Stříbro z ostrova Texel

Kultura

Spisovatel přijede do Amsterodamu, aby se mohl soustředit na psaní – tak začíná povídka psaná pro červencový Reportér. (Věnováno Edgarovi de Bruin)

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Během stávky popelářů vyrostly po celém Amsterodamu nebývalé kupy svinstva. Zrovna jsem se octl ve spisovatelské oáze na náměstí Spui. Ve Writer’s rezidenci. První dny jsem tomu nemohl věřit. Takový nádherný byt! Samota a ticho a plné kapsy peněz. Tak takhle žijí spisovatelé? Stále jsem se bál, že do dveří náhle vstoupí nějaká umělecká komise, někdo takový jako v Čechách, a vyvedou mne. Jako podvodného spisovatele. Vždyť jsem novinář! Pobyt ve skvostném Amsterodamu byl ohromující. Měl jsem čas. 

A moře spisovatelského času mě i znepokojovalo. Jako reportér jsem byl zvyklý být neustále v kole, šlapat vodu před každou uzávěrkou, uvykl jsem, že můj text se takříkajíc v bolestech zrodí každý týden a každý týden bez fanfár i zemře, ale zároveň jsem byl z toho kolotání setrvale nadšen.  

Narodil jsem se a rozum bral v zemi obtočené ostnatým drátem, kde jedním z hlavních pravidel bylo držet hubu. Po převratu jsem se stal novinářem, rozeřval se a vlezl opravdu všude. Novinařina byla tehdy horečnatá činnost. Jinak jsme to s kolegy nedělali a ani si nedokázali představit, že by to jinak šlo.  

Psací práce se neobešla bez příhod. Několikrát jsem byl tvrdě vyřazen z činnosti. Během reportáže o protiromském pogromu jsem byl pobodán, nevím kým. Jindy jsem se zas vyptával na vraždu v milé vesničce ve Šluknovském výběžku. Zmlátili mě docela dost. Při střílečce během vyzvídání o nelegální těžbě v hoře jménem Tlustec jsem zase utrpěl šok, tak silný, že mě vymkl z uzávěrek. Dny jsem bloumal krajinou a místo reportáže psal po venkovských hospodách básně. V plátku, kde jsem byl tehdy redaktorem, se podobná prodleva nějak zamluvila, tehdy se to tak nebralo, takových nás tam bylo víc. Svůj čas sebralo i první, tehdy ještě naivní protialkoholní léčení.

 

Reportáž je královna novinařiny, je to kavalerie, lehká jízda mezi těžkotonážními bateriemi komentářů, úvodníků, analýz, glos a podobně, takže jsem ze všeho toho vzruchu trvale omámený cestoval pořád. A jako kavalerista jsem občas prostě i spadl ze sedla, to k tomu patřilo. Během rekonvalescence jsem vždy sepsal nějakou tu uměleckou prózu. Mívám taková puzení.

A jako spisovatel jsem se dostal i do Writer’s rezidence na náměstí Spui, kousek od chrámu sv. Xaveria. Jak se to stalo? Někdo něco přeložil? S někým si mě spletli? Klíče od rezidence a spisovatelské stipendium mi každopádně měly umožnit, abych se konečně nerušeně věnoval spisovatelské práci. Ohó!

Zrovna jsem zase trvale abstinoval, a tak jsem stýpko vzal jako výzvu. Pohrával jsem si s názvy a ději nejrůznějších knih. A čekal, co z toho vzejde. Když tu začala velká stávka popelářů. Docela nenápadně. Nejdřív se všude válely plechovky od piva. Přibývaly pytle s odpadem. Pokukoval jsem po haldách plechovek i piv docela neznámých značek. Jenom pokukoval. Pít a hulit jsem si v Amsterodamu totiž zakázal. Se závislostí to jinak nejde.       

Pak na vršící se igelitové pytle začali usedat vypasení mořští rackové se zahnutými žlutými zobáky. Nesnesitelně vřískali. A do mé mysli se poznenáhlu plížil nepokoj. Vysedával jsem ve spisovatelském bytě nebo se coural podél kanálů. A nic. Jak to? Vždyť mám ideální podmínky. Pro soustředěnou tvorbu. Jak to ti opravdoví spisovatelé dělají? 

