Zažít zemětřesení

Káthmándú prožívalo slunečnou sobotu. Modrá obloha lákala ven a díky neobvyklé viditelnosti se na horizontu rýsovaly sedmitisícové štíty Ganéš Himál a Langtang. Dokonce i všudypřítomný smog a prach se ten den rozplynuly.

I přes nádherné počasí jsem dopoledne strávil na pokoji ve čtvrtém patře hotelu Tashi Dhargey, který je mezi českými cestovateli už léta oblíbený nejen pro svou rozumnou cenu, ale především kvůli přátelskému a nápomocnému personálu. Společně s bhútánským přítelem Dawou jsme se už několik hodin nakláněli nad notebookem a probírali účetnictví společné práce.

Před polednem nás tabulky začínaly zmáhat a téma našeho hovoru se stočilo na oběd v některé z restaurací v turistické čtvrti Thamel. Nabízely se stejky, kuřecí křídla v pikantní marinádě a pečená v peci tandúr s kynutými plackami nán, knedlíčky momo plněné mletým masem a mnohé další dobroty.

Náhle naše příjemné úvahy přerušil hlasitý hřmot připomínající rychle se přibližující rychlovlak. Okenní tabulky začaly řinčet a než se budova stačila zcela rozkývat a rozvibrovat, oba jsme byli na nohou. „Go!“ vyrazil jsem ze sebe poněkud zbytečně – v tu chvíli už jsme oba běželi ven z pokoje směrem ke schodišti. Byl jsem si jistý, že nám jde o život.

Schody uhýbaly pod nohama

Zemětřesení v Nepálu rozhodně nebylo neočekávané. Každý, kdo do země pravidelně jezdí, nebo se o ni zajímá, to mohl tušit. Nepálská vláda měla vypracované krizové scénáře pro všechny myslitelné možnosti: když udeří v noci, ve dne, v zimě, v létě za monzunových dešťů… (Pokud jde o plánování, dokáží Nepálci být mimořádně precizní, kamenem úrazu se stává provedení.) A všechny varianty se shodovaly v jednom: při velkém zemětřesení přijde jen v Káthmándú o život přes sto tisíc lidí a zhroutí se až 80 procent veškerých budov. Sám jsem mnohokrát přemýšlel, co budu dělat, až to přijde. Ale hlavně jsem doufal, že v té době v Nepálu nebudu.

S myšlenkou na tuto nepředstavitelnou zkázu jsem nyní běžel ze schodů do přízemí – bez jasné myšlenky, co dělat dál. Otřesy s námi házely od zábradlí ke zdi a schody nám doslova uhýbaly pod nohama. Celá budova hlasitě skřípěla a hřměla. V jednom z mezipater jsem upadl, ale hned jsem byl zase na nohou. Žádnou bolest jsem necítil a vlastně už ani strach. Až další den jsem si nevěřícně prohmatával omlácená kolena.

Fyziologická reakce na stres v duchu „uteč nebo bojuj!“, která lidskému tělu umožňuje vyburcovat se ke zcela nadstandardním výkonům, zafungovala na výbornou. Původně jsem chtěl z hotelu okamžitě běžet na padesát metrů vzdálený volnější prostor před čtyřhvězdičkovým hotelem Vaishali. Jenomže v přízemí u recepce nám cestu ven blokovalo asi deset lidí, zaměstnanců i hostů, namačkaných v chumlu u vchodových dveří – zřejmě, aby mohli rychle vyskočit na ulici, kdyby se hotel začal hroutit. Venku v úzkých uličkách rozhodně nebylo bezpečno: střešní kontejnery na vodu, různé vývěsní štíty či uvolněné cihly mohly kdykoliv letět dolů.

Ještě se dá tweetovat

Zemětřesení udeřilo přesně v 11:56 nepálského času (8:11 středoevropského) a v plné intenzitě trvalo přibližně čtyřicet vteřin. Otřesy poté začaly přecházet ve slábnoucí houpání. Vyšli jsme na ulici směrem k onomu prostranství před hotelem Vaishali, kde už postávalo či posedávalo na dvě stě lidí všech národností, včetně asi deseti Čechů. Personál hotelu neztratil ani během zemětřesení glanc a číšníci roznášeli vystrašeným turistům chlazené nápoje a vodu na osvěžení. Okolní budovy vypadaly v pořádku, jen země se stále mírně houpala, jako kdybychom byli na lodi. Občas udeřily slabé, leč znepokojivé následné otřesy.

