Výchova chlapců v Bodø. Fotbal nad polárním kruhem

S fotbalovými výjezdy je to podobné, jako když sázíte sportku. Pokud jste normální, v jackpot nevěříte, ale kupujete si snění: co kdyby přece?

V mém případě takové snění ustává minutu před slosováním, na které se pak ani nedívám – najednou jsem v klidu a vím, že budu potěšen případnou stokorunou.

Co se týče výjezdu do norského Bodø, báječných bylo šest týdnů před zápasem. Už v květnu se k všeobecnému překvapení ukázalo, že Bohemka skončí v lize čtvrtá, a dostane tak šanci zahrát si evropské poháry. Poprvé po šestatřiceti letech – například já si na poslední dvojzápas s belgickým Beverenem nevzpomínám, bylo mi devět.

Synu Bartolomějovi je deset, na Bohemku chodil už s plínkou, dnes za ni i hraje, tak jsem se zařekl, že ať nám vylosují soupeře odkudkoli, pojedeme.

Načež začne ono krásné snění. „Chtěl bych do Portugalska,“ hlásí Bárt.

„Portugalsko je krásný, ale víc chci Slovince nebo Belgičany…“

Pak přijde den losu a my nevíme, co si o tom myslet: Ty bláho, Bodø!

Bárt se ujišťuje: „Říkal jsi kamkoli?“

Přikývnu, ale v duchu počítám plusy (je to nad polárním kruhem, musí tam být nádherně) a minusy (Bodø je silnější než Bohemka, uspějeme tam těžko a... bude to dost drahé).

Rozhodnu se hodinu po startu předprodeje lístků, kdy je sektor pro hosty už skoro obsazený. Taky dva objednám – na sever nás vyrazí stovky a o takový zážitek Bárta nesmím připravit, i kdybych se měl zadlužit.

O dalších pár dnů později mu píšu z práce, že dokonce poletíme s hráči. „Když si tu zprávu přečetl,“ nadchne mě pak žena, „deset minut křičel radostí.“

 

Divoký let

Roku 2005 Bohemka téměř zanikla, ale fanoušci ji zachránili – vybrali mezi sebou peníze na umoření dluhů, klub se mohl vrátit alespoň do třetí ligy a od té doby v něm funguje nezvykle rodinná atmosféra.

V úterý odpoledne se setkáváme na letišti – u odbavovacích přepážek stojí vedle sebe hráči i stovka fanoušků, která doplnila kapacitu letadla. Samozřejmě jsou tu také majitel s ředitelem (otec a syn Jakubowiczové) nebo Tonda Panenka, a kdo chce, může se s kýmkoli dát do řeči.

Já kecám s dvaačtyřicetiletým kapitánem Pepou Jindřiškem, který netuší, co od příštích dnů čekat: „V evropských pohárech to bude moje premiéra, ani v Norsku jsem zatím nebyl, ale když tady vidím tolik známých tváří, úplně mě to pohlcuje.“

Pohlcen je i Bárt: „Klepu se nervozitou,“ ukazuje dlaně, ačkoli do zápasu zbývají dva dny. Před odletem si obejde všechny hráče a vrátí se rozzářený, na kšiltovce dvacet čerst­vých podpisů. „Fakt se strašně těším,“ říká, „jenom neřvi.“

Syna miluju, ale nevím nevím, dokážu-li mu vyhovět. Při důležitých fotbalech odjakživa zpívám, mám na to hlas, řevem bych se mohl živit. Když přesně v 19:05 startují motory, neudržím to: „Bóóóhééémians…“

Bárt mě vztekle bouchá do stehna, ale nemohl jsem si pomoct a ostatní pasažéři se naštěstí přidávají. Ano, působím jako neandertálec, jenomže je za tím taky kus ratia. Jako novinář vím, že se o trochu divočejším letu bude mluvit, vzniknou virální videa, přijde na to řeč při rozhovorech. („Atmosféra v letadle byla skvělá,“ shodnou se v Norsku oslovení hráči a podle mě si to i myslí.)

Sám se dnes nepovažuju za novináře, nýbrž za fanouška, ale nějak to vyšlo, že sedíme v předposlední řadě a za námi jsou… novináři.

