Elita – strašidlo pro masy

Hádejte, kdo může za úplně všechno? Pokud čtete články různých (i českých) publicistů, měli byste to vědět. Oním viníkem jsou přece – elity. 

Elity jsou zodpovědné za nespokojenost občanů, za nefunkční Evropskou unii i za to, že Británie hlasovala pro brexit (čímž ovšem současně evropským elitám vlepila po zásluze políček). Elity mají na svědomí dekadenci Západu, politickou korektnost a prosazování zájmů lobbistických menšin na úkor většiny, přitom jsou elity neschopné řešit problémy dneška od eura po uprchlickou krizi. Elity zkrátka selhávají, a tak není divu, že elity ztrácejí důvěru obyčejných lidí. Či jinak řečeno – důvěru mas. 

Podobných výroků dnes přibývá, plynou si bezstarostně mediálním prostorem a berou se jako legitimní argument v diskusi a politickém konání. Dokonce se na rozporu mezi elitami a masami stavějí politologické teorie o tom, že „většiny produkují lepší rozhodnutí než elity“ a že „v mase se automaticky vybalancuje egoismus s idealismem, pragmatismus s vizionářstvím, naivita s cynismem a hloupost s přemoudřelostí“, abychom citovali nejaktivnějšího věrozvěsta selhání elit v českém prostředí Petra Robejška.

Zní to všechno tak samozřejmě – dokud nad tím nezačnete trochu přemýšlet. O kom se vlastně mluví? Kde jsou ty zpropadené samolibé elity, které nám všem tak komplikují život, ničí naši civilizaci a stojí proti zoufalé většině a trpícím moudrým masám? A stojí proti nim opravdu? Nebo je to všechno mnohem složitější?

Elitáři proti elitářům

Pokud jde o českou kotlinu, největšího bojovníka proti zdejším elitám najdeme přímo na Pražském hradě. Permanentní řeči o pražské kavárně, pohrdání akademickým stavem, slova o tom, že si myslí totéž, co naprostá většina – Miloš Zeman zná svého masového voliče více než dobře. Jenže – není současný prezident sám svérázným elitářem par excellence? Jen málokdo během své dlouhé politické kariéry dával tak ostentativně najevo pohrdání „imbecily, debily a hlupáky“, dokazoval svou intelektuální převahu naučenými citáty a s rozkoší urážel všechny kolem. Sice svou lidovost dává čas od času najevo v nafukovacím člunu uprostřed nějaké kalné louže, ale současně vždy patřil k „těm nahoře“ a ovlivňoval osudy milionů lidí v téhle zemi. 

V soutěži o titul největšího bojovníka proti elitám mu zdatně sekunduje jeho předchůdce, profesor (sic!) Václav Klaus. Nelíbí se mu ani lidový Švejk, ani Marečku, podejte mi pero; „cizí a falešnou“ džínovou bundu nikdy nenosil, pohrdá občanskou společností – ale proti establishmentu dnes brojí; hovoří dokonce o povstání mas, téměř revoluci.

Nebo Andrej Babiš – výtahem k moci se mu stal boj proti zkorumpovaným elitám, které tu, jak říká, čtvrt xstoletí kradly. Za stejné čtvrtstoletí se on sám stal majitelem největšího impéria v zemi, jistě poctivě a neelitářsky, i na to Čapí hnízdo mu museli přispět, jinak by ho nepostavil. Znechucen poměry se obětavě postavil do čela „aliance nespokojených občanů“ a nabídl jim pevnou ruku silného úspěšného muže. Další příslušník elity bojující proti elitám. Prase namleté v kosteleckých párcích aby se v tom vyznalo. 

Dodejme ovšem, že ve zmatku nejsme my Češi sami – za zklamané masy právě teď za oceánem halasně bojuje jiný výstavní miliardář, Donald Trump, rétorická kopírka Miloše Zemana, jen vsazená do monstróznějších pozlacených kulis. 

Svrhnout ze skály

Zajisté, v minulosti byla interpretace dění založená na střetu tříd pochopitelná – společnost stála na přísném rozdělení rolí a postavení jednotlivých společenských skupin. Jenže během dvacátého století se tyto tradiční rozdíly v mnoha zemích rozrušily. V demokratickém prostředí dramaticky vzrostlo propojení vzájemné závislosti mezi voliči a jejich volenými reprezentanty. Kdo chce být zvolen, musí vyhovět svým voličům, být minimálně vhodnější než všichni ostatní kandidáti. Jenže jak chcete vyhrát volby, když půjdete proti vůli mas?

Co více  – koncepty stavějící masy a elity politicky proti sobě zhusta ignorují to, že elity, stejně jako voliči, nejsou žádný jednolitý celek. Jasně to bylo vidět při boji o brexit. Nejzávažnější rozhodnutí v dějinách Británie nebylo tak docela soubojem mezi elitou a masami, bylo též soubojem uvnitř elit: v tomto případě se dokonce do čela na obou stranách barikády proti sobě postavili dva spolužáci z britské školy pro vyšší vrstvy, bývalý premiér Cameron a současný ministr zahraničí Johnson. Skupiny chlapců z lepších rodin se schovávaly za jednu či druhou část obyvatelstva a stavěly je proti sobě. Dělicí čára tak de facto společnost nerozdělovala horizontálně, ale vertikálně.  

Stejný princip rozklíženosti nalezneme u politologů, podnikatelů, publicistů či novinářů. Někteří jsou propojeni s oněmi politiky, další s jinými, často někomu fandí kvůli vlastnímu zájmu, jindy prostě jen drží palce tomu, kdo je jim sympatický, a naopak nedrží palce těm, kteří jim sympatičtí nejsou. Žádná z těchto skupin nemá jen jeden konzistentní názor, právě naopak, přou se a bojují mezi sebou. Přesto kolem nich některé pomazané hlavy (dodejme opět, že samy z řad elit) dokážou obtočit krásnou zevšeobecňující stuhu s názvem „elita“ – a s pompou je svrhnout ze skály masového opovržení – ať žije lid!

V českém prostředí jsou představy o boji mas s elitami zvláštní i z jiného důvodu. Přirozená rozvrstvenost české společnosti byla totiž mnohokrát obrácena vzhůru nohama převraty, změnami režimů i válkami. O vzdělané a úspěšné, kteří nevyhovovali vítěznému režimu, jsme ve dvacátém století přicházeli v pravidelných intervalech. Potvrzují to i statistiky – Česko má ve srovnání s Evropou jen málo rozevřené sociální nůžky mezi nejbohatšími a nejchudšími vrstvami. Jestli tu někdo vidí jasně ukotvenou či snad dokonce nepropustně uzavřenou vrstvu skutečných elit, s trvalým a silným mocenským nebo intelektuálním vlivem, pak to lze připsat nejspíš ozáření z Temelína.

Hrají fér?

Až budeme zase nadávat na ty nahoře, vzpomeňme, komu přitom držíme palce a proč. Od elit očekáváme odpovědnost přímo úměrnou jejich větší informovanosti a zároveň nám vadí, že nám nedávají přesně to, co by prospělo nám osobně. Jenže podívejme se na sebe kriticky: opravdu žádáme po svých elitách upřímná slova o krvi, potu a slzách, nebo dáváme přednost (i u voleb) pouhému hledání viníků doprovázenému chlácholením, že nám brzy bude líp?

Dnešní komplexní svět s technologickými novinkami, revolučním zrychlením a znásobením množství informací se stává stále složitějším. Úměrně této složitosti roste poptávka po vysvětleních, která umožní tomuto nesrozumitelnému světu lehce porozumět. A tak přicházejí na řadu jednorozměrné výklady o mocných elitách, odhalování konspirací a spiknutí (oněch elit) tam, kde ve skutečnosti vládne náhoda a chaos, a především vytváření iluzí, že radikálním řezem společně s elitami odstraníme i problém. 

Kritizovat „všechny ty nahoře“ je pro mnohé příslušníky elit tím nejjednodušším způsobem, jak si získat přízeň mas. Jistě, možná je značná část elit zkažená, zkorumpovaná, sobecká a sleduje své přízemní cíle. Avšak motivy těch, kdo házejí blátem na elity nejhalasněji, nejsou často o nic méně zištné než těch, které kritizují. Jsou nebezpeční proto, že sázejí na polarizaci emocí, vyhovuje jim rozklížená společnost, kterou chtějí rozdělit, aby se vyvezli na vlně rozvášněných mas a mohli jim panovat. Zamlčují přitom, že radikalizace společnosti je věc riskantní a často vede k mnohem horším koncům, než je výchozí kritizovaný stav.

Hlasatelé jednoduchých řešení a jasných viníků prostě připomínají kouzelníky vytvářející zdání, že s vámi hrají fér – abyste až po jejich kouzelnickém představení zjistili, že nemáte peněženku. V tom lepším případě. V tom horším vám může chybět střecha nad hlavou, příbuzní či vaše vlastní svoboda.