Vytáhl jsem z kapsy mobil a zapnul Twitter, který je v Nepálu velmi populárním informačním zdrojem. Všichni významní novináři, politici a jiné veřejné osobnosti tweetují. 4G síť překvapivě dál jela bez jakýchkoliv problémů. První zprávy hovořily o síle 7.4 Richterovy škály (později opraveno na 7.8), což mělo být jedno z pěti nejsilnějších zemětřesení v regionu za uplynulých 200 let. Epicentrum mělo být u města Pókhara v centrálním Nepálu (později opraveno na hranici okresů Lamdžung a Górkha). Přicházely už i první zprávy o obětech a škodách.

Zřítila se například populární vyhlídková věž Dharahara, připomínající minaret. V sobotu byla plná výletníků, vesměs mladých párů. Odhad: padesát obětí. Podobný počet lidí zahynul na Královském náměstí v Devítipatrovém paláci – stavbě ze dřeva a cihel, z níž kdysi králové sledovali pachtění svých poddaných. Staleté stupňovité pagody se během vteřin obrátily v prach, jiné zůstaly stát bez známky poškození. Jen deset minut chůze od nás, v tržní ulici Asan, se zhroutilo několik starých baráků, místní se teď snažili holýma rukama vyprostit zasypané sousedy. V Thamelu se zhroutil hotel s výmluvným jménem Budget, v jeho troskách našlo smrt devět indických turistů.

Přijde to znova?

„Jak dlouho to ještě může trvat?“ vyptávali se lidé před hotelem Vaishali stále dokola. „Může přijít další úder? Má smysl jet na letiště?“ Odpovědi v tu chvíli nikdo neznal. Letiště bylo do odvolání uzavřené, letecké společnosti vyčkávaly. Rozsah škod a celkové důsledky v příštích dnech nikdo nedohlédl. Do mysli se vtíraly nejistota a strach.

První úder zemětřesení je vlastně jen poněkud drsnější adrenalinový zážitek, nebo přesněji: když se vám nic nestane v několika prvních desítkách vteřin, jste pravděpodobně v bezpečí. Nevěděl jsem ovšem, že zemětřesení a zejména obavy z dalšího úderu mohou trvat celé dny, či dokonce týdny.

Lidé vyhledávali azyl – v obavách z dalších otřesů – především na volných prostranstvích. Foto: Michal Thoma.

První noc jsem strávil v recepci hotelu, oblečený a obutý, neustále připravený utíkat, kdyby následovaly další větší otřesy, nebo kdyby přišel aftershock s blízkým epicentrem. Ostatně následné otřesy přicházely s neúprosnou pravidelností – silnější i slabší. Několikrát jsem se už v panice vztyčil k útěku, ale chvění skončilo dříve, než jsem uběhl pár kroků.

Další den v hotelu došla elektřina v záložních bateriích, přestala fungovat mobilní síť a většina pevných linek byla už od předchozího dne přerušená. Obchodníci, restauratéři ani personál hotelu den po zemětřesení nepřišli do práce. Jindy životem pulzující Thamel se proměnil v město duchů.

Piknik mezi rozvalinami

Vydali jsme se na průzkum okolí. Na volných prostranstvích byly nainstalovány přístřešky z plachet, vytvářející stín pro stovky lidí, kteří se sem uchýlili ze svých domovů, dokud otřesy neskončí. Nebylo vidět stopy paniky ani zoufalství. Děti pobíhaly okolo, ženy tlachaly, muži odpočívali. Jako kdyby šlo nějaký hromadný rodinný piknik. Rozvaliny pagod a těžce poškozený královský palác Hanumán Dókha na pozadí však nenechávaly nikoho na pochybách, co se tady stalo.

V rozvalinách ulice Asan jsme potkali skupinu mladíků, hledající vojáky – prý slyšeli pláč a nářek v jednom z poškozených baráků. Skupinu šesti uniformovaných mužů dostihli o dvě ulice dál. Měli jeden krumpáč, jednu polní lopatku a dvoje nosítka. Po krátké výměně názorů odpochodovali pryč, co nejdál od místa neštěstí. Neměli výbavu, znalosti ani rozkazy.

Reakce armády, která patří mezi jednu z mála dobře fungujících institucí nepálského státu, byla v prvních dvou dnech nepochopitelně liknavá, zvláště s ohledem na její bohaté zkušenosti z Haiti a dalších mezinárodních humanitárních a mírových misí. Je však třeba dodat, že v příštích dnech však už odvedly nepálské ozbrojené složky na mnoha místech země velmi záslužnou práci.

Vřelost v zimě a dešti

V poledne přišel další úder. Šli jsme zrovna úzkými uličkami, takže vlastně ani nebylo kam utíkat. Jen jsme stáli a dívali se do horních pater okolních domů, jestli nám něco nehrozí spadnout na hlavu.

