Proti všem. Islamisté jako husité.

Report

Zlopověstný Islámský stát sjednotil prakticky všechny regionální soupeře. A ti, kteří jej dosud podporují, nyní buď mlčí, nebo své sympatie tají. Jak to radikální islamisté dokázali? A co z toho může vzniknout?

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Zlopověstný Islámský stát sjednotil prakticky všechny regionální soupeře. A ti, kteří jej dosud podporují, nyní buď mlčí, nebo své sympatie tají. Jak to radikální islamisté dokázali? A co z toho může vzniknout?

Přichází vzácný okamžik, kdy se myriáda protiřečících si zájmů téměř všech blízkovýchodních hráčů dočasně protne v jediném jednotícím bodě? Nastane situace, že dění v dálném kraji konečně porozumí i náhodný kolemjdoucí, nebo dokonce i český prezident? Už to tak vypadá.

 

Jednota Kurdů a šíitů

Islámský stát hubí šíity, příslušníky druhé nejpočetnější větve islámu, jako obtížný hmyz. Považuje je za odpadlíky od sunnitské víry, jejíž rigidní, dehumanizovaný výklad sám zastává. Proti IS proto v jednom šiku stojí Írán, globální patron všeho šíitského. Plus jeho spojenci a vazalové: pravidelná armáda podřízená vládě v Bagdádu, dále milice, které irácká vláda podporuje a také hnutí Hizballáh, sdružující radikální libanonské šíity.

Přinejmenším verbálně se proti IS staví rovněž syrský diktátor Bašár Asad, který jako příslušník náboženské společnosti alavitů našel v šíitech spojence. Jeho vojáci se do nadcházejícího střetu s IS zřejmě nezapojí, nebudou ale ani škodit.

S Islámským státem přímo na zemi – v severních regionech Iráku – bojují Kurdové, kteří jsou zde doma. Ač z drtivé většiny sunnité, Kurdy teď více než víra spojuje etnická příslušnost. Islamistická hrozba totiž dokázala překonat kdysi zásadní rozepře mezi Kurdy samotnými a tak nyní proti IS společně bojují Kurdové z Iráku, Sýrie, Íránu, Turecka a vlastně celého světa, a to zčásti vyléčení marxisté i téměř přesvědčení stoupenci demokracie.

 

Znepřátelili si sunnity

Tím ale výčet nepřátel Islámského státu nekončí. Do války s radikály se zapojila řada sunnitských zemí, kromě Jordánska, Egyptu, Emirátů či mezinárodně uznávané libyjské vlády k nim patří také Katar a Saúdská Arábie. Tyto dvě monarchie přitom patří k nejčastěji zmiňovaným sponzorům IS, chtěly tím vzdorovat šíitsko-alavitské hegemonii v Iráku a Sýrii. Proč změnily názor?

Islámský stát odmítá nejen šíity, ale i stávající hranice, ba vládnoucí elity muslimských zemí. Bez výjimky. Jediným právoplatným vládcem ummy – globální islámské obce – je v očích bojovníků IS chalífa Ibrahím. Svět ho zná spíše jako abú Bakra Bagdádího, který se navzdory zvolenému nom de guerre narodil v Samaře a je vůbec postavou dosti záhadnou. Ba co více, část ideologů IS patrně žije v eschatologickém očekávání. Jinými slovy, odmítají tento svět an sich, doufají v jeho co nejrychlejší konec. Přičemž začátek konce předznamenává rozpad dosavadního řádu, vraždění, chaos.

To je příliš i na sunnitské monarchie, které se sice samy řídí velmi striktními interpretacemi islámu, rychlý zánik dosavadního řádu si ale přejí ze všeho nejméně.

Dle ústavy sekulární, politicky (i většinově) sunnitské Turecko s veřejným vstupem do klubu nepřátel Islámského státu otálelo. Není divu, jemu nynější situace vyhovuje nejméně. Na jeho jižní hranici totiž vzniká silná kurdská armáda, v níž bojují krom jiných i turečtí občané z východu země, kteří dlouhodobě usilují o autonomii na Ankaře, či rovnou vznik samostatného státu. Odsunuto na neurčito je i zúčtování se syrským diktátorem Asadem, proti kterému se současná turecká elita jasně vymezila. Turecko zašlo tak daleko, že na svém území cvičí kurdské bojovníky. To ji ale paradoxně může pomoci při jednání s domácími i iráckými Kurdy.

