Náš obchodník se smrtí

Report

Chorvatskému státu hrozí, že bude muset zaplatit českému podnikateli až tři miliardy amerických dolarů, přes 60 miliard korun. Důvodem jsou nejasnosti kolem dodávek zbraní z dob balkánské války. Příběh, který nyní řeší soudy, připomíná místy film Obchodník se smrtí. Bez přehánění.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Chorvatskému státu hrozí, že bude muset zaplatit českému podnikateli až tři miliardy amerických dolarů, přes 60 miliard korun. Důvodem jsou nejasnosti kolem dodávek zbraní z dob balkánské války. Příběh, který nyní řeší soudy, připomíná místy film Obchodník se smrtí. Bez přehánění.

Vypadá to tu jako velká hrobka. Podél ulic chorvatského Záhřebu svítí hřbitovní svíčky v červených kalíšcích rozmístěných po metru vedle sebe, nad nimi v černých šátcích a dlouhých sukních spěchají ženy domů ke svým manželům. V hospodě nebudou, bary a restaurace jsou prázdné – a to nejen proto, že je právě výročí pádu Vukovaru: toto město padlo do srbských rukou v listopadu 1991 a šlo o důležitý mezník počátku války, která dala vzniknout samostatnému Chorvatsku.

Je však i jiný důvod, proč se dnes v Chorvatsku pije hlavně doma. Lidé šetří, hospodářství v posledních šesti letech totiž víceméně jen klesá.  A brzy možná dostane chorvatský stát další ránu – a to opět v souvislosti s válkou. A s lidmi z Česka.

Bez většího zájmu v České republice totiž chorvatský soud projednává případ, který může zemi zruinovat. Jeden český obchodník požaduje až tři miliardy dolarů od Chorvatska za dodávky zbraní z dob balkánské války a za penále kvůli následnému nezaplacení. Částka je přibližně šestinou všech příjmů jejich státního rozpočtu na rok 2015. Ten český podnikatel se jmenuje Petr Pernička a má reálnou šanci, že vyhraje. Příběhu se přitom dotýká několik soudních procesů – v Chorvatsku i v Česku.

 

Generál obchod

Kořeny této historie jsou skutečně staré přes dvacet let. Krátce po začátku války se ukázala nerovnováha sil mezi bojujícími stranami. Na jedné straně stále dobře vyzbrojená srbská vojska, na straně druhé jen lehkými zbraněmi vyzbrojené chorvatské jednotky. Do toho platilo plošné embargo Organizace spojených národů zakazující dovoz zbraní. Aby mohlo Chorvatsko v konfliktu uspět, zoufale potřebovalo zbraně. Shánět je dostal za úkol majitel malého krámku s loveckými potřebami − Vladimir Zagorec, kterému v té době nebylo ani třicet let. Rychle se stal náměstkem ministra obrany a zároveň nejmladším generálem nově vzniklé chorvatské armády, přestože nebojoval. „Zagorec byl velmi schopný, ale ve skutečnosti na bojišti nestrávil ani chvilku,“ říká dnes Marin Deškovič, chorvatský novinář.

Zagorcovým úkolem bylo co nejrychleji sehnat zbraně. Dařilo se mu − narazil totiž na zlatou žílu, kterou byl český obchodník Petr Pernička. Podnikatel Pernička dokázal v průběhu embarga dodat Zagorcovi a Chorvatsku celé letectvo i další zbraně. To není vtip. Dvě letky stíhaček MiG-21, vrtulníky i vojenská dopravní letadla. Na dodávky neexistovaly formální smlouvy, v době embarga bylo vlastně zbytečné je sepisovat – oficiálně přece žádný obchod nebyl.

A tady se dostávám k prvnímu, pro tento příběh velmi důležitému procesu: šlo o trestní věc, obžalovaným byl dříve národní hrdina generál Vladimír Zagorec.

