A před námi je štěstí

15. února 2015

Noc předtím, než opustí rodinu, se Amar loučí s dcerkou v jejich káhirském bytě.

foto Stanislav Krupař

Proč obyvatelé blízkovýchodních zemí prchají do Evropy? Německý reportér pracující pro týdeník Die Zeit a český fotograf se na jednu takovou cestu odvážili. Předstírali, že jsou sami běženci, a spolu s lidmi z válkou zmítané Sýrie se ocitli v rukou gangu pašeráků lidí. Reportáž o jejich cestě přinášíme v Česku jako první. Některé fotografie nevyšly ještě nikde.

Běžte! − řve za mnou jasný hlas mladého muže, ještě napůl dítěte. „Běžte!“ a já začnu utíkat, i když v soumraku téměř nic nevidím. Pádím dolů po stezce v dlouhé řadě s ostatními. Utíkám co nejrychleji, dívám se na svá chodidla, jak došlapují na zem a na kameny. „Vy zkurvysyni!“ křičí jeden z chlapců, kteří nás právě vyhnali z minibusů a teď běží vedle nás, pohánějí nás jako honáci dobytek. Mlátí nás holí do zad, do nohou. Chytne mě za paži, kleje a škube mnou dopředu. Je nás 59 mužů, žen a dětí, celé rodiny, na ramenou batohy, v rukou kufry, a běžíme podél nějaké tovární zdi na okraji nějaké průmyslové zóny někde v egyptské Alexandrii.

Záda pohybující se přede mnou patří Husamovi, mohutnému dvacetiletému muži, který supí, vrávorá, protože už nemůže, tlačím ho vpřed, vší silou, dokud zase neběží. Dopadá na nás hůl. Někde přede mnou pláče strachy třináctiletá Bissan. V běhu svírá batoh se svými léky na cukrovku. Za mnou je padesátiletý Amar, má na sobě jasně modrou goretexovou bundu, kterou si koupil speciálně pro tento den. I on je čím dál pomalejší, má již delší dobu problémy s kolenem, ale přísahal si, že to nevzdá. Pochází ze Sýrie, skoro jako všichni tady, Egypt je jen jednou stanicí na jeho cestě, musí to dokázat. Pak zeď prudce uhne doleva a najednou úplně blízko, ani ne padesát metrů před námi vidíme, v co už týdny doufáme a čeho se už týdny bojíme. Moře. Leží před námi, žhavé v posledním večerním světle.

Fotograf Stanislav Krupař a já jsme se připojili k syrským uprchlíkům, kteří se snaží dostat po moři z Egypta do Itálie. Vydali jsme se všanc pašerákům, kteří nevědí, že jsme novináři. Proto ženou i nás ranami holí, neboť vše musí jít rychle, aby velká skupina nezačala být nápadná. Jen Amar a jeho rodina jsou zasvěceni, kdo opravdu jsme. Amar je starý přítel, jehož znám ještě z dob mého zpravodajství o syrské občanské válce. Na tuto cestu jej dohnalo zoufalství: sní o tom, že bude žít v Německu. Bude nám na cestě překládat. Nechali jsme si narůst dlouhé vousy, sehnali jsme si novou identitu. Na cestě jsme Varj a Servat, učitelé angličtiny, dva utečenci z jedné kavkazské republiky.

Jsme nyní součástí velkého exodu. V roce 2013 uprchlo přes Středozemní moře do Evropy 43 000 lidí, většinou z Libye. Pocházejí ze zemí, v nichž se válčí, jako je Sýrie nebo Somálsko, z diktatur jako Eritrea, anebo si prostě jen přejí život v lepších ekonomických podmínkách. 1 500 lidí se každý rok utopí při pokusu dostat se na přeplněných lodích do Itálie a Řecka.

Na tuhle cestu lodí se novináři ještě nikdy neodvážili, i my jsme si nebezpečí dobře vědomi. Rozhodli jsme se nevyjet z Libye nebo Tuniska. Vzdálenost do Itálie by sice byla kratší, ale tamní lodě jsou v extrémně špatném stavu. Egyptští pašeráci sice musí urazit delší cestu, ale používají pro to lepší lodě. Alespoň tomu tak bylo před naší cestou.

Podpořte Reportér sdílením článku