„Klidně zpívej,“ chytne mě za rameno reportér České televize, „ale neškubej sebou u toho tolik, potřebuju pracovat a houpe se mi notebook.“

Vedle mě s Bártem sedí padesátník Honza, který naznačuje, ať pošlu reportéra do háje, ale to nejde, klidně jsem mohl být na jeho místě. Zakážu si prudší pohyby, jenomže uličkou se k nám blíží majitel Bohemky a všem dospělým nalévá panáka. Jak rád bych dostál svému předsevzetí, ale ta svině hruškovice mě donutí k dalšímu chorálu: „Klóóókani bóóójují!“

Bárt jenom vzdychne, naopak Honza je nadšený. Vypráví, jak nenávidí létání, v životě letěl jen dvakrát a bylo to otřesné, ale tentokrát jednoduše musel („já i můj syn jsme hráli až do dorostu za Bohemku“) a začíná se mu to líbit.

Dojatě si objednáváme plechovky piva. „Neštve vás to naše halekání?“ ptáme se letušek, ale ty nejspíš oceňují, že neskáčeme v uličce, a jedna z nich už má na zápěstí zeleno-bílý náramek; dar od fanouška.

Ke konci jenom ohromeně zírám z okýnka, protože hezčí krajinu najdete málokde – zasněžené hory, jezera a fjordy, stovky ostrovů –, ale samotné přistání v Bodø si řekne o poslední chorál: „Bohemka je a bude / a my jsme s ní všude!“

 

Do setmění domů

Bodø je klidné město, sotva padesát tisíc obyvatel, ale dnešní noc klidná nebude. Když po deseti minutách dojedeme v autobusech z letiště na pobřeží, kde leží centrum, vidíme po ulici korzovat desítky zeleno-bílých postav – a nás je stovka, tak se rychle ubytujeme a přidáme.

Slunce svítí, i když máme k jedenácté večerní. Na stěžních jachet vlají žluté prapory týmu Bodø/Glimt, našeho soupeře, mezi nimi plachtí racci, každou chvíli narazím na nějakého starého známého z Prahy.

Bárt mi dovolí ještě jedno pivo na zahrádce, tak zaplatím 260 českých korun a snažím si vsugerovat, že to je dejme tomu šampaňské. Občas kolem nás projde skupinka hráčů – některým zatleskáme, na jiné houkneme „Hoši, bojovat!“. Na obránce Dostála s útočníkem Necidem kdosi zavolá: „Co je tohle za životosprávu, pánové? Za chviličku bude půlnoc!“

Martin Dostál naším směrem zamává: „Trenér řekl, ať se na hotel vrátíme do tmy.“, což vůbec není špatný vtip, protože tady na severu se dnes nesetmí.

Z jedné strany ulice se ozve sborové „Zelená!“, ze druhé následuje odpověď „Bílá!“, ale navzdory kraválu nevidíme jediného policistu.

Bary postupně zavírají a nakonec zbývá jediný, naštěstí veliký a se zahrádkou, takže se výletníci z Prahy scházejí v něm.

„Pojďme si lehnout,“ žadoní Bárt.

„Ještě aspoň jedno – a pár chorálů!“

Před barem stojící mládenec se suše zeptá, jestli už Bártovi bylo dvacet, říkám, že bohužel, na což on, tak bohužel, a syn mu poděkuje.

I když pak na pokoji zatáhneme tlusté závěsy, dlouho nezaberu. Občas zaslechnu pokřiky, trochu závidím. Asi by nebylo špatné vyrazit na takový výjezd bez děcka, ale co když je tohle jediná příležitost? Co když to znovu potrvá šestatřicet let? Vždyť mi tou dobou bude přes osmdesát!

 

Případ pro Barnevernet

Ještě začátkem června byl v Bodø sníh, jehož zbytky se drží na špičkách okolních kopců, dnes ráno tu je třiadvacet stupňů.

Na snídani potkávám majitele klubu, tak se ptám na noční zážitky: „Nebál ses, že tohle město rozdivočíme až příliš a bude ostuda?“

„Ani ne,“ směje se Dariusz Jakubowicz. „V tom posledním baru byli nejvíc našrot místní. Ale zároveň jsou strašně milí, pár norských holek odcházelo s bohemáckou šálou na krku. Podnik jsme obsadili ze dvou třetin, v jednu chvíli nás tam mohlo být sedmdesát. Barman zkoušel vyjednávat, jestli bychom nemohli ty fotbalový písničky omezit, že nejsou sportbar, ale v tu chvíli chorály spustili i Norové, tak jsme se k nim přidali a celá hospoda zpívala společně…“

Snídáme přímo na pobřežní promenádě, takže zase zdravíme skupinky procházejících se hráčů. Bárt každou chvíli vyskočí od lívanců a požádá o společnou fotku, já s hráči prohodím pár vět. Kapitán Jindřišek říká, že by si zarybařil: „V dětství mi kamarád občas půjčoval prut a mě to bavilo, i když jsem třeba nic nechytil.“

Ve stejnou chvíli procházejí hotelovou recepcí dva fanoušci s pruty a jednoho z nich dobře znám, je to Ondra z představenstva klubu. Až se u snídaně potkáme zítra, shrne zážitky: „Za pět hodin jsme přímo tady ve městě ulovili šedesát ryb, hlavně makrely a tresky – největší měla sedmdesát centimetrů. Pár kamarádů si za Bodø pronajalo domeček se zahradou, tak jsme u nich večeřeli grilované tresky…“

Většina ostatních bohemáků se dnes rozhodla vypravit na nedaleký Saltstraumen, což je úžina s obrovskými víry.

Před nástupem do autobusů majitel Jakubowicz popichuje: „Je tady nějaký ticho, bando!“, ale všichni kromě Bárta mají po včerejšku kalný zrak a hlasivky je třeba šetřit na zítřek.

Pak se nějak přihodí, že chodíme po útesech na Saltstraumenu ve skupince s Tondou Panenkou, který jako by zapomněl, že má léta bolavé nohy. Ani tady se nevyhne desítkám žádostí o selfie, i já si ho spolu s Bártem postavím zády k moři a cvaknu – syn sice nechápe, proč mi na Panenkovi tolik záleží, ale jednou za tu fotku bude rád. Teď má větší zážitek z toho, že může ochutnat velrybí maso v tortille; takové hovězí říznuté zvěřinou…

Po návratu do Bodø navrhnu, abychom navštívili předzápasový trénink. „Jo!“ – raduje se Bárt, a já přitom netuším, jestli budeme bez akreditace na stadion vpuštěni.

Z centra to máme dvacet minut pěšky. Na každém druhém domě vlají prapory zdejšího klubu, město zápasem žije, ale tak nějak zvláštně a hezky. Norové na nás zvedají palce a přejí hodně štěstí, brzy začnu dělat totéž.

Když se u vchodu na stadion sekuriťák zeptá, jak mi může pomoct, pravím, že bych rád na trénink, i když nejsem na seznamu akreditovaných novinářů: „Ale jinak se tím živím…“ Po chvilce váhání přinese dvě vstupní kartičky, ať tedy jdeme.

Na velké obrazovce v rohu hřiště svítí český nápis: „Vítejte v Bodø!“ Bárt si opět plácne se všemi hráči, načež zabaví jeden z balonů a před střídačkou piluje nožičky. Říkám si, jestli to nebude vadit trenérovi Veselému, ale ten si s ním naopak vlídně popovídá.

V takové atmosféře si i já dovolím obejít hřiště, na kterém je položena měkká umělá tráva. Z ulice za tribunou zpívá skupinka bohemáckých fandů chorál – nevidí, jak jeden z našich hráčů kulhá do šatny, protože umělka je nezvyk; víc to tu klouže, míč skoro neskáče.

Zkoumám kotel pro nás hosty a mám pochybnosti, protože nikde není pořádná bariéra. Umím si představit, že pokud dáme gól, fanoušci se v euforii vyvalí na hřiště, ale dva přítomní norští novináři tomu nevěří: „Ten kotel nikdy nehlídají zamračené gorily, naopak, samí usměvaví lidé, často ženy, to se osvědčilo.“

Když se někdy večer (za polárního dne člověk ztrácí pojem o čase) vrátíme do centra, jsou už tu bohemáků stovky.

Potkáváme například přítele Posla, basáka kapely Prohrála v kartách, který dorazil po vlastní ose: „V pondělí ráno jsem letěl do Osla, v úterý pak vlakem do Trondheimu, kde jsem strávil večer v řemeslném pivovaru, dneska ráno dalším vlakem do Bodø – nejdřív kolem moře, potom přes hory, nakonec zase po pobřeží, hezčí trať jsem nezažil. Ve vlaku prodávají výborný lososový sendviče, takže deset hodin uteklo jak nic.“

Pak Posel objednává první kolečko piv, já druhé, u čtvrtého to Bárta přestává bavit: „Hlavně nahlas nezpívej.“

No jo, ale co dělat, když neustále potkávám nové staré známé?

Zajímavé je, že hulákání nevadí číšníkům – jeden z nich si se mnou vymění číslo, že bychom se mohli potkat za týden v Praze.

Naopak Bárt má všeho dost, a tak večírek překvapivě ukončí telefonát jeho maminky, mé ženy: „Právě mi volal a brečel,“ řekne nezvykle vážným hlasem, „že už je hodně unavenej, ale ty si tam pořád popíjíš a řveš – asi zapomínáš, že mu je teprve deset.“

Podívám se na hodinky – a ona se už zase přiblížila půlnoc, to se omlouvám: „Promiň, Bárte… A promiň, Posle, mizíme na hotel, mám trošičku průser.“

 

Hráči v kotli

Ráno se, myslím, stydíme oba. Já za to, jak jsem na něj v noci nebral ohledy, Bárt za to, že nevydržel a žaloval.

„Se ti vůbec nedivím,“ říkám. „Mám tě rád.“

Mávne rukou: „Já tebe taky… A nemůžu se dočkat zápasu, jen mám čím dál větší nervy.“

Ve městě už se všechno míchá, mezi zelenými dresy je čím dál víc žlutých, začala skutečná česko-norská družba (těch pár naháčů, co se koupe v moři, je z Prahy, voda má dvanáct stupňů).

Nadchne mě, když potkám kamaráda Petra Cikharta, který žije v Los Angeles a coby kameraman tam získal cenu Emmy. Před chvílí přiletěl i se svou venezuelskou přítelkyní: „Natáčeli jsme pořad The Amazing Race v Thajsku a Indii, ale pak jsme se naštěstí přemístili do Řecka a do Slovinska, tak jsem si vzal týden volna. Po zápase se ještě zajedeme mrknout na Lofoty, pak zas letím točit do Austrálie…“

Ve čtyři odpoledne se zařadíme do mocného průvodu, který vyráží od moře ke stadionu, a s Bártem si otáčíme role – zatímco on skanduje jak pominutý, já hledám včerejší formu marně. Pořád mám trochu výčitky, pak taky unavené hlasivky. I tak jsme nesmírně hluční, ale obyvatelé Bodø tomu tleskají ze svých balkonů.

Ačkoli je nás plus minus pět set, ani teď nevidím policisty, jenom dva české v civilu. Jednoho z nich znám, jsme štamgasti ve stejné pražské hospodě: „Zatím jsme tu nezaregistrovali sebemenší problém,“ shrnuje: „A myslím, že to tak i zůstane.“

Má pravdu, zůstane. Taky proto, že se na stadionu neprodává alkohol…

Tribuny pro osm tisíc lidí se rychle zaplňují, a i když jsme silní a snažíme se, fanoušci Bodø (všichni ve žlutém) využijí početní převahu a překřičí nás. Je jenom zvláštní, jak jejich chorály zní – jsou nezvykle vysoko položené, protože tady chodí na fotbal odhadem polovina žen.

Potěší mě ještě pár minipříběhů. Chvíli před výkopem například dorazí do kotle dva hráči, kteří nemůžou nastoupit, a tak budou celý zápas fandit. „Při rozcvičce mě bavilo, jak fanoušci skandují,“ vyslechnu si v noci na letišti od Vojty Nováka, „a přemluvil jsem Honzu Vondru, ať se mnou jde mezi ně. Sám hraju za Bohemku od čtyř, takže všechny pokřiky znám, a Vondrys se nakonec taky chytil, byl to parádní zážitek!“

 

Nemít body? Nevadí

Samotný zápas parádní není, ale já jsem v módu sázkaře, který přestal snít o jackpotu. No jo, no. Bohemka.

Domácí jsou lepší, vyhrají tři nula: „Tak nebreč, Bárte…“

Čtvrt hodiny ještě hráčům tleskáme, oni nám, jako poslední zbude na hřišti kapitán Jindřišek. Dodávkou mu sem z rodných Plavů přijela půlka rodiny, například táta a dva bratři, snaží se Pepíka uklidnit. „Za tři dny proti Teplicím si doma spravíte náladu! Snad ten zápas stihneme, přece jen nás čeká skoro tři tisíce kilometrů…“ (Zápas stihnou, dočkají se další prohry.)

Pár bohemáckých fanoušků obchází tribuny s igelitovými pytli, aby tu po nás nezbyl jediný nedopalek.

Ředitel domácího klubu posílá děkovnou esemesku řediteli našemu: „Všichni pořadatelé mi chodí hlásit, že takhle dobří fanoušci zatím do Bodø nikdy nezavítali.“

Ale jo, nebyli jsme špatní.

Když po deváté večer vidíme, s jak smutnými výrazy vcházejí hráči do haly místního letiště, skoro ji zbouráme pokřikem: „Není nutno / není nutno / aby bylo přímo veselo!“

Znovu nám tleskají a Bárt se nadšeně směje.