Pod okny proudil každodenní báječný a poklidný holandský svět. Rodinky s dětmi. Pouliční hudebníci. Holanďani se pořád usmívají, jsou stále dobře naložení, pohodu pěstují jako domácí zvíře. Jak se to dělá?  

A možná se mi všechno zdá! Náměstí Spui i Writer’s rezidence. Probudím se na reportáži u české fabriky. Jako tehdy ta kyanidová aféra. Na Labi.

Ryby přimrzaly k pilířům mostu. Ke kyanidové jámě jsem se dostal v převlečení za dělníka. Závodní stráž mi máchala pendreky nad lebkou. Nakonec mě ošklivě vykopli. Ale viděl jsem jámu, kde míchají chemické jedy. Měli tam pár předpotopních bójí. Hlídač se zlil a nevšiml si, že bóje na vlně chemie z jámy přetekla.  

Anebo sním o náměstí Spui, zatímco jsem usnul z toho napětí před demonstrací?  

Místní vyprávějí, že fízlové fasovali rukavice s všitými kovovými boxery. A že novináře s oblibou vozej do lesa, kde je mlátěj. Normálka! Tady v Bělorusku. A možná, že se probudím někde u hraničních závor, kde se houfují tanky, někde v prdeli světa. Ten smrad není z holandských odpadků, ale ze směsi nafty, tabáku a ztuhlého kasárenského potu ve žmolcích nalezlého do uniforem, bot i důstojnických čepic.

Ále co! Člověk si zvykne i na šibenici. Inteligentní člověk se prostě přizpůsobí! 

Takže jsem se nakonec přece jen ožral a zhulil. Pořádně.  

Probral jsem se až v ranním šírání. Přede mnou stál menší muž s černým knírem. Byl mi povědomý, tenhle snědý chlapík, co se přede mnou vynořil z kupy neřádstva. Kolem hlavy mu kroužily masařky.  

Gruzie! Tyhle chlápky mi připomněl. Toužil jsem po napínavé reportáži z místa bojů, to je pochopitelné. Rusové ale přišli dřív, než je tu čekali. 

V Gruzii jsem bydlel u Jardiče. Tlumočil žurnalistům, kteří se do jeho zkoušené země slétli jak supi na mršinu. V podzemí palbou pocuchané nemocnice nám ukázal mrtvoly v ruských uniformách. Kdosi tvrdil, že to jsou gruzínští vězni postřílení Gruzínci a navlečení do ruských uniforem. Jardič na to nic neřekl. V chodbičce jsem ale viděl, jak Jardič pochybovače těžce zfackoval. Přes svoje jméno a dokonalou ruštinu o sobě tvrdil, že je gruzínský vlastenec. A ne jen tak ledajaký. Po tátovi pochází z městečka Gori, jako samotný Stalin. A vlastenec Jardič horlil a vyzýval k nastolení nezávislé Gruzie. Přičemž jindy o sobě zas tvrdil, že je Rus. Podle toho, s kým jsme mluvili nebo kdo nás vyslýchal, to je jasné. Mně to bylo jedno, zvlášť tehdy u té nemocnice. Rusové zrovna začali střílet na nás. Stáhl mě do podkopu. To tam měli všude, prolézačky mezi rozstřílenými domy. 

Já ho zas vyplatil u hranic, kde ho povstalci s noži v rukou už už zaklekávali. Poté, co mi sebrali všechna eura, a ještě mě nakopali do zadku, jsem měl pocit, že jsme s Jardičem vyrovnáni. A napadalo mě, že už ho nemusím nikdy vidět.  

Teď stál zase přede mnou. V Amsterodamu. Pochopil jsem, že okamžitě potřebuju loka, ale kde nic tu nic. Jardič ke mně napřahoval pravici s polní flaškou. Kolem jeho obličeje se míhaly drobounké barevné blesky. Zjevení? Halucinace? Delírko? Ne, roj masařek. Zřejmě vzešlých z hald svinstva. Žluté, modré, zelené zadečky velkých much. Takové jsem tu ještě nikdy neviděl. Ve flašce měl vodku. V tomhle byl docela rusifikovaný. 

A vykročil. Vyrazil jsem za ním. Takhle mě vodil po gruzínských ruinách. Teď mě spletí kanálů a ulic vedl k náměstí Spui.