 

Smiřují Západ s Izraelem

Proti Islámskému státu vystupuje také Izrael, byť nenápadně. Ví, že pokud IS upevní pozice v islámském světě, vyšlápne si na židovský stát.

Otevřeně se ke koalici přidal Západ. Nechce změnu hranic, tedy nestabilitu. A to ani v blízkovýchodním regionu, ani na domácí půdě, kde útočí spříznění islamisté.

Jen slovy, zato jako obvykle silnými, se do party hlásí Rusko, jehož apologeti – za všechny český prezident Miloš Zeman – argumentují pro spojenectví Západu a Ruska právě nebezpečím IS. Jde sice o argument účelový. Kreml může fenomén IS politicky zneužívat, jeho patronem se ale nestane. Platí, že kremelským koněm v regionu je Bašár Asad a co je dobré pro něj, je přijatelné i pro Moskvu.

Nepřátele si IS udělal až v Japonsku. Okázale popravil dva jeho občany, čímž přiměl tuto pacifistickou zemi k úvahám o změně podmínek zahraničního nasazení japonských vojáků.

Ani africké vlády islamisty nemilují. Jejich vklad sice nebude pro blízkovýchodní boj zcela zásadní, africké armády ale mohou se západní pomocí potlačit radikální uskupení, ke kterým by se mohli v budoucnu přidat kočující bojovníci islámské války. Ostatně, podle některých zpráv se k IS přidala jako celek skupina Boko Haram operující na východní hranici Nigérie a v okolních státech.

 

USA a Írán spolupracují

Pokud tedy na jaře opravdu proběhne velká ofenzíva proti Islámskému státu, ocitnou se v pomyslném šiku věru neobvyklí spojenci. Američtí piloti i pěšáci z libanonského Hizballáhu, íránští poradci na zemi i saúdští letci ve vzduchu, Turci i Kurdové.

Zajímavé je i to, že Katar se prý snaží odpoutat syrskou frontu an-Nusrá od islamistické sítě al-Káidy. Pokud by se to podařilo a an-Nusrá se výrazněji zapojila do střetu s IS, setkali by se v takto sjednoceném voji čerstvě zradivší stoupenci Usáma bin Ládina s Američany, kteří lídra al-Káidy zabili.

V neposlední řadě lze očekávat, že se k ofenzivě, bude-li úspěšná, přidají i obyvatelé nynějšího sunnitského státu, především pak tradičně polonezávislá kmenová společenství. Jde jistě o hrubé zjednodušení, ale Čechy podobnou situaci zažily v roce 1434, kdy se u Lipan střetli někteří husité… s jinými husity.

 

Jak to změní svět?

Co to všechno znamená pro Blízký východ? Scénářů se nabízejí desítky, dovolte nastínit alespoň tři. Zde první z nich…

Západ, ale i drtivá většina obyvatel Blízkého východu a planety vůbec, by patrně přivítala porážku Islámského státu v Sýrii a Iráku, respektive v Libyi, kde ozbrojenci přísahající věrnost vůdci IS obsadili přístav Darná a zřejmě i další, byť zatím nevelké oblasti země.

Islámský stát by tedy zanikl. Nástupnické organizace by zeslábly. Některé by se vrátily pod křídla al-Káidy (irácké a syrské zbytky), další by znovu operovaly samostatně (Afrika). Přesto by svět a region musel řešit dva klíčové problémy. Co s Irákem? A kdo bude vládnout Sýrii?

Irák je nyní de facto rozdělen na tři části. 1. Převážně šíitský jih kooperující s Íránem stejného vyznání. 2. Kurdský sever. 3. Východ, nyní řízený militantními sunnity.

Kurdové mají vlastní stát, byť bez křesla v OSN (jak jinak označit útvar s vlastním prezidentem, sněmem, vlajkou, armádou, diplomacií, ba vízovou politikou). Pro tuto chvíli jsou Kurdové miláčky Západu a svět je bude muset přesvědčit, aby zůstali ve formálním svazku s Bagdádem. Jako vždy zřejmě půjde o hru s cukrem a bičem.

Jistě, příslušnost k Iráku se Kurdům musí vyplatit. Dozvědí se ale zřejmě rovněž, že pokud odmítnou přijatelnou bagdádskou nabídku, přijdou o výhody globálních oblíbenců. Pravda je, že setrvání Kurdů ve svazku s Irákem by uklidnilo Turecko a Írán, kde žijí početné a stále více se emancipující kurdské menšiny.