Zemětřesení bylo tentokrát slabší, i tak ale nebylo snadné zůstat na nohou. Epicentrum o síle 6.7 stupně leželo v okresu Rasúwa. Horská vesnice Langtang, kterou jsme o několik dní dříve procházeli, právě přestala existovat, zcela zavalená sesuvem půdy z okolních vysokých štítů.

Druhý úder nás připravil o zbytky optimismu. Bez přístupu k médiím a mobilního spojení se navíc začala šířit fáma, že NASA předpovídá ještě silnější zemětřesení ve večerních hodinách. Rychlý úprk Nepálců i turistů na volná prostranství se naštěstí opět obešel bez paniky.

Další noc jsme plánovali strávit na otevřené ploše u křižovatky Lainčaúr. Bez teplého oblečení a spacáku naše vyhlídky nevypadaly dobře, zachránila nás nepálská pohostinnost. Sobin – mladík, kterého jsme potkali u stánku s čajem – na nás naléhal: „Pojďte k mé rodině, máme deky, přístřešek, jídlo.“

Strádání v deštivé a chladné noci se díky tomu proměnilo ve vřelé setkání s lidmi, kteří neztratili dobré srdce a nenechali si vzít naději, že zase bude líp. Ráno jsem Sobinovi nutil peníze, které se smíchem, ale rezolutně odmítl.

Politici tři dny nezvěstní

Staré indické texty zmiňují, že když se bůh Šiva se svou chotí bohyní Párvatí poprvé miloval, svět postihlo strašlivé, měsíce trvající zemětřesení, které hrozilo zahubit všechny živé bytosti. Z nebes prý padaly kosti a pršela krev, bohové i lidé trnuli hrůzou, jak vášnivé chvíle nejvyšších božstev skončí.

I přes všechny zničené památky a zmařené životy (počet obětí se do této chvíle blíží osmi tisícům) je třeba říct, že Nepál tentokrát vyvázl nad očekávání dobře. Jak napsal známý nepálský novinář Kunda Dixit: „Snad jediné překvapení je, že nešlo o 8.5 stupně silný megaotřes, který by jen v Káthmándú ihned zabil na sto tisíc lidí.“

Zemětřesení udeřilo přes den, kdy lidé mohli rychle reagovat. Ranvej letiště zůstala provozuschopná, stejně jako hlavní silniční tepny do Indie, takže byla možná evakuace i doprava humanitární pomoci. Nové železobetonové budovy zůstaly většinou stát, k zemi šly hlavně staré a špatné udržované stavby, která často už ani nebyly užívány k bydlení. Šivův chrám Pašupatiná^th, jedno z nejposvátnějších míst hinduismu, zůstal zcela neporušen.

Namísto očekávané městské katastrofy došlo ke katastrofě venkovské. V okresech Górkha, Rasúwa, Sindhupalčouk a Kavre se zhroutilo 80 až 90 procent domů. Ztráty na životech byly menší díky tomu, že většina vesničanů zrovna pracovala na polích. Kvůli přerušeným komunikacím se však do některých odlehlých horských oblastí zatím vůbec nedostala pomoc.

Komplikaci nicméně představuje celní byrokracie a přetížení jediného mezinárodního letiště v Káthmándú. Po politicích jako kdyby se slehla zem, někteří komentátoři je satiricky prohlašovali za „nezvěstné“. Žádná anebo jen rétorická reakce vlády v prvních třech dnech byla hojně komentovaným selháním.

Země potřebuje turisty

Ráno Dawa odletěl domů do Bhútánu a já se odpoledne dostal do polského speciálu mířícího do Dillí. Opouštěl jsem Káthmándú plný smutku a nostalgie, ovšem s přesvědčením, že země se s katastrofou vyrovná, i když v některých případech to bude trvat roky.

Některé památky byly těžce poškozené, ale mnohé zůstaly stát. Majestát Himálají nebyl zemětřesením nijak narušen, i když Everest se údajně propadl o 30 centimetrů.

Nepál nyní potřebuje akutní i dlouhodobou pomoc, nicméně na podzimní sezonu bude opět připraven přivítat stovky tisíc turistů z celého světa. Bude je potřebovat. Propad v turismu by pro mnoho Nepálců mohl znamenat ještě větší katastrofu než zemětřesení.

Autor je fotograf a publicista, od roku 2005 vede zájezdy do Asie, zejména do Bhútánu, Nepálu, Indie a Tibetu. Více snímků přímo z míst postižených zemětřesením najdete v galerii.