kinderlandverschickung“. Totiž – když Němci v zimě 1945 evakuovali obyvatelstvo před frontou, celé školy i s učiteli posílali do bezpečnějších oblastí, tedy do Bavorska a Rakouska, a v tamějších městečkách pak děti chodily do místních škol.

Josefina nejprve jede spolu se dvěma lidickými ženami a inspektorem Ondráčkem pátrat do Polska. Krakov, Lodž, Poznaň, Osvětim. Žádné české děti nenajdou. Hovoří s Poláky. Nikdo nic neví. Všude strach z Rusů. Špína, pustota, hlad. Spí u stolu nebo na lavici, přikrytá kabátem. Vidí, jak Němci tuto zem zmordovali, a teď ji pro změnu okupují Rusové. Německo se jí proti tomu jeví jako podupaná zahrada. Když se zdá, že Polsko je zcela slepá stopa, přichází důležitá informace. Dozvídají se o organizaci SS s názvem Lebensborn, což byl německý ústav v Mnichově, kde se všechny děti určené k převýchově registrovaly, dostávaly nové jméno a nové křestní listy. Mezitím se Josefina doslechne, že lidická dívka Marie Hanfová, která se vrátila z německé převýchovy, hledá svého bráchu Vaška, který by prý mohl žít a potulovat se někde po severním Rakousku.

Končí rok 1945. Mnichovský Lebensborn podstatnou stopu nepřinesl, většina tamní kartotéky byla zničena. Josefina tedy propátrává zasněžené severní Rakousko, oblast Waldviertel. Ptá se na poštách, v koloniálech, v cukrárnách, na náměstích. Stále dokola: „Neviděli jste, nepotkali jste větší skupinu dětí?“ Jednou jí řeknou, že nějaké takové skupiny viděli projít, jinde, že o ničem takovém ani neslyšeli. Chytá se každé nitky. Až nakonec zachytí uzel – u Salcburku jsou prý pod ochranou UNRRA (organizace zajišťující pomoc obětem války) soustředěno čtyři nebo pět německých škol. Josefina tam s řidičem dojede dopoledne 23. prosince. Dozvídá se, že děti jsou zrovna někde venku a přijdou na oběd. Čeká v kumbálu: na kus řeči si k ní přisedne polský velitel tábora Baczinski. Ten ji upozorňuje, že většina dětí je polského původu, žádní Češi. Josefina se nenechá odradit. Pak se Polák rozhovoří: „Víte, mám v Krakově ženu a dvě děti a nemůžu je sem dostat. A domů taky nemohu, byl bych první, koho by Rusové zastřelili. Vím, co se dělo v Katyni. Nemůžete mi pomoci?“ Josefina ho poslouchá a pak řekne: „Nemám na starosti repatriaci Poláků, ale s vaší paní konzulkou z pražského úřadu jsem zadobře. Zmíním se jí a uvidíme, co se dá dělat. Napište mi adresu.“

Když se do areálu UNRRA právě vrací na dvě stovky chlapců a děvčat. Josefina vyjde z kumbálu a stoupne si před ně. Ptá se, spíš volá silným hlasem: „Tak děti, kdo z vás rozumí česky?“ Všichni se na ni dívají jak na přízrak. Mlčí. Zkouší znovu volat: „Jestlipak víte, co to je Praha? Babička? Maminka? Kuřátka? A jestlipak znáte písničku Červenej šátečku, koléém se tóoč, kolem se tóóoč…?“ Pár kluků se začne koulovat, jinak je ticho. Josefina znovu zavolá: „Nejmenuje se někdo z vás Honzíček? Pepíček?“ A najednou vyšší kluk, co stojí na levé straně, pomalu přichází k Josefině a povídá zmateně česko-polsko-německy: „Ich jmenujem Wenzel… Vasek… Hans… Joachim Strauss...“ Po obědě ho velitel zavolá do kanceláře. Josefina se ptá: „Znáš tenhleten obrázek?“ a ukazuje mu fotografii I. třídy lidické školy s řídícím učitelem Ladislavem Šimandlem z roku 1942. „Ták, ich. Her Franta… a her Vasek Kobera...“ Jedenáctiletý lidický kluk Václav Hanf je na světě. Ještě neví, že jeho tatínek byl zastřelen v Lidicích a maminka zemřela na útrapy v Ravensbrücku. Odpoledne je vše v salcburském táboře vyřízeno, rozloučí se s kluky na pokoji a s polským velitelem a v noci dorazí do Prahy. Cestou se z radosti ještě zastaví v malém rakouském městečku na dort. Vyjukaný Vašek se v autě pozvrací. Řidič ani nehlesne. V pražské kanceláři Josefina nahlásí vypátrání.

