Vítejte ve stalinském lágru: Gulagy školákům nově představí virtuální realita

Krajina i prostory, v nichž se účastník vašeho projektu ocitne, když si nasadí brýle, jsou skličující a vyvolávají velmi nepříjemné pocity. Podle čeho jsou vytvořené?

Jejich podoba je výsledkem skoro dvacetileté práce mého manžela Štěpána Černouška, který podnikl řadu expedic do někdejších vězeňských táborů, jež vznikaly za Stalina v Rusku i dalších zemích bývalého Sovětského svazu. Štěpán je mapoval, sbíral předměty, které tam zůstaly, pátral v archivech. Žákům a studentům tedy nepředstavujeme místa zrozená z nějaké fantazie počítačových grafiků, všechno důsledně vychází ze zdokumentované reality.

Expediční cesty jste tedy chystali se záměrem získat podklady pro výukové programy?

To ne, primárně šlo o badatelské výpravy, které měly shromáždit materiál, s jehož pomocí by se u nás dalo vybudovat online muzeum sovětského gulagu. Jedním z důvodů byl i fakt, že ve stalinských lágrech skončilo i na pětadvacet tisíc Čechů, Slováků a dalších občanů někdejšího Československa. Když se podařilo dát muzeum dohromady, začali jsme uvažovat, jak získané poznatky dál šířit, kam se posunout. A jako jedna z nejpřirozenějších oblastí se logicky nabízelo právě vzdělávání.

 

Proč?

Zjistili jsme, že jde o téma, které učebnice ani osnovy prakticky nepokrývají a že mezi učiteli panuje značná poptávka po čemkoli, co by jim výuku tak ožehavých věcí, jako jsou soudobé dějiny, nějak usnadnilo. Když se nám navíc na takový záměr podařilo získat grant od Erasmu, mohli jsme se pustit do práce, a celou věc pojmout dokonce jako mezinárodní – začali jsme spolupracovat i se Slováky, Poláky a Němci, kteří také dokumentují, jak stalinské represe zasáhly jejich předky.

 

Interaktivní komiks

Jak dlouho vám trvalo, než se vše podařilo dotáhnout?

Tři roky.

 

A kolik času budou na prezentaci výsledků vaší práce potřebovat učitelé?

To je hodně variabilní. Snažili jsme se mít na paměti i kantory, kteří si s moderními technologiemi zrovna netykají nebo nemají moc času a prostoru, ale zároveň přemýšlejí, jak klasickou vyučovací hodinu pojmout co nejpestřeji. Pro takové jsme přichystali krátká dokumentární videa, jež shrnují obecné informace o sovětských represích i konkrétní příběhy lidí, kteří lágry prošli. Pro vyučující, kteří mají ambici ponořit se do tématu hlouběji, jsme pak připravili program, který je schopný pokrýt i celý projektový den.

 

 

Co všechno zahrnuje?

Kromě zmiňovaných videí a virtuální reality ještě interaktivní komiks, který žákům a studentům přibližuje, jak vypadal všední den v sibiřských lágrech.

 

Na čem je postavený? Co je na něm interaktivního?

Pojali jsme ho jako badatelský deník mladého kluka, který se svou dívkou vyráží na Sibiř zkoumat opuštěný lágr. Chceme tak seznámit děti s tím, co všechno obnáší historické bádání – že krom pátrání v archivech a rozhovorů s pamětníky může zahrnovat také náročné a ne úplně bezpečné výpravy. Jednotlivé dvojstránky komiksového sešitu jsou vždy doplněny úkoly, které mají žáci vyřešit. Předpokládáme, že pracovat budou v menších skupinách, přičemž každá z nich projde jinou část lágru, a svá zjištění i objevy pak budou sdílet, aby si jako třída dokázali utvořit celkový obrázek, o kterém pak mohou dál debatovat.

 

Co dalšího komiks obsahuje?

Pomoci jim mají i QR kódy, díky nimž si mohou v tabletu otevřít další obsah – uvidí například trojrozměrné scany předmětů či dokumentů reálně nalezených v gulagu nebo mapy, z nichž je patrné, kolik lágrů existovalo. Což mimochodem docela dost lidí překvapuje – spousta jich žije v domnění, že gulag byl jen jeden – přitom jednotlivých táborů byly tisíce.

 

Vězeňská strava i tresty

Co konkrétně žáci zkoumají?

S různými typy táborových baráků jsme spojili různá klíčová témata. Část dětí, která se vypraví do jídelny, se například dozví, jak a co se v gulagu jedlo. Na samotce zjistí, jaké to bylo s nejrůznějšími tvrdými tresty za nedodržování předpisů, v administrativním baráku se seznámí s šílenými pracovními normami, které vězni museli plnit. Dále studenti procházejí ještě nemocnicí, ubikacemi a také lomem. Poznávají tak, jaké měli vězni v krutých mrazech k dispozici oblečení, s jakými primitivními pracovními nástroji si museli vystačit a jak bídné hygienické podmínky v táborech panovaly.

 

 

Kdo komiks nakreslil?

Stripy kreslil výtvarník Jakub Dušek. A soudě podle reakcí odvedl skvělou práci. Když jsme projekt testovali, předpokládali jsme, že žáci nejvíc ocení virtuální prohlídku, k našemu překvapení ale kvitovali především komiks. Řekla bych ovšem, že k jeho úspěchu přispělo i propojení s rozšířenou realitou. Hodně pozitivních reakcí jsme totiž dostali také na vyprávění lidí, kteří gulagem prošli a jejichž video vzpomínky jsou pro studenty dostupné právě jako součást rozšířené reality. Někteří kolegové se trošku báli a říkali: Nečekej, že to dokoukají, děti tak dlouho nevydrží. Několikrát jsem ale viděla, že u toho pak seděly jak přibité, nebo si to dokonce pouštěly opakovaně.

 

Jaké byly jejich reakce?

Jsou sice konfrontované s utrpením a smrtí, zatím se nám ale nestalo, že by to někdo neunesl. U několika dívek jsem viděla slzy v očích, ale to prostě patří k věci. Já ty příběhy znám už nazpaměť – a stejně mě opakovaně dojímají. Osobně se mě třeba dotýká vyprávění muže, který se v lágru narodil, ale maminka mu nikdy neprozradila, kdo je vlastně jeho otec. Což připomíná, jak moc se represe podepsaly nejen na odsouzených, ale i na jejich blízkých, rodinách a vlastně celé společnosti. Kolika traumaty ji poznamenaly.

 

Když se během vaší virtuální prohlídky lágru přiblížíte k nějaké postavě vězně, vše zčerná a vy se musíte opět vzdálit. Proč?

V prvním virtuálním modelu se k vězňům přiblížit i dalo, ale děti, jak jsou zvyklé z různých her, se je pokoušely atakovat. Rozhodli jsme se tedy z etických důvodů nic takového nepřipustit. Postavy tak sice úplně nezmizely, ale nedostanete se do jejich bezprostřední blízkosti. Ocitnete se například v situaci, kdy procházíte kolem lidí spících na palandách. Můžete je pozorovat, poslouchat jejich dech, ale nemůžete se jich dotknout. Pouze si baterkou, kterou máte k dispozici, posvítit na cedulky na pryčnách a přečíst si jméno i délku trestu. V jinou chvíli zase můžete setřít z okna námrazu a podívat se na teploměr nebo pozorovat táborový nástup či hřbitov, případně se v táborové kuchyni podívat pod pokličku hrnce.

 

Projekt je hotový a od září bude k dispozici zájemcům. Do čeho se pustíte pak?

Říkala jsem si, že by nebylo od věci připravit do budoucna také něco pro učitele literatury. Doteď jsme se soustředili hlavně na dějepisáře, co ale třeba sestavit čítanku z různých memoárů nebo děl, která vznikala v lágrech? Učitelé se také hodně ptají, jak probírat věci, které se dotýkají rodin žáků. Jeden například vyprávěl, že když se věnoval období komunismu, měly děti donést něco charakteristického z té doby – a jedno přišlo s rudou knížkou svého dědečka. Je to takové minové pole: jak se v něm pohybovat a jak o látce učit, aniž by to někoho urazilo nebo zranilo? Pedagogy mohou taková dilemata od tématu odrazovat. Možná bychom se tedy do budoucna mohli s kolegy zaměřit i na to, jak jim to pomoci zvládnout.

 

Autorka je redaktorkou ČTK