Kde Tom Hanks jezdil v trabantu

Začnu, jako bych vyprávěla báchorku: Byl jednou jeden borovicový les na břehu řeky Odry hned u polských hranic. Za řekou stálo městečko Fürstenberg. V lese rostly houby a za řekou stála továrna. Vedle lesa se od roku 1938 nacházel pracovní tábor vězňů a zajatců. Postupně bylo věznů padesát tisíc, pracovali na výrobě formaldehydu. Deset tisíc z nich bylo v lednu 1945 odvlečeno do Sachsenhausenu, kde skončili v plynové komoře. Koncem dubna obsadila Fürstenberg Rudá armáda.

Válka skončila a oblast se na další desetiletí dostala do sovětské sféry.

Pět let pak hvízdal borovicový les písničky temných běsů. V lese dál rostly houby na kostech mrtvých. A jako hub přibývalo Němců z nedalekého Polského Slezska a ze Sudet. Uprchlíci. Vyhnanci… Neměli kde bydlet, kam jít, co jíst, a na břehu řeky Odry se jim otvírala naděje. Vábila je továrna na brikety a lákavá byla představa, že se právě tady na strategickém místě u řeky má vedle hutě postavit obrovská ocelárna.

Prvního ledna 1951 se v komunistickém východním Německu zrodil Stalinstadt – město budoucnosti. Město pojmenované po sovětském diktátorovi Stalinovi. Ministr Německé demokratické republiky Fritz Selbmann přestřihl slavnostně pásku a pronesl: „Na věčné přátelství se Sovětským svazem!“ Desítky přítomných žen znásilněných ruskými vojáky si osušily šátkem slzu a šly dál kácet les.

Vůdce východního Německa Walter Ulbricht přestřihl 7. května 1953 jinou pásku (tentokrát od radnice): „Jen dvě věže potřebuje Stalinstadt. Věž radnice a věž kulturního paláce.“ Bez kulturního paláce zůstalo město dodnes. Za rekordní tři roky bylo však postaveno pět vysokých pecí, radnice a tři bloky ulic ve stalinistickém stylu.