Co pily filmové hvězdy za první republiky: Koňak na chřipku, šampaňské do štandlíku

Vezmete vinný lístek, dlouho v něm vybíráte, a pak vyberete zase Cordon Rouge ročník 1924 – i těmito slovy popisuje v komedii Kristián z roku 1939 krásná Zuzana Rendlová luxusní, ale přesto stereotypní model soužití se svým přítelem Fredem. Podotkněme, že tím Cordon Rouge zmíněným ve filmu, který režíroval legendární Martin Frič a v němž hráli Oldřich Nový a Adina Mandlová, je s největší pravděpodobností míněno šampaňské Mumm Cordon Rouge. Tedy jedna z nejexkluzivnějších a také, jak si ještě ukážeme, jedna z nejdražších značek šampaňského, která byla v meziválečné a rané protektorátní éře, než válka omezila zásobování, dostupná na českém, respektive československém trhu.

Relativně krátké souvětí, pouhý útržek z dialogu, zajímavým způsobem načrtává roli, jakou hrál alkohol v životě společenských elit meziválečné éry. Je jasné, že pravidelně doprovázel jejich každodenní život, podával se k jídlům i po jídle (někteří zhýralejší si bez sklenky koňaku nedokázali představit ani snídani) a samozřejmě neodmyslitelně patřil i ke chvílím volného času, k posezení s přáteli v baru, restauraci, hostinci či například v klubu.

Pravda, někdo pil více, někdo méně, existovali i úplní abstinenti, ale byla jich jen malá hrstka, většinou se stranící společenských zábav. Pravda, mohli se opřít o autoritu vysoce váženého prezidenta osvoboditele, který patřil mezi horlivé stoupence abstinentního hnutí, ale i s jeho odporem k alkoholu to bylo trochu složitější. Zdá se, že Tomáš Garrigue Masaryk se abstinentem stal až v poměrně zralém věku padesáti let a jako prezident občas musel dělat určité kompromisy. Navíc mu lékaři doporučovali pro celkovou vzpruhu starého organismu mimo jiné šampaňské víno a této radě, byť údajně s nechutí, se i částečně podřídil. Mimochodem – častému využívání alkoholu jako léku na všemožné choroby se v našem textu ještě budeme věnovat.

S abstinentním horlením přitom neměl první prezident Československé republiky velké úspěchy ani v rodině, jak dosvědčoval životní styl jeho synů Herberta a zejména Jana Masaryka. Jediný potomek, který držel praporec abstinentismu hodně vysoko, byla jeho dcera Alice, jež také v roce 1919 založila a dalších dvacet let vedla Československý červený kříž. Ale například ve filmových kruzích, jimž se budeme věnovat především, bylo přísné a zásadové odmítání veškerého alkoholu něčím spíše výjimečným. K iluzivnímu luxusnímu světu stříbrného plátna patřily mimo jiné i bujaré večírky napodobující bláznivý svět Hollywoodu. I když to neznamená, že by jim musel holdovat nutně každý herec či režisér.

 

Ledvinu šampusem

Nicméně alkohol k Barrandovu a k životu tehdejších filmových hvězd neodmyslitelně patřil a právě dobové snímky to ukazují velmi věrohodně. Vnímat komedie z meziválečné éry, či dokonce z neblahé doby okupace a protektorátu jako věrohodný zdroj dobové atmosféry či každodenního života samozřejmě není možné, ale do jednotlivých detailů se často propisovaly běžné zážitky samotných herců a režisérů. Právě jejich představám o luxusu nejvíce odpovídal obraz mondénního světa, který filmy přinášely. Výrazně tomuto trendu napomáhal i tehdejší zvyk, že herečky i herci vystupovali ve vlastních šatech. I tak se identifikovali se svými rolemi.

 

Alkohol v meziválečné době, stejně jako v předchozích desetiletích i staletích a stejně jako v následující éře, plnil ve společnosti hned několik rolí najednou. Kromě úlohy nástroje na rozproudění debaty, na uvolnění či případně povzbuzení plnil, a ve světě stříbrného plátna to bylo znát ještě více než jinde, také roli statusového symbolu. S trochou nadsázky preference při výběru alkoholu tvořila důležitou součást obrazu každého člověka na veřejnosti. Dalo se z ní odvozovat nejenom jeho sociální postavení, ale i míra kreativity, jeho vztah k inovacím a možná i něco víc, třeba postoje k některým národům či kulturám. Něco jiného znamenalo ostentativně si dávat whisky a něco jiného vodku nebo upřednostňovat rýnská vína či naopak francouzská nebo pravou „mělničinu“, tedy vína z mělnické oblasti.

