Neříkej mi Baťo, já jsem Jančařík

Nejmladším hrdinou tohoto příběhu je žák páté třídy slavičínské základky Viktor Jančařík. „Odjezdil s námi jako mimino snad všechny prodeje, zaházený krabicemi na sedačce,“ říká maminka Alena a zadívá se na syna, který přišel po vyučování do rodinné prodejny a teď sedí s mobilem na kanapi. „Vyjížděli jsme třeba ve tři ráno, vraceli se před půlnocí. Nikdy nezapomenu na svatomartinské slavnosti v Karlových Varech. Půlka listopadu, déšť se sněhem, neprodali jsme nic, cestou zpátky jsem se klepala zimou ještě v Brně,“ líčí tisícikilometrovou výpravu.

„Žít spolu je jedna věc. Ale pustit se do společného podnikání, to je úplně jiný level,“ připojí se do konverzace Alenin muž Miroslav. Po maturitě v roce 1990 vystudoval Střední průmyslovou školu kožařskou ve Zlíně. Tehdy ještě budoucnost tuzemského obuvnického průmyslu vypadala optimisticky – stačí navázat na přerušenou baťovskou tradici, zdálo se. Ještě nějaký čas se to částečně dařilo, pan Jančařík neměl nouzi o práci. „On sám to neřekne, ale stály o něj všechny místní podniky, pořád ještě dostává i nabídky z ciziny,“ líčí jeho syn Tomáš.

Na zahraniční angažmá nakonec došlo: sedm let pracoval pan Jančařík pro francouzskou firmu, která si část výroby zajišťovala na Zlínsku. „Kdybych tu zkušenost neudělal, asi bych se do vlastního podnikání nepustil,“ říká a upřesňuje, co má na mysli: „U nás se do té doby všechno řešilo hlavně technologicky. Ve Francii ke mně nadřízený přišel, já dodělával nový model a omlouval se, že nemám dodělané podšívky. Jeho takové detaily vůbec nezajímaly. Poodstoupil tři metry a zkoumal jediné: jak bude bota vypadat ve výloze. Úplně mi to změnilo uvažování o ševcovině.“

Objednejte, vyrobíme

Miroslav Jančařík je obuvnický modelář neboli konstruktér. Botu dokáže vymyslet, dát jí tvar, vyrobit. Když takto zaměřené podniky na Zlínsku jeden za druhým zanikaly, musel začít přemýšlet, co dál.

Po několika štacích, na které nemá nejlepší vzpomínky, se v roce 2012 rozhodl ke změně: začal si pronajímat nebo půjčovat prostory, kde mohl šít boty podle svého gusta. K práci přibíral prostředního syna Tomáše. „V podniku končila směna ve tři. Přijeli jsme, shodili jejich výrobu a do půlnoci dělali na svém. Pak jsme jim věci vrátili na místo a jeli domů,“ líčí pan Jančařík. „Kolikrát jsme kvůli tomu omlouvali Tomáše pod různými záminkami ze školy, ale dělal to rád, žádné zneužívání dětské práce jako v Asii,“ zasměje se maminka Alena. „Dnes zvládne všechny výrobní procesy, za kohokoli v dílnách může zaskočit. Jako otec na to jsem hrdý,“ dodá její muž.