Štědrý den 1945. U Napravilů se shánějí dárky pro malého Václava. Byt s okny na Karlovo náměstí svítí dlouho do noci. Bezdětní manželé Napravilovi se po důvěrném rozhovoru rozhodují, že chlapce adoptují. Jenže po pár týdnech se u Napravilů přihlásí Hanfovi příbuzní a Josefina se s Václavem musí rozloučit. Mezitím také požádá polskou konzulku paní Viernou o pomoc při přesunu manželky a dětí onoho polského velitele Baczinského. Konzulka slíbí: „Buďte bez obav, já to zařídím.“

Josefina však na ten případ v oné rozrušené době pozapomene. Až jednoho dne jí manžel řekne: „Josefínko, tady ti přinesl nějaký důstojník velký puget růží, už je to zvadlé, a že děkuje. Jeho jméno jsem ale zapomněl, snad nějaký tvůj tajný ctitel...“ Druhý den přišla do kanceláře a tam jí kolega říká: „Nějaký důstojník od UNRRA vás tady hledal, Polák v britské uniformě.“ Došlo jí, že rodina Baczinských je pohromadě.

Americký generál

Březen 1939. Pětadvacetiletá Josefina Gottfriedová se vrací z italského Terstu, kde pobývala na návštěvě u otce. U moře už je jaro na postupu. Okupace 15. března ji zastihne ve vlaku, na nádraží v Linci. Dívá se z omoklého okénka. Její vlak stojí. Na vedlejších kolejích se německé vojenské vlaky jak housenky hrnou na Čechy. Na chvíli jí seberou pas.

Josefina jede rovnou k tetě do moravského Dubu. Zástupce Union banky Karel Napravil, akurátní a pořádkumilovný, s uhlazenými vlasy, ostrým nosem, útlým knírkem a malou bradou, tam zrovna rokuje s akcionáři o nové politické situaci. Jede pak autem do Prahy a pozve Josefinu, aby jela s ním. Cestou jí vypráví o svém životě. Jak absolvoval v roce 1916 Vysokou válečnou školu ve Vídni a jako rakousko-uherský důstojník odešel na ruskou frontu, kde byl zajat, ale podařilo se mu se svým sluhou uprchnout přes Kavkaz až do Persie a pracovat v Bagdádu ve vojenské misi rakouského vyslanectví. Od poloviny dvacátých let se pak stal zástupcem české Union banky ve Vídni pro export cukru, železa a uhlí do jižní Evropy. Po anšlusu musel jako Čech z vídeňského místa odejít a od té doby působí v Praze na Příkopech jako ředitel české banky Union. Dojeli do Prahy, ona ohromená, on zaujat její pozorností.

Březnová cesta se pro oba stává osudovou: na podzim 1939 mají v Praze u Sv. Antonína svatbu. Karel je o pětadvacet let starší.

Manželé Napravilovi bydlí v ředitelském bytě na pražském Karlově náměstí, v prvním patře nad Václavskou pasáží. Protektorát prožívají v utěšených podmínkách, o kterých se mnohým ani nezdá. Prostorný byt, ve kterém mladá paní Napravilová pěstuje své květiny a stará se o angorského kocoura. Finančně zajištění. Diplomaticky obezřetný manžel, návštěvy dostihů v Chuchli a Pardubicích v elegantních šatech a kloboučku, pravidelné hony na pronajatém revíru ve Velíši u Vlašimi, přátelské výlety s hrabětem Sternbergem a Schönbornem. Vypadá to všechno jako manželská idylka uprostřed protektorátu, ale před všudypřítomným strachem a tísní vás vůně lesa ani koňská hříva nezachrání. Josefina Napravilová navíc není rozmazlená panička neurčité minulosti – ví, k jakému národu a kultuře patří. Však také domovnice paní Napravilové zašeptne: „Dejte si pozor na kuchařku vašich sousedů, je to říšská Němka, nemyslete si, že vás nešpehuje.“

Nebo jindy, 18. června 1942. V ranních hodinách obklíčí celé Karlovo náměstí a přilehlé ulice komando osmi set ozbrojených mužů z Waffen SS, proslídí všechny byty včetně bytu Napravilových, nikdo nesmí z domu a pak začne několikahodinová bitva v nedalekém pravoslavném chrámu se sedmi československými parašutisty. Josefina se krčí u zdi, když slyší střelbu a odstřelování.

Nebo 14. února 1945, když byla bombardována Praha a několik bomb spadlo přímo na Karlovo náměstí, v těsné blízkosti jejich bytu. Josefina má štěstí, odpočívá zrovna v posteli, když tlaková vlna prorazí okna, řinčí sklo a kovové střepiny i úlomky skel se zasekávají nad její hlavou do desky postele a do nábytku. Klika od dveří tlakovou vlnou vyletí a zasekne se do klavíru. Josefina vyběhne na náměstí, zraněným dává první pomoc. Kdysi absolvovala zdravotnický kurz.

V sobotu 5. května 1945 v šest ráno u Napravilů zazvoní telefon. Na druhém konci se ozve hlas primáře plicního oddělení nemocnice z Karlova náměstí. Naléhavě prosí Josefinu o pomoc. „Nemohou se k nám do špitálu dostat sestry a potřebujeme každou pomocnou ruku, Josefino, máte to kousek, přiběhněte, prosím!“ Pracuje v jednom kuse tři dny. Utěšuje, obvazuje, zastavuje krev, pomáhá u amputací, dlaní zavírá vyhaslé oči mrtvých. To poté, co do nemocnice vtrhnou ruští vojáci a střílejí na chodbách do ležících raněných vlasovců. Střelba se nese chodbou, krev cáká po zdech. Josefina dospěje k názoru, že to nejsou osvoboditelé, ale „uchvatitelé a surovci“. V úterý dojde domů a spí čtyřiadvacet hodin v kuse.

Hektické poválečné dny neberou konce. Manžele Napravilovy navštěvuje jejich známý, švédský konzul Rosbork, a vypráví: „Mnozí z koncentračních táborů se hrnou do Prahy, protože západ odřízly spojenecké armády od světa a nemohou se dostat jinak domů. Můžete nám, Josefino, pomoci?“ Kývne. Začne docházet do úřadu. Tedy spíš do lidského úlu. Ve staré hotelové budově na rohu Senovážné a Hybernské ulice v Praze. Přicházejí stovky lidí v zuboženém stavu. „Vy jste se vrátil z Da­chau, nepotkal jste tam mého strýčka? Vy jste byl v Mauthausenu, nesetkal jste se tam s mým otcem?“ Vydávají jim lístky na oblečení a potraviny. Josefina mluví všemi možnými jazyky, a když se nedomluví, použije ruce nohy.

Koncem května žádá švédský konzul Josefinu Napravilovou, zda by nemohla doprovázet velkou skupinu bývalých terezínských vězňů, kteří se vracejí domů do Dánska a Norska, a zda by ze Švédska při zpáteční cestě nevyzvedla skupinu českých repatriantů, asi patnáct českých dívek z koncentračního tábora Ravensbrücku, jejichž rekonvalescenční pobyt v mohovitých švédských rodinách zajistil princ Bernardotte. Doprovází na sever dva velké přeplněné autobusy. Jedou téměř bez přestávek několik dní a nocí, přes Plzeň, americkou zónou až na dánské hranice a tam jsou předáváni jednotlivým vládám. Josefina se opírá o bok autobusu a pozoruje, jak se útlé postavy s vykulenýma očima a vystouplými lícními kostmi objímají a loučí. Přežili spolu peklo a teď se vracejí. Do života. Kdo z živých jim uvěří, co museli vidět a prožít?

Další štací se pro Josefinu stal Mnichov. Odtamtud pomáhá vypravovat vlaky s navrátilci a nalezenými dětmi. O každém z nich musí nejprve dostat informaci „ečerovci“, tedy Československá komise pro vyšetřování válečných zločinů, působící ve Wiesbadenu, kterou vede generál Bohuslav Ečer. Navrátilci se z Mnichova do vlasti vracejí v dobytčácích a děti se plačíce krčí někde v koutě vagonu na slamníku. Josefině se tento způsob návratu nelíbí a její protesty se donesou až k americkému generálovi z 3. US armády. Zavolal si ji: „Mrs. Napravil, vy si prý neustále stěžujete!“ Ona se hrdě postaví: „Pane generále, ty děti se tak těžko sháněly a pak je nacpeme do vagonů jak dřevo a jim to může připadat, že zas jedou do nějakého koncentráku. Mám tady teď osm malých capartů, opuštěných a odložených, které nám lidi přivedli, jsou to Češi, a ty přece nenarvu do dobytčáku!“ Generál chvíli poslouchá, kývne a prohlásí: „Zařídím to.“ Josefině Napravilové přidělí velkou sanitní dodávku i s americkým řidičem, veselým, vysokým a pupkatým černochem, který to s dětmi umí jak něžná chůva, dělá jim cestou mezi sutinami rozbombardovaného Německa legrácky, grimasy, vyplazuje velký růžový jazyk, dva kluky posadí vedle sebe a ukazuje řízení. A když děti zlobí, tak zastaví a ukáže, jak by je mohl velkou černou tlapou profackovat. V Praze převezme děti Československý červený kříž. Josefina si hluboce oddychne.

Přijeď, Josefinko!

V roce 1946 dochází ke zrušení repatria­ce v Mnichově a její pracovníci odcházejí většinou na Západ. Kapitán Horný do Kanady, ečerovci po norimberském procesu do Francie. Repatriační oddělení je zrušeno a pátrání po zavlečených dětech přebírá ministerstvo vnitra. Josefině Napravilové, do té doby dobrovolné neplacené pracovnici repatriačního oddělení, nabídnou novou pracovní smlouvu. Podepíše, ale za dva měsíce odejde za manželem do Vídně, kde jeho rodině mezitím vrátili nacisty zabavenou továrnu.

Život se vrací do normálu. Karel Napravil obnovuje zpřetrhané vazby, Josefina zařizuje nový byt. Důvěrnými přáteli se stává židovská rodina Bloch-Bauerů, podnikatelů v cukrovarnictví, mecenášů a sběratelů umění. Karel Napravil a Karel Bloch-Bauer vypadají jako dvojčata, Josefinu zase poutá přátelství k operní divě Ritě Bloch-Bauerové. Do Čech se po únorovém komunistickém převratu už nevrátí.

Jenže pro Josefinu přichází rána. Karel jí oznámí, že se hodlá rozvést, neboť má novou známost. Josefina je jako v kleštích, nemůže domů a ani ve Vídni nechce zůstat. „Přijeď, Josefinko!“ Pozvání Bloch-Bauerových do Kanady neodmítne.

Anglická loď ji s dalšími šesti stovkami exulantů, především ortodoxních Židů z Polska a Ruska, unáší do Halifaxu. Přistanou o adventu 1949. Rodina Bloch-Bauerů vlastní ve Vancouveru textilní továrnu a právě tam jí opatří první zaměstnání návrhářky. S nimi také slaví první kanadské Vánoce. U stolu zpívají české písničky: dojde i na Červený šátečku, kolem se toč. Znovu se pilně pustí do práce. Musí se uskromnit. Jeden a půl roku vstává v půl páté ráno. Pak znovu pomohou Bloch-Bauerovi. Stane se zaměstnankyní banky. Brzy se skvěle zapracuje, řeší složité úvěry. Dokáže přitom také vést obchod s delikatesami. Nejžádanější jsou nakládané okurky s česnekem podle starého židovského receptu. Pracuje od rána do noci. Šestnáctkrát se stěhuje. Vybuduje elegantní víkendový domek na pobřeží ve West Vancouveru. Podruhé se už neprovdá. Zůstane jí několik přátel. A kočky a pes. Přes Červený kříž posílá peníze mamince do Prahy.

Minulost se však nepřestává vracet ani za oceánem. Jednou dopoledne v roce 1956 zůstává déle ve svém vancouverském domě. Jakýsi chlapík přichází měřit odběr elektrického proudu. Rutinní záležitost. Najednou sebou trhne. „To snad není možný!“ Vytahuje ušmudlaný kalendářík a povídá: „Paní Napravilová, Karlovo náměstí číslo 6!“ Ta udiveně reaguje: „Kde jste k tomu proboha přišel?“ ­– „Vy mě nepoznáváte? No přece… já jsem ten Polák… jak jsme se tehdá setkali v Salcburku, kde jste našla toho českýho kluka… jmenuji se Baczinski! Vzpomínáte? To vy jste mi pomohla převést manželku a dcerky z Krakova!“

Moje maminko

Do Čech se Josefina natrvalo vrací v roce 1994. Kolikrát v životě si říká: „Co je asi s tím Vašíkem Hanfou? Co dělá? Jestlipak ještě žije?“ V létě roku 2000 jí jeden z jejích bechyňských sousedů přinese ráno čerstvé noviny a překvapivě se zeptá: „Paní Napravilová, poslyšte, tady čtu, že jste po válce přivezla kluka z Lidic. Je to pravda? Tady se píše o vás a o tom klukovi, Hanf se jmenuje...“ Rozechvěle mu odpoví: „Ano, jsem to já. A ten kluk stále žije?“ Nikomu do té doby o svém záchranářství nevyprávěla.

Soused zjišťuje přes redakci adresu a telefon na Václava Hanfa a do měsíce se sejdou. Vypráví jí o tom, jak si ho v Lodži v roce 1942 doslova vybrečely sestry a místo do transportu šel na poněmčení. Jak se po válce vyučil elektrikářem v Poldovce a jaký byl divoký, nezvladatelný kluk. Možná proto chtěl k vojákům. Na vojně v Pardubicích si v padesátých letech našel známost, šestnáctiletou Zdeničku. Čekal s ní dítě. Jenže ouha, nevadil nezletilý věk dívky, ale její původ. V komunistickém Československu si přece uvědomělý lidický mladík nemůže vzít dceru sedláka kulaka. Začala ideologická přetahovaná: o narozené dítě se postará stát, dcera kulaka bude s rodinou vystěhována do pohraničí a lidické „dítě“ půjde do důstojnické školy. Vše dopadlo jinak. Z uvědomělého se rázem stal nespolehlivý. Místo důstojnické školy putoval k pétépé. Novomanželé se místo do prověřených Lidic odstěhovali do Jizerských hor, jejich rodina se postupně rozrostla a po roce 1990 vybudovali penzion.

Hned při prvním setkání se Václav Hanf ptal Josefiny: „A kde se tady dají chytat ryby?“ Od té doby ji oslovoval „moje maminko“. A když Josefině Napravilové psal dopis, podepisoval se jako „váš syn“. •

Autor je redaktorem Českého rozhlasu – Vltava, napsal oceňované knihy zabývající se historií.