Zaměřme se ale na pozici alkoholu jako symbolu sociálního postavení, jako prvku, který dokresluje ono luxusní prostředí, které české filmy s takovou oblibou neustále ukazovaly, aby tak usnadnily divákům a zejména divačkám výlety do krajin snů a iluzí. Můžeme říct, že ve snímcích z třicátých a první poloviny čtyřicátých let se nádech elegantního přepychu spojoval především se třemi druhy alkoholických nápojů.

Snad největší tradici, která se udržuje do značné míry i dnes, má spojování luxusu se šampaňským vínem, jak jsme to viděli i ve zmíněné scénce z Kristiána. Těžko si asi představíme klasičtější spojení než šampaňské a kaviár. Ostatně to takto nefungovalo jen u nás. Kombinace šampaňského a kaviáru má svoje kořeny pochopitelně v Paříži, odkud vítězně táhla po celém světě. A když finský sociolog a historik Jukka Gronow napsal knihu o snahách Sovětského svazu budovat ve třicátých letech kulturu luxusu, nemohl jinak než ji nazvat Caviar with Champagne.

V Kristiánovi se opakovaně vyskytuje kontrapozice mezi přepychovým šampaňským a skromnou minerálkou. Alois alias Kristián Novák si stěžoval na ledvinu, a tak pijí doma jen minerálku. Jak ale jízlivě podotýká tetička, Alois si pak léčí ledvinu v baru právě šampusem.

V jiných slavných českých filmech to vypadá v mnohém podobně – například když se chystá Kryštof Rozruch ztvárněný Vlastou Burianem udělat pořádnou útratu kamarádu dr. Brunnerovi z nemocenské pokladny, tak vykřikuje, že si objedná kromě několika husí také „šampaňský do štandlíku“. Tím štandlíkem přitom míní velkou dřevěnou nádobu na nakládání zelí či okurek.

V Kristiánovi se ovšem dozvíme přímo značku a není to značka ledajaká, jak si můžeme ověřit nahlédnutím do ceníku nejluxusnějšího lahůdkářství meziválečné Prahy, firmy Josef Lippert, která byla zároveň pobočkou slavné akciové společnosti Julius Meinl. K dispozici jsem měl jen zásilkový ceník z roku 1932, ale pro získání představy myslím bohatě postačí. K Lippertovi chodila celá smetánka včetně krále komiků Vlasty Buriana. Právě zde také objevil v roce 1937 svého pozdějšího osobního kuchaře Jaromíra Trejbala. Lippert nabízel poměrně široký sortiment pravých šampaňských vín, mezi nimiž Mumm Cordon Rouge rozhodně nemohlo chybět. Bylo zde možno zakoupit dokonce hned několik ročníků šampaňského od firmy sídlící v Remeši. Ale bohužel zrovna ročník 1924 mezi nimi nenajdeme. Nevím, zda byl obzvlášť exkluzivní, nebo to mělo jiný důvod, ale vedle bezročníkové varianty zde figurují jen ročníky 1921 a 1923. Popravdě řečeno v roce 1939 už bylo na ročník 1924 docela pozdě a trochu se nabízí podezření, zda se zmínka o Cordon Rouge ročník 1924 neobjevila už v původní francouzské předloze filmové komedie z roku 1936.

V každém případě – v roce 1932 se lahev Mumm Cordon Rouge ročník 1921 dala u Lipperta koupit za obstojných 110 korun (na přelomu dvacátých a třicátých let se průměrná mzda pohybovala kolem 800 korun, ale samozřejmě byly velké rozdíly – úředníci měli kolem 1 500–2 000 Kč měsíčně a například ředitel Vítkovických železáren měl v té době čistý příjem přesahující 100 000 měsíčně). Ve filmovém Orient baru, kam chodil Alois Kristián Novák, asi musel Fred sáhnout do kapsy ještě hlouběji, ale evidentně měl na to, aby si takové potěšení způsoboval prakticky každodenně, zatímco malý úředníček Novák si i s vypětím všech sil mohl něco takového dovolit jen jedinkrát do měsíce. Ale u Lipperta by Fred dostal i něco dražšího, i když věhlasná konkurence společností Heidsieck, Perrier Jouët & Co či Veuve Clicquot Ponsardin podle tehdejšího ceníku zaostávaly a Pommery & Greno jen s obtížemi drželo krok. Ale kdybychom šli postupem princezny Xénie z Arabely, tedy že vybíráme jen to nejdražší, sáhli bychom po Moëtu Chandon Brut Imperial, jehož lahev byla ještě o desetikorunu dražší. Možná bychom tak získali přízeň Zuzany z Kristiána, kterou už obligátní Cordon Rouge nudil.

 

Koňak na chřipku

Nebo bychom to mohli zkusit s jinou klasikou a hrdým reprezentantem toho nejluxusnějšího ze všech luxusních pití, tedy koňakem. Tím se ostatně v českých filmech meziválečného a protektorátního období také nijak nešetřilo. Především si však musíme říct, že právě koňak se zde neobjevuje jenom jako nástroj potěšení, ale i jako lék nad léky, který nesmí chybět v žádné řádné domácnosti – byť by to byla i domácnost takové upjaté dámy, jakou se alespoň ze začátku jeví tetička v komedii Příklady táhnou (1939, režie Miroslav Cikán).

Opět se vrátím k firmě Lippert, respektive k její ročence z roku 1932, kde jsem nalezl nádherné vyjádření ke zdravotním přínosům koňaku: „Že se stal cognac společným majetkem všech národů, nemá co děkovati jen své výborné chuti, neboť nesmí býti opominuto také jeho vlastností, pro lékařství tak důležitých. Sklenka cognacu osvěžuje příjemně při turistice a sportu. Na cestách nemá nikdy v zavazadlech chyběti lahvička dobrého cognacu. Při velkých parnech jest sklenka cognacu se sodovou vodou velice osvěžujícím nápojem. Také lidem chudokrevným a tělesně slabým jest cognac s mlékem velmi často předpisován. Při chrapotu a nachlazení všeho druhu používá se s úspěchem horkého mléka s cognacem. Na zimnici působí 1 neb 2 sklenky cognacu velice blahodárně. Cognac požitý v malém množství po jídle podporuje trávení. Působí také velmi blahodárně na činnost ledvin.“ Ostatně i výše zmiňovaný abstinent Masaryk si podle svědectví Jana Herbena léčil v mužném věku nastupující chřipku skleničkou koňaku, takže o jeho blahodárných léčivých účincích lze jen těžko pochybovat.

V každém případě koňak patřil mezi vůbec nejdražší dostupný alkohol, pokud tedy jste se chtěli „kurýrovat“ něčím pořádným. Nám již dobře známý Lippert nabízel i dnes proslulé značky jako Otard, Hennessy, Martell či Courvoisier. Přitom platilo poměrně jednoduché pravidlo – čím starší, tím lepší a dražší. A tak koňak od firmy Otard Dupuy & Co přímo z Cognacu s označením Charles X a pocházející patrně z doby vlády tohoto francouzského krále, který vládl v letech 1824–1830 a v exilu žil v první polovině třicátých let 19. století i v Praze, hledal svého kupce za nemalých 320 korun. Ještě dále do minulosti odkazoval Napoleon Brandy od firmy Courvoisier za 340 a Cognac Napoléon 1811 od společnosti Bisquit Dubouché & Co za docela drsných 380. Však to ale bylo za alkohol starý více než 120 let. Proti tomu byly i nejlepší varianty Martellu nebo Hennessy za 250 vysloveně lidovým pitím. Mimochodem obě značky se na našem trhu udržely i v druhé polovině 20. století a právě Martell prodala seriálová žena za pultem Anna Holubová, ztvárněná Jiřinou Švorcovou, hned v prvním díle svému pozdějšímu milenci Karlovi. Ani tehdy však nešlo zrovna o laciný špás, takže se ukázalo, že nemá dost peněz – praktická Anna si však hned věděla rady a vyměnila mu francouzský koňak za levnější, ale „vynikající“ koňak gruzínský.

 

Eva pije koktejly

Vraťme se ale do světa hvězd stříbrného plátna třicátých a čtyřicátých let, které se koňaku rozhodně nevyhýbaly. Bohužel koňak Grudalski z dalšího filmu s Oldřichem Novým v hlavní roli Sobota (z roku 1944, režírovaný Václavem Wassermanem) je patrně pouhou autorskou licencí, i když se tam na něj objevuje reklama.

Ale možná někteří čtenáři namítnou, že ve filmech se možná častěji než exkluzivní a s francouzskou kulturou spjatý koňak objevuje whisky. Koneckonců i v Kristiánovi opije Fred se svým přítelem Kristiánova kamaráda Novotného nikoliv koňakem, ale whisky (která mu ale nejprve moc nechutná) a právě whisky zapíjí svůj žal zhrzený nápadník Zdeněk v komedii Eva tropí hlouposti (1939, režie Martin Frič). Má to své důvody – odkazy k anglosaskému světu byly u filmu mimořádně oblíbené. Ale marná sláva – co do symbolu přepychového života koňak vedl. Vždyť i cena lahve whisky takových značek jako Johnnie Walker nebo Black & White se pohybovala jen kolem stovky. Ale zase se to hodí více i k tomu Hollywoodu, který pro filmaře zůstával bájnou metou. V USA sice až do roku 1933 vládla prohibice, ale ta jen přispěla k oblibě konzumace alkoholu a k obrovskému rozšíření nelegálních barů, náleven a krčem.

Moderní pulzující svět luxusních barů u nás i v New Yorku však nejvýrazněji symbolizovaly koktejly, respektive ještě nepočeštěně cocktaily. Kořeny popularity míchaných nápojů u nás sahají velmi hluboko, už v době Všeobecné jubilejní výstavy v roce 1891 si její návštěvníci oblíbili „Americký bar“ firmy Procházka, kde se koktejly podávaly (na Národopisné výstavě o čtyři roky později Americký bar provozovali naši krajané z Chicaga), a první receptář věnovaný různým míchaným nápojům vydal v češtině Václav Soukup už před první světovou válkou. Samozřejmě v něm nešlo jen o koktejly, jak je známe dnes a jaké se stále pijí, ale byly zde třeba i návody na přípravu punčů a dnes méně obvyklých bowlí, tedy nápojů ze směsi ovoce, vína, případně likéru či destilátu.

Ve zlaté éře českého filmu se koktejly staly doslova módním hitem – koneckonců v již zmíněném filmu Eva tropí hlouposti to vidíme velice jasně. A právě míchání nových koktejlů je jednou z charakteristik převratných modernizačních změn domácnosti v také již uvedené komedii Příklady táhnou. Snad největší popularitě se těšil Gin fizz, zjednodušeně řečeno nápoj složený z ginu, cukrového sirupu, citronové šťávy, sody a případně bílku. Popularitu Gin fizzu reflektovala i Lippertova ročenka 1932, která přinesla také návod na přípravu tohoto „velice oblíbeného a velmi osvěžujícího nápoje“. Zároveň ale zde najdeme i další klasiku – Manhattan Cocktail, Martini Cocktail či Side Car (první je v zásadě směsí americké whisky, sladkého vermutu a pár kapek hořkého likéru Angostura; druhý koktejl, známý ve verzi s vodkou z bondovek, se skládá v původnější variantě z ginu a vermutu, Lippert tam ovšem radí přidávat dva střiky „pomerančové hořké“; konečně třetí je tamtéž popsán jako směs ginu, likéru Cointreau Triple Sec a citronové šťávy). Ve zmíněné ročence slavného lahůdkářství ještě nechybí ani domácí recept na Lippertův Favorit (z koňaku, Cordial Medocu, což byl v Karlových Varech vyráběný likér kombinující bílé víno a extrakt z lipového květu, pomerančového likéru Cointreau, ginu a šťávy z pomeranče).

Koktejly mohli Pražané vychutnávat například v baru Luxor na Václavském náměstí nebo v baru roku 1932 otevřeného luxusního hotelu Alcron ve Štěpánské. Za bezpochyby nejslavnějším českým barmanem této éry ale museli zájemci putovat až do Francie, do proslulého hotelu George V. – jako šéfbarman zde totiž v letech 1932–1970 působil Rudolf Slavík, bezpochyby jedna z největších mezinárodních autorit ve svém oboru. Významnou osobností, která zasvěcovala na svých kurzech i zájemce z řad slavných herců do tajů míchání nápojů, byl legendární učitel vaření a autor mnoha kuchařských knih Vilém Vrabec, jehož kniha Nápoje nové doby alkoholické a alkoholu prosté poprvé vyšla v roce 1937. Druhé, rozšířené vydání spatřilo světlo světa v roce 1941 a o pět let později přišlo vydání třetí. Kromě již zmíněných klasických receptů zde čtenářům vynikající gastronomický odborník radil, jak přichystat například Bílou paní (z Gordon ginu, Cointreau Triple Sec, citronové šťávy a cukru). Herci však údajně nepatřili k nejdisciplinovanějším frekventantům kurzu, a tak lze pochybovat, že by si základy barmanské práce příliš osvojili. O to raději si však na nějaký míchaný drink sami odskočili.

 

Sherry a víno

Po načrtnutí základní svaté trojice symbolů barového luxusu v české kinematografii bychom samozřejmě ještě mohli pokračovat záplavou nejrůznějších detailů a detailíčků. Vždyť by nám mohl někdo vytknout, že jsme nezmínili například tehdy velmi oblíbené sherry, tedy fortifikované víno (víno obohacené vinným destilátem) ze speciálních odrůd bílých hroznů podávané jako aperitiv. Sherry se objevilo například ve filmu Švadlenka s Hugo Haasem (1936, režie Martin Frič), jenže to bychom museli náš text nastavovat donekonečna, a čeho je moc, toho je příliš.

Avšak přece jen nemůžeme alespoň na závěr nezmínit alkoholický nápoj, který milovali jak herci a herečky, tak i spisovatelé, malíři a jiné kreativní osobnosti různého pohlaví – víno. Pokud bychom měli zmínit víno ve filmu, určitě se nabízí vinárna U Děravého džbánu z komedie Dům U pěti veverek (1944, režie Miroslav Cikán), kterou oživuje pan domácí Josef Houbička v podání Jindřicha Plachty, nebo rozezpívaná Slovácká búda v neméně zdařilém snímku Přítelkyně pana ministra (1940, režie Vladimír Slavínský), kde si užívá Oldřich Nový opět s Adinou Mandlovou (vrchního ve vinárně hraje František Černý), a mnoho dalších. A soustředíme se na to zřejmě tehdy nejslavnější a nejopěvovanější mělnické. To totiž doslova miloval nejen Hugo Haas či Ludvík Veverka, ale například jeden ze dvou českých nositelů Nobelovy ceny, básník Jaroslav Seifert, dirigent Václav Talich, skladatel a houslista Josef Suk, malíř Otakar Nejedlý a mnozí další. Slavní ctitelé lahodného moku se v Praze scházeli od roku 1938 například ve slavné vinárně ve své době patrně nejlepšího českého znalce vína Jana Goldhammera (přezdívaného Goldi) v Křemencové ulici. Vedle již uvedených sem pravidelně chodili například básníci Vítězslav Nezval či Vladimír Holan nebo malíři František Tichý a Jan Bauch.

Právě v této vinárně měl v roce 1949, tedy již rok po uchopení moci komunisty, Jaroslav Seifert pronést svůj proslulý výrok, že raději vidí francouzského básníka zvracet než ruského zpívat. Patrně se domníval, že ve stínu sudů mělnického, moselského či rýnského vína si může dovolit i upřímné komentáře. Jenže tehdy i zde byli udavači (v tomto případě údajně básník, překladatel a komunistický funkcionář Jiří Taufer) a Jaroslav Seifert mohl být rád, že neskončil jako hráči československé hokejové reprezentace, kteří o necelý rok později zapíjeli narození syna jednoho z nich v restauraci U Herclíků v Pštrossově ulici. Zároveň ale také pili na žal, že jim bylo znemožněno účastnit se mistrovství světa v Londýně, kde měli obhajovat zlaté medaile. Není tedy divu, že se o vedení státu vyjadřovali dost kriticky; mnohé z nich za to pak režim odsoudil k dlouholetým trestům vězení.

No a ve stejné době se koktejly staly symbolem buržoazní dekadence a vrátily se až při uvolnění poměrů ve druhé polovině padesátých let. Ale jinak se samozřejmě alkohol pil dál i po nástupu komunistů k moci a v nemalém množství i mezi příslušníky nových elit. „Dělnický prezident“ Klement Gottwald by mohl vyprávět… Ale to už je trochu jiný příběh.

 

Autor pracuje v Masarykově ústavu a Archivu Akademie věd ČR, vyučuje na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze.