Střihoruký Tomáš

Vyrůstal v pražských Lysolajích, kde mají jeho rodiče domek se zahradou. V dětství musel pomáhat se záhonky, nejvíc práce se točilo okolo brambor. Po roce 1990 začal jeho otec řidič podnikat v autodopravě. A protože rodina měla čím dál méně volného času, domácí zahrada se dočkala malé revoluce. Většina zeleniny šla pryč a místo ní se tehdy patnáctiletý Tomáš pokusil založit trávník. Moc mu to nešlo.

„Bavilo mě to, ale z výsledku jsem nebyl nadšený. Další jaro jsem to celé překopal a vysel znova. A zase to nebylo nic extra,“ vypráví nyní devětatřicetiletý muž a dodává: „Nejhorší bylo, že za plotem u sousedů jsem viděl úplně fantastický trávník.“ Začal proto okukovat, jak na to. A všiml si nejen sousedovic dražší sekačky, ale i častého zavlažování a hnojení. „Dneska nám to připadá normální, ale tehdy to bylo něco nevídaného,“ vrací se Tomáš Šena do začátku devadesátých let.

Po gymnáziu v roce 1997 nastoupil na Českou zemědělskou univerzitu, obor obchod a podnikání s technikou.  V zemědělství však neviděl perspektivu, uvítal proto, že jej diplomová práce nasměrovala opět k trávníkům: „Zavolal si mě vedoucí diplomky a povídá: ‚Hele, chtějí z Karlštejna, jestli bychom neudělali rozbor strojů na údržbu golfových hřišť. Vezmi si to jako téma.‘“

 

Sen o anglickém trávníku

Není to velká věda, stačí dodržovat správné postupy. Takové poučení si Tomáš Šena odnesl z přípravy diplomové práce, během které musel detailně nastudovat, jak docílit efektu „anglického“ trávníku. A povzbuzen tímto zjištěním, zaregistroval si značku Šena Greenkeeping. 

Dodejme, že trávník u jeho rodičů v Lysolajích už tou dobou vypadal skvěle. „Během studií jsem měl dost času si s ním hrát a vypiplat ho,“ směje se přičinlivý syn. S podnikatelským záměrem mu pomáhal spolužák z katedry malé mechanizace, jehož otec měl firmu na údržbu zeleně na Jižním Městě. „Řekli jsme si ale, že se budeme starat o trávníky výhradně soukromým osobám, nechtěli jsme za klienty žádné instituce. Sice jsme se tím zbavovali možnosti velkých zakázek, ale vyhnuli jsme se riziku, že nakoupíme stroje, najmeme lidi a za rok nás z toho kšeftu někdo vyšoupne.“ Připomeňme, že šlo o zlatou éru kmotrů a korupce bujela ve velkém.

Po státnicích odjel čerstvý inženýr na rok do Austrálie. „Chtěl jsem vyrazit na zkušenou, navíc jsem potřeboval vydělat na rozjezd toho plánovaného byznysu,“ říká. Zmíněný spolužák si však mezitím našel jinou práci, a tak vzal Šena po návratu zavděk zaměstnáním u Mountfieldu.

 

Co je to za paskvil!

„Viděl jsem, že v těch krámech nabízejí spoustu techniky, ale neumějí lidem poradit, jak se starat o trávník. A to jsem chtěl zkusit změnit,“ vypráví Šena. V oddělení sekaček ale bylo plno, a tak nastoupil k bazénům – nakupoval příslušenství a bazénovou chemii. Moc ho to nebavilo a po dvou letech dal výpověď. 

Další rok pomáhal prosadit na trh italské krmné vozy, to už ale věděl, že být zaměstnaný není pro něj. Stihl si ještě zakoketovat s prodejem inzerce pro časopisy Travel Digest a Golf Digest (znovu se tedy ocitl v golfové společnosti, kde se toho hodně namluví o trávnících) a v roce 2006 konečně rozjel vysněnou vlastní firmu. „Všichni tvrdili, že mě jenom trávníky nemůžou uživit, že lidi chtějí kompletní údržbu zahrad. Zákazníci se ale začali nabalovat docela rychle, hlavně v satelitech kolem Prahy.“

Novopečený podnikatel slavil v začátcích úspěch s obyčejnou rotační sekačkou. „Už jen tím, že jsme lidem sekali, zalévali a hnojili pravidelně, šly jejich trávníky nahoru,“ vzpomíná. Najal jednu brigádnici, sestra se věnovala administrativě, pomáhali mu také bratranec a otec. To už se blížil klíčový okamžik celého příběhu...

„Jeden zákazník mě poprosil, jestli bych mu nenabrousil vřetenovou sekačku. Načež ji vytáhl ze sklepa a já nestačil zírat, co je to za paskvil: značka neznámá, podivné tvary, pohybovalo se to po válcích.“ Šena si všiml, že pod etiketou Bosch je ještě další nápis: Atco. Na internetu pak dohledal, že jde o anglickou značku, kterou gigant na zahradní techniku koupil v roce 1996. „Věděl jsem, že tenhle typ sekaček existuje. Jenomže u nás se prodávaly jen mechanické vřetenovky, které musíte silou tlačit před sebou.“

 

Mr. Lawn Ltd.

Uvědomil si, že se mu na trhu otevírá díra nezanedbatelných rozměrů. „Kromě těch ručních vřetenovek, které se prodávají za dva tři tisíce, jsem občas narazil na profesionální mašiny pro golfisty nebo fotbalisty. Ty ale vážily přes sto kilo a stály 150 tisíc, zatímco tohle byly snadno ovladatelné benzinové stroje za 40 až 50 tisíc.“ I taková cena je v českých poměrech dost závratná, ale Šena jako profesionální údržbář domácích trávníků věděl, že jeho klienti by takovou investici uměli docenit. 

Nechal si zaregistrovat několik domén, jako třeba vretenovesekacky.cz, a začal chystat e-shop. Pronajal si v Podbabě obchodní prostor. A čekalo ho vyjednávání se zastoupením firmy Bosch. Nesetkal se však s přílišnou ochotou, zkusil proto kontaktovat přímo anglického výrobce. „Na mail ani telefon nereagovali. Mezitím se už ozývali první zájemci a já neměl, co jim prodat,“ vypráví Šena. Domluvil se proto s Angličanem žijícím v Praze, tomu se podařilo firmu Atco kontaktovat a zjistit, jaký objem odebraného zboží by pro ni byl zajímavý. „Tak jsem tam napsal, že zvládnu prodat tolik a tolik kusů a že chci zastoupení pro Česko, Slovensko a Maďarsko. Tentokrát zareagovali okamžitě a za týden přiletěli do Prahy.“ 

Jednání dopadlo dobře a devětadvacetiletý absolvent „hnojárny“ mohl konečně začít prodávat vytoužené sekačky. Aby na britské partnery zapůsobil věrohodně, založil v Anglii společnost Mr. Lawn Ltd. (v překladu Pan Trávník, s. r. o.), pražská firma fungovala jako její organizační složka. Hned v prvním roce Šena prodal 175 sekaček. „Čekal jsem víc, ale uklidňovalo mě, že Mountfield dva roky předtím zkoušel prodávat novozélandskou vřetenovku v cenové kategorii okolo 40 tisíc a prodal jich ve svých padesáti prodejnách sotva třicet.“

V té době měl hodně nainvestováno. „Napůjčoval jsem si peníze v rodině, od kamarádů, přesvědčil jsem i nějaké zákazníky, kterým jsem sekal zahrady.“ Druhou sezonu, v roce 2009, prodal 230 sekaček, ale to už Evropu naplno zasáhly důsledky finanční krize. „Dali jsme asi dva miliony do reklamy, lidi o nás věděli, zajímali se, ale nenakupovali. Odjel jsem proto jednat do Anglie o lepších podmínkách – s tím, že pokud neuspěju, zabalím to. A oni mi nabídli podmínky, o kterých jsem se zpětně dozvěděl, že byly nejlepší ze všech. Prodávali jsme totiž víc sekaček než v Německu nebo Nizozemsku, což jsem ovšem v té době taky nevěděl.“ 

 

Pod královským erbem

Nad firmou s úctyhodnou tradicí, která vznikla v roce 1921, se však smrákalo. „Tušil jsem, že mají velké problémy a nejsou daleko od toho, že to tam Bosch zavře. Ale doufal jsem, že síla značky firmu zachrání.“ Dodejme, že sekačky Atco představovaly ve své době průlom, etablovaly se i ve věhlasných tenisových a kriketových klubech, či dokonce na královském dvoře; ostatně královna Alžběta firmě propůjčila k užívání rodový erb.

V září 2010 firma Bosch oznámila, že ukončuje výrobu vřetenových sekaček Atco. „Chtěli dál dělat už jenom plastové sekačky na elektřinu, které se dají smontovat za tři minuty a posílat do celého světa. Benzinové železné křápy, které se prodávají jenom v Anglii a na kterých se nic moc nevydělá, jim byly na obtíž,“ přibližuje Šena, který obratem vyjádřil zájem Atco převzít. Reakce byla stručná: vše musí proběhnout co nejrychleji, jinak stroje půjdou do šrotu.

„Začal jsem hledat krizové investory a našel v Brně pána, který měl zkušenosti s přenosem firem z Anglie. Domluvil pro nás konzultanty, kteří pomohli s finanční analýzou. Splnili jsme všechno, co prodávající požadoval. Bosch nastřelil cenu v řádu desítek milionů, my dali na stůl náš odhad. A počítali jsme s tím, že se sejdeme někde na půli cesty. Jenže to nevyšlo a jednání jsme ukončili. Investoři mi pak vyčítali, že na mně bylo moc vidět, jak strašně to chci.“

 

Opakovaně na suchu

Továrna v anglickém městě Stowmarket v hrabství Suffolk se po devadesáti letech uzavřela a Tomáš Šena opět neměl co prodávat. Před sezonou si přitom spočítal, že aby se začal vymotávat z dluhů, musí prodat aspoň 400 sekaček ročně. „Měl jsem objednávky za pět milionů, a žádné zboží – ani naději, že se to změní,“ vzpomíná. Následující děj je poněkud nepřehledný, proto jen ve zkratce: jednání s dalšími výrobci – ať už z Anglie, Itálie, či Nového Zélandu – neklapla. 

Šena mezitím začal psát blog, v němž přibližoval, jak se správně starat o trávník, aby plnil očekávání majitelů. A ozval se mu zájemce, který nabídl finanční i technickou spolupráci při vývoji vlastního prototypu vřetenové sekačky. „Zkusili jsme to, ale on po půldruhém roce vycouval.“ Následovaly námluvy s dalším společníkem, tentokrát se slovenským výrobcem sekaček fotbalových trávníků. „Dotáhli jsme to k funkčnímu modelu, slavnostně jsme ho na stadioně v Ilavě u Trenčína předvedli – spousta lidí, šampaňské, všechno ve velkém stylu. Ale když jsem s tím člověkem měl podepsat smlouvu, ukázalo se, že ze mě chce udělat jen prodejce,“ vypráví Šena, který se už poněkolikáté ocitl ve stejné situaci: s objednávkami na krku, ale bez sekaček. 

Spíš ze zoufalství jej napadlo, že než opustí svůj sen, riskne poslední věc: oslovit své fanoušky z řad zákazníků. Ozvali se dva. Jeden nabídl finance, druhý kovovýrobu. I z této spolupráce postupně sešlo, přinesla však další impulz. „Objevil jsem konstruktéra podle svého gusta, kterému se moje plány líbily,“ říká Šena. Tím dotyčným byl Marek Votroubek z Litomyšle, vítěz soutěže Intel ISEF, což je něco jako středoškolské mistrovství světa v konstrukci robotů.

„Pan Šena byl první, kdo mě oslovil, během čtyř měsíců jsme měli první model,“ vzpomíná Marek Votroubek. Tehdy mu bylo dvaadvacet a studoval Strojní fakultu ČVUT. Dnes dokončuje prototyp sekačky, která bude mít i takové vychytávky, jako je senzor, který pomocí speciálních algoritmů dokáže plánovat trasu stroje tak, aby obsluha ušetřila čas. „Je to radost, protože jsem v přímém kontaktu s uživateli, což je v mojí branži spíše výjimka,“ pochvaluje si nyní šestadvacetiletý konstruktér.

 

Spojené pažity

Vraťme se ale zpátky do doby, kdy si Tomáš Šena řekl, že začne objednávat od dodavatelů komponenty a sekačky bude sám kompletovat. V dílně tehdy dostala práci i jeho žena Tereza, původní profesí zubní technička. A v červenci 2015 konečně mohly putovat nové sekačky k zákazníkům, z nichž někteří je měli dlouhé měsíce zaplacené. Jak je možné, že mu tak dlouho důvěřovali? „Asi pomohlo, že jsem na svém blogu neustále popisoval, v jaké fázi se nacházíme, včetně všech provozních a finančních zmatků.“

Prodalo se prvních padesát sekaček, ve firmě však narůstalo napětí. „Měl jsem dva nové společníky a ti se rozhodli zavést ve firmě direktivní režim. Všechno kontrolovali, všechno se muselo zamykat, zaměstnanci chtěli dávat výpovědi,“ přibližuje Šena, který sáhl k ráznému řešení: oslovil jednoho ze svých klientů, Petra Krogmana, nastínil mu perspektivu a dosavadním společníkům nabídl odstupné. „Jeden z nich to vzal, druhý se kousl, že ještě v byznysu nikdy neprohrál. Nakonec jsme to ale nějak vyřešili.“ 

Firma Swardman (sward je anglicky pažit) dnes provozuje výrobní areál v Losiné u Plzně, dodací doba se zkrátila na tři dny. Nejlevnější benzinová sekačka Edwin (podle Edwina Buddinga, který si vřetenovou sekačku nechal v roce 1830 patentovat) stojí 40 tisíc korun, cena se ale může vyšplhat až na 120 tisíc – záleží na výbavě, materiálovém provedení kapoty či doplňcích, jako jsou řídítka v kůži či karbonový koš na sbírání trávy. Brzy se začne vyrábět i akumulátorová verze jménem Margaret.

„Tomáš má spoustu nápadů, já se je snažím spíš tlumit. Nemůžeme vyrábět každou sezonu nový model,“ říká zmíněný Petr Krogman, kterému dnes patří osmdesát procent společnosti. Investorské zkušenosti získával jako jednatel firmy Spojené farmy, která od počátku devadesátých let pod značkou BioPark produkovala maso ze stád spásajících louky v pohraničí na severozápadě Čech. Před dvěma lety tuto firmu i s dvaceti tisíci hektary pozemků koupil realitní magnát Radovan Vítek, což Krogmanovi uvolnilo ruce.

„Chci původně rodinnou firmu proměnit v dynamickou společnost s důrazem na export,“ říká většinový vlastník Swardmanu. Jediný český výrobce vřetenových sekaček vloni vyvezl zhruba deset procent sekaček, letos chce export posílit na osmdesát procent. Co Krogmana přesvědčilo, že právě sekačky představují tak perspektivní zboží? „Nejde jen o ty stroje. Vrylo se mi do paměti, jak Tomáš u nás doma zakládal vlastníma rukama trávník a jak se o něj pak staral. Uchvátila mě jeho touha po dokonalosti a výsledky jeho práce.“ •

 

 

 

Prosím ostříhat, ne posekat!

V čem spočívá kouzlo vřetenových sekaček

Proč Tomáš Šena vlastně propadl vřetenovým sekačkám? „Dokážou ustřihnout trávník jako nůžky papír. Žádná jiná sekačka tohle neumí. Stéblo se opře o spodní nůž a vřeteno ho ušmikne. Dokonale čistý řez,“ říká. Jak se tím liší od nejrozšířenějších rotačních sekaček? „Žací lišta stéblo přerazí a roztřepí. Tráva se pak déle hojí, živoří. Zatímco jizva po ustřihnutí vřetenem se za pár hodin zatáhne a energie může jít do houstnutí a zpevňování trávníku.“ 

Petr Krogman, většinový vlastník firmy Swardman, nabízí trávníkářský bonmot: „Když jdu k holiči, tak přece chci, aby mi vlasy ostříhal, a ne posekal.“ 

Aby zájemcům mohl ukázat výhody svých sekaček v praxi, domluvil se Tomáš Šena s firmou, která má na starosti údržbu 

Centrálního parku na Pankráci 

v Praze 4, a převzal od ní péči o část trávníku. Zde si zájemci mohou vřetenovou sekačku sami vyzkoušet. „Nováčka obvykle překvapí její tvar, dost se diví taky tomu, že ten stroj nemá žádná kolečka,“ říká šéf firmy Swardman. Právě pohyb po dvou válcích způsobuje efekt, díky kterému vřetenovou sekačku spolehlivě poznáte: zanechává za sebou široké pruhy typické pro fotbalová hřiště nebo tenisové kurty. Třeba ve Wimbledonu.