Lze si představit další soužití iráckých šíitů a sunnitů? Ano, ale nynější šíitský kabinet musí vůči sunnitům dramaticky změnit politiku. Dosud se k nim choval v lepších časech přezíravě, v horších krutě.

A Sýrie? Zde je občanská válka mezi Asadem a převážně sunnitskou opozicí snad ještě zuřivější než u iráckých sousedů. Je možné chtít po obyvatelích povstaleckých částí Aleppa, léta sužovaných nelidskými útoky ze strany Asadových vojáků, aby se vrátili pod damašskou vládu? Sotva.

Nynější linie střetu naznačuje, kudy povede hranice mezi následnickými útvary, i když nemusejí získat mezinárodní legitimitu.

Lze sice očekávat, že Kreml bude tlouci do stolu a žádat pro Asada zpět celou Sýrii, nicméně západním diplomatům v tu chvíli postačí vyslovit pojmy Ukrajina, Krym, Abcházie, či Jižní Osetie.

 

Co když IS přežije?

Varianta druhá předpokládá, že Islámský stát nezanikne, zbytku světa se ale podaří zastavit jeho rozmach.

Nejdříve odbočka. Je otázka, zda expanze není nezbytnou podmínkou pro samotnou existenci IS. V okamžiku, kdy se totiž raná muslimská obec přestala rozšiřovat a ztratila na dobyvatelské dynamice, začala její proměna ve společnost, jakou známe nyní – víceméně srozuměnou se svým okolím. IS zatím staví pouze na revolučních proměnách uvnitř i vně svého státu, smír s okolím považuje za zradu.

Připusťme ovšem hypotetickou možnost, že v IS jsou – a nakonec zvítězí – pragmatičtější proudy, které se pokusí přijmout, nikoli rozmetat okolní svět. V okamžiku, kdy se islámská obec přestane rozšiřovat a ztratí na dobyvatelské dynamice, může začít její proměna v muslimskou společnost, srozuměnou se svým okolím – po vzoru rané muslimské obce.

Takový výsledek by pro Blízký východ znamenal fatální proměnu. Neboť, jak známo, příklady táhnou. Svět by složitě přesvědčoval Kurdy, aby se přihlásili ke zbytkovému Iráku. Ne(z)krocené ambice bojovníků za nezávislost by se patrně přenesly na kurdské společenství v Íránu a Turecku.

IS, třebaže zkrocený, by sotva přestal podporovat spřátelená hnutí v Libyi i jinde. Už proto, aby měl pro případné jednání se světem v záloze hrozbu destabilizace Blízkého východu. Celý region, ba islámský svět, by překresloval vlastní hranice. A lze ztěží odhadnout, kdy a kde by to skončilo.

Odtrhla by se část Jordánska (obývaná Palestinci)? Jak by reagovala Palestinská autonomie? Vznikl by Velký Kurdistán Rozpadne se Jemen, který k tomu má už našlápnuto? Na kolik částí? A Libye nebo Libanon? Ba dokonce Egypt, který ztrácí reálnou kontrolu nad částí Sinaje?

A co více, v ohrožení je celistvost Saúdské Arábie. A zůstane pohromadě Pákistán, když jeho paštunská (západní) část pošilhává za hranice k afghánským soukmenovcům?

Pokud by podobný pohyb nastal, dějiny by opět projevily smysl pro humor. Nacionalistické tendence by tak totiž nastartovaly islamisté z IS, kteří dělení podle etnik razantně a zřejmě i upřímně odmítají.

 

Hurá do NATO!

Třetí – snad nepravděpodobná varianta – předpokládá, že se Islámský stát bude po vzoru mladé muslimské obce dynamicky rozpínat do regionu.

Prvními na řadě (po konsolidaci doma) se jeví být Jordánsko a Libanon. Poté opět dojde na Kurdy. Chalífát pohltí Libyi i Sinaj, předtím polkne Palestinskou autonomii.

Izrael se ještě víc opevní a USA jej budou zásobovat letadly jako svého času západní Berlín. Írán se chtě nechtě stane spojencem Západu.

A aby všeho toho zmatku vyvolaného expandujícím Islámským státem nebylo dost, experti Hizballáhu a perských Revolučních gard začnou cvičit společně s jednotkami NATO.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama