Největší chyby u domácího kompostování: Lidi si myslí, že mohou naházet do kompostu všechno

Povědomí o kompostování se v posledních letech výrazně zvýšilo, a to právě i ve městech. Čím to je?

Situace se opravdu hodně změnila. Když Kokoza (projekt, který se věnuje pěstování a kompostování ve městě) před víc než deseti lety začínala, lidi na kompostování pohlíželi s nedůvěrou, nedovedli si představit, jak by to šlo i ve městě. Navíc ani nebylo tolik řešení. Třeba takzvanou bokashi fermentaci tehdy nikdo neznal. Dnes se mi běžně stává na přednáškách pro firmy, že někdo přijde a řekne, že má bokashi nádobu doma. I samosprávy se víc zajímají, jsou hodně motivovány legislativou.

Co se v ní změnilo?

V roce 2021 nabyl platnost nový zákon o odpadech, který bioodpad konečně odlišuje jako další druh tříděného odpadu a dává povinnost firmám, školám a všem institucím bioodpad správně třídit a nakládat s ním. Dřív to řešily jen supermarkety a podobné provozy, teď by správně měly třídit firmy i příspěvkové organizace. A to samozřejmě dopadá i na samosprávy.

Není pro města výhodnější rozdat kompostéry, aby nemusela řešit odvoz hnědých bio kontejnerů?

Určitě ano, jediný problém je, že zákon o odpadech vychází z evropské legislativy a zavazuje města mírou třídění, která se postupně zvedá. Města tedy potřebují měřit vytříděný odpad a podle mě je velká škoda, že si tam nemůžou započítat domácí kompostování. Na úrovni EU se ale připravuje další legislativa, která by kompostování ve statistikách zohledňovat měla.

Jak jsou na tom s kompostováním a obecně nakládáním s bioodpadem česká města?

Praha udělala velký krok, když poskytla lidem i školám bio kontejnery zdarma. To ohromně zvedlo povědomí o bioodpadu. Děčín zase rozdal do škol takzvané vermikompostéry (v nichž se využívají žížaly – pozn. red.). Zaučili do toho vždycky tak dva tři lidi, kteří to předávají dál kolegům a žákům. Hradec Králové zase rozdával nádoby na domácí třídění bioodpadu. To je lepší než dávat lidem „kompostovatelné“ sáčky, které jsou kontroverzní, protože se často nerozloží. A pak je také otázka, na co se rozkládají, protože mikroplasty a jejich dopady na lidský organismus ještě nejsou probádané.

CO2 nemá cenu počítat

Do třídění a kompostování se vrhají i firmy. Patří toto poradenství mezi významnou část příjmů podnikání Kokozy?

V Kokoze máme finance rozdělené zhruba na třetiny. Část přinášejí granty, další zdroj je e-shop a do třetice právě spolupráce s firmami. Pomáháme jim zakládat komunitní zahrady, radíme s tříděním a nakládáním s bioodpady. Spolupracujeme s firmami, jako jsou Skanska, Kaufland, GasNet. Pak je to spousta restaurací, třeba pražský steakhouse Gran Fierro, ti byli jedni z prvních, kdo pořídili elektrický kompostér a kompost využívají na pěstování rostlin, které mají na zahradě nebo v interiéru.

Korporátní firmy si kompostování a třídění bioodpadu mohou zapsat do zpráv o udržitelnosti. Není toto důvod, proč se o to tolik zajímají?

Reporty roli hrají, ale ne až tak zásadně, bioodpad pořád tvoří jen malé procento z toho, co mohou v rámci udržitelnosti vykázat. Spíš jim to pomáhá v celkovém nastavení udržitelnosti. Pokud se bavíme o úspoře CO2, tak já tyto metriky pro třídění a kompostování nepoužívám ráda.

Proč?

Protože z vědeckého hlediska nedávají až tak velký smysl. Je to velké zjednodušení přírodních procesů. Navíc je hodně metodik, spousta z nich je z ciziny, a těžko se tak aplikují na naši situaci. Často se počítá se scénářem, podle kterého by se jinak bioodpad dostal do spalovny. Jenže třeba u nás tam skoro nikdy nekončí, vozí se spíš do kompostárny na skládku. Proto nedoporučujeme přínosy přepočítávat na ušetřený uhlík, ale spíše na hektary regenerované půdy. Což je věc, kterou lze spočítat poměrně jednoduše.

Jak?

Víme, že na regeneraci jednoho hektaru potřebujeme bioodpad od zhruba čtyř stovek lidí. V Česku je více než polovina půdy ohrožena erozí, takže důležitý ukazatel to je.

Jaké kompostéry si vlastně firmy pořizují?

Většinou nemají velké pozemky, maximálně nějaký uhlazený trávník, čili nechtějí velký zahradní kompostér. Hodně jim dáváme otočný kompostér, kterých si velká firma může vzít více. Nebo také podzemní vermikompostér do vyvýšeného záhonu, který pojme až 15 kg bioodpadu za týden. U něj nehrozí zápach, hlodavci a nemusí se přehazovat jako běžný zahradní kompostér.

Myši mohou kompostu prospět

Zmínění hlodavci bývají častou bariérou, když se lidé rozhodují, zda kompostovat, či ne. Je to relevantní obava?

Hlodavci, to je hodně časté téma. A je to svým způsobem pravda, protože je zajímá jídlo uvnitř kompostu. Když ho nezabezpečíme, reálně hrozí, že tam budou chodit. Týká se to především zahradních kompostérů. Proto doporučuji neházet do nich staré pečivo nebo vařené jídlo, třeba rýži. To je extrémně láká. Druhá věc je kompostér zabezpečit, obehnat ho například pletivem s drobným okem. Chápu, že nikdo nestojí o potkany a krysy, na druhou stranu drobné myši nejsou pro proces kompostování úplně špatné. Chodí se tam zahřát a prokousávají si chodbičky, čímž kompost hezky provzdušňují.

Jakých chyb se v otázkách třídění a kompostování bioodpadu nejčastěji dopouštějí obce nebo samotné komunity?

Nejčastější problém je nedostatečná komunikace. Obce nejsou ve spojení se svozovou firmou a někdy ani s finálním zpracovatelem. Přitom musíte lidem vysvětlovat, jak třídit, podle toho, kam odpad míří. Bioplynky a kompostárny mají mnohdy různé požadavky, někde například nechtějí skořápky od vajec. Obce taky často rozdávají plastové kompostéry, ke kterým chybí instrukce. Lidi si pak myslí, že do kompostéru mohou naházet úplně všechno. Jenže když do něj nasypou velký objem trávy, úplně zadusí probíhající aerobní proces. Měli by tedy vědět, že trávu je potřeba buď částečně usušit, nebo ji smíchat s uhlíkatou složkou, což jsou šišky, větvičky, nebo nejlépe štěpka. V menších městech se dají půjčit i štěpkovače.

Co ještě lidé nevědí?

Poslední chybou, kterou vídám nejčastěji u elektrických kompostérů, ale i třeba u velkých kompostáren, je to, že se kompost nenechá dostatečně dlouho dozrát. Vznik kvalitního kompostu trvá šest měsíců až dva roky. Teprve potom je kompost zralý, stabilní a připravený k použití.

Túje na kompost nepatří

Není to tedy až tak jednoduché, jak se může zdát. Na kompost prý nepatří ani některé druhy stromů…

Jsou některé, které je méně vhodné kompostovat. Ale v podstatě lze kompostovat každý organický materiál. Spíš jde o to, aby ty méně vhodné složky netvořily velké procento. Typicky listy od ořešáku se rozkládají pomaleji, obsahují třísloviny, ale když se hodně namíchají, tak se rozloží, i když to bude trvat déle. To platí i pro jehličnany. Zároveň kompost bude díky nim kyselejší, což není vhodné pro všechny rostliny, ale třeba rododendrony a vřesy to mají rády. Výjimku tvoří snad jen túje, ty jsou jedovaté a na kompost opravdu nepatří.

Je to dost alchymie. Opravdu může z činžovního domu, kde se kompostování účastní mnoho domácností, vzniknout něco použitelného?

Určitě. Komunitní kompostéry zakládáme, na Praze 3 jich teď máme šest, stejně tak na Praze 6. Městské části je financují. Lidi ze sousedství kompostují společně, určila se pravidla, nedává se tam vůbec bioodpad ze zahrady, protože je to hlavně pro lidi, kteří bydlí v bytech.

Dohlíží nad kompostováním někdo?

Kompost má svého správce, který celý proces kontroluje. Navíc naše kompostéry jsou na zámek, kód má zhruba padesát domácností, to je další opatření, aby se do nich neházelo něco, co tam nepatří. Jednou za čas se sousedé sejdou a kompost přeházejí, což je zároveň ta nejlepší edukace, protože vidí i nerozkrojené pomeranče, co se nerozložily. Hodně se při přehazování nacházejí i lžičky. Do začátku jim také dáme pytel štěpky či pilin, aby měli dost uhlíkatého materiálu. Lze se také dohodnout s někým, kdo má býložravé mazlíčky, aby pravidelně dodával suchý materiál. Každopádně od té doby, co se všechno balí do papíru, to ani není moc třeba. Suchý materiál zajistí sáčky, ruličky od toaletního papíru či plata od vajíček.

Co dělat, když se kompostu nedaří?

Záleží, v čem se udělá chyba. Je možné, že kompost začne zapáchat, což se děje ve chvíli, kdy nemá dost vzduchu. Z aerobního procesu se stane anaerobní, uvolňuje se metan. Je potřeba ho přeházet, provzdušnit, přidat suché uhlíkaté materiály. Nebo je kompost suchý a proces se zastaví a zpomalí. Většinou to jde ve všech případech zachránit.

Zlobí vás rozložitelné sáčky z bioplastu, které lidi na kompost vhazují, protože v nich někdy doma bioodpad třídí. Vysvětlíte proč?

Doufám, že se postupně podaří zvýšit povědomí o této problematice. Zatím lidi opravdu mají pocit, že bioplasty do kompostu patří. Ale není to tak. Domácí kompostování nemá ideální konstantní podmínky. Také ať už má sáček jakoukoli certifikaci, žádný nemá rozbory na mikro- a nanoplasty. To znamená, nikdy nevím, na co se mi to opravdu rozloží. Třeba v Itálii sáčky kompostují celkem běžně a snaží se to prosadit i na úrovni celé EU. Ale naše ministerstvo životního prostředí je proti a kompostovatelné materiály nechtějí vůbec dávat do oběhu, což je lepší přístup, dokud nebudeme přesně vědět, co to v prostředí dělá.

Fermentace nakrmí žížaly

Jaká jsou specifika domácího kompostování? Jak fungují už zmiňované bokashi nádoby?

Je to vlastně fermentační nádoba. Výhoda je v tom, že se do ní dají házet zbytky mléčných produktů nebo v malém množství i zbytky masa. Tím, že proběhne fermentační proces, vznikne kyselé prostředí, což zabije většinu patogenů. Ve chvíli, kdy to člověk zfermentuje, má několik možností. Ta nejklasičtější je vytvořit si vlastní substrát. Ve velké nádobě smícháme zbytek třeba loňské zeminy 1 : 1 s fermentovaným bioodpadem a měsíc necháme ležet. Pak můžeme zase sázet, jednoduše si tak oživíme starou půdu. Taky směsí můžeme nakrmit žížaly, když máme i vermikompostér. Pro žížaly je to pochoutka, něco jako proteinová tyčinka. A pokud máte vermikompostér, předejdete tím i problému s muškami.

V některých zemích se kompostují zesnulí. Co na to říkáte?

Ano, jedná se o terramaci, tedy kompostování lidských těl. Začali s tím v USA, kde je to v několika státech již běžnou praxí. V Evropě to zatím funguje pouze v Německu a ve Francii. V České republice tomu brání legislativa, ale věřím, že i to se časem změní.