Pernička a Zagorec si bez formálních smluv platili obvykle v hotovosti poté, co nákladní letadla s dodávkou zbraní nebo dílů ke zbraním přistála na chorvatském území. Obchody se většinou prováděly následovně: nakupující strana, v našem případě Chorvatsko, dala Perničkovi zálohu, za ni sehnal potřebné zboží, doplatek dostal až po dodávce. Jenže jak vyřešit platbu první zálohy, když neexistuje smlouva? Válčící Chorvatsko si nemohlo dovolit přijít o peníze a potřebovalo pojistku, kdyby si Pernička zálohu prostě vzal − a pak nic nedodal. Řešení: první zálohová platba měla být 5 milionů dolarů, a tak na ministerstvo obrany Perničkovi lidé složili drahé kameny jako zástavu. Ležely tam celou válku a garantovaly bezproblémové dodávky a platby.

Po válce Zagorec ve funkci skončil a kameny náhle zmizely. Podle chorvatských úřadů je ukradl právě on.  Soud běžel až do roku 2009. V lednu téhož roku jako svědek přišel německý podnikatel Josef Rothaichner, který se na obchodech podílel. Před soudem popsal, jak vše fungovalo: „S Vladimirem Zagorcem jsem se seznámil na ministerstvu obrany v Záhřebu. Byl jsem u něj spolu s Petrem Perničkou. Moje role spočívala v tom, abych působil jako kurýr a přebíral peníze pro Perničku, tedy abych přebíral platby za předané zboží. To bylo v letech 1992 či 1993. U Zagorce jsem byl celkem pětkrát či desetkrát, což lze snadno ověřit, protože kdykoliv jsem přebíral peníze, podepisoval jsem potvrzení. Já jsem v Záhřebu často přebíral peníze pro pana Perničku. Peníze se nacházely v malé zavřené tašce se zámkem. Peníze jsem Perničkovi předával ve Švýcarsku,“ vypověděl pod přísahou Rothaichner.

Zagorec s ním v tomto bodě souhlasil a ve své výpovědi velmi přesně popsal vztahy mezi obchodníky. Jeho svědectví je v našem případě velmi důležité.  „Pořizovali jsme helikoptéry, migy či rakety − například systémy S-300. V případě takových nákupů nelze mluvit o tom, že by je šlo pořídit od pašeráků. Státy to tedy (kvůli embargu – pozn. red.) dělaly přes pověřené osoby, respektive zvláštní firmy. Takovou byla i společnost Winsley finance, za kterou jednali Pernička a Rothaichner,“ říká generál Zagorec ve své výpovědi v roce 2009. A pokračuje: „Rothaichner byl jen kurýrem, on nebyl překupníkem zbraní, tedy alespoň podle toho, co jsem o něm věděl. On jen přicházel pro peníze, a to proto, že měl svůj soukromý letoun. Pokud jde o Perničku, ten byl zbrojním překupníkem. Respektive mohu říct, že on zastupoval stát či pravého dodavatele zbraní. Přes jeho firmu se se zbraněmi obchodovalo.“

Zagorec řekl ve svém svědectví dvě důležité věci.

Zaprvé, obchody se podle něj děly mezi státy, které kvůli embargu používaly překupníky, za něž se schovávaly. Jenže který stát zastupoval Pernička? Mohlo to být Česko? Měla česká armáda dvě letky migů nazbyt a prodala je v té době zrovna válčícímu Chorvatsku? Odpověď: Ano, měla, ale je krajně nepravděpodobné, že by je prodala. „Neumím si představit, že by bez našeho vědomí někdo vyvezl takové množství letadel, to v podstatě vylučuji,“ říká Andor Šándor, bývalý šéf Vojenského zpravodajství. Tady tedy odpověď nenajdeme – jisté je, že Perničkovy migy létají v Chorvatsku stále.

Druhý důležitý bod ve výpovědi někdejšího chorvatského generála a úředníka je, když mluví o nákupu raketového systému S-300: šlo o jeden z nejsofistikovanějších zbrojních systémů ruské výroby té doby a po pravdě, je jím dodnes. Ten však už z České republiky nemohl pocházet v žádném případě. „S-300 v té době česká armáda vůbec neměla. Ještě jako československá armáda jsme měli jednu, ale ta po rozdělení připadla Slovensku,“ vzpomíná Jiří Šedivý, bývalý náčelník generálního štábu. Pernička však mohl získat raketový systém S-300 třeba v Rusku nebo v některé zemi bývalého sovětského bloku. „S-300 byl opravdu sledovaný systém, je vyloučené, aby jej vyvezl bez souhlasu ruské tajné služby,“ říká bývalý šéf vojenské rozvědky Šándor, a pojmenovává tak jednu z nejpravděpodobnějších variant.

Generála Zagorce nakonec chorvatský soud shledal vinným, že okradl chorvatský stát o drahé kameny (neboli o pět milionů dolarů) z první zálohy,  a odsoudil k sedmi letům vězení: čtyři si odseděl, pak jej propustili na podmínku. V jeho záhřebském bytě ani v bytě v centru Vídně se mi jej nepodařilo zastihnout.

Na jeho odsouzení je jedna věc svým způsobem legrační. Ony drahé kameny totiž nemusely být vůbec drahé. Proč? Pocházely od německého podnikatele Petera Wintera, který měl v Česku firmu Ikona a spolupracoval s Petrem Perničkou a Josefem Rothaichnerem.  „Znám jméno firmy Ikona, je to česká firma, s níž jsem obchodně spolupracoval a uzavíral obchodní dohody. S ní jsem obchodoval s drahokamy, respektive jí jsem drahokamy prodával. Jméno osoby z firmy Ikona, s níž jsem obchodně spolupracoval, je Peter Winter,“ přiznal Rothaichner ve svém svědectví. Drahé kameny z této firmy používali v devadesátých letech někteří čeští podnikatelé jako záruky na čerpání úvěrů v českých bankách. A to přesně do doby, než se ukázalo, že ve skutečnosti o tak drahé kameny nešlo, respektive jejich cena byla výrazně nadhodnocena. Jenže to v Chorvatsku nevěděli a zjevně to nevěděl ani Zagorec. Samozřejmě to nutně neznamená, že i ty chorvatské byly laciné, ale je to dost dobře možné.

 

Migy pro Koreu

Vraťme se ale zpátky k raketovému systému pro válčící Chorvaty. Generál Zagorec, respektive chorvatská armáda jej nutně potřebovali. A Pernička se s nimi na jeho dodání domluvil, dodávky zřejmě začaly někdy v roce 1994. Byl za 200 milionů dolarů. Z nějakého důvodu však právě u tohoto obchodu nastal problém. Chorvaté jej sice hned vzali na vojenskou přehlídku, aby ukázali, jak jsou silní, ale Perničkovi jej nezaplatili. A tak se v Mnichově v roce 1999 sešel Pernička s chorvatským obchodníkem a majitelem fotbalového klubu Croatia Sesvete Zvonko Zubakem a sepsali ujednání, ve kterém jej Pernička pověřuje vymáháním dluhu. Zubak pak zažaloval chorvatský stát o 200 milionů dolarů a tučné úroky, které od roku 1994 naskočily. Soud běží dodnes.

„Zubak zastupuje Perničku a může vyhrát. Jedno kolo už dokonce vyhrál. Pokud vyhraje úplně, Chorvatsko bude muset zaplatit mezi dvěma až třemi miliardami dolarů, v tuto chvíli to není schopen nikdo ani vyčíslit přesně,“ říká chorvatský novinář Marin Deškovič, který případ v Chorvatsku dlouhodobě sleduje. „V Chorvatsku je to citlivé téma. Na jednu stranu to byli lidé, kteří nám pomáhali, a mnoho lidí je tu považuje za hrdiny. Ve skutečnosti oni z toho měli jen velmi dobrý obchod,“ dodává Deškovič. Sám je v těžké situaci. Kvůli některým jeho článkům ho řada lidí považuje téměř za vlastizrádce. Dalšího novináře, který se o případy zajímal, už zavraždila nastražená bomba těsně předtím, než měl jít svědčit právě proti generálu Zagorcovi. I Deškovič ho dobře znal.

Čech Pernička k chorvatskému soudu přišel a svědčil. „Proběhla i jednání, že místo platby penězi dojde ke kompenzaci, tj. že místo peněz společnost WFL získá do vlastnictví jeden hotel v Republice Chorvatsko. Takováto jednání nedopadla, jelikož nám byl nabízen pouze vlastnický podíl, a ne celkové vlastnictví hotelu tak, jak jsme to my chtěli. Tehdy jsme se opět vzájemně dohodli, že úhrada bude v penězích, a pokračovala ubezpečení, že platba bude následovat,“ vypověděl Pernička. Prý pak pokračovali s dodávkami zbraní dále.

Společník Petra Perničky Zvonko Zubak pověřený vymáháním dluhu bydlí ve vilové čtvrti Sesvete jen kousek od Záhřebu. Jeho sídlo připomíná malý hrad. „Otec se s vámi sejde, bude za dva dny ve Vídni, váš vzkaz jsem mu vyřídil,“ řekl jeho syn v nažehlené růžové košili. Zubak pak ještě potvrdil místo schůzky − luxusní hotel Bristol v centru Vídně. Na setkání však nedorazil. Když jsem na něj čekal před hotelem, jen poslal SMS, že jsme si asi nerozuměli a že ve Vídni bude až za dva týdny. Dále už nereagoval.

Svědectví Petra Perničky má však jednu pikantní okolnost.  Ve stejné době, kdy vypovídal v Chorvatsku, stál Pernička před českým soudem kvůli obvinění, že nelegálně obchodoval se zbraněmi přes svoji českou firmu, která se jmenuje Agroplast. Přesněji řečeno, na letišti v ázerbájdžánském Baku zadrželi v březnu 1999 jeho manažera s šesti rozmontovanými letouny ­MiG-21 a skupinou montérů na cestě do Severní Koreje.

„Závěr (ázerbájdžánského) vyšetřování byl, že let s nákladem byl nelegální… V České republice začaly policejní orgány vyšetřovat věc v roce 1999 domovními prohlídkami, při kterých byla zajištěna řada listin, zejména v sídle firmy, které potvrzovaly, že Agroplast připravoval nebo realizoval obchody s vojenským materiálem nad rámec povolení a samozřejmě mimo účetní evidenci,“ napsal státní zástupce Jan Jakovec. Proces se dlouho vlekl a řešilo ho několik soudních instancí. Na Perničku se vztahovala amnestie prezidenta Klause, ale podnikatel trval na projednání před soudem. Ten jej nakonec zprostil obvinění i formálně − pro nedostatek důkazů. „Soud uvedl v odůvodnění rozsudku, že sice existují indicie pro domněnku, že Agroplast se podílel na nelegálních obchodech s vojenským materiálem, ale neexistuje přímý důkaz, který by Mgr. Petra Perničku usvědčoval,“ uvádí státní zástupce.

Petr Pernička prokázal pevné nervy. Zatímco se před českým soudem bránil, že jde o spiknutí a na žádném nelegálním obchodu se nepodílel, před chorvatským soudem otevřeně hovořil o své roli při obchodu se zbraněmi porušujícím embargo OSN. Ve svých svědectvích a v listinných důkazech důsledně trval na tom, že právě on byl zásadním dodavatelem zbraní v průběhu války. „Obchody s Republikou Chorvatsko začaly prodejem transportních vrtulníků, pokračovaly bojovými letadly a vrtulníky, přičemž obchody (bez systému S-300, pozn. red.) dosahovaly celkové hodnoty 80 až 90 milionů USD. … Ještě podotýkám, že jsem ve společnosti Winsley finance vedl já jediný jednání ohledně raketového systému S-300 a kromě mne v dané společnosti vůbec nikdo neměl oprávnění, aby s generálem Zagorcem nebo s někým jiným o tom jednal,“ vypověděl Petr Pernička před chorvatským soudem.

Mohlo by se zdát, že vyhrál s ohledem na to, že v Česku jeho stíhání skončilo a běží jen chorvatský proces, takže přinejhorším nedostane několik miliard dolarů. Jenže to ještě není úplně jisté.  „V současné době vyznívá případ neutěšeně. Rád bych ale poznamenal, že jsme neměli detailní informace o průběhu soudního líčení v Chorvatsku,“ říká nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Mimochodem i on se ještě v době, kdy působil jako zástupce České republiky v Euro­justu (jednotce Evropské unie pro spolupráci v trestních věcech), pokoušel získat o případu informace. Tehdy ale velmi úspěšný nebyl; jeho chorvatští kolegové mu mnoho dokladů nedali. V té době si totiž podle všeho mysleli, že u svého soudu vyhrají. Chorvatsko se navíc snažilo dostat do Evropské unie a přiznávat v té době nelegální obchod se zbraněmi, a ještě navíc v době embarga, mohlo být pro Chorvaty citlivé. Dnes je situace jiná. Chorvatsko je v EU a s Perničkou skutečně může prohrát.

„Nyní je na místě v prvé řadě zvážit, zda by bylo možné zahájit nové trestní řízení: překážkou ale může být promlčení takového jednání. V každém případě však vidím prostor pro poskytnutí informací v rámci mezinárodní justiční spolupráce chorvatské straně, bude-li o ně mít zájem,“ naznačuje další pokračování příběhu Pavel Zeman.

 

Desky Agroplastu

Společnost Agroplast vedená Petrem Perničkou existuje dodnes. Se zbraněmi, kterými se dá zabíjet, už neobchoduje. V malém areálu na kraji Liberce mají uskladněné mramorové desky a kameny.

„Počkejte, zavolám magistra, měl by být na lomu,“ říká dokonale ustrojená a namalovaná dáma s havraními natupírovanými vlasy, když se jí ptám na Petra Perničku.

Ředitelka Perničkovy firmy ochotně zvedla telefon. „Byl tam ráno, dám vám jeho číslo,“ svolila poté, co se Petra Perničky zdvořile zeptala, zda může. Pernička se ale sejít nechtěl, nakonec nereagoval ani na volání nebo SMS zprávy. Při odchodu jsem si ale všiml, že to nejsou kameny, co má uskladněné na dvoře firmy. Jsou to náhrobní desky. V obchodech Petra Perničky zjevně smrt hraje roli stále. •


 

Garantoval mi to ministr

Ze soudního spisu − výpověď Petra Perničky před soudem v Záhřebu 23. března 2012.

… Pro společnost Winsley Finance LTD otevřel trh i v Republice Chorvatsko. V této společnosti (dále jen: WFL) jsem byl ředitelem od roku 1993 dodnes. V roce 1993 společnost obchodovala v Republice Chorvatsko, tj. dodávala Republice Chorvatsko vojenská letadla, příslušenství, školila posádky letadel. Tyto obchody nám byly placeny ze strany Republiky Chorvatsko řádně, i když často s určitým zpožděním. Na podzim roku 1993 jsem jednal s tehdejším ministrem obrany Šušakem o dodávce raketového systému S-300 a příslušenství (náhradních dílů a školení osob, jedná se o školení tří stovek lidí) a Republika Chorvatsko projevila zájem o nákup takovéhoto raketového systému… Platbu mi osobně garantoval ministr Šušak a dostal jsem takové ústní záruky i z nejvyššího místa, tj. od prezidenta republiky.

Autor je investigativní reportér Českého rozhlasu.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama