Kde Tom Hanks jezdil v trabantu

Začnu, jako bych vyprávěla báchorku: Byl jednou jeden borovicový les na břehu řeky Odry hned u polských hranic. Za řekou stálo městečko Fürstenberg. V lese rostly houby a za řekou stála továrna. Vedle lesa se od roku 1938 nacházel pracovní tábor vězňů a zajatců. Postupně bylo věznů padesát tisíc, pracovali na výrobě formaldehydu. Deset tisíc z nich bylo v lednu 1945 odvlečeno do Sachsenhausenu, kde skončili v plynové komoře. Koncem dubna obsadila Fürstenberg Rudá armáda. 

Válka skončila a oblast se na další desetiletí dostala do sovětské sféry. 

Pět let pak hvízdal borovicový les písničky temných běsů. V lese dál rostly houby na kostech mrtvých. A jako hub přibývalo Němců z nedalekého Polského Slezska a ze Sudet. Uprchlíci. Vyhnanci... Neměli kde bydlet, kam jít, co jíst, a na břehu řeky Odry se jim otvírala naděje. Vábila je továrna na brikety a lákavá byla představa, že se právě tady na strategickém místě u řeky má vedle hutě postavit obrovská ocelárna. 

Prvního ledna 1951 se v komunistickém východním Německu zrodil Stalinstadt – město budoucnosti. Město pojmenované po sovětském diktátorovi Stalinovi. Ministr Německé demokratické republiky Fritz Selbmann přestřihl slavnostně pásku a pronesl: „Na věčné přátelství se Sovětským svazem!“ Desítky přítomných žen znásilněných ruskými vojáky si osušily šátkem slzu a šly dál kácet les. 

Vůdce východního Německa Walter Ulbricht přestřihl 7. května 1953 jinou pásku (tentokrát od radnice): „Jen dvě věže potřebuje Stalinstadt. Věž radnice a věž kulturního paláce.“ Bez kulturního paláce zůstalo město dodnes. Za rekordní tři roky bylo však postaveno pět vysokých pecí, radnice a tři bloky ulic ve stalinistickém stylu. 

14. listopadu 1961 – když už se komunistické hnutí přestalo hlásit k mrtvému sovětskému tyranovi – se ze Stalinstadtu, Stalinova města, stal přes noc Eisenhüttenstadt, město železáren. 

Po pádu sovětského bloku a sjednocení Německa v roce 1990 se počet obyvatel snížil z padesáti tisíc na dnešních zhruba třicet tisíc. V devadesátých letech propustily ocelárny tisíce dělníků, tři vysoké pece se zavřely. V době největší krize, v roce 1992, vzniklo v městě největší azylové středisko z celého Braniborska. Mladí prchali. Mnozí z těch, co zůstali, se přidali k neonacistům. 

Dnes je situace klidnější, i když v uprchlickém zařízení žije 1000 uchazečů o azyl: do centra města se migranti bojí vstoupit kvůli místním náckům a naopak mezi místními jdou šuškandou zprávy, že azylanti v obchodech kradou. Ve městě teď dožívají převážně lidé, kteří ho v padesátých letech budovali, a jejich dospělé děti. Někdejší věkový průměr se z 28 let vyhoupl na 

48 let. Z Eisenhüttenstadtu se stalo svérázné muzeum socialismu. 

 

Městský architekt

Je chladný a větrný jarní den. Sedím s fotografkou Natašou v pohodlných kožených křeslech v centru města, v bytě druhého obytného bloku nedávno zrekonstruované Strasse der Republik. Byt patří devadesátiletému panu Herbertu Härtelovi a jeho elegantní paní, která nám přichystá čaj, sušenky a vodu. Pan Härtel není jen tak někdo. Byl plánovacím městským architektem. Přišel sem roku 1955, jako jeden z prvních, a přestěhoval se do bytu, v němž sedíme, protože mladá rodina chtěla bydlet v bytě s vanou a topením. Neprojektoval ovšem domy ve své ulici. Naopak se proti ornamentům stalinismu vymezuje: „Je to mor, stejný mor jako třeba dnešní graffiti.“ Úkolem architekta Herberta H. bylo budovat novější bloky, čtvrtý, pátý, šestý. Kromě toho je spoluautorem luxusního hotelu Stalinstadt, později Lunik (1958), z něhož dnes zbyla výstavní ruina. Pan Härtel ctí architekturu minimalistických tvarů. Jeho domy – to jsou krychle bez kořenů. Jeden jako druhý, druhý jako třetí... 

Pan Härtel ztratil otce ve čtyřech letech. Po válce, kterou trávil částečně v uniformě wehrmachtu, studoval v Saské Kamenici a Drážďanech, spolupracoval s berlínskými architekty. „Víte, jsem realista,“ vysvětluje a mhouří oči. „Naskytla se mi v padesátých letech příležitost, a tak jsem ji využil. Zlatá doba to byla… od sedmdesátých let nemělo město peníze a stavěly se už jen laciné paneláky.“  

A potom? zeptám se.

„To jsem měl kliku, že jsem šel v roce 1990 do důchodu. Architektů nebylo potřeba. Jsem rád, že se dnes paneláky vyhazují do povětří. Víte, naše město nikdy nebylo krásnější než teď. Pro nás Stalinstadt žádnou utopií nebyl. V utopii se žít nedá, ale já jsem tohle město plánoval a prožil v něm celý život.“ 

Pan Härtel jezdíval se ženou často do Vysokých Tater. Československo má rád, stejně jako Stalinstadt. Skoro pokaždé vysloví „Stalinstadt“ a „Československo“.

Jeho až dosud mlčenlivá žena řekne, že zpočátku trpěla, protože kolem domů nebyly vůbec žádné stromy. Pak se odmlčí a pokračuje: „Ale museli je vyrvat. Byl to přece plevel!“ 

Skrývá město nějaké tajemství? zeptám se architekta a čekám, zda neotevře téma válečného zajateckého lágru. Pan Härtel ale o době před rokem 1950 nemluví. Zato připomene, že tajemstvím, nebo spíše senzací byl příjezd herce Toma Hankse, kterého má moc rád. (Na YouTube se dají najít záběry, jak se Hanks ve městě projíždí v legendárním východoněmeckém trabantu s plastovou karoserií; herec město navštívil, když v Německu natáčel film.) Zeptám se ještě na fakt známý z berlínské třídy Karl-Marx Allee, jehož podobu ve Stalinstadtu kopírovali. V každém domě byl na Karl-Marx Allee projektován byt s odposlouchávacím zařízením. Zajímá mě, zda musel coby městský architekt s takovými byty počítat i zde. Koktám ale. Pan Härtel si trpělivě upraví knír. Odpoví tak, jak patrně odpovídá posledních třicet let: „Jo vy myslíte v Americe? Tam se takové věci děly.“

Máte strach z budoucnosti? ptám se a hlasitě zamíchám lžičkou v čaji…

„Jistě, mám vnoučata. A bojím se, co bude za pět šest let, Evropa se nesmí uzavírat.“ 

Myslíte před uprchlíky? 

Pan Härtel si upravuje knír.

Máte na stěně pěkné zbraně, dodám snaživě. 

„Ach ty, to jsou repliky, jen ta z Československa je pravá.“

 

Tajemství: žena s psíčkem 

Poprvé jsme s Natašou přijely do Eisenhüttenstadtu (nebo též zkráceně Eisenu) v mrazivém lednovém ránu. Nasněžilo, všude bílo, a tak když jsme vjížděly z jednotvárné ploché krajiny borovicových lesů do liduprázdné, předimenzované třídy prvního bloku, nestačily jsme žasnout. Skanzen? Kulisy? Postutopie? Projely jsme kolem divadla Friedricha Wolfa s typickými ornamenty z padesátých let. Kolem divadla pojmenovaného ve Stalinstadtu roku 1955 po židovském dramatikovi, který se ve skutečnosti Stalina nesmírně bál (jak o tom svědčí historické prameny). 

Jely jsme dál a minuly dům, na němž byly nasprejovány dva balonky. 

Máme sraz s městským sociologem, sedmatřicetiletým Benem Kadenem, který sice roky žije a pracuje v Berlíně, ale o městečku píše nepravidelně blog, protože fenomén rodiště považuje za rozporuplný, leč výrazný odkaz socia‑

lismu. „A navíc,“ říká, „já jsem se tu narodil.“ Ben si od dějin města udržuje odstup, ale současně oplývá laskavostí, takže se dokáže přirozeně pohybovat mezi složitějšími fasádami zdejší skutečnosti, mezi rezignací a nadějemi místních, kteří jsou vděční za jakýkoliv projev zájmu. Před pár lety zajistil rezidenci mladým umělcům z Berlína, ale, jak dodá s trpkým úsměvem, většina po pár dnech prchla.

Vydáme se na procházku. Pofukuje mrazivý vítr, třídy jsou široké, jako by čekaly na alegorické vozy, které nepřijíždějí… Ben vzal s sebou snoubenku, vedou se za ruce, idylický obrázek. 

Stojíme před největší radnicí Meklenburska, ve stalinistickém stylu, s obří vnitřní mozaikou představující „svatou“ rodinu pracující třídy. Před radnicí mi Ben říká, ať zavřu oči a otočím se doleva. Otočím se, otevřu oči a spatřím ocelárnu. „A teď se otoč doprava.“ Otočím se a spatřím nemocnici. Mezi ocelárnou a nemocnicí měl vyrůst kulturní palác, architektonická chlouba města. Jenže došly peníze. A tak zbyla na vzdáleném horizontu předimenzovaně široké třídy jen osa továrna–nemocnice. Pracovat–onemocnět. Mezitím se projít třídou s mávátkem... Po pravé straně stojí opuštěný hotel Lunik, který pomáhal stavět architekt Härtel. 

Na fasádě hotelu je nasprejovaný balonek. 

Ben říká, že ve městě je dnes patnáct procent prázdných bytů, a to přesto, že paneláky jsou jeden po druhém strhávány k zemi. Na jejich místě vyrůstají jako houby po dešti nízké, jedovatě zelené nevkusné vilky… Rozjedeme se k jednomu obřímu paneláku určenému k odstřelu. Mrzne, až praští. U zrezavělého klepadla koberců potkáváme starou paní s psíčkem. Právě míří do sociálního zařízení Tafel, odkud si chudí mohou za symbolickou cenu jednoho eura dvakrát měsíčně odnést košík s potravinami.

Jak se vám tady žilo dřív? ptám se. 

„Dobře. Kina, školky, všechno tu bylo. Teď je tu prázdný panelák, a místo aby do něj nastěhovali uprchlíky, tak ho zbourají. Ale já si nestěžuju, jdu do Tafelu. Já se bála jen těch Rusáků, co sem kdysi přišli. Koupila jsem si baseballovou pálku, mám ji ve sklepě a už se nebojím. Všechno tady nakonec zbourají.“

Pak se paní usměje, vlastně vesele. Ratlík na krátkém vodítku se otřese zimou. „Poklade,“ osloví ho něžně nezaměstnaná vdova a matka šesti dospělých dětí. 

„Všechna děcka mi utekla,“ pokračuje. „Všechna. Až na nejmladšího. Je mu třicet a dostal moc dobrou práci v táboře. Stavte se za ním. Hlídá uprchlíky. A hlídá je dobře. Je to dobrý syn. Dobrý sekuriťák...“

Můžeme vás vyfotit a řeknete mi jméno? zeptám se. 

„Vyfotit ano,“ odpoví. „Ale jak se jmenuju… jak se jmenuju?“

Rozloučíme se s paní beze jména, popřejeme si navzájem hezký mrazivý den… A loučíme se i s Benem a jeho přítelkyní, jdou za maminkou na oběd.

Chceme jet do uprchlického tábora. Jenže bloudíme po široké třídě, přes most a zase zpátky… Všude prázdno, nikde nikdo, kdo by poradil. Bloky domů, na jednom z nich opět nasprejované tři balonky. Podivuhodné! Teprve když projíždíme kolem prázdné autobusové zastávky, všimneme si pětice schoulených postaviček. Dvě mladé ženy a tři docela malá, zimou 

plačící děcka. Od pohledu běženci. Ptáme se jich na uprchlický tábor, ale nerozumějí. Gestikulujeme, ať nastoupí do auta, že je „tam“ dovezeme. Že je hodíme „domů“. Děti se hrnou do dveří, už sedí vzadu a kreslí prstem obrázek na sklo; maminky bezradně přešlapují, nakonec nastoupí, jedeme. Ženy jsou Kurdky, tomu ještě rozumíme, ale za jízdy začnou nesrozumitelně křičet. Hádají se. 

Nakonec mávají rukama, ať okamžitě zastavíme. Zastavíme, jsme ale opět v centru, objely jsme s nimi nesmyslně blok. Stojíme sto metrů od zastávky, kde čekaly na autobus. 

Ze studu se zasmějeme. Ještě foto?  zeptám se, zní to trapně. Ženy se s dětmi přesto nechají vyfotit, usmějí se, ale fotky nechtějí, adresu nám nedají. Naopak vzápětí rychlostí blesku mizí s dětmi v jednom z nejbližších vchodů domu. Vypadáme jako zlodějky dětí?

Kde je tábor, jsme se nedozvěděly. Nakonec k němu ale přece jen přijedeme. Za tmy. Sekuriťák nás okamžitě vyvádí z areálu, nemáme povolení, a že hledáme „dobrého syna paní s psíčkem“, ho nepřesvědčí. 

Zazvoním ještě naslepo v místním domově důchodců. Jenže už je šest hodin večer a potkám jen sdílnou paní s hadrem a smetákem, co říká, že všichni už spí. Hledáme dál místo, kde by byli nějací lidé v sobotním podvečeru v družném hovoru… Skutečně takové najdeme. Je to Burger King. U benzinky. Sedí tu nad hamburgery celé rodiny, u některých si říkáme, jestli to nejsou neonacisti – vedle nich hlouček uprchlíků nad kávou z kelímku. Nikdo nepůsobí agresivně, spíš všichni zimně znaveně, povídají si.  

Z okna Burger Kingu spatříme na betonové zídce nasprejovaný balonek.

 

Tajemství: nedůvěra a láska

Je jaro. Sníh se rozpustil. V Berlíně, v Eisenu, v borovicových lesích, všude. Znovu vjíždíme do města. Procházíme se ráno hlavní třídou. Lidé jsou sdílní, sami si tě na jaře najdou, tvrdil nám Ben. A skutečně. Nataša fotí hotel Lunik a se mnou se dává do řeči cyklista. Je mu 77 let, budoval město, byl nádražákem, po pádu režimu si s chutí četl v odtajněných dokumentech státní policie, kdo na něj co donášel. „Tady nevěřil ani příbuznej příbuznýmu. Já byl jenom malej mravenec, takže jsem o sobě jen četl, že nosím špatně vyžehlenou uniformu... tady všude byly v bytech štěnice, všude, a lidi s tím žijou dosud,“ říká muž s tváří mravence a odjíždí zvesela na kole.  

Inženýr Ulf H. nám otvírá dveře zrekonstruovaného panelákového bytu, kam se před pár lety se ženou přestěhoval, když se jejich panelák demoloval. Pan Ulf se narodil roku 1944, je tedy o generaci mladší než architekt Härtel. Do města se s rodiči přistěhoval, když mu bylo devět. „Za bytem nám káceli stromy, bydleli jsme v rozestavěném domě uprostřed lesa, hrál jsem si v dírách po borovicích. Matka tu byla strašně nešťastná, byla z dobré rodiny, katolička, nebyli jsme zvyklí na zdejší kulturu dělnických žen v šátcích. Matka dbala na to, jak chodíme oblečeni do školy, a to byl problém. Nesměl jsem jako nejlepší žák na střední školu, už základní školy byly silně zideologizované. Poznamenalo mě to. Dnes nejsem věřící ani komunista, zato dosud žiji ve městě, kde byl komunismus vírou.“

Pan Ulf nakonec přece jen kariéru udělal, v rámci systému a možností. Proto ho dost zničilo, když po sjednocení Německa musel s novými majiteli privatizovaných podniků bojovat o práci a byl po čtyřicítce konfrontován s životní nejistotou. Nakonec pracoval ve zcela jiném oboru, dostal z přepracování infarkt, a přesto je rád, že neskončil jako nezaměstnaný. „Lidem se poslední roky dost ulevilo, že se tady otevřela továrna na papíry,“ říká. Stojíme s manželi na balkoně vysokého věžáku. Ukazují nám v dálce Polsko. Myslím na to, proč se vlastně nepřestěhovali, když tu oba, on i žena, byli už v mládí nešťastní… „Tehdy kvůli dětem,“ odpovídají unisono. A kde jsou děti? ptáme se. „Pryč,“ odpoví Ulfova žena. „Ale my jsme si tu zvykli.“

Když odcházíme, říkáme, že míříme do sociálního centra Tafel, protože se tam setkávají uprchlíci s nezaměstnanými. „Tam nechoďte,“ varuje nás pan Ulf. „Proč by nezaměstnaní měli společné potraviny s uprchlíky? Blbost. Nevěřte nezaměstnaným. Každý zdravý člověk má pracovat, každý…“

Slunce střídá prudký déšť. Zatímco domy v centru jsou zrenovované tak, že vypadají jako kulisy z historického filmu (ostatně právě se zde točí nový celovečerní film z padesátých let), tady jsou nerovné cesty plné oprýskaných skladišť, barabizen a trpaslíků za plotem. 

Tafel konečně najdeme vedle paneláku, který leží tam, kde jsme v lednu potkaly ženu s psíčkem… Uvítá nás zakladatelka projektu paní Badorrek. Koncept vymyslela roku 2004. Spočívá v tom, že dvakrát měsíčně dostane 

120 chudých rodin potravinový balíček za symbolickou cenu jednoho eura. O pořadí se losuje. Paní Badorrek říká, že roku 2014 byla situace nepřehledná kvůli jazykové bariéře nově příchozích uprchlíků, ale dnes sem s rodiči docházejí děti, co německy už trochu umí. Imigrantů je tu mezi chudými Němci deset procent. Paní B. nevnímá práci ideologicky, ale lidsky. Je už v důchodu, ale pořád vypomáhá. „Když nedělám tohle, starám se o nemocného muže. Co jiného dělat,“ říká a pospíchá vydávat jídlo.

V Tafelu vedle sebe postávají utečenci a chudí lidé na podpoře. Wasem z Afghánistánu se nechává vyfotit. Jiní mě zvědavě zastavují a ptají se, zda si jdeme pro jídlo. Tolik rezignace a zvláštního, důstojného klidu. Lidé tu postávají jako borovice v lese, který zapomněli pokácet. 

 

Tajemství poslední

Jaká metafyzická tajemství skrývá ještě město ateistického snu? Ta otázka mě zajímala od chvíle, kdy jsem na YouTube zhlédla pětiminutový reklamní film lákající turisty k návštěvě. I v tomto spotu vystupuje Tom Hanks – tentokrát v populární talkshow Davida Lettermana:

„Jsem nadšený, že tohle město budoucnosti budovali mladí, staří. Je to prostě úžasné, úžasné,“ říká Tom Hanks.

„Hodně cementu?“ ptá se Letterman.

„Hodně cementu,“ přitaká Tom Hanks a pokračuje: „Postavili bytový blok číslo jedna, bytový blok číslo dva, pak bytový blok číslo tři…“

V tuto chvíli se publikum z show Davida Lettermana začíná tlumeně smát.

„A hádej, co přišlo pak?“ zeptá se s lišáckým úsměvem Tom Hanks Davida Lettermana.

Letterman netuší…

„No přece bytový blok číslo čtyři,“ říká herec a lidé v publiku se hlasitě rozesmějí.

 

Kdo maluje balonky

Vydáváme se do zdejšího lunaparku. Je tu spousta skutečných nafukovacích balonků, cetek a kraválu z reproduktorů, ale žádný balonek na budově není nasprejovaný a děti tu taky chybějí. U autíček postává parta kouřících výrostků. Z labutě pouťového kolotoče vystupuje jediné dítě, které jsem ten den viděla, asi pětileté. Vrhám se k němu a ptám se: Myslíš, že by sem na kolotoče přijel Tom Hanks?

„On tady přece byl,“ říká dítě přesvědčivě. „Tady stál…,“ opakuje zarytě ten malý, pětiletý lhář.

A nevíš, kdo tady maluje po domech ty balonky? 

Dítě neví, utíká k mamince…

Připozdívá se. Ptáme se na balonky znovu v našem oblíbeném Burger Kingu. Nevím, diví se starší pracovnice a hledí si práce, nevím, zopakuje výrostek s uhry. 

Teprve mladík za kasou na benzince nás překvapí: „Znám ho, o dva roky mladší kluk, takový magor. Proč to dělá, netuším.“