Den se sotva vylíhl, ale už nás míjeli pánové s aktovkami, rozevlátí studenti na kolech. Pár časných turistů si fotilo obří racky přežrané odpadky. Nějaký ten muzikant začínal svými poklidnými tóny další poklidný den.   

Tu flašku mi Jardič nechal.

Skvělý, že nejsme v Gruzii! povídám.

My tady ale novou, svobodnou Gruzii založíme, informuje mě Jardič a v chůzi si zamne knír. 

V Holandsku, jo? vyptávám se jako správný novinář.

Da! Na kostech předků! A ty nám pomůžeš. 

Napadlo mě, že si musím dát pivo. Byla to pravda. Závislost začíná přebírat kontrolu, pomyslel jsem si. A bylo tomu tak. 

Zítra vyrazíme! vzkřikl Jardič přes rameno. 

Kam? 

Na ostrov Texel. 

Proč?  

Pro stříbrnou kulku. 

Pro co? 

Jardičova vodka byla hnusná, ale na rozkoukání stačila. Vkrádal se do mě zas elán.

Pro kulku, kterou můj otec střelil Stalina, vysvětlil Jardič.

Tak jo! 

Vtom jsem ale zaváhal. Celou dobu v Amsterodamu váhám. Z kofíšopu se k nám line povědomá vůně. Jsou tu pro týnejdžry a pro turisty, tyhle feťácké vějičky. Ne pro seriózní spisovatele. Kteří se chtějí nadechnout k literárnímu dílu. Jak už to ale bývá, váhat jsem přestal. Vběhl jsem pro jointa a vzal jich víc. Stavili jsme se i pro pivo. Vím, že pro opravdového spisovatele je samota nezbytností. Já ale znám zákony Sakartvela čili Gruzie docela dobře. Já bydlel u Jardiče, teď bude on bydlet u mě. Ve dvou jsme těch piv pobrali spoustu. 

Otevřel jsem dveře Writer’s rezidence, otevřel pivo, ostatní složil do ledničky. Saláty a jogurty, lehkou, zdravotně nezávadnou stravu, kterou jsem uchystal ke spisovatelské práci, jsem strčil do rohu. Lednice ve Writer’s rezidenci je obrovská. Taková jako fajn, když přijde recidiva. 

Jardič vplul hned za mnou. Masařky letěly za ním. Kroužily barevnými lesklými zadečky kolem jeho obličeje. Ale sotva jsem po nich plácl utěrkou, Jardič se rozesmál. 

Počkej! povídá. Počkej chvilku, ony se usaděj a budeš z nich šťastnej! Tehdy jsem nechápal, o čem mluví. 

Šel jsem do horního patra uchystat návštěvě lázeň. Vtom za mnou do koupelny vstoupily dvě dívky. Sedly si na okraj vany. A hned zkoušely prstíky, zda je lázeň dostatečně horká. Dost jsem užasl. Nabídl jsem jim jointa. Dívky klopily oči, vrtěly hlavama. Kdyby nebyly tak snědé, přísahal bych, že se zarděly. Poulil jsem oči. Mladé dívky gazelího typu. V barevných tričkách a sukýnkách. Jedna měla žlutou, druhá modrou sukýnku. Kobaltovou, jako zadeček masařky. Vypotácel jsem se z koupelny, další dívky cosi kutily u sporáku. Dívka v citronově zbarveném odění třela odpočívajícímu Jardičovi chodidla, dívka v červeném tričku mu podávala pivo. Vstal. Vstaly. Doprovázely ho do lázně, něco ševelily.  

Ozval se zvonek. Na prahu stál stařec se stařenkou. Holanďani to nebyli. Vráskami rozryté tváře. Vyzáblá těla krytá vpravdě nemožnými neEU hadry. Přicházeli další. Kníratí chlapi, výrostci, matky s dětmi. Lítal jsem pro další piva, koly, oříšky a tak. K večeru bylo Gruzínců u mě v bytě asi čtyřicet. Vypadali, že za sebou mají dlouhou cestu. Dívky v tričíčkách a pestrých sukničkách pomáhaly starým, krmily a laskaly děti, klopily oči před muži i přede mnou. A já do sámošky běhal pořád. I pro brambory, maso, mlíko. Blahořečil jsem spisovatelskému stipendiu, pomohlo mi naplnit zákony Sakartvela. Padla tma a všichni ve Writer’s rezidenci se někam poskládali. Byl to náročný den. Nikdo toho moc nenapovídal, spíš se tak choulili, plaše rozhlíželi, chovali se tam nejspíš jako někde v krytu.

Jardič zabral můj spisovatelský gauč. Dvě nebo tři dívky se stulily v jeho nohách. Já spal na podlaze. 

Zítra vstáváme brzo, povídá Jardič do tmy a oddechování spáčů. Musíme stihnout první loď!

Oukej, říkám. A napadlo mě to, co mě napadalo celý den, totiž že si dám ještě jedno. To už jsem nezvládl, usnul jsem. 

Pěnila se pod námi masa vod. A brzy se před námi rozevřely písčiny ostrova Texel. A Jardičovi muži zaútočili na posádku. Pronikli do strojovny i na můstek a ujali se řízení lodi. Kdo protestoval, dostal po hubě. Turisté tleskali, asi se domnívali, že jde o nějaké představení z holandských dějin.

Pár výrostků vylezlo na stožár a po chvíli z něj vlála vlajka s rudým křížem. Pleskala ve větru. Líbilo se mi to. Pocítil jsem starý dobrý reportážní vzmach a vzruch. Pochopil jsem, že můj vstup do opravdové literatury se odkládá. Hahú, řval jsem do zpěněných vln.  

Příď lodi se zaryla do písku. Drali jsme se rozbitou přídí na břeh. Lidé si pomáhali, byl slyšet vřískot racků a dunění vln. 

Jardič s pár dalšími klečel na písčině ve středu zástupu. Dívky jsem nikde neviděl. Jakýsi stařík měl palubní koště, to opatřili vlajkou a zabodli do písku. Křižovali se. Po leckteré té osmahlé, zbrázděné tváři během Jardičova zapáleného proslovu tekly slzy. Kolem jeho obličeje zase poletovaly bzučící masařky. Holandská posádka i turisti zůstali u vraku. Chápali se mobilů.  

A náš zástup se plahočil do nitra ostrova Texel. Jardič mi vysvětlil, že ostrov byl právě anektován čili připojen k domovině. 

Oukej, ale kam jdeme?

Bánil jsem z jointu, co to šlo. 

Na hřbitov. Pro stříbrnou kulku. Pro tu, co měl v ústech sám Josef Vissarionovič Stalin.      

A Jardič mi během pochodu pověděl o poslední bitvě druhé světové války. Svět slavil vítězství nad Hitlerem, ale muži z Gruzie právě tady tvrdě bojovali. Bránili ostrov Texel, neuralgický bod Atlantského valu. Němci jim dali zbraně a uniformy, neboť mnozí z našich se rádi obrátili proti Stalinovi, tomu zrádci národa, vykládal Jardič. Víš, jak se v našich písních říká té válce?

Rozhlížel jsem se v utrmáceném davu po dívkách. Marně. Radši jsem si zapálil další pozůstatek po stýpku.

Válka dvou ďáblů. Německého a gruzínského. Protože tu hanbu, že z našeho středu vzešel katan milionů, vražedný Stalin – Koba, jsme chtěli smýt jeho krví.  

Kdesi v dálce se ozval štěkot psů. A vtom jsme uslyšeli vrtulníky.  

Muži vzešlí z orlích hnízd divokého Kavkazu mají válku v krvi, pravil Jardič a v jeho ztišeném hlase hřměla pýcha. Válečníci, kteří se octli na Texelu, prošli strašlivými boji v Rusku. Se Sověty proti Němcům a pak s Němci proti Sovětům. Jejich cílem ovšem bylo zničit bojovou sílu obou ďáblů, takže bylo jedno, kde se zrovna bijí, chápeš?

Gruzínský hřbitov na Texelu kryje nízká cihlová zídka. Kdosi rozkopl kovová vrátka. Šli jsme k nevysoké mohyle. Do ní vsazená deska se blyštila tmou.   

Naši pochopili, že jeden z ďáblů dodýchává, hovořil Jardič. Povstali, aby Hitlera dorazili. Toho večera 5. dubna 1945 uléhalo na kavalce 400 chlapů s dýkami v hrsti. Vedl je Aslan, můj otec, který se zrodil v Gori, ve stejném kavkazském hnízdě jako vrah Stalin. Ach, vy kalené dýky z Kavkazu! vykřikl Jardič a zvrátil hlavu, snad v extázi. 

Té noci zemřely s podřezanými hrdly stovky německých vojáků. A pak Aslan, můj otec, ulil stříbrnou kulku pro Stalina, vlkodava.      

Do našeho hloučku se zařízl sloupec světla. Na silnici stojí několik náklaďáků. Projely k hřbitovu clonou deště, aniž bychom je zpozorovali.  

I toto území prohlašujeme územím svobodné Gruzie, vzkřikl Jardič.  

Naše vlast je v ruských rukou, naše města rozbita. Ale tento ostrov, za který naši muži platili krví, musí zůstat svobodným kusem naší hrdé vlasti, křičí. 

Pokleknou u desky kryjící mohylu. Na desce se rýsuje tvář. Ten knír, ten charakteristický perverzní škleb. Nemýlím se. Zírám na Stalina. A sotva jsem si to uvědomil, na desku se snesl déšť plivanců. A kdosi pod desku vrazil klacek. Nůž. Blýskají se další ostří. Pomáhají si prsty, zarývají do kamene nehty. Deska se se skřípěním uvolní. 

Jardič pak do tmy hrobu vnořil paže. Vyňal lebku. Zalovil v lebce prsty. Pár mušek zatím prolétlo očními otvory lebky a pak zas už tančily kolem Jardičova kníru. Vytáhl stříbrnou kulku a zvedl ji proti jasu, který se linul z měsíce. A tu už slyšíme dusot bot. Holandské komando obkličuje hřbitov. 

Jardič políbí lebku, kterou svírá v rukou.  

Mnozí z Aslanových mužů byli pobiti, horečnatě šeptá. Ti, kteří přežili, byli zrádnými Spojenci vydáni Rusům a zmizeli v gulagu. 

Někde v temnotě praskají větve. Napadlo mě, že bychom měli vypadnout. S obviněnými z pirátství se Holanďané nepárají, to je známá věc.

Jen můj otec Aslan stanul před Stalinem – Kobou, pokračoval Jardič. Koba pro něho poslal, znali se z Gori. A když Koba statečného důstojníka Aslana spatří, rozpřáhne ruce a v očích má slzy. Tehdy můj otec vytáhl nagan nabitý stříbrnou kulkou a vypálil. Stalin však otevřel ústa a zachytil kulku v letu. Usmál se a kulka vypadla na zem. A Stalin přistoupil k hrdinovi Aslanovi a zabil ho. Tak to bylo, říká Jardič. A na znamení pohany poručil Stalin zrádným Holanďanům, aby přikryli mohylu Gruzínů jeho, Stalinovou podobiznou. Kulku poručil ukrýt v otcovu leb. 

Najednou zazní siréna. A tma před námi je plná mužů. Zaútočili. Štvou nás nocí jak divou zvěř. Šarvátky u hřbitova a v okolí trvaly až do rána. Nakonec nás zahnali k majáku. Červenobílý maják jsme měli za zády. A také pláže plné mlhy a vzduté moře. A před námi? Holandská armáda.

Vzdejme se, šeptal jsem Jardičovi, za jehož zády jsem zrovna stál. Na rty mi usedla masařka. Vzpomněl jsem si na ty krásné dívky. Ani jsem se nehnul.  

Pláň před námi se hemžila vojáky. Byla tam i těžká bojová technika. V mlhách na moři se objevila příď bitevního křižníku. Holanďané nás zasypali slznými granáty. Dýmovicemi. Vmžiku jsme tu stáli ve stěně žlutavého dýmu. Otřásal jsem se kašlem. Jardič mě vlekl k moři, přeběhli jsme kamenitou pláž.  

Ukázal na moře. A hned jsem je spatřil. Jedna, dvě, tři… tulení hlavy. Jardič vběhl do vody. Popošel jsem k nejbližšímu tuleni, vpíjel se do mne velikýma vlahýma očima. Všiml jsem si, že má modravý oboječek. A co mě šokovalo, měl i plavečky. Celotělové. Aha, jsou to tuleňky. A hned vedle další tuleňky v červených a žlutých plavečkách. Něžné oči zvířat si mě přitáhly. Klesl jsem do moře, ale tuleňky mě nadnášely. A ani převalující vody mne nezmrazily chladem. Pluli jsme. 

Probudil jsem se, protože vlny mi otloukaly hlavu o zeď. Kalná záře rána. Domy, kanál. A nedaleko štíhlé věže chrámu sv. Xaveria, které bych poznal mezi všemi. Ležel jsem ve vodě mezi hromadami pytlů s odpadky. A tuleňky? Byly pryč. 

Mezi pytli se objevila hlava. Jardič pohnul rty. A kolem jeho rtů, ano, byla tu zas ta s modrým zadečkem i ta se žlutým, zeleným, lesklé zadečky všech much komíhaly vzduchem. 

Nahnul jsem se nad něj. Slabě sténal. A tu jsem pochopil, proč nevstává. S úděsem zřel jsem, že má rozdrcené nohy. To, co jsem považoval za odpad, byly cáry jeho kůže, masa. Kalnou vodou prosvítal úběl kosti. Lodní šroub?

A Jardič pozdvihl ruku. Měl v ní pistoli. 

Tu kulku, říkal. Tu kulku musíš zachránit. 

A prásk! Nechci všechno svádět na hašiš, ale udělalo se mi nevolno. Věděl jsem, že ho musím poslechnout. Proč? Protože jsem svědek vyhlášení nezávislosti Gruzie? Kvůli dávnému pohostinství? Nevím. Ale musel jsem.

Vyhřezlé oči jsem zakryl kusem černého igelitu. Sklonil jsem se nad prasklou lebkou, ze které do vody vychlístl krápanec krve, a šátral ve svinstvu kolem. Nahmátl jsem dětskou lopatičku. Z mostu ani z nábřeží nás nikdo vidět nemohl. Haldy odpadků nás kryly. Chvílemi jsem od té strašné práce pozvedal oči k svatému Xaveriovi. Nakonec jsem kulku v Jardičově krvi, mase a mozku našel a vyhrábl ze strašlivé změti ven.  

Když jsem vylezl na ulici, bylo město už docela probuzené. Potácel jsem se po Spui, vlekl se k Writer’s rezidenci. A zase mne míjely upravené dámy na kolech, skupinky turistů šťastných z nekomplikovaného prázdninového bytí.

 Vrazil jsem klíč do zámku, a to už jsem je uslyšel! Bzučely. A začalo trošičku pálit slunce a já tam stál a ony poletovaly kolem mě. Radoval jsem se. A těšil se na ně. 

V ledničce jsem popadl vodku, usmál se na pár kartonů piva a usedl ke svému spisovatelskému stolu. Byly pořád u mě, létaly mi kolem rtů a nosu. Svištěly vzduchem v odvážných piruetách. Vím, zní to snad trošičku bláznivě, ale měl jsem pocit, že mají radost, že jsou se mnou.   

Pořád sedím u spisovatelského stolu ve spisovatelské pracovně a koukám na rejdění na náměstí Spui. Kdepak zakrvácení, uštvaní Gruzínci! Kdepak dávné vraždy a zrady! Nic z toho není reálné! Hledím z okna na tramvaje, bicykly, hudebníky, poklidné občany. Kousek ode mě na gauči sedí černovlasá dívka. Odpočívá, usmívá se. Dvě další, jedna v modré, druhá v žluté sukýnce, něco kutí u sporáku. A ty ostatní? Asi jsou nahoře. 

A ještě něco tu je. Kulka. Už je omytá. A až vyjde měsíc, bude se stříbrně lesknout. Rozvažuju, jak s ní naložím. Chci se jí dotknout, chci se ujistit… Vtom se kdosi něžně dotkne mého ramene. Aha, dívenka v červené sukýnce mi skočila pro pivo, brouček. Jedno si ještě určitě dám. A panáka! Teprve pak to zabrzdím. Zastavím ten kolotoč. Teprve pak přijde čas. A budu se věnovat vážné spisovatelské práci. Ano, takhle to udělám. Určitě. A ony se mnou zůstanou. Věřím tomu.

 

 

Jáchym Topol (1962)
Básník, prozaik, dramatik, novinář. Od počátku osmdesátých let působil jako textař a zpěvák skupin Národní třída a Psí vojáci. Spoluzaložil časopis Jednou nohou, později přejmenovaný na Revolver revue, přispíval do týdeníku Respekt a jako redaktor působil v kulturní rubrice Lidových novin. Je autorem mnoha knih básní a románů, získal řadu literárních ocenění doma i v zahraničí. Podílí se na činnosti Knihovny Václava Havla.
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama
Advertisement

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement